Alex Sedláčková: Sociální sítě mě živí, ale nespoléhám na ně

Na českém internetu patříte už dlouho k oblíbeným influencerkám. Co vás k tomu přivedlo?

Přišla jsem k tomu všemu tak trochu jako slepý k houslím! (směje se) Od dětství jsem ráda fotila. Svůj první digitální foťák jsem dostala od táty ve čtrnácti letech. A taky jsem se odmala zajímala o módu, díky mamce a její skříni plné pokladů. To všechno jsem chtěla sdílet s ostatními a Instagram pro to vypadal jako perfektní místo.

Později se k těmto zájmům přidalo ještě cestování, a tak jsem začala hledat jinou platformu, která by mi umožnila sdílet více fotografií a delší texty v jednom příspěvku. Tehdy Instagram nic takového neumožňoval, neexistovala funkce stories ani jste nemohli sdílet více fotografií za sebou. A tak vznikl v roce 2016 blog alexanderplatz.

Inspiroval vás někdo?

Tenkrát jsem studovala vysokou školu a chodila jsem na brigády, většinou jsem pracovala v obchodech s módou. A právě v té době jsem objevila kouzlo severských módních blogerek, které jsou dodnes obrovským fenoménem a jsou mi velkou inspirací.

Ale nejen severských. Sledovala jsem například začátky Italky Chiary Ferragniové, která se proslavila sdílením každodenních outfitů. Díky tomu se stala velmi vlivnou osobností, a nyní má dokonce vlastní značku oblečení.

Za svůj blog jste byla i oceněna. Pomohlo vám to nějak?

Blog fungoval teprve asi měsíc, když byl nominován na cenu v tehdejší soutěži Czech Blog Awards. Nakonec jsem získala třetí místo v kategorii nových objevů a to mi přineslo docela velký nárůst počtu sledujících.

O rok později jsem dostala další cenu, to už bylo v kategorii fashion. A tehdy se začaly ozývat značky s prvními nabídkami na spolupráci. Pro mě to bylo obrovské překvapení. Nemyslela jsem si, že by se z mého focení, sdílení outfitů a každodenního života mohlo tak rychle stát něco víc.

Popravdě si myslím, že za můj nárůst počtu sledujících v té době může i fakt, že jsem chodila s umělcem (raperem a producentem Pauliem Garandem). Publikum se vždy zajímá o soukromý život známých lidí. Určitě jsem v začátcích získala sledující i díky němu. Ale hlavně – on vymyslel název pro můj blog, alexanderplatz. Za což mu velmi vděčím.

Což je i známé náměstí v Berlíně, odkud jste právě přijela a kam za pár dní zase odjíždíte. Co vás tam tak láká?

Líbí se mi tamní uvolněná atmosféra, lidi se tam nebojí nosit, co se jim líbí. Více experimentují. To mi v Česku trochu chybí. I když je pravda, že mladá generace to zvládá čím dál tím lépe.

Zmínila jste dobu, kdy se o dění na sociálních sítích začaly zajímat značky. Tehdy to pro vás asi začalo být zajímavé i finančně, že?

Tenkrát ještě ne. V začátcích byla běžnější barterová spolupráce. To znamená, že dostanete produkt, vyzkoušíte ho a sdílíte recenzi. Kosmetická firma mi třeba nabídla řasenku, módní značka nějaké oblečení…

Studovala jsem, a tak to pro mě byly příjemné bonusy vedle přivýdělků na brigádách. Tehdy jsem neřešila žádné finanční odměny a s tím spojené smlouvy o spolupráci s firmami. Myslím, že spoustu věcí ohledně reklamy na sociálních sítích tehdy zákon ještě nijak nevymezoval. Teď je to už jinak.

Jakou školu jste studovala?

Vybrala jsem si Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské univerzitě v Praze, obor podnikání a administrativa. Maturovala jsem na ekonomickém lyceu, takže jsem na něj vlastně přirozeně navázala.

Ekonomii a podnikání je možné studovat na několika vysokých školách, proč jste si vybrala zrovna zemědělskou univerzitu?

Ukázalo se, že si tam můžu nejlíp poskládat rozvrh, abych si mohla vedle studia i přivydělávat. Rodiče mě vždycky vedli k tomu, abych se snažila být finančně co nejvíc nezávislá, na brigády jsem chodila pravidelně už od patnácti.

Takže jsem pak na vysoké seděla ve škole třeba jen dva dny v týdnu, ale od sedmi ráno až do večera. Zbylé dny jsem mohla pracovat. A také jsem měla čas psát blog.

Jaké profesi se věnují rodiče?

Tatínek podniká, má firmu na syntetické brusné materiály. Maminka vystudovala farmacii, ale teď pracuje v módním butiku. Jsem ráda, že mě vedli k nezávislosti, díky tomu jsem se postavila na vlastní nohy docela snadno a brzy.

Kdy pro vás začaly být aktivity na Instagramu výdělečné?

Živnostenský list jsem si zakládala v roce 2017, ještě během studia. Tehdy to začalo být formálnější, už bylo potřeba mít smlouvy, faktury atd. Ale byly to opravdu jen přivýdělky v řádu tisícikorun. Pro studentku byly příjemné, ale že bych se díky nim mohla už osamostatnit, to určitě ne.

Je možné říct, kolik asi vlivný influencer v Česku vydělává?

Do velké míry to záleží na tom, jak kdo umí vyjednávat a na kolik si sám sebe cení. Někdy vás firmy osloví s tím, že mají určený nějaký rozpočet, jindy se vás nejdřív zeptají, jaká je vaše cena. Výsledek závisí často i na tom, jestli se necháte zastupovat manažerem nebo agenturou, nebo raději jednáte s firmami sami…

Máte manažera?

Ne, manažerskou funkci zvládám sama. Myslím, že mám komunikační i vyjednávací schopnosti. A také jsem velmi organizovaná. V tomhle ohledu mi určitě pomohla škola, protože jsme studovali i komunikaci a zkrátka všechno, co je potřeba k tomu, aby člověk mohl úspěšně podnikat.

Ale abych se vrátila k těm sumám. Jsou influenceři, kteří mají i mnohem víc sledujících než já, ale příjmy za jednotlivé spolupráce můžou mít i menší. Ne vždy je to jen o počtu sledujících. Takže se to dá odhadnout opravdu dost těžko.

Zeptám se tedy jinak. Dnes už vás sociální sítě uživí? Nebo máte ještě nějaké zaměstnání?

Dnes už je to pro mě opravdu full time job. Stalo se to postupně, někdy na konci mých studií. Když jsem získala bakalářský titul, začala jsem studovat magisterský, ale ten jsem nedokončila. Někdy v té době už mě začaly sociální sítě plně živit.

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste nastoupila do zaměstnání?

Ne, myslím, že bych to ani neuměla! (směje se) Nevím, jestli je to problém celé mojí generace, nebo hlavně můj a mého okolí, ale my neumíme moc ctít autority. Máme svoji hlavu. A když o sobě tohle víte, je vám jasné, že můžete pracovat jen sama na sebe.

Vím, že musím být sama sobě šéfem a že nad sebou musím mít kontrolu jen já.

Má to ještě jiné výhody?

Jsem pánem svého času. Na druhou stranu je to časově náročnější, než když jste zaměstnaná pouze „od do“ a doma můžete práci úplně pustit z hlavy. Mám jen jednu slečnu na výpomoc, která mi vyzvedává věci a pomáhá se stylingem třeba během pražského Fashion Weeku, ale jinak dělám všechno sama.

Abych to zvládala, mám přesně strukturovaný čas. Vím, kolik času potřebuji věnovat tvorbě obsahu, kolik mám na hledání inspirace, kolik mi zabere administrativa apod.

Jestliže se už tak dlouho zajímáte o módu, netoužila jste být spíš módní návrhářkou?

To víte, že ano. Odmalička jsem ráda kreslila a malovala, měla jsem i talent na ruční práce a roky jsem chodila na výtvarný obor v základní umělecké škole. Původně jsem snila o tom, že bych šla studovat na nějakou střední uměleckou školu návrhářství, textilní tvorbu a podobně.

Rodiče mi to rozmluvili a přesvědčili mě, že ekonomické lyceum pro mě bude praktičtější a že se s ním líp uplatním. Ale stejně jsem si nakonec nějak přirozeně našla cestu k módě.

Spolupracujete i s českými módními návrháři. Jakou módu máte ráda?

Nadčasovou. Kvalitní. Unisexovou. České návrháře včetně těch začínajících sleduji už řadu let. Myslím si, že u nás máme velmi talentované tvůrce, kteří si zaslouží pozornost. Mám pár oblíbených a každý rok se účastním i pražského Fashion Weeku, kde vždy objevím nějaké nové.

Moje nejoblíbenější značka je Laformela, to je návrhářské duo, a od ní mám spoustu věcí, i šitých na míru. Mám ráda také tvorbu Jakuba Polanky.

Od českých návrhářů oblečení nejen nakupuji, ale také s nimi spolupracuji. Často bez nároku na honorář, protože hlavně ti začínající si nemohou dovolit platit za reklamu. Rozhodně nemají takový rozpočet jako velké globální značky. Občas si jejich tvorbu a věci jen půjčuji, abych je mohla prezentovat na sociálních sítích.

Nepřemýšlíte přece jen někdy o tom, že byste se časem začala sama věnovat navrhování módy?

O vlastní módní značce jsem snila už jako malá, a dokonce už jsem nějaké vlastní oblečení i navrhla. Šlo tedy pouze o potisky a mělo to charitativní účel, přesto se dá říct, že jsem si to už trošku zkusila.

Zatím se ale na nic dalšího nechystám. Sice se říká „nikdy neříkej nikdy“, ale momentálně věnuji energii a čas kromě svých sociálních sítí i něčemu jinému. Sestra je floristka, nedávno jsme spolu založily zakázkové květinářství Natalja Flowers, které jsme pojmenovaly po naší mamince.

Sestra tvoří a já se starám o značku, vizuál a ty méně zajímavé administrativní a finanční záležitosti. (směje se)

Kolik toho víte o svých sledujících? Dá se například říct, že stárnou společně s vámi?

Zrovna nedávno jsem se na Instagramu ptala, jak dlouho mě lidé sledují, a zjistila jsem, že někteří šest sedm let, což je vlastně hrozně dlouhá doba! Myslím, že se dá skutečně říct, že se mnou stárnou.

„Moje“ věková skupina se ale nijak zásadně nemění. Samozřejmě se to za ty poslední roky posunulo výš, ale tam už to zůstává.

Všimla jsem si ale ještě jedné změny. Dřív mě sledovalo poměrně dost mužů, ale tím, že jsem se zaměřila hlavně na módu a kosmetiku a přestala sdílet jiné příspěvky, mnozí odešli. Možná to bude i tím, že jsem omezila fotky v plavkách. (směje se) I když já jsem nikdy neměla moc odhalené fotky, natož aby byly vyzývavé. Nerada ukazuju příliš.

Platí to i pro sdílení událostí ze soukromého života?

Tohle mám podle mě opravdu dobře vybalancované. Něco ze soukromí samozřejmě zveřejním, a publikum to zajímá, ale mám hranice, za které nejdu. Myslím, že když toho člověk sdílí ze svého soukromí moc, stává se zranitelným.

Někteří lidé jsou bohužel zlí a na sociální sítě napíšou i to, co by do očí nikdy nikomu neřekli.

Sama naštěstí moc špatných zkušeností nemám, ale vidím to dost kolem sebe. Za ty roky na sociálních sítích jsem si ale vcelku zvykla, ale hlavně se nedám. Když se někdo takový občas objeví, okamžitě mu odpovím a nijak se s ním nepárám. (směje se)

Na sociálních sítích se občas objeví i nepříjemnější situace. Stalo se vám někdy, že by vás někdo pronásledoval?

Naštěstí ne, ale o několika případech ze svého okolí vím. V situacích, kdy se člověk opravdu cítí v ohrožení, by se neměl obávat obrátit se na policii, obzvlášť když dojde k osobní konfrontaci se stalkerem mimo internet.

Bohužel jsme kvůli sociálním sítím všichni více zranitelní. I samotná kyberšikana je opravdu vážný problém.

Nahlížíte taky do statistik, když chcete o svých sledujících něco zjistit?

Od doby, kdy začal Instagram konečně nabízet ve svém uživatelském rozhraní i tato data, jsem se začala samozřejmě zajímat i o dosahy svých příspěvků, příliv a odliv sledujících a podobně.

Zpočátku to pro mě bylo důležité kvůli spolupráci s firmami, ale dnes už mají takové nástroje, že si to umí zjistit samy. Dosahy proto sleduji, abych mohla svůj obsah přizpůsobit jak sledujícím, tak uživatelskému prostředí samotné aplikace.

Jak se díváte na budoucnost sociálních sítí? Dá se na ně spolehnout natolik, že s nimi může člověk svázat svoje živobytí?

Určitě ne, nikdy nevíte, co bude. Co když zítra spadne navždy internet? (směje se)

Je to podobné jako s investicemi, kdy je potřeba diverzifikovat portfolio. Dobré je určitě působit na více sociálních sítích. Proto jsem začala přispívat například i na TikToku. A těším se, jaké další sociální sítě přijdou. Internetové prostředí se mění velmi rychle. Takže uvidíme, co bude dál!

Hypotetická otázka na závěr: Co byste dělala, kdyby sociální sítě zítra někdo navždy vypnul?

Asi bych si to chvilku užívala! (směje se) Samozřejmě by mě to pak mrzelo, protože roky práce by zmizely v nenávratnu, ale určitě bych se z toho nezhroutila. Jak jsem říkala: nikdy nevíte, co se může stát, ale život jde vždycky dál.