Článek
Televizní diváci vás teď po několik týdnů sledovali jako jednoho z moderátorů show Tvoje tvář má známý hlas. V tomto pořadu jste už prošel mnoha profesemi.
Začínal jsem ve třetí řadě jako soutěžící, v další jsem dělal hereckého kouče, poté jsem několikrát zasedal v porotě, letos se to překlopilo do spolumoderování soutěže. Všechny ty role jsem dělal s chutí a rád.
Jestli něco opravdu nejsem, tak tanečník. Jsem v tanci příšerný, což by bezpochyby potvrdila moje žena, bývalá tanečnice
Nestýská se vám po židli porotce, který se na rozdíl od účinkujících nebo moderátorů nemusí na vystoupení nijak zvlášť připravovat?
Moderátorská úloha má oproti porotcovské jednu nevýhodu: vystoupení nemohu sledovat na pódiu, vidím je jen na monitoru. V porotě jsem si to mohl v plné kráse užívat.
Moderování chce samozřejmě větší přípravu, ale i jako porotce jsem u toho trávil dost času, u všech čísel jsem se dopředu díval na originály, zjišťoval jsem si informace o jejich interpretech.
Několikrát jste v této show musel předvést i své taneční dovednosti.
Vždycky mě rozesměje, když mě někdo představí jako herce, moderátora, zpěváka a tanečníka. Jestli něco opravdu nejsem, tak tanečník. Což se nevylučuje s mou láskou pro tanec. Vím však, že v něm jsem příšerný, což by bezpochyby potvrdila moje žena, bývalá tanečnice.
Z moderátorů účinkující: místo soutěžícího Tváře, který onemocněl, zaskočili s Ondřejem Sokolem jako interpreti hitu Leoše Mareše Svalnatec.
Když mě režisér Ján Ďurovčík před dvaceti lety obsadil do muzikálu Pomáda, tancovala tam i moje budoucí žena. Mohla by vám vyprávět, jak mě trénovala a učila kroky. Hodiny neskutečného úsilí. Na druhé straně jsem důkaz toho, že tancovat může opravdu každý.
Tanec tedy stál i u zrodu vašeho šťastného dvacetiletého manželství?
To zase ne, my jsme se s Gábinou potkali už v nějakých šestnácti v Žižkovském divadle. Jiskra pak přeskočila na natáčení soutěžního pořadu Eňo-ňůňo. Poté nás cesty osudy svedly v Pomádě.
Tanci se však už vaše žena nevěnuje.
Věnovala se mu jen okrajově. Původně vystudovala scénografii na UMPRUM. U toho tancovala a vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka. Když jsme založili rodinu, vrátila se k původní profesi, ale zaměřila se na interiérový design. Říká se, že scénograf si musí poradit s každou situací a najít řešení, a ona je toho důkazem.
Kam směřují vaši synové?
Starší letos maturuje a bude zkoušet přijímačky na několika vysokých školách. Mladší docela múzický je, hraje na klavír, zpívá, ale v jeho třinácti letech se nedá odhadnout, jestli se tímhle směrem vydá.
Aleš Háma: Hámovi prostě rádi vaří. A nikoli z podpantoflismu
Jak se u vás osvědčila či neosvědčila distanční výuka?
Asi jako všude, kde mají podobně staré děti: starší maturant to zvládal sám, u mladšího byl dost problém udržet jeho pozornost. Rozčiloval jsem se na něj, proč se víc nesoustředí. Ale jen do okamžiku, než jsem v rámci přípravy na Tvář podstoupil několik skupinových online hovorů.
Když probíhal hodinový telefonát s osmi lidmi, po půlhodině jsem ztrácel pozornost. Distanční výuku od té doby považuji za heroický výkon. Jak od žáků, tak od učitelů.
Jste vystudovaný herec. Kdy k tomu vlastně přibyl moderátor?
V roce 1996 jsem se po dvou letech vrátil ze Spojených států. Nikdo tady o mně nevěděl, z konzervatoře za tu dobu vyšla spousta nadaných mladých lidí. Neměl jsem žádnou práci.
Naštěstí přišla nabídka z rádia Frekvence 1, kde jsme se spolužákem Jakubem Wehrenbergem začali dělat víkendové pořady a přes týden Peřiňák, což byl soutěžní magazín, a pak Knedlo zelo vepř aneb Každá rána dobrá, což byl ve své době nejposlouchanější rozhlasový pořad.
S manželkou Gabrielou, interiérovou designérkou, jim to klape přes dvacet let.
Posléze mě přizvali do Snídaně s Novou, postupně přibyly další pořady na různých televizích a společenské akce. Přelomem byl asi Taxík na ČT1, který byl hodně oblíbený. Skončilo to soutěží Kde domov můj?
Zasáhl covid i do tohoto soutěžního pořadu?
Prali jsme se s tím, že byly zavřené okresy, takže řada přihlášených soutěžících nemohla dorazit. Povolávali jsme náhradníky, museli jsme hodně improvizovat.
Poznamenala pandemie vaše pracovní tempo? Máte Tvář, Kde domov můj?...
Klepu na dřevo, že jsem mohl pracovat dál, že se všechno nezastavilo. Na druhou stranu nehraju s kapelou, odpadla divadla, která tvořila velkou část mého profesního života. Za normálních okolností mám dvanáct třináct představení měsíčně.
Jsem ale životní optimista, na všechno se snažím hledět z pozitivní stránky, takže jsem zase uvítal, že můžu trávit víc času s rodinou, mám víc času na zahradu, na společné zážitky.
Vůbec si teď nedovedu představit, jak všechna ta představení, která divákům za rok a půl dlužíme, stačíme odehrát
Do divadla se moc těším, začínám však mít tísnivý pocit, že zapomínám text. Věřím ale, že mi po nějaké oprašovací zkoušce naskočí.
Vůbec si teď nedovedu představit, jak všechna ta představení, která divákům za rok a půl dlužíme, stačíme odehrát. Je mi moc líto kolegů, kteří se věnují výhradně divadlu, týká se to ale i muzikantů a dalších profesí spojených s divadlem. Snad se to aspoň trochu dožene letními scénami.
Co říkáte na streamovaná divadelní představení?
Myslím, že to je výborná příležitost pro kolegy, kteří mají jen divadlo. Přiznám se ale, že jako divák bych si to nepustil. Divadlo je pro mě o živém prožitku, bezprostředním sdíleném kontaktu mezi aktérem a divákem. To je přes jakýkoli stream nepřenositelné.
V muzikálu Kvítek mandragory vzal na sebe v zájmu dopadení šéfa podsvětí podobu barové zpěvačky.
Jak pandemie zasáhla do vašich koníčků?
I v tvrdém lockdownu mi myslivost paradoxně umožnila cestovat za tatínkem do Karlových Varů, kde po loňské maminčině smrti žije sám. Lovecký lístek a povolenku, ke které se vážou nějaké lovecké závazky, mám právě pro tamní oblast.
Co to znamená lovecké závazky?
Jsem členem honitby, která má nějaký plán, ten se postupně musí plnit. Sleduje se, kolik zvěře už bylo odloveno a kolik je ještě třeba. V téhle době se lovecké akce nekonaly, takže se to muselo nahnat lovy individuálními. Podle některých lesníků je zvěř přemnožená.
Podle mě, co se třeba Krušných hor týče, je stav vysoké zvěře nižší, než býval za mého mládí. Na loukách se daly pozorovat stovky jelenů. Prioritou je teď ale lesní hospodářství.
Jistě se už těšíte na rybářskou sezonu.
Těším se na pstruhové vody na Jizeře, Úpě, Teplé, Střele, jak se zabrodím do řeky a „prásknu bičem“. Rybařím odmalička. Svého prvního okouna jsem chytil v šesti letech na Lužnici. Nenapadlo mě tehdy, že jsem to byl já, kdo byl chycen do tenat rybařiny.
Jak se za ta léta rybaření změnilo?
Jsou místa, kde se to zhoršilo, ryb v nich ubylo, do jiných řek se ryby vrátily, třeba do Rolavy na Karlovarsku. Za mého mládí to byla stoka, v níž kvůli průmyslu tekla bílá voda. Dnes se tam chytají lipani, siveni, pstruzi. Jak to vypadá na stojatých vodách, moc nevím, protože se věnuju muškaření.
Vloni jste byl průvodcem pořadu V karavanu po Česku. Chystá se pokračování?
Je to v plánech. Putování v karavanu začal Dalibor Gondík na Slovensku, následovat mělo putování jedné herecké kolegyně po Maďarsku. Jenže se to kvůli pandemii nemohlo uskutečnit, a tak vznikl nápad putovat po naší vlasti, a kdo jiný se líp hodil než moderátor vědomostní soutěže o Česku.
Moc nás potěšilo, že V karavanu po Česku byl v posledním desetiletí nejsledovanější pořad na ČT2.
Dalibor Gondík: Nejhorší je vegetarián myslící si, že po řízku zemře
I díky svým outdoorovým koníčkům znáte naši republiku asi dost dobře. Překvapilo vás při putování v karavanu něco?
Některé kraje znám víc, některé míň. Třeba v Karlovarském kraji, odkud pocházím, jsem všechna místa už znal. Jinde jsem objevil nádherné kouty: Mohelenská hadcová step, Dolní Kounice a klášter Rosa Coeli, Jaroměřice nad Rokytnou, poprvé v životě jsem se svezl parní úzkokolejkou v Jindřichově Hradci, přibylo mnoho dalších objevů. Snad byla moje čirá radost vidět.
Z té méně pozitivní strany mě zarazilo, jak jsme stádní. Třeba v Krušných horách nebo na Chodsku nebyl skoro nikdo, narvaná byla Šumava, Třeboň, na Pálavě se nedalo hnout.
Vřele bych cestovatelům po krásách naší země doporučoval, aby se vydali do míst, kde není hlava na hlavě, a přitom jsou stejně krásná.
Máte nějaký tip pro případné pokračování?
Pozornosti by se měla dočkat severní část republiky, kterou jsme nestihli. Kus Beskyd, který je stranou Pusteven či Lysé hory, nádherné Jeseníky, Opavsko a Hlučínsko, které jsou třeba neobyčejně zajímavé z hlediska vojenské historie, Orlické hory, Adršpach...
Kdyby měl pořad V karavanu po Česku ještě padesát dílů, dokázali bychom je naplnit.
Co vás při vašem putování štvalo?
Neukázněnost. Když na Pálavě v místě, kde je cedule Cyklisto, veď kolo, nestačíte uhýbat před prohánějícími se cyklisty. Místní jsou z toho otrávení, už se na vás jako na turistu moc neusmívají. Taky mně tam třeba vyrazil dech nakládaný hermelín za 195 korun.
„Půjdu-li někam na náměstí vykřikovat, že je něco špatně, musím mít na zřeteli, že s tím mnoho lidí nemusí souhlasit. Je na každém, chce-li se do takové kontroverze pouštět. Já tu potřebu nemám,“ říká Aleš Háma.
Když jsme u jídla, podělte se o nějaké kulinární překvapení.
Pokaždé to hitparáda nebyla. Z těch dobrých zážitků nemůžu nevzpomenout na svůj první frgál, který jsem si vlastnoručně ve Velkých Karlovicích upekl v peci na dřevo. Nebo chodské „slepičí žrádlo“, což je výborný zapečený bramborový pokrm.
Obohatil jste své kuchařské dovednosti?
Hlavně během uzávěry. Když měla třeba manželka narozeniny nebo svátek, nedalo se nic koupit, tak jsem aspoň něco dobrého uvařil. Čas doma jsem rád naplnil gastronomickou činností.
Mám třeba na dlouho dopředu nadělané domácí nudle nebo demi-glace (pomalu tažený hustý vývar z kostí, základ pro omáčky), věci, na které za normálního provozu nemám čas. Moc se ale těším na otevření restaurací.
Jste zkušený kuchař, je ale něco, na co si netroufnete?
Na cukrařinu. Mým vrcholem je štrúdl z kupovaného listového těsta. Na sladké ale nejsem, takže ani nemám touhu do toho proniknout.
Je pravda, že se vaše kapela Hamleti rozpadla?
Ano, po pětadvaceti letech jsme zjistili, že se tahle kapitola našich životů naplnila. Nezastírám, že tam byly i názorové rozepře. Za sebe však říkám, že klidně můžu zavolat jak Daliboru Gondíkovi, tak Jakubu Wehrenbergovi nebo Hardymu Marzukimu a dát si s nimi pivo.
Skončila tak vaše muzikantská kariéra?
Neskončila, to by mi moc chybělo. Řekli jsme si s Jakubem Wehrenbergem, že budeme hrát dál. Oslovili jsme spolužáka Mirka Kejmala a klavíristu Petra Vondráčka a hrajeme to samé, na co jsou naši posluchači zvyklí.
Považuju za obrovský dar, že dostávám jak herecké, tak pěvecké a moderátorské příležitosti
Pandemii jsem využil i k dokončení své druhé sólové desky Jaké by to bylo. Mám z ní radost. Je na ní kromě mých písní i duet s Danielou Písařovicovou. Chci připomenout i „covidovou“ písničku Ať žijou sestry, což je velké poděkování sestřičkám a vůbec zdravotnímu personálu.
Rozpad kapely Hamleti je snad jediná kontroverze s vámi spojená. Evidentně nevyhledáváte střety a s každým dobře vycházíte.
S úplně každým vyjít nemůžete. Jde o formu, jakou neshody řešíte. Konflikty rád nemám, vždy hledám smírnou cestu. Vždy jsem si vědom toho, že můj názor je subjektivní, objektivním ho mohou učinit až ti druzí.
Půjdu-li někam na náměstí vykřikovat, že je něco špatně, musím mít na zřeteli, že s tím mnoho lidí nemusí souhlasit. Je na každém, chce-li se do takové kontroverze pouštět. Já tu potřebu nemám.
Svoje aktivity dělíte mezi hraní a moderování. Kdybyste si musel vybrat, čeho byste se vzdal?
To je, jako byste se ptala nějakého rodiče, které své dítě má radši. Považuju za obrovský dar, že dostávám jak herecké, tak pěvecké a moderátorské příležitosti.
Rozhodnout bych se neuměl, všechno z toho mě baví. Celý život jsem využíval příležitosti, které se mi nabízely, ničemu jsem se nebránil. Krásně se to až dosud střídalo.
