Aleš Cibulka: Byl jsem pásek z kolonády

Taky se divím. S Vilmou se známe, a dokonce i naše maminky. Vilma je také od Karlových Varů a naše maminky spolu kdysi chodily na cvičení do bazénu. Pamatuji si, že jednou maminka přišla domů a říkala, že dcera paní Cibulkové studuje DAMU a že bude herečka.

Ano, Radek je o čtyři roky starší a je docentem na VŠCHT v Praze, kde vyučuje organickou chemii.

Oba, protože maminka je vyučená prodavačka a tatínek je nástrojař. U nás nikdy nebyla tradice vědecká nebo umělecká. Možná babička s dědečkem hráli ochotnické divadlo, ale to bylo na vesnici běžné.

Vůbec ne, měl jsem ale velké štěstí na češtináře. U nás v rodině se nemluvilo přehnaně spisovně. Samozřejmě že ani teď v soukromí nepoužívám krásnou češtinu. Představa, že hovořím hezky česky ve dvě ráno někde v baru, je mylná.

Taky hezky česky, někdy mu ale není rozumět, protože ty jeho chemické výrazy moc neovládám, zvlášť když zabrousí do němčiny. Několik let totiž učil v Regensburgu na univerzitě. Byl jsem v Praze na několika jeho přednáškách a musím uznat, že i chemie se může podávat zajímavě a poutavě. On svůj obor miluje a předává ho svým studentům s neskutečnou láskou. Jezdí do školy o dvě hodiny dřív, aby si pro ně připravil všechny pokusy.

Vždycky jedničku, protože můj bratr, matematik, fyzik, chemik, mi všechno nadupal do hlavy. Na gymplu jsem se vždycky nechal dobrovolně vyzkoušet, abych měl klid. V tu dobu už brácha studoval v Praze. A když jsem se sám přihlásil, pan profesor Mňuk řekl - Á, pan bratr byl na víkend doma! Ale mě chemie bavila.

Maminka je velmi výřečná a tatínek se vždycky rád předváděl. Když se s ním ocitnu ve společnosti, jsem vedle něj jen pouhý tichý doprovod. On je typ lidového vypravěče, jako byl Vladimír Menšík. Má také potřebu lidi bavit.

Ještě mi ani patnáct nebylo, když v Karlových Varech začalo vysílat rádio Diana. Fenomén rozhlasu mě fascinoval a teď jsem ho měl blízko. Vždycky jsem poslouchal rádio z Prahy a najednou jsem koukal na budovu u nás ve Staré Roli. Tak jsem tam šel a ve čtrnácti jsem moderoval studentský pořad. Pak mi nabídli normální proudové vysílání. Zatímco moji spolužáci byli ve škole, já seděl ve studiu - dopoledne, odpoledne, v noci, o víkendech, jak potřebovali. To bylo v roce 1994. Školu jsem vždycky nějak dohnal.

To bych netvrdil, ale škola mi prostě šla. Nebo bratr přijel domů na víkend a všechno mi nalil do hlavy. To, že jsem moderoval už v tomhle věku, nebylo nijak výjimečné. Tenkrát chyběli moderátoři. Kdo trochu vládl jazykem, toho vzali. Takže se ve studiu se mnou střídali veterinář, servírka, lékařka, lidé všech profesí. Trvalo to rok a pak jsem šel do Prahy na Vyšší odbornou školu hereckou a moderátorskou. Hercem jsem nikdy nechtěl být. Díky mým učitelům Veronice Žilkové a Oldřichu Víznerovi, kterým jsme říkali maminko a tatínku, mě herectví začalo bavit. Ale nemůžu tvrdit, že by mně někdy šlo, spíš jsem využíval předměty, které se týkaly moderování - hlasovou výchovu, rétoriku, přednes.

Většinou to jsou role moderátorů. Pokud něco točí režiséři Karel Smyczek, Jiří Strach nebo Hynek Bočan a je tam role moderátora, vím, že ji dostanu.

Velmi drsná, nesmlouvavá. Někteří spolužáci první ročník proplakali. Pro mě byla cenná v tom, že mě zase posadila na zem. Přijel jsem z Varů, nos nahoru, protože jsem tam vyhrál anketu o nejoblíbenějšího moderátora naší stanice. Bylo mi osmnáct a byl jsem zvědavý, co mě vlastně v té Praze můžou ještě učit, když už jsem hvězda.

Ve Varech jsem byl jednooký král mezi slepými a v Praze jsem zjistil, že všichni moji spolužáci už něco točili, měli nějaké zkušenosti. Veronika mi hned od začátku velmi vydatně srážela ten hřebínek z hlavy. Na první hodině herectví mi řekla, že vypadám jako pásek z kolonády. Měla pravdu. Nosil jsem tehdy dlouhé vlasy po ramena a oblékal jsem se u chodovských Vietnamců. Po letech jsem se dověděl, že si mě vybrala hlavně proto, že jsem byl pole neorané.

Měli jsme na moderování Evu Jurinovou, slavnou televizní hvězdu, a ta mě upozornila v roce 1997 na konkurz do Snídaně s Novou. Přihlásilo se 3800 holek a asi 700 kluků. Vybrali dvě dvojice, ale ta jedna vysílala jen jednou, protože moderátor byl neukočírovatelný. Představte si, že to byl Leoš Mareš. No a druhá dvojice jsem byl já s Hankou Šimkovou. Začali jsme v prosinci 1997. Byli jsme na obraze 76 x, tedy necelý rok. Pak si nový šéf Snídaně převedl své lidi, tedy Gondíky.

Ano, v pátek jsem ještě byl na Nově a v pondělí už v Dobrém ránu na ČT. Po letech jsem se dověděl, že Veronika Žilková zavolala tehdejšímu šéfovi pořadu a doslova mu vyhrožovala, že s ní bude mít problém, když mě nevezme. Veronika je ochranitelka svých žáků, naše osudy sleduje a nedá nás.

Myslím si, že dnes by se nic nedělo. Tenkrát 28. dubna 2006 Yvonne řekla, že Paroubek má stejná gesta jako Mussolini. Zajímavé je, že byl dokonce najat odborník na nonverbální komunikaci, a ten opravdu zkoumal bez zvuku projevy Mussoliniho a Paroubka. Poslal zprávu, že Paroubek má velmi podobná gesta jako Mussolini. Ale já vlastně nevím, jestli se tehdy ozval Jiří Paroubek, nebo jestli to byla preventivní akce tehdejšího vedení rádia. Já jsem ale musel odejít a směl jsem moderovat jen zábavné pořady.

Ten den jsme se s paní Přenosilovou opili, velmi nás to sblížilo a často se vídáme. Dokonce každý rok slavíme výročí Paroubka. Sejdeme se a moc nás to baví. Vždycky si říkáme, kde jsme dneska my, protože stále pracujeme, a kde je dnes on. Ale on určitě zase s něčím vyrukuje. Každopádně tenkrát mě moc potěšila podpora posluchačů. I to, že se mě přímo na jednání vlády zastal tehdejší premiér Mirek Topolánek.

To bylo kouzelné, a to jsme byli uměle sestavená dvojice. Tehdy si spousta lidí poprvé všimla, že vůbec existuju. Navíc jsme přebírali tenhle prestižní pořad po deseti letech excelentního moderování po Marku Ebenovi. Tam začalo naše přátelství s Jiřinou. Po letech dokonce s ní a s Danou Syslovou hraji v Divadle Bez zábradlí v inscenaci Sonáta pro lžíci. Je to úžasné představení pro dvě dámy a s nimi je tam moderátor. Když sleduji nedostižitelné výkony těchto dvou dam, je mi jasné, že herectví bych opravdu nemohl nikdy dělat.

Ano, nedávno jsem odvysílal svůj 250. Tobogan.

Vzpomínám třeba na Václava Havla, který je u nás pravidelným hostem. Fascinuje mě, jak je vtipný. Ve svých státnických projevech nebo politických vystoupeních to nemá šanci ukázat. V Toboganu se ale roztomile trumfuje s paní Dagmar.

Musím to zaklepat, ale zatím ne. Žádné rejpaly si nezveme, Tobogan je bezkonfliktní pořad před obědem. Pokud přece jen padne drobné popíchnutí, je to předem domluvené. Například do sebe šijeme s Jiřinkou Jiráskovou, s Yvonnou Přenosilovou, Ivankou Andrlovou. Roztomilou hru máme s paní Kateřinou Cajthamlovou.

Jen jednou. To když do vysílání ve velmi dobré náladě, jak on uměl, dorazil Arnošt Lustig. Bohužel mu neřekli, že jde o přímý přenos. Místo řeči o knihách a staré Praze začal vyprávět vtipy, které se právě dověděl cestou z Brna. Košilaté je slabé slovo, byly to čuňárny. Lidé to naštěstí vzali a báječně se bavili. Po vysílání za mnou pan Lustig přišel a požádal mě, abych většinu vtipů vystřihl, aby nebyl za neslušného. Když zjistil, že ho národ slyšel, objal mě a řekl: „Tak se lidi alespoň zasmáli.“ To bylo jedinkrát, kdy jsem ztuhl, protože jeden z jeho vtipů jsem znal a říkal jsem si, že není možné, aby ho v přímém vysílání všem vyprávěl. Ale bylo to možné. Arnošt Lustig mohl všechno.

Mám to jednoduché. Po Toboganu ve 12.30 odjíždíme na chalupu. Přes to nejede vlak. Jen když jednou za měsíc předtáčíme Tobogan v pyžamu, můžu zmizet na čtyři dny v kuse.

Samozřejmě, s kým jiným? V prosinci to bude už jedenáct let, co jsme spolu. Ještě před dvěma lety bychom sobotní večer, který jsme nestrávili v baru v centru města, pokládali za ztracený. Vloni jsme si ale pořídili kouzelnou, dvě stě let starou roubenku a úplně jsme jí propadli. S přibývajícím věkem si člověk uvědomuje, že práce není všechno, a tak mizíme do přírody, jak se dá. Teprve tam člověk pochopí, kolik malicherných a zbytečných věcí člověk v životě řeší.

Myslím, že jsou šťastní, že mám po svém boku právě Michala. Naši rodičové se vzájemně znají a mají se, myslím, rádi. No, a pokud myslíte, jak se smířili s tím, že žiji s mužem? Co je na tom zvláštního? Myslím, že tohle může na začátku 21. století řešit jen opravdový primitiv.

To vůbec ne! I jako herec je velmi úspěšný - v Národním divadle hrál spolu s Hanou Maciuchovou v Hippodamii, točil filmy i inscenace, jezdí se zájezdovým divadlem, myslím, že si vyzkoušel opravdu všechno. Máte ale pravdu, nejvíc se živí dabingem - kromě jiného je českým hlasem Leonarda DiCapria, Matta Damona anebo Jindřicha v Tudorovcích. A musím dodat, že byl vloni nominován na Cenu Františka Filipovského a získal Cenu Miroslava Moravce. Tím se stal princem českého dabingu. Vidíte, tak mám doma DiCapria a prince v jednom.

Ne, a kdyby to bylo možné, přál bych si, aby se zastavil čas. Jak v soukromí, tak pracovně. Díky naší chalupě jsme třeba zjistili, že i podzim může být hezký. Vždycky jsme ho v hloubi kavárny nenáviděli. Teď přijedeme na chalupu, uděláme si grog a jdeme hrabat listí. A těšíme se na to. Prvně jsme prožili rok na zahradě a bylo to krásné.

Víte, pracovně můžete být jakkoli úspěšná, můžete napsat bestseller, mít svůj televizní pořad v hlavním vysílacím čase a deset cen TýTý, ale jakmile nejste v soukromí šťastná a nemáte zázemí, je vám to k ničemu. My máme spoustu slavných kamarádů, kteří přijdou domů a jsou tam sami. Kdyby mi dali na vybranou buď sedět s Michalem na zápraží a koukat, jak pukají ořechy, nebo mít vlastní televizní talk show, tak radši budu na zahradě sbírat ořechy. Zatím jsem rád, že se to dá skloubit. Je třeba pracovat, jak oba říkáme: „Hypotéka se neptá!“