Alena Zárybnická: Hory a přírodu mám v genech

Nic není náhoda. A hory, obecně přírodu, mám v genech. Když jsem se pídila po tom, co dělali mí předci, zjistila jsem, že z tatínkovy strany byli pastevci. Pásli sice za Prahou - na Brdech -, ale žili v přírodě, v kopcích.

Stejně jako oni i já jsem v horách našla lásku, klid. I má touha pochopit počasí a umět ho předpovědět může s pasteveckými geny souviset. Neustále sledovali oblohu a snažili se svá stáda třeba před bouřkami ochránit.

Měla jsem tam blízké lidi. Prostředí, okolní kopce jsem znala, líbily se mi. Zároveň vím, že podobně dobře by mi bylo přes kopec, v Peci pod Sněžkou, či přes druhý kopec v Harrachově.

Navíc v momentě, kdy jsem se pro hory před lety rozhodla, kamarád ve Špindlu pronajímal byt. Což pro mě byla vhodná varianta, jak si nezávazně vyzkoušet, zda tu chci být, či ne.

Miloval lyžování. Měl tu díky sportu kamarády. Věděl, že hory mu dají příležitost věnovat se koníčkům. K těm patřil i fotbal, mimochodem za FC Strážné hraje dodnes.

Ve třinácti. V nové škole začínal sedmou třídu.

V bytě, v paneláku. Samozřejmě že chalupa u lesa by byla lepší - ovšem ve Špindlu a jeho okolí je to nereálné. Ale nestěžuju si! Z oken máme nádherný výhled do krajiny, na hory.

V zimě stačí otočit kohoutkem topení a už se hřejeme. Tohle je pro mě až zásadní věc. Jsem zimomřivá, věčně zmrzlá. Pro svůj život tedy potřebuju mít i dobré vztahy s energetickými firmami. Určitě ročně protopím víc než sousedi.

Asi ne, nežiju v chalupě na hřebeni. Nenakupuju proto obří zásoby, nepřekládám je na skútr a nevezu kamsi vzhůru. Okolní obchody fungují i za špatného počasí. Jsem v horách a zároveň v civilizaci, neměnila bych. (smích)

V lásce k horám, sportování ano. Meteorologem určitě nebude. Lákají ho jiné věci, podobně jako jeho vrstevníky. Mám pocit, že si života víc užívají. Netouží jen pracovat, chtějí mít víc volna.

Přiznám se, že podobný přístup je mi hodně sympatický. Mezi zaměstnáním a odpočinkem by měla být přirozená rovnováha. Tu já hledám jen těžko, velmi těžko.

Snažím se pokaždé vidět, vnímat tu sílu, kterou mají. Čím výš míříte, tím je větší. Příroda je prostě mocnější než člověk. Přesto, nebo právě proto, má podle mě cenu hory poznávat. Skialpy jsou pro tyhle účely přímo ideální, což jsem zjistila dávno předtím, než jsme skialpový seriál začali vysílat, v době, kdy nebyl skialp tak populární.

Určitě. Loni, když nejezdily vleky, jsem v horách potkávala davy skialpinistů.

Proč? Hory jsou pro všechny. Jen doufám, že nováčci respektují pravidla, která k tomuhle sportu patří. Že jsou ohleduplní k okolí, vědí o nebezpečích, jež jim hrozí, včetně lavin, a nepřeceňují síly.

Hory musí respektovat opravdu každý. Chyby se tam často neodpouštějí. A mohou na ně doplatit i jiní než ti, již je způsobili. Třeba záchranáři, kteří vás budou v lavině hledat.

Tam, kam si zaslouží. Sice mám sklep, ale například mokré lyže do něj dát nemůžete. Zrezly by hrany. Takže se suší v místech, kde mají teplo. V tomhle nejsem, co vím, v horách sama.

Stačí se během zimy podívat u nás na chodbu, zajít na návštěvu k sousedům. Lyže stojí v obývácích, kuchyních, jen aby jim bylo dobře. Spíš než komora na oblečení a velký botník na lodičky by se mi tak doma hodil nějaký vytápěný prostor na všechno sportovní harampádí.

V něčem ano, nešetřila jsem na něm a hýčkám si ho, aby mi vydrželo, jelo co nejdéle. Jinak „bydlívá“ ve sklepě, i když si to vzhledem ke kvalitám nezaslouží. (smích)

Naštěstí to není denně, to by se ani nedalo. Od domu k domu to mám přesně sto padesát kilometrů. Vyhovuje mi sloužit v blocích, třídenních, sedmidenních, jak se to poskládá. S kolegy si vycházíme krásně vstříc.

Navíc ani mé bydlení ve Špindlu nemusí být v profesi na překážku, naopak. Už nemusíme stát pouze ve studiu, vyrážíme do terénu. A hory jsou přímo ideálním exteriérem, tím nejlepším virtuálním studiem pro vysílání počasí.

Snažím se... Naštěstí hory bývají obvykle na mé straně. Stojíte-li na hřebenech, skoro si nemusíte fénovat vlasy. Tamní fénové větry to vyřeší za vás. Když k tomu sněží, prší. Asi bych měla zajít pro inspiraci k akvabelám. (smích)

Někdy ano, někdy ne. Záleží na lokalitě, kterou si vybereme. Techniku jsme schopní si tam s kolegou kameramanem, jenž za mnou přijíždí z regionální redakce, vynést v batohu. Co bychom neudělali pro krásné, zajímavé záběry... Třeba když jsme točili o automatických sněhoměrech, museli jsme k nim dojít na skialpech.

Paprsek změří výšku sněhu, to je relativně jednoduché. Náročnější je měření vodní hodnoty, tedy množství vody, která je ve sněhu obsažena. Využívá se přitom buď tenzometrických vah, anebo hydrostatického tlaku, který vyvolá sníh na jakýsi vak naplněný nemrznoucí směsí.

Může to znít komplikovaně, ale funguje to. Naměřené údaje jsou důležité pro hydrology - ti potřebují vědět, kolik vody je uloženo ve sněhu.

Na větroních i sportovních motorových letadlech létal tatínek. Já létala přes dvacet let, ale s přestěhováním do Krkonoš už není čas. Ve vzduchu totiž musíte mít jistotu, vědět, co děláte, mít zažité reakce, aby vše bylo bezpečné. I když se mi docela často po letišti, kde jsem díky rodičům prakticky vyrůstala a dospívala, zasteskne, mám už roky propadlý letecký průkaz.

Odmítám i nabídky, že mě kamarádi „jen tak svezou“. Odpovídám většinou: Díky, ale ono to není úplně ono, sedět jen v kabině a koukat ven. Je to úplně stejné jako s horolezci. Jste-li zvyklí být na laně první, na druhém konci si nezalezete.

Zásadně na druhém konci! A naprosto přesně to odráží mé schopnosti. Vyšší ambice nemám.

Ne! Vážně nejsem soutěživá a ani být nemůžu. Tatínek moji fyziognomii, jíž schází dynamika a vytrvalost, odhalil záhy. Zcela moudře pak vyhodnotil, že mě naučí lyžovat, bruslit - učila jsem se na kluzišti na pražské Štvanici, od níž jsme kousek bydleli - a jezdit na kole. A s tím si musím vystačit. Vyrovnat se trénovaným lidem nemůžu, na všechno potřebuju víc času.

Jak se dalo. Jsem zvyklá být v pelotonu „ta nejpomalejší“. Utrhla jsem to silou vůle, a když se to nedalo, z kola jsem klidně slezla. Jak jsem tam říkala, má výkonnost je někde ve spodní třetině populace. Někdy si i přijdu, že nejsem přizpůsobená k dýchání, životu vůbec. (smích)

O to větší radost mám, když své limity překonám. Posouvám své hranice, nesrovnávám se s jinými. Plus se podívám tam, kde je to hezké. Proto vznikla i má kniha o Alpách! Chtěla jsem ukázat, že i nesportovní tělo to dokáže dát. Motivovat druhé, podobně nastavené, aby do hor vyrazili.

Vždyť není nutné trhat rekordy, mít svalové křeče, horečku, honit se za výkony. Důležité je dojet! Přece se nebudu přepínat, abych spadla vysílením do příkopu.

(Smích) Tohle je doba, během níž do Alp jezdím. Práce na knize pak trvala spíš měsíce. Shrnula jsem do ní výlety, při nichž jsme spali pod stanem, v chatách, v chalupách, hotelech.

Námětů - těch odjetých tras - mám tolik, že v šuplíku na svůj čas čeká ještě materiál na druhý díl. Bude o cestování v obytce, v obytném autě.

Ten nejlepší. Odešel po krátké nemoci, letos v březnu, těsně před 94. narozeninami. Vždycky jsme na tohle téma žertovali, byl opravdu až neuvěřitelně vtipný.

Narodila jsem se mu ve 42 letech, což bylo kdysi skutečně pozdě. Odmala jsem tak slýchávala: Jestli se dožiju toho, až půjdeš na střední, až budeš maturovat, až půjdeš na vysokou... Vidíte, dožil se všeho.

Se svým typickým humorem mi v březnu ještě stihnul říct: A to bych nečekal, že se dožiju toho, že zestárneš. Moc chybí nám všem, ale odešel vyrovnaný, šťastný. Díky empatickému panu doktorovi jsem směla být s ním. Co víc si přát, když už to tak musí být?

Ráda! V Záletech naslouchám příběhům lidí, kteří nás můžou inspirovat: tím, jak žijí, co dokázali, co jim dělá radost, tím, jak umějí radost rozdávat. Jsou to lidé, kteří „hoří, a proto můžou zapalovat!“.

A teď přes léto chystáme seriál o lezeckých legendách. Setkáváme se s nimi na krásných místech Česka. Chtěla bych zachytit životy těch, kteří posouvali limity, a ukázat, jak ti, kteří začínali na malých skalkách a kopcích, můžou posouvat hranice světového lezení. Mým parťákem v seriálu bude jeden z nich, horolezec Mára Holeček.

Nějak jsem ho podědila. (smích)

Klasickou meteorologickou předpověď pro místa, na něž on, jeho parťák/parťáci míří. Hledám optimální čas, optimální interval pro výstup. Pak sleduji, jak se počasí mění, a snažím se zařídit, aby měl všechny dostupné informace včas k dispozici. Esemesky přes satelit fungují.

Ne téměř, bojoval! A nebylo to poprvé. Ale horolezci s podobnými věcmi počítají. Je tam obrovská touha, kterou musí realizovat, jinak by to nebyli oni. Pomoc meteorologa berou proto jako skvělou věc, rizika, že předpověď nevyjde, přebírají na sebe.

Vrátím-li se k Nepálu, tam se náhle zhoršilo počasí téměř o den dřív, než se čekalo. Já jsem kluky (na místě byl ještě Radoslav Groh - pozn. red.) nabádala,

aby vyšli třeba o den dřív, což nešlo. Zůstali tak nahoře déle, museli čekat, než se počasí vylepší tak, aby mohli sestoupit. Trvalo to čtyři nebo pět dní. Naštěstí jsou už doma. To, co dokázali, je světový unikát. A troufám si říct, že to bude na Oscara, na další Zlatý cepín! (nejvyšší horolezecké ocenění - pozn. red.)

Na nákupech, při procházkách, na skalách, na horách... Když to vím, ráda se podělím, ovšem zvykla jsem si odpovídat také: Nevím.

Chce-li dotyčný/dotyčná skutečně vědět, jak bude, zapnu telefon a mrknu na modely. Chtějí-li po mně ale předpověď na Vánoce, říkám na férovku: To neví nikdo. Podívejte se na léto, jak je proměnlivé skoro z hodiny na hodinu.

Patří k mé profesi. Vlastně si myslím, že v tomhle nejsou meteorologové sami. Potkám-li kamaráda doktora, taky mu začnu vyprávět, že mě kyčle už moc nebolí, zuby mě netrápí. A ještě mám pocit, že ho baví zpytovat mé zdraví. Vyslechne si mě. Podobně jako já je trpělivý, pokývá proto hlavou a poradí, je-li ta možnost.

To je samozřejmě nadsázka, kterou v případě katastrof nelze použít. Na Moravě se sešlo několik skutečně nešťastných okolností. Tornádo mimo jiné „trefilo“ to pro jižní Moravu typické uspořádání obcí v rovině kolem silnice. V krajině nebylo nic, co by ho dokázalo zmírnit či zastavit...

Letos v létě se častěji vyskytují silné bouřky a předpovědět jejich důsledky pro konkrétní místo není jednoduché.

Jistě. Můžeme říct jen to, že se objeví velmi či extrémně silné bouřky - tzv. supercely, které kromě velkých krup a silných nárazů větru můžou vyprodukovat i tornádo. Dokud nevznikne, nemůžeme tušit, kudy půjde. To neumějí nikde na světě.

Jakmile se objeví, zbývají na varování sotva minuty. Ano, v Americe jsou díky zkušenostem schopní po „vysunutí jeho chobotu“ vypočítat, kudy půjde, varovat před ním lidi, aby se schovali. Podobný systém u nás zatím nefunguje. A vzhledem k četnosti výskytu asi ani nikdy fungovat nebude.

V případě tornáda na jižní Moravě meteorologové před silnými bouřkami navíc varovali s předstihem.

Ne, po bitvě je každý generál. Možná by to bylo na červenou výstrahu do té oblasti, ale trajektorii postupu by stejně nikdo na světě předpovědět neuměl. Když jsem viděla první zprávy, myslela jsem si, že naši novináři použili jako ilustrační záběry nějaké americké tornádo.

Já vám ani nevím. Jsou tam na jednom stojanu a čekají na to, až po nich kostymérky sáhnou. Vědí, jací kolegové se mnou vysílají, v jakém oblečení a jak k nim budu ladit já. Nemluvím jim do toho. Oblečení ani nerozumím. Nevím, co frčí, co se nosí. Na horách chodím ve sportovním a vlastní šaty bych, myslím, dokázala spočítat na prstech jedné ruky.

Prý v něm mám dvě sekce. Ta první spadá do kategorie: je v pohodě. Ta druhá: má trable. (smích) Na drobné obtíže reaguje mé tělo rychlým zvyšováním váhy, na zásadnější zase poklesem. Kostymérky na mě mrknou a jdou hledat oblečení doleva, či doprava.

Nejsem si jistá, jestli jsem toho pohledu zvenčí schopná. Bylo by dobré, abych ho poznala dřív, než ostatní zjistí, že už vrchol dávno byl. (smích)

Pořád lepší odejít včas než přesluhovat. Umím si představit, že nebudu meteorologem v naší redakci, který vysílá, ale u počasí určitě zůstanu. A taky vím, že dál budu žít na horách!

Může se vám hodit na Zboží.cz: