Alena Vránová: Herecký osud si člověk vytváří sám

„Mám dnes opravdu víc práce, než když jsem byla mladší,“ připouští a na otázku, kde vidí důvod, překvapivě odpoví, že to je asi proto, že pro to nikdy nic nedělala.

Herecký osud si člověk vytváří sám. Pojem herecká hvězda dnes znamená nejen talent, ale velké osobní úsilí být v centru zájmu. A mít na to povahu. Mě k tomu nic nehnalo.

Ne, protože dobře vím, že štěstí na role nepadá z nebe. Taková náhoda se nestane víc než jednou. V mém případě to byla Pyšná princezna. A je otázka, jaký měla dopad na můj profesní i osobní život.

Zjistila jsem ale, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Naštěstí mám obecenstvo, které dobře ví, že jsem za život zahrála víc než princeznu Krasomilu. Takže se zase tolik nezlobím.

Já určitě. Opravdu neusedám před televizi, když ji dávají. Dozvídám se to ale od svého okolí.

Nezapomeňte, že Pyšná princezna přišla do kin v roce 1953. To byla doba, kdy se nesmělo žádným způsobem přečuhovat. Studovala jsem tehdy ještě na DAMU a byla pod neustálým kádrovým mikroskopem. Žádné hvězdy se netrpěly, po škole jsem nastoupila do divadla v Benešově. Ten film si navíc získal popularitu až mnohem později. Takže nějakého přehnaného zájmu o svou osobu jsem byla ušetřena. Což mi vyhovovalo, protože nejsem člověk, kterému dělá dobře, je-li středem pozornosti. V tom opravdu nesplňuji parametry populární herečky.

Když Městským divadlům pražským šéfoval Ota Ornest. To jsem dostala několik nádherných příležitostí: ať to byla dvojrole v Korunní svědkyni podle Agathy Christie, paní Hošková ve Veselých paničkách windsorských nebo Káča v Hrátkách s čertem…

Tu jsem s velkou chutí hrála jako vykulenou naivku. Měla jsem tu roli moc ráda. Dodneška mě baví hrát naprosto různorodé role. Jak jsem byla v šedesátých letech spokojená v divadle za vedení Oty Ornesta, tak jsem teď šťastná v Ungeltu. Jeho šéf Milan Hein velmi šikovně a prozíravě navázal na repertoár někdejšího Komorního divadla. Stejně jako tam se v Ungeltu hraje příběh.

Šarmantní lady Evelyn v Lednáčkovi a ve Fíglu životem potrefenou manželku komika, který po mrtvici zůstal odkázaný na kolečkové křeslo a její pomoc. Obojí jsou nádherné herecké příležitosti.

Já taková nejsem. Ale je rozhodně dobré si to zahrát.

Tak otázka nestojí, já je nikdy neměla. V tom jsem vždycky stála nohama na zemi.

Je to smělé říkat, ale doposud ne. Třeba se to ještě stane! (smích) To jen potvrzuji, jaká jsem zarytá optimistka.

Jaképak naposledy? Co když řeknu, že zamilovaná jsem?

Ne.

Jestli jsem ještě ke koukání, tak to bude geny po mamince. Sama pro to nedělám nic. Nějaké kosmetiky nebo masáže by mě otravovaly a ani vám nebudu tvrdit, že žiji extrémně zdravě. Hýřivý typ jsem však nikdy nebyla, strašně brzo se mi chce spát.

V období, kdy to bylo aktuální, jsem byla vdaná a nic takového jsem nepřipouštěla. Vždycky jsem byla naprosto věrná. Manželství pro mě bylo posvátné. Vůči jakýmkoli pokusům jsem byla velmi nedůtklivá.

Byla jsem v divadlech, kde se třeba změnilo vedení a tím i repertoár, a já přemýšlela, zda tam má vůbec cenu zůstávat. Mám na mysli dobu, kdy se rozpadala Městská divadla pražská na počátku devadesátých let. Nakonec jsem odtamtud odešla a začala jsem jezdit s vlastním představením. První bylo monodrama Lásko má, ty nevíš od Jiřího Justa. Mělo to úspěch, tak jsem ještě nastudovala Medeu od Arpáda Göncze, který se pak stal maďarským prezidentem. Jedno představení jsem pro něho hrála v Budapešti. Na to moc ráda vzpomínám. Pak jsem nastudovala dramatizaci známé knihy Anity Loosové Páni mají radši blondýnky. Režíroval to tehdy mladý Karel Smyczek. V té době mě oslovil Milan Hein, zda bych nechtěla hrát v Ungeltu. Zdejší prostory mě okouzlily a rychle jsme se domluvili na tom, co a s kým bych tady dělala. Dnes vím, že chvíle, kdy mi nabídl spolupráci, byla naprostým zlomem v mém uměleckém životě.

Když jsme si sedli s režisérem Ladislavem Smočkem a Ondrou Vetchým a začali o hře Bouřlivé jaro mluvit, cítila jsem, že zažívám něco, co jsem dosud za svůj herecký život nepoznala. Aniž bych tušila, jaký bude mít Gertie Matthewsová ohlas u diváků, nebo že za ni dostanu Thálii.

Naštěstí mě nepotkalo nic tak strašně bolestného jako ji, abych byla úplně na kolenou. Zažila jsem, asi jako hodně žen, velké partnerské zklamání, ale to není nic, o čem bych s vámi chtěla mluvit.

Tohle mi říká hodně lidí a mě to hrozně udivuje. Vůbec se jako nějaký silák necítím. Jen jsem prostě ráda na světě a netajím se tím. Nikdy jsem nedávala najevo, že mi něco je. Neumím fňukat. Je mi to protivné.

Mám velké štěstí v tom, že to nikdy nepoznám, někdo mi to musí říct. Tolik se tomu vyhýbám a nechci, aby se mi něco takového pletlo do cesty, že si to nepřipouštím.

Že jsem taková, jakou mě vidíte, je díky tomu, že jsem to pokaždé vytěsnila z mysli. Chci se zabývat pozitivními věcmi.

Hrozně ráda něco buduju. Přišla jsem na to až ve středním věku. V době manželství jsem nevěděla, co obnáší něco obstarávat nebo zařizovat. Zlom nastal, když jsem se rozvedla (s Vladimírem Rážem - pozn. red.). Najednou jako bych chtěla dohnat vše, v čem jsem během manželství neměla prostor se realizovat. Úplně jsem se začala vyžívat v tom, že jsem dávala dohromady stará stavení, spíš zbořeniště. Celé jsem to od začátku do konce organizovala sama.

Nějak jsem to vždycky vydupala ze země. Třeba jsem ve tři ráno sedla do auta, odjela jsem do jižních Čech, cestou jsem v několika vesnicích nabrala zedníky, dovezla je na stavbu, kde jsem jim vařila. Když skončili, odvezla jsem je zpátky domů, dojela do Prahy a večer šla hrát. Nepřišlo mi to vůbec zatěžko. Hrozně se mi líbilo, že dělám práci, jejíž výsledek je vidět. Stejně tak to mám s pražskými byty. Nejenže je měním, ale také je předělávám. Když je dokončím, rozhlížím se, do čeho se pustím příště.

To přiznám, že ano. Mnozí už mě znali i z filmů a televizních seriálů.

Je to role, kterou by si každá herečka přála: rázná ženská, která umí být potměšilá i obětavá, je vtipná i směšná. Dosud jsem takovou nehrála, ale mnohokrát dabovala a tiše si přála, aby mě v takové mohli diváci nejen slyšet, ale i vidět.

Vnučku Terezu. I přes velký generační rozdíl si báječně rozumíme. Máme společný pozitivní pohled na svět. Říká, že je po mně. Díky ní jsem už prababička: má dva rozkošné kluky ve věku devět a pět let a báječného muže. Zpívá ve skupině Yellow Sisters, kterou moc ráda poslouchám.

S manželem jsme se v minulosti domluvili, že ji nikdy nedáme všanc coby herecké dítě. Vynikala v jazycích, vystudovala filozofickou fakultu a pracuje v turistickém ruchu.

Ne. Tatínek byl sice velký ochotník a dokonce psal pro ochotníky hry, ale zemřel, když mi bylo pět. Mám s ním ale spojený svůj první jevištní zážitek. Bylo to v sokolovně v Braníku, kde jsem v jedné jeho hře hrála dítě spící v postýlce. Dodnes si pamatuji, jak mě do té postýlky na jevišti nesli, a protože byla už pozdní hodina, tak jsem tam opravdu usnula. Když to skončilo, zase mě odnesli a dostala jsem velikánskou bonboniéru. Nevím, jestli to byl ten okamžik, kdy jsem si řekla, že to je to, co chci v životě dělat, ale z té bonboniéry jsem byla celá pryč. Jako školačka jsem se pak dostala do Dismanova dětského rozhlasového souboru, brali nás i do divadel a brzy jsem začala hrát dětské role vedle profesionálních herců. Divadlo se tak stalo velmi záhy součástí mého života.

Já si něco takového vůbec nepřipouštím. Navíc tenhle druh bilancování nemám ráda. Nejspíš se někam ztratím.