Článek
Že brzy po vystudování scenáristiky na FAMU potkala dokumentaristku Helenu Třeštíkovou, považuje dodnes za setkání šťastné a osudové. „Začínala jsem jako její asistentka, ale velmi brzo jsem se věnovala dramaturgii,“ vzpomíná na tu dobu. U dramaturgie už zůstala. V čem spočívá práce dramaturga?
Při tvorbě scénáře je partnerem autora, kterému namítá, ptá se a diskutuje s ním. Ve střižně pak zase dbá na spád a ovlivňuje vyznění natočeného materiálu. Toho bývá obvykle mnohem víc, než se pak objeví na plátně či obrazovce.
„S Helenou se nedohadujeme, máme podobné vidění světa. Spíš se doplňujeme,“ podotýká dramaturgyně Alena Müllerová. Spolupracovala i na známých časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové, jako je Katka nebo René. Podílela se také na Manželských etudách. „Společnost v 90. letech procházela mnoha změnami a bylo zajímavé je zaznamenávat,“ tvrdí. I proto spolu s Helenou založily nadaci Film a sociologie, která český dokument hodně ovlivnila.
Vést lidi jí nevadí
„Baví mě poznávat různá prostředí a přemýšlet o souvislostech,“ říká. „Myslím, že jsem s tím někdy až otravná. Lidé se chtějí bavit taky o obyčejných věcech, a ne jen pořád rozebírat nějaké problémy,“ směje se. Její první kniha, novela Odporný svět, je inspirovaná prostředím mladých delikventů, kam s kamerou Heleny Třeštíkové nahlédla. „Píšu moc ráda,“ prozrazuje. „Při psaní jsem svobodná a můžu splétat příběhy tak, jak se to líbí mně.“
„Setkání s Helenou Třeštíkovou považuji za šťastné a osudové,“ říká o spolupráci se slavnou dokumentaristkou.
To neznamená, že nerada pracuje v týmu. Když za ní například kolegyně Iveta Toušlová přišla s nápadem na Třináctou komnatu, ihned pochopila, že je to dobrá myšlenka, a podpořila ji. Pořad, kde slavní odkrývají své tabu, letos oslavil desáté výročí.
Protože má často vizi, kterou chce prosadit, nevadí jí stát v čele týmu. „Už v mé první práci u Krátkého filmu, kam jsem nastoupila hned po škole, jsem vedla asi padesát lidí. Mnoho z nich bylo mužů starších než já. Ráda lidi propojuju, vím, že tím vznikne něco nového.“
V roce 1998 nastoupila do České televize, takže její chod zná jako málokdo. Posledních pět let tam má na starosti uvádění nových programů na obrazovku. Jedním z nich byl úspěšný cyklus dokumentárních filmů Čtyři v tom. Devět měsíců těhotenství spojovalo jeho čtyři hlavní protagonistky, ale postoj k mateřství a k dítěti ani postavení ve společnosti nemohly být odlišnější.
Do vysílání se jí povedlo připravit mnoho televizních formátů a cyklů, například pořady: Cestománie, Uvolněte se, prosím, Manželské etudy, Sama doma, Game page, Alternativní kultura, Ztracená duše národa, Ptáčata nebo seriál Život je ples.
Trapné padesátky
Tvorbu a život podle Aleny Müllerové nejde oddělit, a tak se jí často dotýkají témata, která zazní v projektech s jejím jménem v titulcích. Život je ples byl seriál, který napsala její spolužačka ze studií, spisovatelka Irena Obermannová.
„Odehrával se v domově důchodců a já měla zprvu malinko obavy, aby nebyl moc depresivní. Nebyl, naopak. Všichni moji vrstevníci mají rodiče seniory. Irenině mamince bylo v té době osmdesát, mým rodičům přes sedmdesát. Každý se s vyšším věkem a stárnutím vyrovnává jinak, ale každý k němu musí zaujmout postoj.“
Podobně je to se seriálem Trapné padesátky, který momentálně připravuje do vysílání ČT. Scénář k němu opět napsala spisovatelka Irena Obermannová. Je o trojici zcela odlišných žen ve věku, který se dřív považoval za kmetský. „Teď je žena v padesáti na vrcholu sil, díky kosmetice může vypadat skvěle a mít mladšího milence už taky není tabu,“ směje se.
Seriál Trapné padesátky, které hrají Klára Melíšková, Alena Mihulová a Pavla Tomicová, se bude vysílat na podzim. „Proč mě to téma zajímá, je zřejmé,“ směje se čtyřiapadesátiletá Müllerová. „A podle odezvy nejen mě. Tak proč se na něj nepodívat podrobněji a s humorem?“
Muži a ženy ve zpravodajství na půl
Svým studentům, které učí na FAMU přípravu televizních formátů, promítla ukázky ze seriálu a byla příjemně překvapená, že zajímal i je.
A proč se témata její tvorby hodně týkají žen? „Klidně o sobě řeknu, že jsem feministka,“ opáčí.
„Ženy se pořád stydí říct, že jsou emancipované. Feministka pro mě není hanlivá nálepka. Nejsem modrá punčocha ani militantní nepřítelkyně mužů, ale ženský pohled je velmi důležitý a u nás chybí. Kdysi jsem byla na Kongresu žen v Americe a viděla jsem, jak je tamní společnost v tomto smyslu mnohem otevřenější. To, že jsou ve zpravodajství půl na půl ženy s muži, považuji za správné, protože jejich vidění světa je jiné. Denně se s tím při televizní práci setkávám. Pohled z obou stran je nutný.“
„Pro dokumentaristy je těžké natočit film o tak kladné hrdince, jako je Marta Kubišová, přesto jsem věděla, že si s tím režisérka Olga Sommerová poradí,“ říká kreativní producentka z České televize Alena Müllerová o filmu Magický hlas rebelky.
Dodává, že ač se mnohé zlepšilo, příslušnice slabšího pohlaví rozhodně nemají na růžích ustláno. Při srovnání s 90. lety jejich postavení vnímá dokonce jako trochu horší než tehdy. „Společnost byla otevřenější. Dnes už je zase těžší se prosadit, jsou zapotřebí velké ambice, aby člověk vynikl. Já mám naštěstí spoustu energie a nevadí mi někoho vést. Co mě ale nebaví, je bojovat o místo, o pozici. Prosazuju své projekty kvůli věci samotné, ne kvůli sobě. Muži se chtějí víc prezentovat, ale to je možná taky potřeba,“ přemítá.
Aspoň odstavec!
Měla to štěstí, že podmínky pro práci jí přály. „Tvorba, ať už psaní, nebo vymýšlení filmu či pořadu, má v mém životě důležité místo. Ale mohla jsem si to dovolit. Mám jen jedno dítě, a když byl syn malý, maminka mi hodně pomáhala. Měla jsem zázemí. A že bych byla typ, co musí pořád uklízet, to taky nejsem. Spíš si na to někoho najmu,“ směje se. „Nezmítám se mezi rodinou a prací. Kdybych ale musela sedět doma, nebyla bych šťastná a stejně něco psala.“
K psaní neváhá využít i brzké ranní chvilky. Aspoň odstaveček, říká si, ale většinou jen u něj neskončí. Stejně tak vznikala kniha, která je právě na pultech knihkupectví. Jmenuje se Muž ve střídavé péči a jedním z jejích témat jsou paralelní vztahy.
„Měla jsem takový,“ připouští. „A když jsem se tím začala zabývat, zjistila jsem, že jich je mnohem víc, než by se mohlo zdát. Někde se tváří, že o ničem nevědí, jinde je to přiznanější, ale není to až tak neobvyklé. Většinou se to týká mužů, protože střídat domácnosti, kde jsou děti, je pro ženu asi trochu těžší. Může to nějakou dobu plynout, ale když se stane neštěstí, ukáže se, že to vlastně nefunguje.“
Se synem Jáchymem prožila těžké chvíle, když ho porazilo auto a on pak byl několik týdnů v kómatu.
Úraz dítěte, který změní osudy všech okolo, je dalším motivem jejího románu. S tím má své zkušenosti. Před deseti lety porazilo auto jejího syna, tehdy dvanáctiletého školáka Jáchyma Rejžka, kterého má se známým novinářem a kritikem Janem Rejžkem. Také hrdina její knihy je novinář jménem Cyril. „Honza moji knihu četl a prohlásil, že tedy on mužem ve střídavé péči v žádném případě není. A má pravdu,“ uvádí na pravou míru spisovatelka a dramaturgyně.
Synova autonehoda však tehdy zasáhla výrazně celou rodinu. Jáchym těžce krvácel do mozku, naštěstí ho ihned odvezli do Thomayerovy nemocnice. Tam mu zachránili život, i když dávali rodičům jen pár procent naděje, že přežije.
„Nejdřív jsme čekali, zda bude žít, pak zase, až se probere z bezvědomí, ve kterém byl několik týdnů,“ vzpomíná na tíživé chvíle Alena Müllerová. Ani tehdy ale nepropadala do beznaděje, to nemá v povaze. Synovi četla jeho oblíbené knížky, zpívala mu, masírovala nohy.
Psaní je úleva
Postupně ho probouzeli k životu, což se podařilo. Když se Jáchym probral, jako by se opět narodil. „Učil se všechno znovu, chodit, mluvit, číst i psát. Nevěděl, kolik mu je let, kolik je hodin, kde žije.“ Bylo to těžké období, které přetrvávalo i poté, co bezprostřední následky úrazu dozněly. Jeho psychika se vracela do normálu pomaleji než tělo a pro okolí to bylo těžko rozpoznatelné.
Při své cestě do USA v roce 2004 se v Philadelphii setkala s jedním z nejmocnějších mužů planety Henrym Kissingerem.
„Nemohli jsme čekat, že to všichni budou chápat,“ podotýká Alena Müllerová. Jáchym měl problémy ve škole, propadal depresím, musel se učit ovládat výbuchy vzteku, nehoda se mu vracela ve snech. O tom, co se stalo a jak se s tím Jáchym vyrovnal, vznikl krátký dokumentární film.
Původně nechtěla psát o muži, který je ve střídavé péči manželky a přítelkyně, ale vypsat se z toho, co se stalo jejímu synovi. Východiskem byl jeho text, který začal Jáchym psát ve čtyřech letech. „Byl tak trochu zázračné dítě. Uměl brzy i číst. A pak přišel ten úraz.
Jako terapii jsem psala jeho příběh, ale zapletla se mi tam celá rodina a další okolnosti. Musím však říct, že hlavní hrdinka taky nejsem já,“ vysvětluje. „Psaní miluju, nemusím v něm nic zdůvodňovat ani respektovat pravidla velké organizace. A to je někdy úleva!“
