Alena Mornštajnová: Slovo je silná zbraň, dá se jím velmi ublížit i pomoci

V běžném životě to nepociťuju, jen na besedách či autogramiádách. I když jsou období, kdy se doma jen otočím, a to dříve nebývalo.

Může se to tak zdát. Ale vše, co jsem v životě dělala, k psaní směřovalo. Když jsem vystudovala překladatelství, měla jsem na mysli, že budu psát. Pak jsem učila, a zpětně vidím, že to byla příprava na besedy se čtenáři. Umím si před lidi stoupnout, popovídat si s nimi, a nemám s tím problém.

Psát jsem začala přesně v roce 2000. Tehdy jsem se rozhodla, že pokud to s literaturou myslím vážně, musím začít. Rozhodla jsem se, rok 2000 bude zlomovým. A kromě překladů, kterým jsem se věnovala, jsem opravdu psát začala.

Musela jsem dát výpověď v obchodní akademii, kde jsem učila, abych měla víc času. Nechala jsem si jen pár jazykových kurzů a začala. Jenže když jsem byla na volné noze, měla jsem ještě méně času než při zaměstnání. Bála jsem se odmítnout jakoukoli práci. Přesto jsem začala. Nejdřív jsem psala třeba jen o prázdninách nebo o sobotách a nedělích.

První kniha mi trvala téměř jedenáct let a potom další dva, než vyšla. Světlo světa spatřila v červnu 2013. I když byla příznivě přijata jak čtenáři, tak recenzenty, pořád to byla prvotina, která jakmile přestane být novinkou, strčí se dozadu do regálu. A brzy se na ni zapomene.

Za dva roky jsem vydala další knížku a ta měla stejný osud. Když jsem napsala knihu Hana, už jsem měla svoje čtenáře, kteří mě znali a na mou knížku čekali. Vyšla v roce 2017, ale opravdový zájem přišel až po několika měsících. Lidé si ji přečetli a zprávy o ní se šířily po sociálních sítích. Zájem trvá dodnes, lidé ji pořád ještě objevují. A vracejí se k mým předchozím knihám a diví se, že o nich nevěděli.

Kdybych věděla, do čeho jdu, byla bych nervóznější. Ale byla jsem si téměř jistá, že mi psaní půjde a že to ostatní, tedy překlady a jazykové kurzy, mě uživí. Můj manžel měl stálou práci a příjem, takže mě podpořil.

Doma jsem zůstala do roku 2007, kdy jsem dostala krásnou nabídkou z jazykové školy, abych učila tam. S pracovní dobou od osmi do jedenácti hodin. Bylo to intenzivní a náročné, ale krásné. Vše, co mi na učení dříve vadilo, tedy zkoušení nebo opravování písemek, tady odpadlo.

Nastoupila jsem ale hlavně proto, že jsme měli obě děti na vysoké škole, a já se obávala, abychom to zvládli. Odešla jsem až v roce 2013, když vyšla Slepá mapa.

Kromě prvních pěti dní. Narodila jsem se v Hranicích na Moravě, ve Valašském Meziříčí nebyla porodnice.

Moc hezké. Bývala u nás babička, do mých čtyř pěti let s námi bydlela, a ještě teta a strýc. Vlastně my jsme bydleli u babičky, než si naši postavili byt. Pocházím z lékařské rodiny, můj dědeček byl zubař, otec lékař. Vlastníma rukama však družstevně postavil byt. Po příchodu z práce mířil pan doktor na stavbu.

Od mých šesti let jsme bydleli ve vlastním, ale babička k nám chodila každý den a starala se o mě i mou mladší sestru. Ta je dnes taky lékařka, jen já porušila rodinnou tradici.

Měla jsem tak klidné dětství, že jsem měla čas si všímat okolí. Dost mě překvapovalo, že to jinde není tak klidné jako u nás.

My se sestrou ani nechodily do družiny, babička se o nás starala. Byla u nás, dokud maminka nepřišla z práce, pak si uvařily kafe a povídaly si. V určitém věku jsem neměla o jejich řeči vůbec žádný zájem, což je možná škoda, ale tehdy jsem šla raději do svého pokoje a četla si. Já jsem vůbec svoje dětství a mládí pročetla.

Všechno, co mi přišlo pod ruku, snad kromě dívčích románků. Na ty jsem nebyla.

Ten mě minul.

Velké trápení! Ale to není úplně dívčí román. Dost brzy jsem se dostala k literatuře pro dospělé, protože teta, co k nám tak často chodila, byla učitelkou češtiny a zásobovala mě kvalitní literaturou.

Navíc jsme měli dobře vybavenou knihovnu, kde byla klasika. A protože mi nikdo neříkal: Na to jsi malá, to si neber, v patnácti jsem ji měla přečtenou celou. Nikdo mě nenutil ani mě nevaroval, že to jednou bude povinná četba.

Ne, a přitom byla z Valašského Meziříčí. Byla to stará paní a jmenovala se Alžběta. Možná si pak i Slepou mapu přečetla, nebo její dcera, za kterou jela do Pardubic. Já si vytvořila příběh Alžběty a zbytek je příběh někoho úplně jiného, propojila jsem několik osudů dohromady.

Ano, babička během epidemie onemocněla a dostala se do nemocnice v Uherském Hradišti. Co se stalo Haně v knize, tedy že vypadla z okna, to se tam skutečně stalo babičce. Utrpěla zranění a špatně chodila, což se projevilo zejména v pozdějším věku.

U nás v rodině se říkalo, že je to následek toho, jak tehdy vypadla při tyfové epidemii z okna. Díky tomu jsem věděla, že nějaká tyfová epidemie byla, ale babičky už jsem se na ni zeptat nestačila. Když mě to začalo zajímat, už tu nebyla.

Ale vyptávala jsem se její dcery. Dozvěděla jsem se dost a čerpala jsem i z kroniky města nebo závěrečné hygienické zprávy. V tisku nebylo nic.

V roce 1954 se to bralo jako ostuda, že se něco takového může stát. A že ve Valašském Meziříčí není vodovod. Taky byl pak okamžitě vybudován. Do té doby měli lidé studny ve sklepech a do jedné z nich se dostaly splašky, bakterie. Jenže zrovna z té brala vodu i místní cukrárna. Veškeré výrobky byly nakažené.

Navíc to bylo na přelomu února a března, kdy se docela hojně slavilo MDŽ, a lidé zákusky hodně kupovali. Epidemie byla rozsáhlá, onemocnělo několik set lidí. A několik desítek jich zemřelo.

Vyslechla jsem mnoho výpovědí přeživších holokaust. Na internetu je velká databáze, která vznikla v 80. letech na popud režiséra filmu Schindlerův seznam Stevena Spielberga. Uvědomil si, že tito lidé postupně odcházejí. A nezbude nikdo, kdo by o tom vyprávěl.

Požádal lidi na celém světě, aby hledali přeživší holokaust a natáčeli s nimi rozhovory. Jsou to několikahodinová videa. Mluví v nich o svých rodinách a hrozných anabázích za války. A mluví i o svém návratu.

Vypozorovala jsem, že je spojuje jedno. Po návratu nechtěli mluvit o tom, co zažili. Dostávali otázky jako: Jak to, že ty jsi přežil, a sestra, otec, nebo matka ne? 

A oni to nedokázali vylíčit. Nechtěli o tom mluvit, protože prožili obrovské ponížení. Až po třiceti letech si uvědomili, že pokud svědectví nepodají, kus dějin vymizí. Pocit viny za to, že přežili, měli všichni.

Než Hana vyšla, měla jsem další knihu promyšlenou. Už jsem věděla, že chci psát o síle slov. Jenže když jsem Hanu dopsala, byla jsem tak unavená, že jsem na psaní neměla ani pomyšlení.

Nastala lehká odmlka, ale brzy mi psaní začalo chybět. Samotná kniha mi zabrala asi dva roky. Ne že bych psala v kuse, ale pracovala jsem na ní. Dřív mi moje prostoje vadily, ale dnes vím, že se musím vrátit k už napsanému, znovu to pročíst, něco změnit, něco dalšího připsat.

Moje pomalé psaní není tak špatné, jak jsem si myslela. Ono zraje, není dobré ho uspěchat.

Stačí se dívat kolem sebe. Všimla jsem si, že slovo je silná zbraň, že se jím dá velmi ublížit i pomoci. A o té síle jsem chtěla psát. Důležité je i mlčení. Avšak když si lidé o problémech nepovídají, je to stejně špatně, jako když se slovy zraňují. Podobných Svatopluků, o němž jsem psala, všichni jistě několik také známe.

To má dva důvody. Chtěla jsem ukázat, že i když jsou oba vypravěči tak rozdílní, všichni, stejně jako oni, prožíváme lásku, smutek, zimu, horko, zkrátka žijeme v jednom světě. Tou provázaností jsem na to chtěla poukázat.

A další důvod byl ten, že se mi kapitoly nezačínají psát lehce. Kniha ano, ale kapitola ne.

No nakonec neulehčila, protože jsem zjistila, že Svatopluk má život daleko delší než jeho dcera, takže jsem musela kapitoly rozhodit a pospojovat jinak. Nakonec jsem si to spíš zkomplikovala.

V mých očích překonaly. Je to kniha, kterou jsem chtěla napsat, kniha o vztazích. Všechny moje knihy jsem začala psát jako o vztazích, ale nakonec mi z toho vyšlo něco jiného. Aspoň tak to vnímali recenzenti.

Ze Slepé mapy byla rodinná sága, z Hany kniha o holokaustu. A to si já nemyslím. Hana je o sžívání rozdílných bytostí a tyfus a holokaust se mi tam přimotaly jako motivy, které jsem potřebovala. A jestli si někdo myslí, že je o holokaustu, tak se mi to vlastně nepovedlo!

Může se vám hodit na Zboží.cz: