Alena Mornštajnová: Najít příběh pro mě není složité

„Kolik knih prodám? Nevím. Nezjišťuji si to. Psaní mě ani neživí," říká mi před útulným domkem - jak záhy po překročení jeho prahu zjišťuji - na okraji města. Stojí v bývalé chatové oblasti a najít ho vyžaduje nadprůměrný smysl pro orientaci.

„Pojďte dál, je zima," směje se čtyřiapadesátiletá autorka tří knih, jejichž názvy většinou každý aspoň slyšel: Slepá mapa, Hotýlek a Hana. A právě píše čtvrtou, tentokrát pro děti.

Jak to konkrétně myslíte?

Už to chápu. Začněme ale od začátku. Ke psaní jsem tíhla odmala. Zároveň jsem hrozně ráda četla. Tak jsem nejdřív vystudovala gymnázium a zvažovala, jakou školu by měl mít spisovatel, co je pro psaní nejlepší.

Napadlo mě, že - když mě navíc baví jazyky - zkusím angličtinu. Což byla před sametovou revolucí dost naivní představa, jak jsem záhy zjistila.

Asi jsem si nevybrala dobrou školu. Hlásila jsem se do Prahy na filozofickou fakultu, obor překladatelství a tlumočnictví. Mohlo mě napadnout, že půjde o marný pokus. Zájem o tento obor byl obrovský a několikanásobně převyšoval kapacitu. Když to nevyšlo napoprvé, nepřekvapilo mě to.

Napodruhé jsem se připravila, jak nejlépe jsem mohla. Po ročním denním studiu na jazykové škole v Brně jsem si udělala všeobecné státnice z angličtiny a z ruštiny. Jenže na školu jsem se zase nedostala. Zájem byl prostě veliký a asi jsem neměla ani ten správný dělnický původ. Kdybych šla na technický obor, možná by mě přijali. Ovšem studovat za každou cenu cokoli jsem nechtěla, a navíc nejsem matematický talent.

Nemám v povaze se vzdávat. Nikdy jsem se myšlenky na psaní nezřekla. Bylo mi dvacet jedna let, vdala jsem se a měla dvě děti. Pak přišla listopadová revoluce a já jsem se coby matka dvou malých dcer přihlásila na univerzitu do Ostravy na studium angličtiny a češtiny. A oni mě vzali. Šla jsem do prváku a naše starší dcera do první třídy. V té době jsem měla za sebou i jiná studia. Výpočetní techniky.

Nijak, za vším hledejte moji maminku. Když jsem byla doma na mateřské, řekla mi, ať se neflákám a doplním si vzdělání, že mám jen gympl. A já, poslušná dcera, jsem zamířila na dvouletou nástavbu na meziříčské obchodní akademii se zaměřením na výpočetní techniku.

V prvním roce studií jsem jednu dceru měla malou, druhou jsem čekala. V tom druhém roce jsem tu druhou - mezitím narozenou - kojila.

Naštěstí ta nástavba byla dálková. Do školy jsem chodila jednou týdně, takže to šlo. A když po roce 1989 potřebovali na obchodní akademii angličtinářku, vzpomněli si na mě, oslovili mě a já jsem tam začala učit.

Ano. Nejdřív jsem ovšem dostala práci ve škole a hned jsem se přihlásila do Ostravy, kde jsem také studovala dálkově. Čekaly mě tři roky češtiny a tři roky angličtiny.

Vyučující nám vždy doporučili literaturu a my se museli doma snažit ji nastudovat. Do toho jsem se starala o rodinu, dvě děti. Chodila do práce... To už vám zase vysvětluji, že na psaní prostě nebyl čas. Hned v 90. letech jsem navíc začala překládat knihy, zejména literaturu pro ženy.

Pracuju pro vydavatelství Harper Collins. Teď třeba překládám Noru Robertsovou. Je to příjemná práce. Dělám ji dlouho, jde mi dobře od ruky, najdu si při ní čas i na vlastní psaní.

Ano, začala jsem s ním naplno, až když dcery odrostly. Tedy vlastně ještě o pár let později, protože už sice nevyžadovaly tolik mé péče, ale já stejně zjistila, že při překládání a učení mi moc času na psaní nezbývá. Tak jsem se v roce 2000 rozhodla, že vážně začnu. Bez výmluv. Hned. Dala jsem výpověď na obchodní akademii a zůstala doma.

Napsala jsem první kapitolu, přičemž jsem zjistila, že když je člověk doma, na volné noze, má ještě méně času, než když chodí do běžného zaměstnání. Pět let jsem poté naplnila intenzivním překládáním, učila jsem studenty v kurzech angličtiny. Pak jsem začala na plný úvazek učit na jazykové škole. Psávala jsem proto spíš v létě. Abych to shrnula, trvalo mi deset let, než jsem svou první knihu dokončila.

Ano. Neustále jsem se k ní vracela. Někdy jsem nepsala tak dlouho, že jsem si musela přečíst, co už mám, abych mohla vůbec pokračovat. Na podzim roku 2011 jsem ji, konečně hotovou, poslala do brněnského nakladatelství Host, které mi doporučila starší dcera. Pohybovala se v oboru. Lásku ke knihám po mně zdědila. V té době měla i vystudovanou vysokou školu v Opavě, obor knihovnictví. Tak jsem se jí zeptala, kam mám knihu poslat.

První její reakce na oznámení - Mám knihu - byla však úplně jiná. Podobně jako další členové rodiny řekla: Jo? Tys něco napsala? Sice všichni věděli, viděli, že sedávám u počítače, jenže si mysleli, že překládám. Raději jsem to nikomu neříkala. Co kdyby moje psaní k ničemu nevedlo?

Jako první čte moje knihy vždycky mladší dcera a švagrová. Řeknou mi, jestli příběh funguje a jestli se mi do knihy podařilo kromě příběhu dostat i to "něco" navíc, co by měla kniha mít, aby měla právo na život.

Obě dcery hodně čtou, ale starší zásadně nečte texty z počítačové obrazovky. Jinak z toho nakladatelství se ozvali po půl roce, že se jim Slepá mapa líbí a že ji vydají. To byl rok 2012. Vyšla v roce 2013. Takže o žádný fofr se nejednalo.

Přiznám se vám, že nevím. Ten konkrétní moment se mi nevybaví. Ale přesně vím, jak jsem byla šťastná, když jsem dostala první e-mail z nakladatelství, že se jim Slepá mapa líbí. Byla to čirá radost. Taková ta myšlenka: Něco se mi povedlo!

Samozřejmě, kdybych si nemyslela, že je text dobrý, ani ho tam nepošlu. Ovšem vždy čekáte ještě na potvrzení, reakci někoho nezaujatého zvenčí. Když mi napsal pan Balaštík (šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík - pozn. red.), že knihu vydají, zdálo se mi to tak neskutečné, že jsem si ověřovala na internetu, zda vůbec existuje, jestli si ze mě někdo nestřílí.

To máme stejné. Vždy, když přijdu do knihkupectví nebo do knihovny a vidím, kolik knih vychází, padne na mě z toho až tíseň. Říkám si: Proč by měli lidé číst právě moji Slepou mapu? Hotýlek? Hanu? Takže ten pocit po vydání první knihy bych popsala slovem: očekávání. V tu chvíli jsem měla navíc téměř dopsaný již zmíněný Hotýlek.

Najít příběh pro mě není složité. Příběhy jsou všude kolem nás. A mezi mými knihami je rozestup tak dva roky. Tenhle interval mi vyhovuje. I když Slepou mapu jsem psala deset let, Hotýlek více než dva. Když vycházel, měla jsem rozepsanou Hanu. Pracovala jsem na ní čtyři roky. Dva roky příprav už během tvorby Hotýlku a pak dva roky samotného psaní.

Skoro další rok pak trvá, než se kniha dostane ke čtenáři. Provedou se korektury, editace, zařadí se do edičního plánu. A během psaní Hany jsem napsala pohádkový příběh pro děti, který s ilustracemi Galiny Miklínové vyjde letos v květnu v nakladatelství Albatros. Potřebovala jsem si odpočinout od tíživého tématu a dělat něco radostného.

V té době už jsem za sebou měla dvě knihy a měla jsem své čtenáře. Ale Hanu do širšího povědomí - i mezi mladé čtenáře, středoškoláky a vysokoškoláky - dostali tzv. booktubeři. Mladí lidé, kteří na internetu uveřejňují příspěvky o knihách, jež je zaujaly.

Natočili o ní nadšená videa, popsali ji ve svých blozích. Sama dodnes nevím, čím je kniha zaujala. Ani kdo z nich ji našel první. Za to jsem jim vděčná. Nicméně ani mé ostatní romány v těch regálech v knihovnách a knihkupectví nezapadly. Své čtenáře si našly.

A nejste jediná. Netušili o ní nic ani mnozí lidé tady u nás, ve městě. Já jsem o ní věděla jen proto, že tyfem v roce 1954 onemocněla moje babička. Její nemoc měla velmi těžký průběh. V Meziříčí navíc nebyla ani nemocnice, takže ji převezli do Uherského Hradiště.

Ten příběh, který jsem připsala mé hrdince Haně, konkrétně jak bloudí v horečkách po chodbách a vypadne z okna, je její. Blouznila. Měla pocit, že ji pronásledují, pokoušejí se ji zabít. V tomhle stavu vylezla snad jediným nezamřížovaným oknem, které bylo na záchodě.

Měla štěstí v neštěstí. Dopadla na jakousi stříšku, snad nad vchodem do nemocnice. Polámala si nohy a žebra, ovšem epidemii - na rozdíl od jiných - přežila. Proto tahle událost u nás v rodině zůstala živá.

Další podrobnosti o epidemii jsem si nastudovala v kronikách a v novinách, což lehké nebylo. Socialistický stát neměl zájem ji příliš rozmazávat.

Především způsob, jak se Meziříčským oznamovala smrt blízkých. Jak jsem v Haně popsala, jména nemocných, vyléčených a hlavně zemřelých se skutečně vyhlašovala v určitou hodinu na náměstí amplióny městského rozhlasu. Představte si tu hroznou situaci. Stojíte v davu známých i neznámých a jakýsi anonymní hlas oznamuje, že někdo z vašich blízkých zemřel.

Stejně historicky přesně jsem se v románu pokusila zachytit i původ epidemie. V našem městě tehdy nebyl vodovod. Lidé proto brali vodu ze studní a do jedné z nich prosákly splašky z kanalizace. Následně se v ní rozmnožily tyfové bakterie. Smůla byla, že právě z této studny čerpala vodu cukrárna na náměstí. Navíc začínalo jaro, slavilo se MDŽ a svátek Josefa, takže pohroma na sebe nenechala dlouho čekat.

Ne, odnesla to "jen" ta babička. Děda během jejího léčení zůstal doma s dětmi a jako typický chlap se k tyfu postavil po svém. Sice byla karanténa, nechodilo se do práce, rodiny, kde někdo onemocněl, nesměly chodit do restaurací, všichni museli jít k lékaři na povinnou kontrolu...On si však s těmihle nařízeními hlavu nelámal.

Tak nějak. Neuměl třeba vařit a najednou měl na krku tři děti. Můj tatínek sice už tou dobou studoval v Brně, jenže teta ještě chodila do školy. Takže vzpomíná, že stejně občas zašli do hospody na jídlo. A děda odmítl i lékařskou prohlídku.

Právě tyhle skutečnosti už pro mě byly překvapením. Vážně. Při hledání podkladů k epidemii jsem narazila na to, že ve městě před válkou žila židovská komunita, která se navíc po záboru Sudet (na podzim 1938 - pozn. red.) rozrostla o ty, kteří prchali z obsazených území.

Přes dvě stě lidí. Pokud vím, do města se z nich po válce nevrátil nikdo. Z příběhu jednoho přeživšího, pana Michaela Honeyho, jsem hodně čerpala při psaní Hany. Našla jsem ho na internetu ve vyprávění těch, kteří holocaust přežili.

Pocházel z rodiny, jež se přitom mohla zachránit. Byl ze šesti dětí. Jeden ze synů pracoval jako lékař v Praze, otec odjel s dalším do Anglie, aby vše připravil na emigraci, jiný syn směřoval do Palestiny. V Meziříčí zůstala máma se třemi nejmladšími. Když bylo vše přichystáno k odjezdu, rozhodla, že chlapci musí dokončit školní rok, že vzdělání je důležité. Už neodjeli. Někdy prostě stačí zaváhat nebo se zle rozhodnout a je vše špatně. Z rodiny, jež v protektorátu zůstala, přežil holocaust jen ten chlapec. Do Meziříčí se nevrátil. Odjel za otcem do Anglie.

To by vydalo na další, dost obsáhlý román...

Napsala jsem mu v roce 2014, protože jsem chtěla použít jeho vzpomínku v povídce. Jenže pan Honey v roce 2013 zemřel. V šestihodinovém videozáznamu se však zachovaly jeho vzpomínky, jak jsem říkala. Jestli jsou přesné ony, tak je přesný i můj román. Nicméně záměrně jsem nechtěla, aby holocaust byl těžištěm mé knihy. Chtěla jsem spíš ukázat, jak se lidé chovali k těm, kteří ho přežili...

V manželově rodině se traduje, že jejich předci přišli na Plzeňsko z Alsaska-Lotrinska. Říkával to alespoň vždy tchán. Je však pravda, že rodokmen, který si sestavili až do 17. století, tam opravdu vede. Původně jsou tedy Němci a do českých zemí dorazili s pánem z Roupova. V Roupově se také usadili. Je to vesnička mezi Plzní a Klatovy.

Pracoval tady, když se v Meziříčí stavěla továrna na výrobu televizních obrazovek. Jak jsem vám říkala, nedostala jsem se po maturitě na vysokou a pracovala jsem zhruba rok jako překladatelka pro Škodu Plzeň. Na stavbě pracovali cizinci a některé materiály byly v angličtině. A v práci jsem se seznámila se svým mužem.

Kdepak. Víte, na psaní je nejkrásnější, že se díky němu setkáte s novými, zajímavými lidmi. Když vyšla moje první kniha, pozvala mě jedna členka Knihomolu, abych jim o své knize popovídala. A od té doby tam chodím pravidelně.

Scházíme se každý první čtvrtek v měsíci v obývacím pokoji šestaosmdesátileté dámy, skutečné dámy v tom pravém smyslu slova. Povídáme si u jejího stolu o tom, co jsme četly. Ano, četly, někdy mezi nás sice zabloudí nějaký muž, ovšem na židlích jsou většinou ženy. Jsou zajímavé také tím, že každá má v životě něco takzvaně navíc, čím může ty ostatní obohatit. A patří k nám i dvě členky souboru HRACH - režisérka a herečka.

Ne, spíš ony mi na čteních dělají dramatizaci některých kusů textů. Slíbila jsem jim také, že jim něco napíšu. Určitě to udělám, až budu mít čas.

Musím, protože jinak by mě bolelo celé tělo. Cvičím i ze zdravotních důvodů. Snažím se vstát tak kolem sedmé a půl hodiny poctivě cvičím, což dělávám od narození mladší dcery. Pak se pokouším zdravě posnídat - většinou nějakou kaši. Snažím se to stihnout tak, abych se v osm dostala k počítači a začala pracovat.

Předpokládáte špatně. Pracuju i v sobotu a v neděli. Doháním tak dny, kdy jsem mimo město, třeba na besedách, čteních nebo na návštěvě u dětí.

Ano, velký stůl je a vždy byl mým snem.... Vidíte sama, místa nazbyt tady nemáme. Chtěla jsem mít pohodlnou židli, tu jsem si pořídila. Jen teď čeká v Praze, kde jsem byla na podzim na tvůrčím stipendiu, až si ji dopravím domů.

Výhled do zahrady mám. Ale ta představa, že se budu dívat na upravené záhony, na nichž budou pracovat jiní, nevyšla. Spíš sleduji to, co by se mělo udělat, co na mě čeká. Na druhou stranu jsem si myslela, že budu psát rukou nebo na psacím stroji. A řeknu vám k tomu tohle: počítač je báječný vynález.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: