Alena Mihulová: Stále se učím být oporou sama sobě

Určitě. Byl to zlom, který nikdo nečekal, protože se dá jen těžko přepokládat. Práce mám teď mnohem víc a dobré, která mě těší. Hezký život žiju už asi deset let. To znamená, že se cítím dobře ve své kůži, s lidmi kolem sebe, zkrátka ve svém bytí.

Slávek od počátku chtěl, abych roli hrála já. A já si na tom trvala, tak nějak sama pro sebe. Sešli jsme se spolu asi pětkrát nebo šestkrát a řešili jsme to. Slávek roli napsal pro šedesátiletou ženu a mně bylo v té době 48. Ještě navíc měl pocit, že vypadám mladší.

Já mu dokazovala, že máme výborné maskéry a že není problém přidělat šediny, propadlé tváře a kruhy pod očima, zvlášť když je ta postava nemocná. Kostým taky udělá své. Nakonec jsme se dohodli, že není nutné, aby Vlastě bylo šedesát. Kolem padesátky jí divák ještě bude přát kus života před sebou.

Že po filmu nastane takový boom, že se skoro tři roky nezastavím, jsem netušila. Okamžitě po premiéře Domácí péče v Karlových Varech jsem začala natáčet Anthropoid. Byla to těžká, intimní práce, ale říkám to proto, že jsem přešla hned do dalšího dobrého filmu.

V mojí roli bylo co hrát, byla velmi emotivní, s vyhrocenými scénami při výslechu na gestapu. Zahrnovala i kaskadérské kousky, které jsem se od našich kaskadérů naučila a natočila bez zastoupení.

Například dostat pěstí od gestapáka, kterého hrál bývalý boxer.

Velmi dobré. Zastavil ruku vždy těsně před mým obličejem a kaskadéři mě učili, jak pohybem hlavy a těla zahrát, že jsem ránu skutečně schytala. Na kameramanovi bylo, aby snímal ze správného úhlu.

S profesionálním boxerem šlo natáčení dobře, před každým dalším záběrem si znovu naměřil správnou vzdálenost od mého obličeje, kde pěst zastavil. Brzy jsem poznala, že mu můžu důvěřovat. Naučila jsem se i padat, nejprve na žíněnku, pak i bez ní. Musela jsem dopadnout na speciální houbičku s krví a stisknout ji, aby tekla ve správnou chvíli.

Také jsem měla pod šaty konstrukci, kde byl upevněn čůrací pytlík. Paní Moravcová, kterou hraji, se totiž po všech těch ranách při výslechu z nervového vypětí počůrá. Musela jsem dávat pozor, kdy stisknout ovládání pod pravým rukávem.

V tu chvíli mě měl Honza Budař odvést, já ho dle scénáře požádala, že se chci umýt. V koupelně jsem si pak vzala ampulku s kyanidem. Hlavu a mozek jsem musela mít zapnuté, aby vše na vteřinu vyšlo, a pak je vypnout, aby měly čas nastoupit emoce. To bylo nejtěžší, protože hlavou slzy neuděláte.

Ano, měli jsme výborný štáb, jednotlivé sekce fungovaly skvěle, luxusně. Ne vše šlo na nejvyšší úrovni, co se týče financí, ale lidé jeli na maximum. Rekvizitář, a moc mě mrzí, že už si nepamatuju jeho jméno, měl vždy vše perfektně připraveno, vymyšleno.

Jeho směs jsem musela nějakou dobu udržet v puse. Abych nezvracela ještě dřív, než bych měla, zvolil určitou variantu z bylinek a lněného semínka. Směs jsem měla po dobu dialogu s Bolkem Polívkou v puse.

Vynahradila jsem si to, kde to šlo. Na fotografiích, které byly součástí následných rozhovorů, nebo na festivalech a v soukromí. Naopak se tím ve mně povzbudila chuť hezky se obléct a učesat.

Já mám životní etapy nějak převrácené. Dětství bylo hezké, nebo si z něj jen to pěkné pamatuju. Ale kvůli rozvodu rodičů a internátní škole jsem asi dříve dospěla. Pak jsem zase dlouho mohla být děckem a od některých věcí si odpočinout nebo je aspoň nevnímat. To mluvím o období s Karlem. Po jeho smrti jsem musela velmi rychle dospět.

Myslím, že jsem už pár let doopravdy dospělá ženská. Mnoho lidí se mě na tu přelomovou padesátku ptalo. Před třemi lety jsem ji oslavila, dostala ocenění na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Ale já neměla žádné jiné pocity než předtím!

Teď už asi vím, na co se mě ptali, takže více vnímám vnitřní klid, temperament zůstal stejný. Doufám, že i zůstane, protože pokud zmoudření má vypadat tak, že už budu jen klidná a stane se ze mě pouhá pozorovatelka života, to bych nerada.

Tak to už jsem tu odměnu dostala, jen jsem si to nespojila s padesátkou. Nemůžu však říct, že bych nepotřebovala muže k životu, naopak. Řekla bych, že mám i víc kamarádů než kamarádek. Jsem rodinný typ a naštěstí rodinu mám, takže se necítím osaměle.

Svoji práci mám ráda, takže mi nikdo nemusí naplňovat život ani mi pomáhat. Naučila jsem se, nebo se stále učím, být oporou sama sobě. Jsem však párový a dotekový člověk. Chci s někým být, chci, aby mě někdo objal a já jeho, chci přijít domů a povyprávět, co jsem ten den zažila, a vyslechnout si, co zažil můj partner. Zajet si společně na dovolenou a trávit hezké víkendy, povídat si...

Ale mějte společné téma s někým, kdo nemá s herectvím a šoubyznysem nic společného! Vždy jsem si říkala, že herce ani nikoho z našeho oboru domů nechci. Teď přemítám, zda nakonec by nebyl nejlepší odříkaného chleba největší krajíc, pokud tedy vůbec někoho potkám. Herci naprosto chápou rytmus mého života a tolik věcí jim nemusím vysvětlovat!

V doufání jsem dobrá a vytrvalá. Udržet si naději, víru, že to bude v pořádku a že je vše tak, jak má být, umím. Myslím, že věci, jak se odehrály v mém životě, v pořádku byly. Naděje a víra v dobrou práci mě tak dlouho držela, až přišla. Tak proč by to v osobním životě mělo být jinak?

Snad to, že to byla zase krásná práce. Zlatý podraz je příběh o basketbalistech z padesátých let. Hraju v něm manželku Honzy Hartla, jsme rodiče jednoho z basketbalistů. Hraje v tom i Ondra Malý, toho vždy ráda vidím. Je nejen výborný herec, ale je mi příjemný i jako člověk, což jeho žena Pavla Tomicová taky.

Druhý film Chvilky napsala scenáristka Beata Parkanová a natočila ho jako svůj režijní debut. Hlavní roli hraje Jenůvka Boková. Představuji její maminku, se kterou si moc nerozumí, každá je úplně jiná. Maminka trpící depresemi se zrovna vrátila z léčby, ovlivněná svou chorobou a únavou, což vztah mezi matkou a dcerou dál komplikuje.

Líbilo se mi, jak je to napsané. V něčem mi to připomínalo moji maminku, přestože jsem k ní vztah měla dobrý. S Karolínou jsme si názorově mnohem blíž. Myslím, že v tom filmu se mnohé ženy najdou, i když matky si to často nepřipustí.

Moje maminka si nějaké neshody vůbec neuvědomovala, vychovávala mě, jak nejlíp uměla. Byla ke mně velmi laskavá a já věděla, že je to vřelá, vitální žena, která milovala život a svou rodinu. Umřela před rokem. Byla objímací a dotykový člověk, který hodně pečoval o druhé.

Jo? V něčem asi jo, ale snažím se, a vlastně ani ne, protože se mi daří už péči nepřehánět. Teď jsem ráda, když někdo pečuje o mě, nechám si to líbit. Maminka tedy byla úžasná žena, ale zároveň se jí vždy podařilo prohlásit nějakou blbost, kterou mě ranila nebo rozčílila.

Když jsem studovala psychoterapii v Brně, jezdila jsem za ní častěji. Víkend ještě šel, ale když už jsem u ní byla celý týden, denně jsem se modlila, ať jsem dobrá dcera a moje nervy ať vydrží. Stejně mi ještě před odjezdem stihla říct něco, že jsem začala křičet a rozčilovat se.

Vše, co jsem si usmyslela a k čemu jsem se odhodlala, rázem jako by nebylo, vytočila mě doběla. Vzápětí jsme obě plakaly a objímaly se a říkaly si, jak se milujeme. Já teprve pak mohla odjet ať maminka byla taky spokojená, že je po konfliktu.

Ve vztazích, ať už mezi matkami, dcerami, syny, partnery, se to prostě děje. Ale maminka byla trochu extrémní. Pamatuju si, jak mě vřele obejmula, přitulila se jak malé dítě, to mi bylo jednačtyřicet, ať říká Aluško, ty moja malá. No, ale za chvilku ti bude taky padesát! Ta intonace, ten střih, kterým to hodila někam jinam, to bylo něco neuvěřitelného.

Ještě než se narodila Karolína, jsem byla přesvědčená, že se budu snažit některých věcí vyvarovat. A to se na nějaké úrovni dobře dařilo. Ona taky byla Karolína strašně fajn děcko. Zatímco já byla vzdorovitější, temperamentnější, ona se vychovávala sama. Neexistovala žádná výchova moje nebo mého muže, nechali jsme ji, ať se rozvíjí. Její názory jsme akceptovali už od nejútlejšího dětství.

Měla své mantinely, které nepřekračovala. Když její tatínek a můj muž umřel, dávala jsem si pozor, aby byla některých věcí uchráněná. Mohla vidět, a na to jsem měla nárok, že maminka je smutná. Ale chtěla jsem, aby také viděla, že se i s tím dá bojovat, že je možné si znovu udělat život hezký, i když je nejhůř. To se myslím podařilo, což prospělo nám oběma.

Ve druhém ročníku ze školy odešla. Teď studuje na Metropolitní univerzitě, obor Mediální studia, a myslím, že ji to velmi baví. Je tam spokojená a našla se. Vídám doma po všech stránkách spokojené dítě.

Ano, ale moc se nepotkáváme. Bydlím v horním patře našeho domu, Karolína s Natálkou ve spodním, takže každá máme svou domácnost. Je to skvělé, do ničeho si nemluvíme, žijeme si po svém a jen se potkáváme na příjemné chvilky u kafíčka.

Ano, a holky se mnou i absolvují různé společenské akce, jako je Český lev nebo festival v Karlových Varech. Jsem ráda, že je tam mám, a ony to přijímají.

Karolínčina vášeň to není, ta by se tomu ráda i vyhnula, ale Natálce to nevadí. Ta má společnost docela ráda. Když potřebuju, aby se mnou někam jely, oslovím nejdřív Natálku. Řeknu jí klady, které nás čekají, a většinou ji moc přemlouvat nemusím.

Obojí mám už za sebou a oba zážitky si nemůžu vynachválit. Fascinuje mě život pod vodou i vidět svět z ptačí perspektivy.

Zatím ne, až mě něco ťukne, nejprve si to dobře rozmyslím a pak uvidíme, jsem totiž ve znamení Býka, což o mně mimo jiné vypovídá, že jsem jinak poměrně konzervativní.

Přesně tak. Udělám to. Takhle jsem se třeba rozhodla pro návštěvu větrného tunelu.

Ten mě neláká. Některé věci si klidně nechám ujít.

Pokouším se spíš o duchovní stránku života. A nemyslím tím křesťanství, i když jsem pokřtěná. Ráda bych se podívala na Srí Lanku nebo do Barmy. Jsem asi ovlivněná psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou, která tam jezdí každý rok meditovat do buddhistických klášterů. Nesmírně ji obdivuju a moc si jí vážím. Je velmi moudrá a mnoha lidem pomohla včetně mě.

Já ale jsem temperamentní a poživačný člověk, živel proti ní, nemám takový vnitřní klid a chci se v noci najíst, chápete? A v klášteře vstávají ve tři, ve čtyři mají snídani a naposledy se najedí asi tak ve dvě. Pak jsou o hladu do druhého dne. Asi bych nezvládla meditovat, nebo bych meditovala o jídle. Ale vážně, je to výzva, přemýšlím o tom. A taky o cestě do Santiaga de Compostela.

Ano, to bych ze všeho nejraději. Je to náročná cesta, jak fyzicky, tak psychicky. Nemám touhu po sportovním výkonu, budu ráda, když to udýchám a vydrží mi nohy.

Poznat, co se bude dít v mém nitru. Kdo vlastně jsem. Myslím, že se toho můžu o sobě hodně dozvědět a že třeba vyplavou i negativní věci. Ty mohou překvapit, protože se hodně staráme, aby nevypluly.

I já, která si myslím, že jsem pro sebe už dost udělala, se jistě zase něco dozvím. I když jsem se svou minulostí zabývala a už tolik neodbíhám z konkrétní chvíle do budoucnosti, vím, že mě ještě čeká práce. Co práce, dřina to bude! A nemyslete si, že se toho nebojím! Ale taky se snad dozvím i něco dobrého.