Alena Mihulová: Chtěla bych být odvážnější

Jak vidím, léto máte hodně pracovní.

Možná až moc. Hraju na Letní scéně Ungeltu a Letních shakespearovských slavnostech. Nevynechám ale tradiční výlet s dcerou Karolínou a její přítelkyní do Bulharska. Máme tam své místečko a přátele, máme to tam rády. Ještě se chystáme do Španělska, to je moje nejoblíbenější země.

Jistě si považujete to, že s vámi osmadvacetiletá dcera i s přítelkyní jezdí na dovolenou a rovněž vám dělá doprovod na různých společenských akcích.

Ty společenské akce Karolka úplně nevyhledává, ale zvykla si a jsem jí za to vděčná. Její přítelkyně Natálka k tomu má blíž. Má vkus, smysl pro krásu, estetiku. Radí mi, co se pro ženu mého věku a vzrůstu hodí, hodně na ni spoléhám.

V téhle trojici fungujeme už osm let, tak dlouho jsou holky spolu. První rok bydlely v dětském pokoji, to ještě byly na vejšce. Zrovna jsem zrekonstruovala horní patro, a když mi to řekly, rozhodla jsem se udělat i to spodní. Myslím, že se jim tam líbí. Je nám tak dobře, každá něco zvládá líp než ty druhé, a tak se toho ujme. Moc si přeju, aby to vydrželo. Karolka je šikovná, skvěle si vybrala.

Nevyvedl vás zpočátku dceřin vztah z míry?

Nejdřív jsem se nervovala, jestli se k sobě hodí, jestli jim to vydrží. Pak jsem si připomněla, že když jsem si prvního chlapa, který byl o čtyřicet let starší než já, přivedla domů, moje máma ani nehnula brvou.

Nakonec se měli s Kachyňou moc rádi, hned do naší rodiny zapadl. Po deseti letech jsme se vzali a dalších jedenáct jsme spolu byli. Čeho se tedy strachovat?

Vy jste asi na atypické rodinné konstelace nastavená: nejdřív o víc než generaci starší muž, pak dcera, která si přivedla domů přítelkyni…

Já si to nijak neuvědomovala, až když to takhle slyším, tak vidím, že tomu tak je. Přitom jsem v podstatě konzervativní, mám ráda svůj klid a pořádek.

Nerada riskuju, nerada vystupuju ze své komfortní zóny, ale přesto ráda vyrážím na výzvědy. Jenom tomu nesmím říkat tím módním slovem „výzva“. To mě vždycky vyděsí. Chtěla bych být odvážnější, víc nechat život běžet a užívat si to.

Daří se vám to?

Podařilo se mi přestat řešit minulost, tu jsem už z mozku vytěsnila. Ráda bych ještě, abych tolik nemyslela do budoucna. Chtěla bych žít jenom dneškem.

Můžu vám říct, že když se mi to podaří, mám z toho dobrý pocit. Co se týče budoucnosti, přeju si jen, ať jsem zdravá, ať jsou zdravé i holky a blízcí přátelé, ať se máme pořád rádi, stojíme při sobě.

Nevadí vám, že se děvčata někdy trhnou?

Ne, nejsme pořád spolu, vyrážejí i samy. A já zase se svými kamarády.

Je mezi nimi někdo, koho byste označila za víc než kamaráda?

Tak na tohle vám neodpovím, ne kvůli vám, ale protože nechci, aby se mi tyhle otázky dokola kladly. Co chci o svém soukromí říct, řeknu a myslím, že jsem dost otevřená. Zbytek je jenom moje záležitost.

Nechme tedy muže…

Ale klidně pokračujte, já mám muže ráda.

Dobrá, zeptám se tedy, jak si představujete svůj ideál?

Nijak, a proto jsem nebyla nikdy zklamaná. Nesnila jsem ani o svatebním dnu, takže jsem nebyla zklamaná, když jsme šli ve dvou na úřad a tam jsme to s dvěma půjčenými svědky podepsali.

Stejně tak jsem nesnila o tom, že ze mě bude herečka. To mě napadlo až na střední ekonomické škole. Odešla jsem z domova v Brně do Prahy na internát a škola mě zoufale nebavila. Vrátila jsem se tedy k tomu, co mě těšilo jako dítě, a to bylo divadlo.

Udělala jsem konkurz do tehdy amatérského Žižkovského divadla, kterému šéfoval režisér Milan Schejbal. Moc jsem si s nimi nezahrála, protože jsem po prvním zkoušení začala točit Sestřičky.

Role v Sestřičkách byla náhoda?

Naprostá. Týden předtím jsem měla konflikt na internátě, když mi vychovatelka chtěla vypnout televizi těsně před skončením filmu Lásky mezi kapkami deště (režisér Karel Kachyňa ho natočil v roce 1979). Ten film mě naprosto dostal. Mně do té doby nějak nedocházelo, že herectví může být povolání.

Tehdy jsem si poprvé řekla, jak to musí být krásné, být u stvoření něčeho tak skvělého. A že bych to třeba mohla taky zkusit. Vzápětí přišla spolužačka a říká mi: „Hele, ty děláš amatérské divadlo, viděla jsem v televizi, že pro nějaký film hledají holku mezi sedmnácti a třiadvaceti.“

Konkurz se tenkrát konal v Národním domě na Smíchově, já vůbec nevěděla, kde to je. Stejně tak jsem netušila, kdo je Karel Kachyňa. Byl to už druhý konkurz, na tom prvním si vybral herečku, která ale mezitím nastoupila do angažmá v Chebu, a tak nemohla točit. Přišlo tam tenkrát snad dva tisíce holek.

Kdy přeskočila jiskra?

No hned to nebylo, já se ho zpočátku hrozně bála. Postupně jsem zjistila, že je nesmírně laskavý. Už jsem ale o tom tolikrát mluvila, že se nechci opakovat.

Měla jsem životní etapy trochu zpřeházené. V dětství jsem byla brzy dospělá, maminka pracovala na tři směny, času měla na mě málo, do toho rozvod rodičů, nový otec… Vedle Kachyni jsem dvacet let jakoby doprožívala dětství a po jeho smrti jsem se zase ocitla v dospělosti. Když Karel zemřel, bylo mi devětatřicet. Karolce necelých deset.

Dcera mu je neuvěřitelně podobná.

Když se mě občas někdo zeptá, jestli si na něho vzpomenu, říkám, že každý den. Když se podívám na Karolku, není možné ho nevidět. Má i spoustu jeho vlastností, stejný způsob vyjadřování, mimiku, humor.

Jak brala popularitu rodičů?

Dřív ji trošku obtěžovalo příjmení. Zdálo se jí, že musí nějak dokazovat, že si ho zaslouží. Myslím, že od chvíle, kdy skončila vysokou školu, pustila se do vlastního byznysu a daří se jí, je v klidu.

Čím se zabývá?

Marketingem, popravdě řečeno přesně nevím, co dělá. Skloubila všechny talenty, které po nás mohla podědit, a uplatnila je ve své profesi.

Původně to vypadalo na režii, dobře fotila, točila videa a zároveň vládne slovem ústně i na papíře, má i obchodního ducha. Radí lidem, jak budovat úspěšnou značku na sociálních sítích. Evidentně to umí, protože se na ni hodně obracejí. Natálka pracuje s ní, stará se o vizuální prezentaci.

Změnila popularita po Sestřičkách váš život?

Vůbec ne. Na premiéře jsem se uklonila a tím to pro mě skončilo. Na rozdíl od jiných herců, kteří začínali u Kachyni a pak šli z role do role, jsem tolik netočila. Podepsalo se na tom jistě i to, že jsem další rok hrála ve filmu Fera Feniče Džusový román, který skončil na čtyři roky v trezoru.

Přesto si vás lidé ze Sestřiček, kde jste hrála po boku Jiřiny Jiráskové, i po čtyřiceti letech pamatují.

To ano, ale třeba chlapi mi hodně připomínají Okresní přebor, kde jsem se mihla jako manželka Ondřeje Vetchého. Dělá mi to radost. S lidmi, kteří mě poznávají a oslovují, mám dobré zkušenosti. Je to asi i tím, že vesměs hraju laskavé a pečující ženy. Nemusím se schovávat za kšiltovku a sluneční brýle.

Máte někdy chuť udělat nějakou bláznivou věc?

Co je bláznivější než si vzít o čtyřicet let staršího chlapa a mít s ním dítě? Nebo po dlouhé pauze vzít hlavní roli ve filmu (v roce 2015 získala za Domácí péči Českého lva) po boku Bolka Polívky?

Někdy před osmi lety mě napadlo, že bych chtěla skočit s padákem. Šla jsem do toho s Karolkou. Pak mě kamarádi zlákali na potápění. Takže mám za sebou potápěčský výcvik. Když se mi zalíbila salsa, přihlásila jsem se na kurz. Vždycky se mi líbila španělština, tak se ji učím přes aplikaci na mobilu.

Často jste hrála vedle silných mužských osobností: Ondřeje Vetchého, Bolka Polívky, naposledy Pavla Lišky v inscenaci Pstruzi v Divadle Ungelt. Nezalekla jste se?

Pokaždé tolik chráním postavu, kterou hraju, že by mě nenapadlo obhajovat samu sebe. Jen hlupák by chtěl mít vedle sebe špatného nebo mdlého herce. Vedle dobrého jste i vy lepší. Navíc byli všichni vstřícní, neměla jsem pocit, že bych s nimi musela bojovat o místo na slunci. Třeba Pavla Lišku znám z JAMU, beru ho jako spolužáka, i když je o nějaký ten rok mladší.

V Ungeltu hrajete ve třech inscenacích…

V září začnu zkoušet další. S Daliborem Gondíkem budeme zvláštní dvojice ve hře Stůl pro dva. Hraju tam lektorku zumby. Od konce srpna začínám trénovat, abych se dostala do kondice a udýchala to. Tanec mě baví, moc se na to těším. Vždycky jsem ráda, když se pro roli mám něco nového naučit.

Vedle komorní scény Ungeltu teď hrajete i na rozlehlé scéně pod širým nebem u Pražského hradu, kde vystupujete na Letních shakespearovských slavnostech.

Když za mnou před čtyřmi lety přišel režisér Pavel Khek, abych hrála Paulinu v Zimní pohádce, kde je všechno ve verších, považovala jsem to za vyloučené. Nikdy jsem nehrála ve verších, nikdy v plenéru. Dnes jsem Pavlovi vděčná, že mě přesvědčil, ať do toho jdu.

Komorní prostor mi ale bude vždycky příjemnější. Nitro se tam může ukazovat nitrem.

Trápíte se nad rolemi?

Většinou mám štěstí na režiséra, který mi ukáže cestu. Trápím se spíš se sebou. Na to roli nepotřebuju. Strašně na sebe při zkoušení spěchám. Jsem netrpělivá počkat, až mému mozku to, co se zkouší, docvakne. Nadávám si, jak mi to nejde. Dobrá cesta potřebuje čas.

Jste smířená s tím, že až na pár výjimek hrajete ty věčně obětavé, chápající ženy?

Nejsem tak krotká, jako jsou moje postavy. Umím se za sebe postavit. Moc si vážím toho, že jsem mohla hrát odbojářku Marii Moravcovou ve filmu o atentátu na Heydricha Anthropoid. Ona se vůbec neprojevovala jako hrdinka, ale její statečnost byla neskutečná.

Zdá se, že bojácnost mezi vaše vlastnosti taky nepatří. Zůstává to tak i v této době?

Nemám obavy z budoucnosti. Co nemůžu ovlivnit, tím se nechci trápit, ať to je inflace, zdražování, co která vláda podělá nebo nepodělá.

Musím ale mít odvahu sama udělat to, co udělat můžu. Pro duševní klid taky považuju za důležité neplést se do věcí, do kterých mi nic není a o kterých nic nevím.