Článek
Jak byste charakterizovala období, které přišlo po vašem úspěchu ve filmu Domácí péče?
Nemám ráda, když lidé hovoří v superlativech. Ale já o tom období nemohu říct nic jiného. Prožívám štěstí na pokračování od chvíle, co jsem tu roli dostala. Vážně. Tohle období je vyloženě šťastné.
Když jsme se sešly před půlrokem, doznívalo poněkud jiné období. To, ve kterém na vás režiséři trochu pozapomněli.
Tak teď se tak rozhodně necítím. Jsem pracovně vytížená a necítím se ani nikterak opomíjená.
Za roli zdravotní sestry Vlasty jste dostala už pět ocenění. To není málo!
Mám z nich radost a vážím si jich. Ještě větší radost mám z reakcí diváků. To, co jsem zažila v Karlových Varech na prvním promítání, kde stálo 1200 lidí a čtvrt hodiny tleskali, to byl prostě úžasný zážitek.
K čemu je dobrá sláva? K tomu, že je na člověka víc vidět, víc si ho všímají a dostane víc práce. A to je pro mě důležité.
Jak jste se v té chvíli cítila?
Byla jsem hluboce šťastná. Říkala jsem si, že tohle je to, čemu se říká štěstí. Je pravda, že nejdřív jsem tehdy byla v šoku. A taky nervózní z pozornosti tolika lidí. Naštěstí tleskali tak dlouho, že jsem si to stihla i užít. Nervozitu a překvapení vystřídal pocit blaha. Já ale měla potěšení už z té práce. I když se s ním pojí zodpovědnost.
Pamatuju si na moment v zámku v Napajedlech, kde jsem při natáčení bydlela a kde se o mě starali jako o princeznu. Jednou večer jsem tam seděla v okně a probírala, co jsem ten den udělala dobře a co špatně. Jestli něco nevyšlo, tak na to nemysli, říkala jsem si, mysli na zítřek. Uděláš to líp.
A musela jsem si zakázat takovou tu přehnanou zodpovědnost. Za celou věc, za celý projekt. Jako bych ho snad mohla celý ovlivnit! Takže jsem si řekla, že budu zodpovědná jen za tu svoji část. Určitou zodpovědnost člověk musí mít, ale nesmí ji přehnat. To je pak svazující.
Přibylo vám teď přátel?
Řekla bych, že přátelé, které mám, jsou stejní a byli tady, i když jsem je potřebovala v těch těžších chvílích. Nejen v tomhle půlroce. Žádnou změnu jsem v tomto ohledu nezaznamenala.
K čemu je pro vás sláva dobrá?
Nevím, jestli je to sláva, ale líbí se mi, že za mnou chodí diváci, které film oslovil. Jsem moc ráda, že se mohou pobavit i zamyslet. Že v nich něco zůstane. A těm, co chtějí něco ve svém životě změnit, může film pomoci. A podle reakcí diváků se to daří.
Starší pár manželů mi třeba řekl, že si teď víc říkají, že se mají rádi, a že si víc užívají společné chvíle. Nebo za mnou přišla asi třicetiletá žena po těžké nemoci, děkovala mi a říkala, že zažila podobný příběh jako ve filmu. To pro mě byly silné momenty. Takže k čemu je dobrá sláva? K tomu, že je na člověka víc vidět, víc si ho všímají a dostane víc práce. A to je pro mě důležité.
Myslíte, že by vám váš manžel, režisér Karel Kachyňa, dal tentokrát tu jedničku?
No, slyšela jsem to od něj málokdy, ale občas ano. Takže možná, že i dal. Nemůžu vám to říct za něj. Na mě zejména zpočátku působil jako přísný pan profesor. Byl přísný na sebe a i na svoje okolí. Mohla jsem se však spolehnout, že když přišel a řekl, že to je na jedničku, tak že je to tutovka. A že to tak můžu brát.
Tak a teď se mi chce trošku nepokorně říct, a napadá mě to poprvé, že už by na tom možná tolik nezáleželo, co si myslí on. Byl by to jeden subjektivní názor. A pak je tu spousta dalších. Ve skrytu duše ale doufám, že by řekl, že to je na jedničku.
To je náhled zralé ženy.
Jsem ráda, že tak aspoň vypadám. Potrápit se sama se sebou ale umím pořád.
Když jsme hovořily o těch oceněních, tak výhra Českého lva se se vašem případě brala jako hotová věc. Vnímala jste to?
Vnímala. Šlo mi pak o to, abych tam neseděla a nebyla velmi udivená a zaskočená a neříkala si, co je, jak to, že se to nestalo? Jsem tady, čekám, a nikde nic! A pro cenu si půjde některá z mých kolegyň. Nominované ale byly samé šikovné holky, byla jsem v dobré společnosti. Nemůžu říct, že jsem jim to přála víc než sobě, to tedy nemůžu. Ale přála jsem jim to, každá si ocenění zaslouží.
Sestřičky vám změnily život, Domácí péče zdá se taky. Prožívala jste jako zlomový ještě jiný film?
Ano, třeba film Kráva. Neví se o něm tolik, ale byl skvělý. Sestřičky, ty jedou pořád dokola, až si občas říkám, že mě český národ už musí nenávidět. Ale byly důležité a je fakt, že v obou filmech, o kterých hovoříte, hraju zdravotní sestru.
Že jste bývala celoživotní pečovatelka, tím se netajíte. A ani tím, že jste se z téhle pozice postupně vymanila.
Ano, ale nemám ráda slova, jako vymanila, umím či dokázala. Pravidelně, pokud je použiju, zjistím, že to tak docela není. Takže bych ten proces neukončovala, já se to pořád učím. Pořád zjišťuji, co neumím a co bych se chtěla naučit.
Zatím jste v poslední době skočila s padákem, potápěla jste se, natočila jste film v angličtině. Co byste se ještě chtěla naučit?
Chci využít svůj čas, ale nechci si nic dokazovat. Přicházejí ke mně informace a já je pak využiju. Neplánuju, nemám sepsané body, co bych chtěla v životě udělat. Nejsem plánovací typ.
Nemáte ani cíle?
Ani to ne. To, co přišlo teď po Domácí péči, to nebyl můj cíl, po kterém bych šla. Jen jsem chtěla mít tu krásnou roli. Byla to veliká shoda příznivých okolností.
Za tou rolí jste si šla. Věděla jste, že je pro vás, přesvědčila jste dokonce i režiséra.
Ano, to se ale stává tak jednou za život. Já se v tom viděla tak jasně, že mě pak tak viděl i režisér Slávek Horák a další lidi, třeba Bolek Polívka. S ním to bylo skvělé setkání, ačkoli jsme se předtím neznali. Ale nebyl to můj plán.
Nezaskočilo vás pak trochu, když jste tu roli získala?
Ano, trochu jsem se lekla. Říkala jsem si, tak, teď je to ono, lidi mi dali důvěru. Bylo to zavazující. Takže jsem si vždycky ráno musela říct, tak na tohle všechno zase pěkně zapomeň a udělej před kamerou to, co umíš, a pokud možno nejlíp. Ničím dalším se nezatěžuj. A takhle to mám se sebou dodnes, to je moje povaha.
Daří se vám zbavovat se vašich strachů a úzkostí?
Ne ve všem, ale některé věci skutečně dělám proto, abych se nebála. Protože jsem si ověřila, že můžu čelit strachu jedině tak, že do toho jdu. Ale taky to neudělám hned. Nejprve vezmu zpátečku, promyslím to a pak si řeknu, že mi stejně nic jiného nezbývá. Přece se neprotrápím a neprostraším životem! Už se nechci bát. Chci si život užít a musím proto udělat to, že tomu čelím. Mám taky pud sebezáchovy, to si nemyslete. Nejdu do všeho.
No ale s padákem jste skočila.
Ano a dál už mě to nezajímá. Třeba bungee jumping mě nezajímá, protože mně nejde o adrenalin, ale o překonání se. A pak jsou tu výzvy, které ke mně přicházejí. Jako s tou salsou. Potkala jsem známé, Mexičany, a ti se o ní bavili. A za dva dny mi řekla kamarádka, že začala chodit na salsu a jestli nechci chodit s ní. Aha, slyším o tom v krátkém čase podruhé, takže jsem odpověděla, že chci. Nerada totiž chodím cvičit do posilovny, takže tanec je způsob, jak se hýbat.
Jen tanec?
Pak ještě mohu chodit plavat. A chodit pěšky, jsem na to zvyklá, protože neřídím. Chodím pěšky ráda, baví mě výlety i túry. No pak můžu tancovat. Chodila jsem na salsu a teď začínám tančit u tyče.
Aha, to je kvůli roli tanečnice u tyče, kterou zkoušíte na divadle. Byla jste se už někde inspirovat?
Měla jsem dvakrát trénink s choreografkou. Zatím krátký, ale stačilo to.
A jak vám jde tanec u tyče?
Nejde. Respektive o tančení zase tolik nejde, ale na tu tyč je třeba vyšplhat a udržet se tam a to chce sílu v rukách. Takže já se teď učím dělat kliky, ani ty jsem neuměla. A vůbec posilovat svaly na rukou a na břiše.
Možná, že už nepotřebuji tak velkou oporu a tak velkou ochranu. Možná, že už umím pro sebe víc udělat. Ale stejně chlapa chci.
A co šplh, ten vám jde?
S tím jsem neměla problém a v tělocviku jsem šplhat uměla. Jenže tahle tyč je jiná, jiné je i uchopení nohou, takže se nevyšplhám. No, mám na to dva měsíce, abych se to naučila, a spoléhám na to, že hraju padesátiletou ženu, která má schopnosti související s věkem, takže nemusím předvést to, co osmnáctileté děvče. Ale ráda bych se to naučila co nejlíp, protože to moje co nejlíp bude akorát tak, aby se na to dalo dívat.
Jak na váš úspěch reaguje dcera? Do Karlových Varů vás přijela podpořit.
Ano, i když na společenské akce moc není, to má po svých rodičích. My s Karlem jsme je taky nevyhledávali. Není to moje hobby, ale ráda se vidím s některými z kolegů, které bych jinak nepotkala.
Ale je na vás pyšná, ne?
Asi ano, a když je třeba, doprovodí mě. Třeba do show Jana Krause mě taky doprovodila. A to mě šla opravdu podpořit, ne že by ona sama chtěla vyrazit. A já ostatně taky ne. Ale u Honzy Krause to bylo fajn, bylo to dobré setkání. Měla jsem z něj nejprve obavu, ale pak jsem si uvědomila, že nemám obavu z něj, ale ze sebe. Abych neřekla nějakou blbost.
Tam jste mimo jiné prohlásila, že už se vám začínají líbit vaši vrstevníci. Je to pravda?
Ano, je. Jenže teď jezdím jen do televize a zpátky a mám pocit, že nikoho nepotkávám. Tak uvidíme, snad budu mít příležitost to dál ověřovat.
Vy jste si dokonce zahrála ve filmu Anthropoid se sexy symbolem Jamiem Dornanem. Vám se mladší muži nelíbí?
Ne, to není můj případ. Ale já si nevybrala ani o čtyřicet let staršího chlapa, to nebyla nějaká moje volba. Já se prostě zamilovala. Třeba potkám někoho, kdo bude o pět, osm let mladší než já, a já si řeknu, že se vykašlu na to, řešit věk, stejně jako jsem to udělala tehdy. U Kachyni jsem si říkala, že kdybychom spolu prožili pár hezkých chvil, pár hezkých roků, dva, tři, tak by to stálo za to. Protože já nikoho nevlastním a nikdo nevlastní mě. Když pak láska vyprchá, je pak jedno, kolik je komu let.
Dříve jste hledala zralost, kterou reprezentoval starší muž, ne?
Možná, že už nepotřebuji tak velkou oporu a tak velkou ochranu. Možná, že už umím pro sebe víc udělat. Ale stejně chlapa chci, mám ráda, když se žije v páru.
Je to přirozené a dokonce mám ráda, když jsou lidi ve smečce. Mám ráda kolem sebe rodinu a přátele. Myslím, že je dobře, že umím žít hezky i bez muže. Ale dovedu si moc dobře představit štěstí ve dvou. A nejen to štěstí, i horší chvíle.
To je prostě život, sdílet ho s někým a být jako pár. A ideálně abychom byli jeden druhému přítelem. Protože mnohdy se stane, že ten, kdo s vámi žije, není přítel. Není třeba ani nepřítel, ale není skutečný přítel, a teď mluvím o blízkosti.
Já už bych zkrátka konečně chtěla, aby mě měl někdo rád takovou, jaká jsem. A abych mohla já mít ráda stejným způsobem toho druhého. Aby mi to umožnil, aby mě k sobě pustil. A žádné hry kdo s koho a podobně. Na to už není v padesáti letech čas.
Dotáčíte seriál Trapné padesátky, který se ženám tohoto věku věnuje. Jak ho vnímáte vy?
Já se jím zabývám, jen když se mě na něj zeptají. Jasně, stáří, nemoc a smrt už nejsou tak vzdálené, jako když nám bylo dvacet. Ale nepřemýšlím o tom, pro mě to není strašák. Asi je to tím, že je mi se sebou moc dobře. Což neznamená, že nemám chvíle, kdy sama sebe potýrám, protože já si umím způsobit pěkný teror. K tomu ani nikoho nepotřebuju.
Jsou to jen chvíle a vím, že odplynou. Umím tomu pomoci, aby se to stalo a já myslela na jiné věci. Poradím si s tím. Navíc nejde o život, nejde o moje zdraví či zdraví mých blízkých. Lidé si často zbytečně komplikují život. Nedávno mě zaskočilo, když mi někdo vyprávěl, že lidi říkají jiné věci, než si skutečně myslí.
Myslíte, jako že lžou?
Nejde o lži, spíš o drobné neupřímnosti a potíže s komunikací. Ale život je krátký a krásný a tohle jsou překážky v tom, jak si ho užít. Vznikají pak zbytečná nedorozumění. A nejen v páru, vůbec mezi lidmi. Přála bych si, aby lidé spolu jednali s vlídností a láskou k druhému.
Nejprve tuhle lásku ale musíme objevit k sobě, abychom z ní mohli dávat.
Pak jsem jí pro sebe přece jen kousek našla.