Alena a Jiří Štréblovi: K herectví jsme se dostali náhodou

A: Určitě. Mladší sestra staršího bráchu vnímá, třeba i nevědomě, jako někoho, kdo ji může ochránit, nebo se s tím může aspoň vytahovat. Když jsem chodila do první třídy a brácha do deváté a někdo si na mě troufal, hned jsem vystartovala s tím, že mám bráchu v devítce. A všichni mi dali pokoj.

J: Myslím, že ne. Já ji měl vždy moc rád. Samozřejmě, osm let je docela velký rozdíl, ale my jsme se spolu docela vyřádili. Jednou jsem ji vzal na odpolední mejdan, což by nebylo tak špatné, ale kamarádi mi ji tam naschvál opili.

A: No protože měli za to, že když budu opilá, nebudu to moct vyzvonit. Předtím mě ještě zavřeli na balkon. A když uznali, že to se mnou takhle nejde, začali mě opíjet.

J: A taky jsme třeba jezdili na chatě na lodi, a když jsme z ní skákali, sestra si vyrazila zub.

A: Jistě, stalo se to ve třetí třídě. Jelikož to byla horní jednička a já ji pak až do osmnácti měla zlatou, pamatuju si to velmi dobře. Slušné trauma se vším všudy. Pro některé spolužáky jsem byla zlatozubka a dost se mi posmívali.

J: To ani ne.

A: Každý jsme měli se sebou dost starostí. A já na bráchu docela žárlila. Když si přivedl domů slečnu, brala jsem ji jako nepřítelkyni. Co má co cizí holka mít mého bráchu? Občas jsem mu taky něco provedla.

J: A mí kamarádi jí. Měla nejoblíbenější panenku a při jednom mejdanu sedmnáctiletých postpuberťáků té panence na zadek napsali fixem SEX. Nešlo to umýt. To byl velký skandál.

A: Poškrábala jsem mu za to gramodesky, které složitě sháněl na burze.

J: Stejně, jako bychom byli oba truhláři. U nás se nikdy nevyvíjel tlak na to, abychom něco museli. Rodiče nás do ničeho nenutili. Když jsme něco dělat chtěli, dělali jsme to.

A: Bratr začal s herectvím první, a přitom vystudoval vysokou školu ekonomickou.

J: Ano, jsem inženýr – ekonom. Herectví vystudované nemám.

A: Možná v rodině bylo chvilku zklamání, že nedělá to, co vystudoval.

J: Malinko možná ano.

A: No a já se k herectví dostala omylem. Můj bratr už působil v souboru A Studia Rubín pod vedením Ondřeje Pavelky a já se s kamarádkou, která chtěla být herečkou, přišla podívat na nový konkurz do souboru.

Když jsem viděla, že je brácha naštvaný, že jsem tam vlezla, šla jsem do toho konkurzu okamžitě taky. Samozřejmě mě bavilo, že ho to vytáčí. No a oni mě vzali.

J: Stalo se to omylem.

J: Naprosto. Tím pádem to omyl není, ale nějaká zvláštní náhoda, snad řízená odjinud. Můj kamarád Zdenek Pecháček, který teď dělá uměleckého šéfa Divadla Minor, hrál kdysi amatérské divadlo na Hanspaulce.

Měl jsem zrovna narozeniny a měli jsme spolu jít na pivo. Jenže on nevěděl, kdy mu skončí zkouška. Šel jsem ho tam tedy vyzvednout. Nikoho ze souboru jsem neznal. Ale když řešili, že mají za měsíc premiéru, a člověku, co hrál kata, to manželka zakázala, protože se zkoušelo o víkendu a on nebyl věčně doma, přihlásil jsem se.

J: Ano. Měla krásné čtyři věty a dodnes si vybavuji tu strašlivou trému, při které mi málem vyskočila duše z těla. Přitom mě ani nebylo vidět, měl jsem kápi. Za rok už jsem ale byl v A Studiu Rubín v profesionálním souboru. Všechno se to seběhlo náhodou a změnilo mi to život.

A: Ano. Konkurz do souboru jsem tenkrát udělala, protože mi o nic nešlo, a tak jsem byla autentická a uvolněná. Neměla jsem tehdy nic připraveného, takže tvrdím, že jsem se dostala k divadlu na zlomený prst. (Předvede trik)

Ano, přesně takhle všichni zůstali koukat. Pak jsem zarecitovala básničku z první třídy, ta je pobavila, a tak mě vzali. Byla jsem na gymplu a chystala se studovat psychologii, ale Eva Salzmannová mi navrhla, jestli nechci zkusit DAMU.

V životě by mě to nenapadlo, ale když to navrhla paní Eva Salzmannová, nedalo se odporovat. Začala jsem to zkoušet a dvakrát to nevyšlo. Nebyla jsem v SSM, na což se tenkrát dbalo. Napotřetí se to povedlo. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla nadšená z tamní svobody projevu.

A: Velmi. Ocitla jsem se mezi lidmi, které znám dlouho. Možná narážíte na změny, které v Národním proběhly, ale já si myslím, že řada z nich byla ku prospěchu věci.

Velká instituce někdy zatuhne a je třeba do ní vnést svěží vítr. To Daniel Špinar podle mě udělal. Pokusil se o hodně velkou změnu, díky čemuž si z dost lidí udělal nepřátele. On si však stojí za tím, jak to cítí.

Přes všechny spory, ke kterým docházelo, je tam teď kvalitní a soudržný soubor. Před stálým angažmá jsem v Národním několikrát hostovala, takže mohu porovnat, jak to vypadalo dřív a dnes. Změna, která proběhla, je velmi pozitivní.

J: To je už tak dávno! Byl jsem tam asi dva roky. Spolek založil Michal Dočekal a Jakub Špalek, a velmi záhy došlo k rozštěpu. Ze zhruba šestnácti členů jich asi třináct odešlo.

S Jakubem Špalkem tam zůstala Petra Špalková nebo Honza Potměšil, odešli třeba Zuzana Stivínová nebo Bob Klepl. Kašpar, jak ho teď znáte, je jiný, než býval při vzniku. Nicméně máte pravdu, nějakou dobu jsem na volné noze byl, ale zjistil jsem, že mi stálý soubor chybí.

J: To ani ne, spíš směřování. A v Městských divadlech pražských, kde teď působím, jsem navíc dostal šanci být u zrodu něčeho zcela nového. To mě zajímá.

Dostal jsem tři nabídky, ale vybral si tohle, protože tu jsou výrazné osobnosti a soubor, který se nově tvoří a profiluje. Nejdu do něčeho zajetého. Uvidíme, jak to zvládneme, je to moc práce, mění se celý repertoár. Jen na příští sezonu je naplánováno patnáct premiér.

J: Než tam skočím, prošlapu si terén, zda tam není šutr.

A: Ony to nikdy nebývají úplně neznámé vody. V herectví si vždy trochu umím představit směr. Kdybych vůbec netušila, do čeho mířím, neměla bych důvod tam jít.

J: Ano, tam jsem mordoval mladého Polívku. Patnáct let nebo snad i déle jsem hrál jen záporné role. A to hodně. Chodily mi jen dva typy rolí: svině, nebo veliké svině. Nic mezi tím. A když jsem hrál policajta, tak úplatného.

U Dušana Pařízka na divadle jsem hrál úplné lahůdky: nacistu, který rozkázal Židům, když je přistihl, jak si vaří, ať uvaří a snědí jednoho z nich. Tatínka, co znásilňuje svoji dceru, nebo co przní chlapečky. No fakt samé brutální role. A ono se to nějak přeneslo i do filmové a televizní tvorby. Párkrát jsem hrál i pozitivní postavy, ale to mě dost překvapilo.

J: Před několika lety jsem dostal jeden, a ejhle, měl jsem hrát opata. Když jsem scénář přečetl celý, vyšlo najevo, že je to opat – spolupachatel.

A: Dlouho jsem na divadle hrála lehčí ženy, výrazné milovnice. Osudové typy. Trošku se to promítá i do rolí, co mám teď, a to mě baví.

J: Vsuvka: Nedávno jsem zaznamenal, že existuje mezinárodní den prostitutek, což mě zaskočilo. (směje se)

A: Když jsem byla blonďatá, hrála jsem v Ordinaci manželku doktora Mázla, ale úplně křehká být neumím. Teď mě hodně potkávají role paní, které řeší různé problémy.

J: Mám před premiérou Romea a Julie, kde hraju tatínka Julie, starého Kapuleta. Režisér Michal Dočekal to pojal jako současné drama, jako boj dvou mafiánských rodů. Postava Juliina tatínka v klasickém pojetí sice moc výrazná není, ale v tomto pojetí je to zase celkem brutální role.

A: Neviděli jsme se teď čtrnáct dní, ale voláme si. Času máme opravdu málo, ani pořádně na to, jít se na sebe podívat do divadla, pořád hrajeme.

J: Sejít se na Vánoce se nám povede vždy. Oslavy narozenin se však málokdy slaví v tom správném termínu.

A: Náhodou teď se to povedlo dvakrát za sebou! Často sedíme nad diáři a dlouho přemýšlíme, jak to skloubit ještě s našimi všemi dětmi. Je to komplikované.

J: Každý rok jezdíme v létě na týden na naši chalupu.

A: Ano, z toho se mi povedlo udělat tradici.

J: Občas na něj přirozeně narazíme, je to naše povolání. Nebo se maminka na něco zeptá. Je však i spoustu jiných témat.

A: Myslím, že herectví moc neřešíme, spíš, co se děje v našich divadlech a jak to dopadlo.

J: Mockrát a jednou velmi nepříjemně. Bylo to ve hře, kde jsem měl jako hereckou partnerku Vandu Hybnerovou a sestra Jirku Švarce. Oba onemocněli a my jsme spolu hráli milence. To nebylo příjemné.

A: Zvolili jsme trochu odlišný způsob, než kdybychom to hráli s jinými partnery.

J: No, prostě jiné role nám šly líp.