Alberto Tomba: Jsem Střelec, nenechám se spoutat

„Hele, to je Alberto Tomba,“ začne si šuškat mladý pár v jedné pražské restauraci v okamžiku, kdy kolem nich Alberto projde. Nejsou jediní, kteří ze snědého muže oblečeného do černých kalhot, černého svetru, kolem krku ležérně omotanou bílo-šedou šálu, nespouštějí oči. On zájmu okolí nevěnuje příliš velkou pozornost. Je na něj zvyklý.

„Nefoťte mě tak zblízka. Spíš co nejdál to půjde,“ upozorňuje fotografku s tím, že se právě vrátil ze sauny a nemá na obličeji make-up. Záleží mu, jak na fotografiích vypadá. Stejně jako mu záleží na tom, aby se konečně psalo o takovém Albertovi, jakým doopravdy je.

„Média o mně vymyslela spoustu lží,“ postěžuje si rodák z Boloně, který o sobě tvrdí, že je obyčejný kluk, který se rád baví a má velké srdce. „Když jsem byl malý, tak mi tatínek říkával: Alberto, jsi moc velký dobrák. Dávej si proto pozor, s kým mluvíš,“ vzpomíná dnes na otcovy rady.

Tomba také o sobě říká, že se cítí být spíš venkovanem než městským člověkem. „Sice jsem vyrůstal v centru Boloně, ale v deseti letech jsme se s rodiči a mou mladší sestrou přestěhovali do Castelu, kde jsou samé kopce.“ Na nich se také poprvé postavil na lyže. Ty se pro něj pak na dlouhou dobu staly opravdovou láskou. Byl jim věrný až do svých dvaatřiceti let.

„Po patnácti letech jsem lyžování nabažený. Vyhrál jsem vše, co se dalo,“ prohlásil Tomba v roce 1998. Tehdy, po vítězství ve slalomu ve švýcarské Crans Montaně, ukončil svou kariéru. Později přiznal, že se závoděním seknul i z psychických důvodů. Prožíval obrovský stres z italských novinářů. Ti ho totiž nenechali chvilku v klidu. Pronásledovali ho na každém kroku. Jednou si Alberto posteskl, že za ním paparazzi chodí až na záchod.

Napsalo se o něm mnoho. Že holduje večírkům, alkoholu. A především něžnému pohlaví, prý jeho náručí prošly stovky žen. Je fakt, že se dodnes slavný lyžař neoženil. „Ještě jsem nepotkal tu pravou,“ říká mi Tomba, který před pár dny navštívil Prahu. Už počtvrté. Usedl totiž v porotě soutěže Česká Miss 2011.

Opravdu se mi tu líbí. Mám rád zdejší lidi a myslím, že tady mají rádi i mě (smích). Jednou jsem do Prahy zavítal ve společnosti Schwarzeneggera a Stalloneho. Naposledy jsem tu byl v roce 2006 na pozvání tehdejšího primátora Pavla Béma a v rámci propagačního turné jedné sportovní značky, která mě sponzoruje. Jsou tu hezcí lidi.

To je pravda. Pamatuju si to jako krásný den. Byl jsem tam se svým trenérem, pak jsme na most koukali z nedalekého baru, kde jsme si dali pivo. Bylo to super.

Říkala mi: Albi, musíš znovu na ten most… Ten prostě Prahu symbolizuje! Stejně jako my máme v Římě koloseum a jako jiná města mají své symboly. A pro mě je Karlův most jeden z nejkrásnějších zázraků světa.

Tenkrát to pro mě opravdu nebylo příliš dobré období. Ale už je to o dost lepší. Proto jsem taky šťastnější. Ale pořád je těžké si udržet svoje soukromí. Z toho důvodu jsem radši někde jinde než v Itálii, kde mě lidé buď milují, nebo nenávidí. Ale jak člověk stárne, poslouchá už jen ty, kteří ho mají rádi. A ne toho, kdo o něm někde něco špatného řekne nebo napíše. Ale to je prostě úděl profesionálního sportovce.

To nevím. Pořád hledám tu pravou, protože to není jednoduché. Lidé se v Itálii hodně rozvádějí. A co jsem slyšel, tak i v České republice je rozvodovost vysoká.

Ne, teď není nikdo zajímavý.

Připište ještě jeden. Už jich je pět.

Nevím. Asi proto, že hodně cestuju. A taky proto, že vždycky, když jsem měl nějakou přítelkyni, tak jsem se cítil příliš spoutaný. Možná to je v mém znamení. Jsem Střelec. Prostě to tak mám. Dobře, můžu žít se ženou, ale nenechám se svázat. Ona musí počítat s tím, že se s ní třeba týdny neuvidím.

Je mi jedno, jestli je blondýna nebo bruneta. I když… Je pravda, že se mi líbí spíš tmavovlásky. Ale především musí být upřímná, čestná. A musí ji bavit sport. Ne zrovna lyžování, ale třeba by měla jezdit na kole, hrát tenis.

Už moc nelyžuji. Loni jsem jezdil v Calgary, ale to jen proto, že jsme tam dělali nějaké fotky z místa, kde jsem vyhrál olympiádu. A letos jsem lyžoval kvůli charitě ve Švýcarsku, v Crans Montaně.

Ten rozdíl je velký. Především se jezdí na carvingových lyžích. Když jsem já závodil, měl jsem lyže dlouhé dva metry deset. Teď? Měří maximálně sto šedesát centimetrů! Navíc dnes když sleduji, jak se závody komentují, už to není taková legrace. Závodníci sice jezdí na promakaných lyžích, ale jen se mezi brankami proplétají, nejdou do toho s nasazením. Už se na to tak hezky nedívá, jako když jsem jezdil já nebo Stenmark.

Spím, piju a jím. (smích) Rád spím, protože jako profesionální lyžař jsem musel vstávat velmi brzy, a to mi příliš nesedělo. Neměl jsem to rád. Takže teď dospávám, co se dá. Jinak dělám různé akce pro děti, často charitativní. Občas se angažuji v olympijském dění, například jsem loni pracoval se sportovci během olympijských her ve Vancouveru. A jinak? V dubnu začínám pomalu trénovat, protože chci být v dobré fyzické kondici.

Přes zimu se mi to moc nedařilo, protože v tomhle období hodně cestuji. Navíc když je příliš chladno, tak se mi ani moc nechce. Takže začínám trénovat až teď. Hodně běhat a plavat. Ale žádný konkrétní důvod to nemá. Jen se prostě chci cítit dobře.