Albert Čuba: Svůj vtip musí komik ustát

Divadlo Mír nedávno uvedlo novou hru Česká kletba. O čem je?

Je to původně irská hra, kterou jsme přizpůsobili českému prostředí. Hrají tam samí chlapi. Název zní trochu tajuplně; a její základní téma je, že se na terapeutickém sezení sejde několik mužů. Sezení vede katolický kněz. Řeší se na něm mužský problém, který bych nerad prozrazoval. Ať je to trochu překvapení pro diváky. Jde tam opravdu o bytostně mužský problém, který mohou mít pouze muži, kteří mají penis. A ti řeší něco, čemu se říká česká kletba.

Divadlo Mír je synonymem pro humor a legraci. Není to příliš zavazující?

Ne, není, nás to baví. Humor je něco, co dělat chceme. My jsme si to takhle vybrali. Jsme především komici a chceme bavit diváky. Pokud hledáme text nové hry, snažíme se, aby v sobě kromě složky humoru měla i něco víc. Na problémy, které člověk řeší, například ve vztazích, je humor nejlepší ventil. Způsob, jak na ně upozornit. Česká kletba může být hezkým příkladem. Muži mají spoustu věcí, které je frustrují. A je na výběr, jak inscenaci o tom pojmout. Můžete napsat hru, která z toho udělá těžké drama, herci si budou na jevišti trhat játra a bude to deprese. Nebo se tomu problému můžeme zasmát. Byť to může být něco, co je bolestivé. Humor vyžaduje určitou dávku nadhledu a to je osvobozující. Jak pro herce, tak i pro diváka.

Někteří komici jsou na jevišti vtipní, ale doma sucharové. Týká se to i vás?

Ale ne, domácí suchar nebývám. Když jsem ve společnosti lidí, které dobře znám, dokážu se i uvolnit a občas bývám i srandovní. Ale na druhou stranu, na nějaké společenské události nebo někde, kde je víc lidí, které neznám, ale oni znají mě a očekávají, že budu velmi humorný a vtipný, tam někdy problém mám. Jsem povahou introvert, a co se týče společenských událostí, sedím většinou tiše někde v koutě. To pak lidi mate.

Na to, že jste tichý introvert, máte za sebou dost velkou šíři aktivit. Stojíte za úspěchem Divadla Mír a jeho hvězda Štěpán Kozub se netají tím, že jste ho objevil. Mimochodem, kdo objevil vás?

Mě nikdo, já jsem se objevil sám. (směje se)

A jak to bylo se Štěpánem?

Je hezké, že říkáte, že jsem ho „objevil“, protože s tím, jak roste jeho popularita, mi už asi tři lidi nezávisle na sobě v různém časovém období řekli, že to oni objevili Štěpána. Byl to takový boj o zásluhy. Ale Štěpán Kozub je člověk, který nepotřebuje, aby ho někdo objevil. On je takový fenomén, že nepotřebuje něčí záda, po kterých by mohl vyšplhat. Byla jen otázka času, kdy prorazí. A ani u mě nebylo nutné, aby mě někdo objevoval. Svou vnitřní sílu musí každý objevit sám v sobě.

Učil jste Štěpána na ostravské konzervatoři. Jak probíhal váš vztah učitele a žáka? To je zajímavý kluk, řekl jste si?

Asi tak nějak to bylo. Štěpán nebyl jediný, koho jsem učil, na konzervatoři jsem se setkával se spoustou žáků a studentů, kteří studovali divadlo. Klíčové bylo, že Štěpán spolu s Robinem Ferrem měli aktivity i mimo školu. Snažili se něco dělat. Věděl jsem, že jsou velmi šikovní a talentovaní a že neflinkají školu. Spousta studentů na ni trochu kašle, je to bohémské prostředí, a tak to k tomu svádí. Student může mít i částečně oprávněný pocit, že na školu už dál chodit nemusí. Třeba od třeťáku, protože už „všechno ví“. Pokud si ale i přesto povinnosti plní, ukazuje to na nějaký vnitřní charakter a sílu. To je pro mě docela podstatná věc. A že byli ti kluci schopní vytvořit ještě něco i mimo školu, co jsem měl možnost vidět, bylo dobré. Ve chvíli, když jsem chtěl rozjet Tři Tygry (skečová improvizační show), jsem měl na výběr z několika studentů. Učil jsem tehdy tři ročníky. Vybral jsem si tyhle dva kluky, a nejen proto, že chodili do hodin, na rozdíl od jiných, ale i proto, že navíc tvořili i někde jinde.

Kdy jste v sobě objevil puzení bavit lidi? Byl jste třídní bavič?

To asi úplně ne. Spíš v rámci rodiny. Pamatuju se, že jako kluk jsem občas blbnul, třeba u ohně, když se opékaly buřty, a já jsem předváděl rodičům jejich různé známé, kteří k nám chodili na návštěvy. Později jsem začal chodit do dramatického kroužku ve Frýdku-Místku. To mě bavilo strašně moc, tam se mi otevřela cesta k divadlu. Taky jsem v té době miloval komedie, co běžely v televizi.

Sbíral jste odvahu stát se komikem, nebo to šlo jako po másle?

Odvahu jsem sbírat nemusel. Že bych se nějak bál, zda se dostanu na konzervatoř, nebo ne, to tak nebylo. Když jsem se rozhodl pro herectví, byl jsem na gymnáziu. Tedy ne v pozici, že bych po devítce někam musel nastoupit. V Ostravě se tehdy otvíral ročník herectví ob rok. A když jsem byl na úrovni devítky, zrovna se neotevřel, a já tak zůstal na gymnáziu. Pak mě ale přemluvila paní učitelka z dramaťáku, ať to zkusím, že by byla škoda to nezkusit. Když se dostanu, že budu mít na výběr. No a já se dostal.

Kromě toho, že jste herec, jste i neúnavný organizátor. Kdy jste přišel na to, že odkoupíte staré kino a vybudujete v něm divadlo?

Když jsem byl po studiích v angažmá v Komorním scéně Aréna, zjistil jsem, že herecký čas je nevyvážený. Pokud je herec obsazen do inscenace, zkouší každý den, večer hraje, a to je pak časově náročné. Ale může se stát, že někdy za sezonu herec není obsazen do nové inscenace a nezkouší, jen večer hraje. Takže dny má víceméně volné. A já si v takové situaci říkal, co budu dělat. Bavila mě tehdy audiovize, tak jsem si založil firmu na audiovizuální tvorbu a začal jsem dělat různá reklamní či produktová videa. Točil jsem se kolem toho a poměrně záhy po škole jsem vlastně začal podnikat.

Moji rodiče byli také podnikatelé, takže jsem v tom prostředí žil. Po několika letech jsem nasbíral určité zkušenosti s podnikáním a zároveň jsem věděl, jak divadlo funguje, protože jsem v něm byl přítomen každý den. Šlo jen o to, jak to všechno skloubit. V šatně s kolegy jsem si dělal srandu, že si založím vlastní divadlo, protože by se to mělo dělat jinak. Inu, mladý člověk je bouřlivý, má názor na všechno a já nebyl jiný. Když pak byla příležitost a našel jsem budovu kina, která byla k dispozici, řekl jsem si, že musím začít dělat to, co lidi dělají hrozně neradi. Tedy – začít měnit slova v činy.

Mimochodem, prý uvažujete o dalším divadle. Je to pravda?

Nic dalšího koupit nechci, ale uvažuji, že by u nás v Ostravě mohla vzniknout ještě jedna divadelní scéna, postavená na zelené louce. Ale upřímně, nevím, zda to je reálné či realizovatelné. Spíš kolem toho nápadu tak kroužím.

Tvorba Divadla Mír se začala objevovat online v době koronavirové krize a z neznámého divadla se stal fenomén. V seriálu Na mizině, který vznikl také v době covidu a diváci ho milovali, si s vámi zahrál Jiří Langmajer. Jak se to stalo?

Začali jsme původně se streamováním Třech Tygrů. To byla naše show, postavená na improvizaci. Měli jsme k ní veškerá práva a nemuseli nic řešit. Měli jsme s ní i velké zkušenosti, protože jsme ji každý měsíc předváděli před živým publikem. Jen jsme ji přetransformovali a začali každý den vysílat. Měli jsme také svoje divadelní představení, které vzniklo v Divadle Mír, a tak jsme ho také mohli hrát. Tak to šlo měsíc a setkalo se to s ohromným úspěchem. Po měsíci přišel producent Vladimír Skorka s nápadem, že by mohl vzniknout seriál. Oslovil do něj i známé tváře, Jirka Langmajer byl jeho nápad.

Tři Tygři jsou dnes už kultovní show, některá videa mají i přes dva miliony zhlédnutí. Jejich duchovním otcem jste vy, kdy vás to napadlo?

Dřív než Divadlo Mír. Byla to komediální show, kterou jsem dělal se Štěpánem a Robinem a pak se přidal ještě Vava Polák. Tři Tygři běželi rok a půl, než se otevřelo divadlo. Dnes to jsou dva separátní projekty, které fungují trochu nezávisle, ale zároveň i velmi propojeně.

Rádi se pohybujete na hranici, ať je to téma sexuality, buranství, nebo jiné. Kam byste však nevstoupili?

Netuším. To má asi každý komik někde jinde. Jde o to, aby komik svůj vtip ustál. Aby ustál stoupnout si před své publikum a udělat fór, dejme tomu, na hranici. Každý komik má publikum jiné, jinak zaměřené a každé publikum svému komikovi odpustí nebo povolí něco jiného. Lidé, co mají v oblibě humor Zdeňka Svěráka, by možná černější humor neskousli a opačně to může fungovat podobně.

Kromě hraní píšete i povídky, nahráváte audiotvorbu, píšete scénáře. Vše je ze života. Řekl byste o sobě, že jste dobrý pozorovatel?

Těžko říct. To by znamenalo, že někdy vědomě pozoruji a uvědomuji si, že pozoruji jednání lidí právě proto, abych toho později využil. Tak to nedělám. Spíš jsem podvědomý pozorovatel. Ale hlavně mám rozvinutou a bujnou fantazii, takže si situace spíš přestavuji, než že bych je odpozoroval. Není nutné, abych je viděl anebo zažil, mně stačí si je představit. A nechat je dojít ad absurdum.

Čtete manželce Evě, co stvoříte?

Ano, čte moje pokusy a říká, že dobré, tak je to asi dobré.

Váš humor je dost mužský. Jaké máte zkušenosti s humorem, který dělají ženy?

Ženy komičky jsou, myslím. Minimálně ve stand-up formátu. Je fakt, že co se týče jeviště, znám více mužských komiků než komiček. Ale i ty jsou. Třeba herečka Anička Fialová je výborná komička, jak jsem měl šanci poznat. Ale není jich tolik, a čím to je způsobeno, netuším.

Zkuste to odhadnout.

Ptala jste se na hranice humoru a ty v české společnosti jsou. A mám je fakt ověřené. Vím přesně, kdy publikum ztuhne. Testovali jsme to teď nedávno znovu na šňůře se Třemi Tygry. Můžeme si dělat srandu z čehokoli. Z politiků. Ze sexuality. Z pohlaví. Můžeme zesměšňovat historické postavy. Diváci se zasmějí čemukoli. Ale jakmile zabrousíme do postavení žen ve společnosti, je zle.

Opravdu?

Jakmile začneme dělat humor tak, že se na jevišti zeptáme třeba: „Co tady vůbec dělají ženy? Manželové vás snad pustili? Neměly by doma žehlit?“ Tak to publikum úplně ztuhne. Tam se nesmí. Nastane ticho, maximálně se ozve z publika: „Ježiši Kriste, to snad ne.“ Chlapi drží basu, takže se radši taky nesmějou. A já si zrovna z tohoto dělám legraci rád. Vím, že to můžu ustát.

Když s nadsázkou a ironií začnu říkat, že by ženy měly zůstat u vaření, protože jim jde nejlépe, chápu, že to může někoho vytočit a naštvat. To pak za mnou přijde a řekne mi, co si to dovoluju. Proč zesměšňuju ženy a jejich postavení ve společnosti? Nejsou to přece žádné chudinky, jsou silné! Jak to máš doma ty? A já to ustojím, protože odpovím: moje žena je špičková lékařka a musel jsme se sakra snažit, abych jako muž dosáhl na její příjem. Ředitelkou Divadla Mír je žena a hlavní produkční Třech Tygrů taky. Ženy jsou mnohem silnější než muži.

Prostě s ženskou emancipací problém nemáte.

Jo. A tak si z ní legraci dělat můžu. Nežiji v domácnosti, kde bych ženu utlačoval a vyžadoval, ať mi žehlí, vaří a pere a nic jiného nedělá. A když chtěla budovat kariéru, neřekl jsem, že musí zůstat doma a starat se o děti. Manželka je dvouatestovaná lékařka. Je to stejné, jako když si Sacha Baron Cohen dělá legraci z Židů a holokaustu. On je Žid a půlka jeho rodiny přišla v nejhorších dobách o život. A on takové vtipy ustojí. Černošští komici si dělají v Americe legraci z postavení černochů, ale běloch si to dovolit nemůže. Protože by neustál reakci publika. Černoch jo. A tam jsou ty hranice.

Můžete mi prosím na závěr říct nějaký vtip?

Jasně. Do autobusu nastupuje žena s dítětem. Řidič autobusu se strašně lekne a říká: „Fuj, to je to nejošklivější dítě, jaké jsem kdy viděl!“ Žena jen znechuceně zavrtí hlavou a jde do zadní části autobusu, sedne si a rozčíleně říká muži vedle sebe: „Ten řidič mě právě urazil!“ A muž říká: „Jděte tam a vynadejte mu! Běžte, já vám tu opici podržím.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Mír