Článek
Stačí připomenout jeho čtyři nejoblíbenější padouchy. První byl Němec Hans Gruber, šéf krutých psychopatů ve Smrtonosné pasti (1988), pak dobytkářský baron Elliot Marston z australského westernu Quigley u protinožců (1990), následoval sadistický šerif z Nottinghamu v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků (1991) a světoznámý uhrančivý profesor Severus Snape v Harrym Potterovi (2004-2011).
V novém remaku Gambit podle scénáře bratří Coenů hraje vedle Colina Firtha a Cameron Diazové dalšího mizeru - nesnesitelného bosse, excentrického a šíleného anglického multimiliardáře Lionela Shahbandara. „Hned po přečtení scénáře jsem si šel promítnout původní verzi krimikomedie z roku 1966, kde hráli hlavní dvojici Shirley MacLaineová, Michael Caine a moji roli boháče Herbet Lom. Byl to herecký koncert,“ vzpomíná Alan.
Na natáčení se těšil - ovšem kromě scény, ve které se musel svléci do naha. Když se navíc dozvěděl, že se bude filmovat uprostřed Londýna ve známé výškové budově Gherkin s obrovskými průhlednými skly a že to uvidí nejen všichni z natáčecího štábu, ale i kolemjdoucí, do smíchu mu zrovna nebylo. „Čekal jsem, že nahota v mém hereckém životě někdy přijít musí, netušil jsem však, že budu točit v rouše Adamově až v šestašedesáti letech,“ říká dnes už s úsměvem.
V krimikomedii Gambit exceluje v roli nesnesitelného, excentrického multimilionáře Lionela Shahbandara.
„Na druhé straně to mělo svoji výhodu. Někdy totiž dostanete kostým, který nenávidíte, tady byla úleva v tom, že jsem nemusel nikomu říkat, že se mi tento kostým nelíbí,“ směje se.
Režisér Michael Hoffman k tomu dodává: „Věděl jsem, že natáčet nahý na tomto proskleném a špatně izolovatelném místě bude těžké, ale Alan se zachoval jako hrdina a profesionál. Nemuseli jsme nic zavírat. Prostě to měl ve scénáři, tak to dodržel. Bylo příjemné vidět ho, jak si po Severusi Snapeovi daleko uvolněněji užívá další zápornou roli,“ míní režisér.
O Rickmanovi se řada věcí neví. Například to, proč nehrál ve více filmech. Skutečnost je taková, že dlouhá léta dával přednost divadlu, kterému se věnuje od šedesátých let, tedy od začátku své kariéry.
I tam už sklízel ocenění za padouchy. Jednou z jeho nejproslulejších rolí v londýnském West Endu, kde po vystudování Královské akademie dramatických umění začínal, byl Valmont v Nebezpečných známostech (1987), za něhož Rickman dostal cenu Tony. Do osmdesátých let, než začal hrát v britské televizi, odmítl řadu zajímavých filmových rolí, protože, jak říkal, dělal něco více uměleckého.
Hollywoodu se poprvé představil jako německý terorista Hans Gruber ve Smrtonostné pasti s vycházející hvězdou Brucem Willisem.
Teprve v roce 1988 přijal roli ve Smrtonosné pasti. Bylo mu jednačtyřicet - až tehdy ho poznala Amerika - a hned si ho zamilovala. Na otázku, proč kývl až na tento film, odpovídá: „Pro mě to bylo něco jako nádherná dovolená. Konečně, po těch mnoha letech, jsem každý večer nemusel na jeviště. Také to bylo něco, co jsem předtím nikdy nedělal,“ svěřuje se.
Proč ho ale režisér neobsadil do dalších pokračování, když byl tak dobrý? „Já totiž nesnáším střelbu a při každém výstřelu jsem sebou strašně trhl, což bylo pro režiséra úsměvné, ale musel pak scény vystříhávat. Proto jsem ve Smrtonosné pasti taky vystřelil jen jednou,“ přiznává po letech.
V té době už se vědělo, že Alan, mistr v práci s hlasem, zvládne daleko víc než jen zvýraznit nebo odstranit britský akcent. Právě v tomto snímku bravurně předvedl jak německý, tak americký. Během let se stal známý tím, že zahraje jakýkoli přízvuk včetně obtížného jižanského. Jeho hlasové mistrovství je podle znalců nejlépe slyšet ve filmu Něco, co stvořil Bůh (2004), kde mluvil s tennesseeským přízvukem ze čtyřicátých let minulého století.
A proč nebyl tak špičkový herec obsazen do více hlavních filmových rolí? „Ty si stále užívám na divadle, ve filmu si rád zahraji vedle slavnějších kolegů a také i malé, legrační role. Jsou filmy, kde jsem k nepoznání, například v Burtonově Alence v říši divů, kde hraju housenku. A ve sci-fi Stopařův průvodce po galaxii (2005), kde hraju robota Marvina, nejsem vidět vůbec.“
Se svou anglickou přítelkyní Rimou Hortonovou žije na hromádce už třicet sedm let.
Když se ptali fanynek, co je na Alanovi přitahuje nejvíc, odpověděly, že jeho sametový baryton, který je prý téměř orgasmický. Skutečnost je ale taková, že jako mladý měl Alan vadu řeči. Mohly za to jeho pevně sevřené čelisti, což později v důsledku tréninku vedlo k tomu, jak dnes mluví.
Mnoho dohadů koluje také o Rickmanově milostném životě. Je totiž stále starý mládenec. Alan však žije už od roku 1977 na hromádce se svou velkou láskou Rimou Hortonovou, později labouristickou poslankyní. Poznal ji ve svých devatenácti letech při studiu herectví.
A proč si ji nikdy nevzal? „Myslím, že každý vztah má mít vlastní pravidla. Rima je velice tolerantní, až neuvěřitelně tolerantní. Možná je to adeptka na svatost,“ dodává s úsměvem Alan, o kterém dnes už málokdo ví, že se původně nechtěl stát hercem, ale uměleckým grafikem. Je dobře, že včas změnil názor.
