Akrobat Matyáš Ramba: Mívám větší strach a respekt, když trik nedělám já

Při zkoušce na vystoupení v Itálii. Při jednom ze cviků, kdy stojím bráchovi na ramenou a další kluk ho skopává na zem, mi to nevyšlo. Je to trik, který děláme pravidelně, ale byl jsem asi unavený a přetažený. Upadl jsem na malíkovou hranu a natrhl si svalový úpon a vazy v kotníku.

Často ne. Zvláštní ale je, že se mi před čtyřmi měsíci stalo to samé s pravou nohou. Mám teď takové období, ale obecně v našem souboru moc zranění nemáme. Trochu jsem zvedl průměr.

Dá se to říct. Že jsem akrobat, to o sobě říkám docela často. Tohle označení však neobsahuje všechno, co dělám. Snažím se souborem směřovat k herectví, tanci a divadlu celkově. V posledním představení Heroes děláme i pantomimu.

V pěti letech jsem začal se sportovní gymnastikou. Té jsem se věnoval intenzivně patnáct let, byl to můj hlavní motor. Když jsem s ní skončil, chvilku jsem nevěděl, co dál. Pak jsem začal s tancem a díky tomu se v roce 2011 dostal do muzikálu Quasimodo.

Zjistil jsem, že mě nebaví ani tolik zpívat jako hrát divadlo. A tak jsme s dalšími kamarády vytvořili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company. Stále se tedy věnuji pohybu, jen jsem se od gymnastiky posunul.

Viděl jsem někoho skákat na trampolíně. A moc se mi to líbilo. Máma mě pak zavedla do haly na pražském Dlabačově. A v ní stála obrovská trampolína. Okamžitě mě to chytlo.

Vrhnul jsem se na sportovní gymnastiku a vydržel u ní až do dvaceti. I když můj skvělý trenér mě zrovna na trampolínu dlouho nepouštěl.

Brácha taky začínal s gymnastikou, ale nevydržel u ní tak dlouho. Vystřídal pár sportů, až se zjistilo, že je dobrý ve volejbale. Jenže nevyrostl dost, a tak jsme se oba sešli na tancování a pak ve skupině Losers Cirque Company.

Všichni jsme se znali z okruhu gymnastiky. Pak nás oslovil Petr Horníček, který byl vítězem soutěže Česko Slovensko má talent. Dali jsme dohromady představení, které se jmenovalo The Losers. Je o pěti klucích, kteří se snaží o jednu slečnu. Nikomu z nich to nevyjde, jsou to ztroskotanci, loseři. Bylo to naše první představení a podle něj jsme pojmenovali skupinu.

Měl, ale nezvítězí. Bohužel. I tak se ale přijďte podívat. Hrajeme to už šest let a doufám, že ještě dlouho hrát budeme.

Šála do nového cirkusu patří, je to jedna z mnoha disciplín. Další jsou například lano, kruh, teaterboard a banquine, párová akrobacie – té se věnujeme nejvíc. Jde o akrobacii ve dvou až deseti lidech, jako v našem případě.

Různě se házíme, chytáme a stavíme lidské věže. Konkrétně šálu nemám rád, mám totiž strach z výšek. Pokud jen nevyskočím a hned nepadám dolů, tak se mi to nelíbí. Snažím se tedy neviset. Párkrát jsem ale musel, nejvýš to bylo asi v deseti metrech, než se otevřela opona a my sjeli dolů. Nebylo mi z toho dobře.

To se takhle úplně nedá popsat. Věci, co dělám, jsou docela těžké, ale někdy vám něco připadá nebezpečné a přitom to trénují děti v přípravce. Celkově mívám mnohem větší strach a respekt, když trik nedělám já, ale někdo jiný a já dole jen jistím.

Nemohu pak ovlivnit, co se děje nahoře. Jen čekám, jestli bude někdo padat, a pak ho musím chytit. Jinak rád skáču a nechávám se nosit od ostatních.

Ano, podílel jsem se na choreografii představení Kolaps a režíroval jsem představení Vzduchem. To mě moc bavilo a doufám, že v tom budu moct pokračovat. Takový mám výhled do budoucna – abych nebyl jen akrobat a mohl do toho, co se děje, zasahovat. Vždy jsem do toho rád mluvil ostatním (směje se).

Ani já nemám ke slovu cirkus moc dobrý vztah, ten klasický nemám rád. Nový cirkus má daleko blíže k divadlu. U nás jde o tanec, divadlo a akrobacii dohromady, o takový průsečík různými divadelními formami. Může tam být úplně všechno. A každé představení je jiné. Některé dramatické, další legrační nebo poetické.

I proto mířím k režii a choreografii. Náš nejstarší člen Petr Horníček má 43 let a ještě zvládá, před rokem hrál většinu z našeho repertoáru. Teď se soustředí na produkci a chod společnosti. Takže pár let ještě mám.

Asi ano. Když jsem přemýšlel, o čem by představení mělo být, dostala se mi zrovna do rukou známá kniha Jonathana Livigstonea Racek. Už když jsem ji četl, viděl jsem ji pohybově. Knížku jsem použil jako inspiraci pro představení o překonání strachu. O klukovi, který chce letět.

Potkali jsme se na premiéře v divadle ve Švehlovce. Na představení Fénix, kde nás představila společná kamarádka. Viděli jsme se tam na baru asi pět minut a bylo to dost trapný.

Pak jsme se úplně náhodou začali potkávat na různých místech, až se Terka přišla podívat na naše představení na Letní Letné.

Ano, to představení se jmenuje Jezdci a dělala ho Lenka Vágnerová, moc ji to bavilo. Byl jsem se na něm podívat a klobouk dolů za to, co všechno v něm zvládnou dělat.

Byla to Terky volba, já ji do toho netlačil. Vlastně jsem ani nečekal, že si moje příjmení vezme, myslel jsem, že vzhledem k herectví si ponechá Voříšková. Terka sama od sebe chtěla moje příjmení, což mi lichotí a děkuji za to.

A že si nevzala koncovku -ová? Myslím, že je to tím, že často dělá castingy v zahraničí. Tak je to asi jednodušší, plus se jí to i víc líbí. Je fakt, že když jsme šli na matriku, kde Terka podepisovala, že se vzdává svého příjmení a bere si nové, až nás překvapilo, jak to byl silný moment. Přece jen se žena vzdává něčeho, co je její součástí, identitou, od narození.

Snažíme se cestovat, jak to jen jde. Chceme objevovat, inspirovat se, vypnout a změnit styl života. Doufám, že v tom budeme moct pokračovat.

Prověrka proběhla na naší první větší dovolené ve Vietnamu, kde je to krásné, jsou tam usměvaví lidé a dobré jídlo. Tam jsme se prověřili – fungovalo to. Pak jsme ještě byli na Kostarice a teď v Peru. Byla to naše zatím poslední cesta a byla nejtěžší, nejdramatičtější a pro mě i nejkrásnější.

Oba jsme dost trpěli. Úpal, úžeh, zemětřesení, pak přišly střevní problémy a nakonec výšková nemoc. Ty tři týdny byly nádherné, ale náročné. Vždy se na takovou cestu snažíme připravit a cestovat nízkonákladově. V Peru nás ale hotel s bazénem zachránil.

Všechno, úplně všechno.

Vybrali jsme společně dopředu čtyři jména pro kluka i pro holčičku a pro konkrétní jméno jsme se rozhodli až v porodnici. Do té doby se to pořád měnilo.

Já bych chtěl dvě děti, sám ze dvou pocházím. Terka by chtěla velkou rodinu, tak uvidíme, jak to dopadne.