Agáta Hanychová: Jsem jen ramínko a tvářím se, jak návrhář chce

Byla jsem v takovém šoku, že jsem si to neuvědomovala. Byla jsem ráda, že jsem se vůbec dostala do finále. Nedávno jsem záznam pouštěla babičce na videu a nechápala jsem, jak mi mohlo tolik lidí poslat SMS, protože jsem fakt byla šeredná.

Koupila jsem si barák. Ale vážně, určitě jsem dospěla. Dřív pro mě bylo nejdůležitější jít na mejdan a užívat si toho, že mě fotí. Dnes si nepřeji, aby mě někdo obtěžoval. Dodělala jsem si maturitu, zrovna dokončuji bakalářku na Slezské univerzitě, kde studuji Institut tvůrčí fotografie, mám svoji modelingovou agenturu, která funguje.

Šla bych do toho klidně znovu. Tedy, kdybych věděla, že se určitě umístím.

Najít si nějakého chlapa, mít svatbu a děti. Teď se hodně věnuji své agentuře a hodně fotím. Dělám modelingové kurzy, módní přehlídky, produkci, zařizuji VIP servis. Pomáhá mi kamarádka Hana Chynčáková, která je zároveň moje manažerka. Dokonce spolu i bydlíme. Známe se už sedm let.

Určitě, nabídek máme hodně.

Moc mě to nebaví, ale těžko si teď můžu jít sednout do banky a koukat do okýnka nebo prodávat v krámě. Musím se točit kolem toho, co umím. Modeling dělám už od třinácti let.

Ano, někdy až čtyřikrát do týdne. Jsem jen ramínko a tvářím se, jak návrhář chce. Je to práce a já do ní chodím nerada.

Ten rozruch nevyvolávám, ten dělají lidé kolem mě. Ale vím, co fotograf na fotku chce. Když budu někde stát v koutku a usmívat se, tak to není úplně funny.

Úplně všechno, ale hodně mě baví dokument. Třeba z cest. Například jsem jako modelka fotila kalendář na Kubě a pak jsem tam udělala dokument. Měla jsem také už několik výstav.

Můj otec také vystudoval fotografickou školu, takže to asi mám v genech.

Ne, to nesnáším. Fotím modelkám booky (fotoalba), ale rodinu ne.

První a poslední, nechci to dělat. Na začátku jsem byla strašně nervózní, teď už je to v pohodě. Ta zkušenost mi pomohla, protože jsem měla problém před lidmi mluvit nahlas. To mi divadlo odbouralo.

S mámou se mi hraje docela špatně, protože my se na jevišti máme nenávidět, což zrovna u nás dvou je docela problém. Moje role je docela těžká: sbalím Martina Stropnického a nakonec odejdu s Honzou Šťastným. Nechtěla jsem dělat divadlo, ani máma si to nepřála, ale Martin řekl, že tam potřebuje nějakou hezkou mladou potvoru, a tak si mě prosadil. On hru zároveň i režíroval.

Teď už v pohodě, ale na začátku při zkouškách to bylo takové divné.

Ne, já poslouchám jenom mámu.

Ve třech letech jsem řekla, že chci zažít pocit, až si za mnou přijdou pro podpis, a ne za mámou. A to už se stalo, takže jsem v pohodě.

Opravdu hodně a držíme při sobě. Jsme si i povahově podobné. Bohužel. Ze všech dětí jí nejčastěji volám, i když jsem nejstarší, a asi ji nejvíc hlídám. Jsme spíš než matka s dcerou dvě kámošky. A nesmí mě hladit před Kordulou, sestra na mě žárlí a pořád se spolu hádáme o maminku.

Žárlila jsem, když se narodil první brácha. Když se narodil čtvrtý, přestala jsem to řešit. Čím jsou bráchové starší, tím častěji mi volají, chodíme spolu na pivo a máme krásný vztah. A Kordulu, které bude pět let, každou chvíli hlídám.

Když bylo Kordule půl roku, jela jsem s ní na dva týdny na hory. Od úmyslu mít vlastní dítě mě to rozhodně neodrazuje. Všichni si to myslí, ale je to naopak.

K bráchovi Cyrilovi, je druhý nejstarší, je mu dvacet. Je to intelektuál a směje se mi, že dodnes neumím rozeznat čas na hodinkách.

Až do druhé třídy jsem to neuměla a dodnes si pletu čtvrt a třičtvrtě.

Jasně, radím mu a dohazuji mu kámošky.

V pohodě. Oba jsme svérázní a vždycky se dohodneme. Navíc on už všechny debaty se mnou vzdal.

Ne, mě u mámy nepřekvapí vůbec nic… Ještě aby se nevzali, když spolu měli Kordulu.

Ano, chodíme spolu tak dvakrát za měsíc na kafe.

Proč? Není ničím zajímavý. Já uznávám jenom svoji matku.

Hlavní osoba v mém životě je máma, pak dlouho dlouho nic, pak sourozenci a pak možná nějaký otec.

On ani nikdy nezkoušel mi v něčem radit, nikdo nezkouší mi radit, protože si stejně udělám, co chci já. Vlastně když jsem šla na přijímačky, tak jsem za ním byla s fotkami. Ale nějaké rady do života bych ani od něj nebrala. Nevychoval mě, odešel, když mi byly tři roky. Až do svých třinácti jsem s ním pak jezdila na dovolené. Je ale docela vtipný.

To byl jediný člověk, z kterého jsem kdy v životě měla strach. Byl přísný a vážila jsem si jeho názorů. U nás v rodině všechny děti musely povinně do osmnácti let hrát na flétnu. Bylo jedno, jestli chcete, nebo ne. Já jediná jsem se ve třinácti vzbouřila a dala jsem flétnu rozkousat psovi. Dědeček z toho byl smutný, protože tvrdil, že já jsem nejtalentovanější. Byla jsem jeho mazánek a ráda na něj vzpomínám.

To se nezapomíná.

Ano, tu učí máma.

Moc dětí, možná ještě víc než máma. K tomu potřebujete mít po boku nějakého muže. To asi jo, ale to není důležité.

Je těžké chodit s někým, kdo je mladší než já, i když teď to bylo jen o rok. Nešlo to, byl to ještě kluk. Byli jsme spolu tři měsíce. Partnery hledám těžce. Ti, o které bych stála, se mě bojí vůbec oslovit.

Zkoušeli jsme se k sobě několikrát vrátit, ale nejde to. Dvě silné osobnosti nemohou vedle sebe žít. Alespoň nám to nešlo. Jeden by musel ustoupit, a to ani jeden z nás neudělá. Už je to pryč.

On také pořád nemůže najít tu pravou. Oba jsme ještě moc mladí, abychom našli ten pravý vztah. Ale třeba jednou bude můj třetí nebo čtvrtý manžel, kdo ví? Mámě se to také povedlo až napotřetí.

Bydlím v podnájmu v centru Prahy a domeček jsem pronajala. Žila jsem tam jenom rok. Dokud mám modelingovou agenturu, musím být v centru. Do domku se přestěhuji, až budu mít děti. Je to výhodná investice. Je to lepší, než aby mi ležely peníze v bance.

Z domova jsem odešla v sedmnácti, tehdy jsem bydlela v Dejvicích. Za mámou jezdím často, ale už bych nechtěla, aby mě kontrolovala, v kolik jsem přišla domů. A nechci ji budit.

Třináct jich nebylo. Teď mám štěňátko krysaříka, jmenuje se Gigolo. Je pravda, že si vždycky pořídím psa a pak ho někomu dám. Dělám tak dobré skutky. Před Gigolem jsem měla také krysaříka Vivien, ale můj přítel byl na psy alergický, tak jsem ho musela dát pryč. Já psy miluji, odmalička jsem s nimi vyrůstala. Máma má teď dva.

Vždyť to bylo vtipné. Když nemají smysl pro humor, je to jejich problém. Jsem taková, nic tím nesleduji, dělám si srandu. V tomhle jsme s mámou stejné. O Krainové jsem navíc jen řekla, že už je to starší paní, a to je, když je jí 36 let. To bylo všechno. Ona to pak zvrtla a před národem ukázala, jaká je. Já jsem řekla jenom pravdu.

Ne! Proč? Já co mám na srdci, to na jazyku. Co z toho udělá bulvár, je jiná věc, já ho nečtu.

Kdyby o mně máma řekla něco špatného, a to se nikdy nestane, takže nemusím mít strach. Ona mi někdy dá mazec, ale doma a nikdy před svědky.

Teď hlavně chci dodělat bakalářku. Píšu ji na téma Jiří Turek, to je fotograf. Trávím spoustu času v knihovně, dokonce jsem v ní i usnula. Musím ji za měsíc odevzdat. Stanovila jsem si denní režim a jedu podle něj. Ráno běhám se psem, pak mám třeba nějaké focení nebo povinnosti v agentuře, zajedu k mámě. Třikrát týdně si s kamarády na Žlutých lázních zahraju plážový volejbal. Neumím se nudit.

Ne, veselá nejsem, jsem smutná. Bývám často smutná. Mám spoustu věcí na řešení. Člověk nemůže být pořád veselý.

Soukromí i život. Jsem smutná ze života, ze všeho. Musím si všechno uspořádat. Také mě rozčiluje, co se u nás děje v politice, teď ty šachy kolem voleb! Ale to bychom ty politiky všechny museli zavraždit, aby byl klid, jenže kdo by tam pak šel. Nikoho jiného nemáme.

Za měsíc letím na Zakynthos fotit.