Adriana Sklenaříková-Karembeu: Muži se mě nebojí

Žena, jejímž symbolem jsou údajně nejdelší nohy ve světě modelingu, ztvárnila jednu z rolí v novém francouzském filmu Asterix a Olympijské hry.

Objeví se tak na plátně společně s Alainem Delonem, Gérardem Depardieu, jezdcem F1 Michaelem Schumacherem nebo fotbalistou Zinedinem Zidanem. Asterix není její první snímek, roličku si střihla i v komedii Jak básníci neztrácejí naději. Dokument o ní pak natočil v roce 2004 Miloslav Šmídmajer.

Nevybavuje se mi, v jakém jazyce sním, ale i když žiju ve Francii dlouho, stále jsem Slovenka. Vyrostla jsem tam.

Dělat v modelingu je strašně těžké, protože se někteří dívají na modelku často jako na zboží. Někdy zapomínají, že jsme normální lidské bytosti. Slýcháváte kritiky v tom smyslu, že nejste dost dobrá pro tuto práci, protože vaše prsa nejsou dost velká, nebo jsou příliš velká, nebo že vaše rty nejsou dost plné, nebo naopak jsou plné moc. Když je vám teprve patnáct šestnáct a nejste ještě vyspělá osobnost, může to být hodně těžké a traumatizující. Především musíte mít povahu tvrdou jako skála. Když jdete do práce vy, jak často vás někdo kritizuje? Asi to není každý den, že? V modelingu a v módním průmyslu vůbec je to denně. Každý den se najde něco, co se někomu přesně nehodí. A vy se s tím musíte umět hned na začátku vyrovnat, příliš si to nebrat. Musíte mít silný charakter, být nezávislá, na druhou stranu však být něčím odlišná. Pokud nejste psychicky obrněná, pak tohle fyzicky i psychicky náročné povolání pro vás asi nebude možné.

(výbuch smíchu) To je velmi dobrá otázka. Přemýšlela jste nad tím, že možná není můj jediný…? Je hodně žen, které chtějí mít po boku muže se zkušenostmi, rozhledem, a to bez ohledu na jejich věk. Já ale k těmto ženám ve skutečnosti nepatřím. Když mi navrhli roli, vůbec jsem nevěděla, koho mám hrát. Běžela jsem domů a šla si koupit knížku. Byla jsem zvědavá, jak vypadá můj muž a jak vypadám já. Faktem je, že nemám ráda její copánkovité vlasy s drdolem. Snažila jsem se režiséry přesvědčit, aby to změnili, odpovědí mi samozřejmě bylo to, že musíme respektovat komiks.

Komiksy moc neznám, protože na Slovensku, kde jsem vyrostla, dříve tradice komiksů nebo obrazových knížek pro dospělé moc nebyla. Myslela jsem si vždycky, že jsou to knížky určené především pro děti. A byla jsem úplně v šoku, když jsem viděla svého muže, jak si čte komiks v posteli. Chápete! Leží se mnou v posteli a čte si komiks! I kvůli němu jsem se opravdu snažila pár komiksů přečíst a přijít jim na chuť, ale marně. Této literatuře prostě nerozumím, moc mě to ale netrápí.

Obávám se, že ani superhrdinové můj vztah ke komiksům nezachrání. Neumím ocenit kreslířské umění, ani jejich výtvarnou stránku. Nejsem schopná rozeznat kvalitní komiksové obrázky a nedokážu si z nich sestavit celý příběh, jako když si čtu klasickou knížku. Ale ne že bych je neměla ráda, jednoduše jsem v tom nevyrostla a nevytvořila si k nim vztah.

Můj nejoblíbenější je Idefix (Obelixův bílý psík), protože můj pes Tarzan vypadá přesně jako on. Přivezla jsem ho dokonce na natáčení, vypadal mnohem lépe než pes, který ve filmu hraje. Říkala jsem režisérům: Vidíte, to Tarzan by měl hrát Idefixe! Nakonec jsme ho připravili pro natáčení, nabarvili jsme mu uši a ocásek. Měli jsme ovšem zá sadní problém, kvůli kterému roli nedostal. Nestojí mu uši. Dokážete si to představit? Celá jeho herecká kariéra je fuč kvůli uším!

Bylo to milé natáčení, plné legrace a velmi zajímavé, protože to byla obrovská produkce a velká zkušenost sledovat skvělé herce. Jednoho dne budu mít děti a bude pěkné ukázat jim, že jsem hrála v Asterixovi.

Natáčela jsem dva týdny ve španělském Alicante, ale s Delonem jsem se při natáčení nesetkala. Zato jsem potkala Gérarda Depardieu. Ten člověk na mě udělal obrovský dojem, stejně jako Jamel Debbouze (hrál dvorního architekta Kleopatry v minulém Asterixovi). Jamel je neskutečný herec, umí improvizovat a má nesmírný talent. Jeho projev je perfektní stejně jako smysl pro humor, protože když je někde poblíž, skoro se svíjíte smíchy.

Podobnou zkušenost jsem nedávno zažila. Před měsícem jsem se vrátila z cesty po Etiopii, kde jsme natáčeli dokumentární film, v němž jsme chtěli ukázat, jak žijí lidé v takovýchto podmínkách. Setkala jsem se s životem vypadajícím jako před dvěma tisíci lety. Lidé tam přebývají v chatrčích se svým dobytkem, oheň mají ve středu, nevědí co je televize a v životě neviděli auto ani letadlo. Uprostřed filmařů a natáčení si ale člověk nemůže dost dobře představit, jak by takový život fungoval doopravdy.

Čekám na roli, která mě zaujme, protože nemám zájem pracovat na filmu, který by mi nevyhovoval. Měla by to být role, která by mě překvapila nebo díky níž bych mohla ukázat, co umím.

Úplně ne, spíš záleží na tom, jak je postava napsaná, do jaké míry je zajímavá a odlišuje se od ženy, kterou ve skutečnosti jsem.

Nejsem komplikovaný člověk a soužití se mnou nevyžaduje příliš námahy. V tom, co dělám, jsem profesionální, snažím se být milá k lidem a držím se hesla „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Zkušenost s novinařinou už mám, dělala jsem šéfredaktorku pařížského časopisu Télé Showbiz. A tam jsem se z ní dost naučila. A kdybych si měla vybrat, byla bych velmi poctěna, kdybych mohla dělat interview s bývalým jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou, protože je to výjimečný člověk, který mě naprosto fascinuje.

Vytvořila jsem vlastní kosmetickou řadu, na které jsem poslední dva roky intenzivně pracovala. Jinak jsem vášnivým fanouškem cirkusu, zbožňuju divoké šelmy. Minulý rok jsem získala osvědčení, abych mohla dělat představení s devíti lvy a tygry. Úplně jsem se do toho zamilovala.

Viděla jsem to v televizi a přečetla jsem si o tom pár knížek. Pak jsem jednou v cirkusu potkala chlapíka a s tím jsem se do toho pustila. Je to naprosto odlišná, poměrně náročná profese, musíte být velmi vnímavý a opatrný člověk a nesmíte to brát na lehkou váhu. Třeba dvacetiletý syn krotitele kompletně ochrnul poté, co ho šelmy pokousaly na krku. Právě proto není tahle práce možná bez oprávnění. Zvířata nejsou žádní domácí mazlíčci. Mají skutečné, ostré zuby a drápy a jsou opravdu nebezpečná.

Jasně že bych jí chtěla být, zatím se mi to ale nepodařilo. Postupně pracuji na tom, abych přesvědčila manžela. Jednoho dne snad budu mít doma divokou kočku. Doufám, že to bude tygr. Je to tak trochu bláznivá část mého Já ale mám ráda dobrodružství, potřebuji adrenalin.

Miluji řízení. Jezdím Le rallye des gazelles, která je určena jen ženám. Loni jsem skončila sedmá. Je to závod na způsob Dakaru, kdy jezdíte dva týdny na čtyřkolkách v poušti. Mezi asi dvěma sty ženami z celého světa jsem jediná modelka.

Věřte mi, žádní muži se mě nebojí. A hlavně se bát nemusí.