Adrian Jastraban: Herecké sny jsou ošidné

Vzhledem k tomu, že v Ulici jste hrál tak dlouho, nemohu ani po několika měsících od vašeho odchodu začít rozhovor jinou otázkou. Proč jste ze seriálu odešel?

Už před několika roky jsem poprvé pocítil, že jsem ze své role Bedřicha unavený. Takový pocit není myslím v každodenním nekonečném seriálu nic neobvyklého. Udržet v něm postavy v nějakých intencích, které by scenáristům i hercům dávaly smysl, je dost náročné.

Naštěstí po chvílích pochybností, které občas přišly, vždy následoval nový impulz a únavu jsem překonal. Velice mi taky pomohlo, když jsme začali víc hrát společně s Jirkou Štréblem. Text často třeba ani nenabízel žádnou zábavnou stránku, ale my jsme si ji v něm přece jen našli, scény jsme začali na place domýšlet - a režiséři nebyli proti. Troška humoru, myslím, každý seriál rozsvítí. Přesto jsem časem zjistil, že po těch letech je to už nad moje síly.

Samozřejmě je také možné, že jsem byl moc přísný. Jakmile vám totiž něco uvnitř napovídá, abyste toho už nechali, vnímáte najednou hlavně věci, které vám vadí, a začnete prudit. A já jsem v Ulici prudil opravdu nerad.

Těsně před pandemií koronaviru jste po jedenácti letech odešel také z Divadelního spolku Kašpar, který působí v pražském Divadle v Celetné. Znamená to, že zažíváte jako herec zlomové období?

Zpětně by se to tak dalo říct, i když jsem to vůbec neplánoval. Díky tomu, že jsem z divadla odešel, netrápil jsem se pak během pandemie takzvaným „během na trenažéru“.

Divadelníci byli z té situace samozřejmě nešťastní, a tak se ji snažili překonávat také tím, že hráli pro prázdné hlediště a představení streamovali na internetu.

Jejich snahu jsem nesmírně obdivoval, na druhou stranu jsem byl rád, že se toho nemusím účastnit. Hrát divadlo bez diváků by pro mne bylo nesmírně frustrující.

Takže jste pandemii na rozdíl od mnoha jiných prožil o něco příjemněji.

Je to tak. Protože jsem měl práci ještě v Ulici, nezasáhlo mě to až tak negativně jako jiné herce. Mohl jsem trávit víc času s rodinou - máme s manželkou dvě dcery, starší bude deset, mladší je šest let. Období pandemie jsem díky tomu prožíval jako nesmírně šťastné.

Nikdy dřív se mi nepodařilo strávit s dětmi tolik času. Ani na dovolené! Často jezdíme o prázdninách na Slovensko, protože pocházím z Banské Bystrice, kde donedávna žila moje maminka. Jenže v létě mi do toho mnohdy vstoupilo i nějaké natáčení, a tak jsem odjížděl do Bratislavy, nebo jsem se aspoň učil role.

Tohle si pochvaluje hodně lidí - že se mohli vedle všeho negativního, co jim pandemie přinesla, konečně víc věnovat rodině.

Pandemie mimochodem taky urychlila naše úvahy přestěhovat moji maminku za námi do Česka. Uvažovali jsme o tom už dlouho. Ale odejít ve vyšším věku z domova, kde žijete přes čtyřicet let, to je těžké rozhodnutí.

Jenže pak se kvůli covidu zavřely hranice, nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá, a to byl ten poslední potřebný impulz. Našli jsme pro ni byt, odkud má krásný výhled na kopcovitou krajinu, může jí aspoň trochu připomínat Bystrici, kde měla blízko hory.

Manželka taky nedávno skončila po devíti letech rodičovskou dovolenou. Pracuje ve farmaceutické firmě, zatím jen na částečný úvazek. Já jsem teď naopak doma mnohem víc než dřív, mám čas na děti i na maminku. A právě tohle všechno mi odchod z Ulice usnadnil.

Jak jste ho prožíval? Přece jen jste v seriálu strávil kus života.

Upozornil jsem nejdřív kolegy, slíbili jsme si totiž, že si dáme v takovém případě včas vědět. Teprve když jsem od nich dostal požehnání, ohlásil jsem to loni v září produkci. Bylo to dlouho předem, aby scenáristé měli dost času. Neodcházel jsem ve zlém, nebyl důvod.

Vzal jsem to hlavně jako příležitost vyřešit spoustu věcí. Nejen v rodině, ale i po profesní stránce. Denní seriál zabere herci dost času a na jiné projekty mu ho pak už moc nezbývá.

Samozřejmě mi během těch let utekly nějaké hezké herecké příležitosti, ale nelituji toho, vždycky to bylo moje rozhodnutí. Teď si pro ně ale chci udělat prostor. Myslím, že už je na ně čas. Je mi třiapadesát a mám ještě chuť a energii dělat jiné věci.

O tom už jste ale nejspíš přemýšlel v době, kdy jste se rozhodl odejít od Kašparů.

Svým způsobem asi ano… Hrál jsem poměrně dost představení, přesto jsem si občas chtěl udělat ještě nějaký jiný divadelní projekt. Jenže tím bych komplikoval provoz naší produkci v Celetné.

Po odchodu už hraju ve dvou jiných projektech. S mojí nejbližší kolegyní ze seriálu Ulice Ljubou Krbovou jsme nazkoušeli pro Divadlo Metro hru Miluji tě, tak se měj. Po letech, co jsme si jako manželé Liškovi rozuměli před kamerou, jsme to spolu chtěli zkusit ještě na jevišti a konečně jsme to zrealizovali. Mluvili jsme o tom asi deset let!

V létě jste také začal točit film Muž, který stál v cestě, což je dlouho připravovaný příběh československého politika Františka Kriegla, který jako jediný v srpnu roku 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol. Měl jste natáčení v plánu už před svým rozhodnutím odejít z Ulice?

Ne, vůbec, to byla obrovská náhoda. Nabídka přišla až potom, myslím letos v únoru. V květnu jsem přestal točit Ulici a v červnu začaly práce na filmu, který režíruje Petr Nikolaev. Hraju Gustáva Husáka a kvůli této roli mi upravovali a zesvětlovali vlasy.

Pro mě byla tahle okolnost první znamení, že jsem se rozhodl správně, když jsem z Ulice odešel. Kvůli úpravě vizáže bych si totiž nemohl ze seriálu jen na chvíli odskočit.

Husák je už druhá historická postava roku 1968, kterou jste ztvárnil. Na Slovensku jste před pár lety hrál Alexandra Dubčeka, film vysílala i Česká televize.

A už tehdy jsem si všiml, že Husák je mnohem zajímavější figura! S tehdejšími událostmi hýbal víc než Dubček. Když to řeknu zjednodušeně: Dubček se shodou okolností ocitl v čele, lidi mu tleskali, jeho to bavilo, a tak nic nenamítal. Ale v podstatě byl konzervativní. Kdežto Husák byl ve srovnání s ním progresivní, než později otočil.

Samozřejmě ve filmu není hlavní figurou, ale s Krieglem byli přátelé, a tak mám jako herec dost prostoru. A mám radost, že se mi tak nečekaně splnilo moje tehdejší přání.

Vraťme se ještě na chvilku k Dubčekovi. Jste Slovák, ale už od studií na brněnské JAMU žijete tady v Česku, znáte tedy dobře obě země. Vnímáme Dubčeka podobně? Zdá se mi, že Češi jsou k němu kritičtější.

To je pravda a byl jsem tím i trošku zaskočený. Když jsem se na tu roli připravoval, byla pro mě největším problémem Dubčekova minulost. Žil a studoval v Sovětském svazu v padesátých letech, a musel tedy dobře vědět, do čeho se tady po druhé světové válce ženeme.

Nejdřív jsem musel na tohle období jeho života zapomenout, abych byl vůbec schopen hledat jeho lidské stránky. Nakonec se mi to nějak povedlo, svým způsobem jsem mu odpustil. A když jsme pak film představovali v Praze, první, co jsem uslyšel, bylo, že Dubček není zrovna pozitivní historická postava.

Tehdy jsem si uvědomil, že tady je vnímán hlavně skrz svoje selhání, kdežto na Slovensku je to jiné. Film ukazoval hlavně jeho světlé stránky a kontroverzním tématům se vyhýbal. Byl to vůbec první slovenský film o Dubčekovi a myslím, že splnil očekávání slovenských diváků. Slováci jsou asi přece jen emotivnější a mají ke svým významnějším osobnostem citovější vztah.

Pokud jde o Husáka, vnímáme ho taky odlišně?

Slovensko pozoruji už delší dobu zpoza hranice, jinou optikou, a je to opravdu zajímavé. Když se tam volila osobnost století, byl Husák na třetím místě! Podle mě je to signál, že se na Slovensku vyznávají přece jen jiné hodnoty. Pokud Slovák zviditelní zemi, může to přebít i všechno ostatní, co kdy udělal, včetně toho negativního. V Česku se proti tomu neodpouští tak jednoduše, dokonce bych řekl, že se tu někdy neodpouští skoro nic! (směje se)

Měl jste u postavy Husáka podobný problém jako s Dubčekem?

Neměl, protože ve filmu není glorifikován. Husák byl nesmírně nadaný a pracovitý člověk. Pro svůj cíl byl ochoten obětovat všechno. Fascinovalo mě to, přišlo mi, že jeho příběh má až biblickou polohu.

Vždyť si to představte. Narodí se ve velmi chudé rodině. Je mimořádně inteligentní, dostane šanci, vypracuje se, snaží se jít po dobré cestě a usiluje, aby bylo chudým lidem, jako byl on, pomoženo. Jenže pak najednou nezvládne okolnosti a jeho ego ho úplně semele. Dostane se až na vrchol, ale skončí tam sám. A na smrtelné posteli si volá řádovou sestru a chce se vyzpovídat, což znamená, že ho přece jen tíží svědomí.

Proto mi to všechno přišlo tak zajímavé, a nemůžu se dočkat, až film uvidím. Nikdy dřív jsem nebyl tak zvědavý na výsledek toho, co jsem dělal.

Jako herec jste se usadil v Česku, ale točíte i na Slovensku. Dá se říct, že práce na Slovensku během let postupně přibývá?

V posledních letech se mi to tam příjemně rozběhlo, jednou za rok za dva tam dostanu větší práci. Režiséři poměrně často obsazují herce podle toho, jak je už znají z jiných rolí. V Česku jsem proto byl dost vnímán právě skrz Ulici, kdežto na Slovensku ne. Slovenský divák není mým Bedřichem z Ulice nijak poznamenán, takže jsem si tam vždy s chutí zahrál postavu, kterou by mi tady v Česku nejspíš nikdo nedal. Například zmíněného Dubčeka.

Teď si trošku slibuju, že časem se na Bedřicha pozapomene a budu se moct ukázat i tady v jiných polohách. Nedávno mi dal takovou příležitost například režisér Peter Bebjak v minisérii České televize Herec, kde jsem si zahrál souseda - udavače.

Mluvíte velmi dobře česky. Když hrajete na Slovensku, jak to máte po tolika letech se slovenštinou? Překročíte hranice a přepnete automaticky bezproblémově do rodného jazyka?

Některé věci mi samozřejmě po letech občas vypadnou, protože slovenštinu běžně nepoužívám, ale jakmile přijedeme s rodinou na Slovensko, záměrně hned přepnu, aby si děti zvykaly. Doma ode mě slovenštinu neslyší, přece jen bych se cítil divně, kdybych mluvil slovensky jako jediný.

Jakmile ale dostanu na Slovensku pracovní nabídku, musím už na řeči začít trochu makat. Po těch letech už nemám dokonalý akcent. Ale dá se to vyřešit i jinak. Nedávno jsem tam točil detektivku, kde jsem hrál policejního vyšetřovatele, a scenáristé z něj udělali Čecha, který mluví slovensky. To byl ráj!

Původně jste začal studovat v Bratislavě loutkoherectví, ale pak jste přestoupil do Brna na činohru. Na tu jste si myslel už od začátku, když jste se rozhodl věnovat se divadlu?

Ne, to byla vlastně velká náhoda. Když jsem nastoupil na loutkoherectví v Bratislavě, byla to prakticky úplně nová katedra a neustále se nám střídali učitelé. Po dvou letech jsem se to proto rozhodl zkusit raději v Brně.

Věděl jsem, že na rozdíl od Bratislavy tam neberou loutkoherectví tak konzervativně, že jsou i mnohem blíž Evropě, hlavně francouzskému pojetí a alternativnímu divadlu. Chtěl jsem začít poctivě zase od prvního ročníku, jenže jsem dostal zajímavou nabídku. Na činohře ve třeťáku zrovna začínali zkoušet Tři sestry a potřebovali k sobě někoho, kdo vypadá starší.

Tehdy jsem nosil plnovous a dlouhé vlasy, a tak si mě vyhlédli. No a já jsem řekl: Dobře, ale chci k nim nastoupit! Čímž jsem si pěkně namazal schody, protože mě tam vzali a já jsem se ocitl v rozjetém ročníku, kde byl Marek Daniel, Josef Polášek, Pavel Liška a Dušan Urban. Kluci už hráli v HaDivadle, kdežto mě ty dva roky, které jsem přeskočil, dost chyběly. Občas jsem proto nevěděl, kde je sever, ale kluci byli skvělí, táhli mě.

Loutkoherectví už je tedy úplně zapomenuto?

Doma sice loutkové divadlo máme, ale holky mě k němu nepustí. Chtějí hrát ony pro mě. Role se vyměnily, a tak je ze mě vděčný divák.

Zhruba deset let po škole jste pak hrál v olomouckém divadle, potom jste odešel do Prahy na volnou nohu. Přivedly vás tam nějaké herecké sny?

Ne, jednak na to nemám povahu, jednak si myslím, že herecké sny jsou ošidná věc, protože vás nějak determinují. Člověk si musí přát chytře, protože nikdy nevíte, jaký má to konkrétní přání poločas rozpadu a kdy se vám splní. Může to být brzy, nebo naopak pozdě.

Mám taky zkušenost, že okolí člověka někdy vidí mnohem líp než on sám sebe. Něčím se zabýváte, upnete se na to, jenže ve skutečnosti jste třeba už mnohem dál, ale nevnímáte to.

Raději si tedy nechávám prostor otevřený a spíš jsem zvědavý, jak mě vnímá okolí a kudy mě život vede.