Adopce na dálku. Způsob, jak pomoci k lepšímu životu

Osmadvacetiletý Victor Odhiambo z Keni se v červenci zastavil v Česku jen na několik dní. „Ale i tak jsme toho stihli dost. Pobyl u nás od pátku do neděle, byli jsme na výletě na hradě Helfenburku, opékali jsme buřty pod pergolou, v sobotu byl jako host na svatbě. Když jsme se v neděli večer loučili, tak krásně k nám mluvil, až jsme z toho všichni slzeli,“ vypráví dojatě Anna Plívová z Vodňan, která jej s rodinou hostila.

Bylo to už potřetí za poslední roky, kdy se potkala se svým synem adoptovaným na dálku. Dnes je z něj mladý muž, jenž má v Keni vlastní rodinu a podnikání, ale když jej před čtrnácti lety viděla poprvé, tehdy pouze prostřednictvím fotografií v seznamu dětí určených k adopci, byl to obyčejný chlapec ze slumu.

Chudinská čtvrť, jejíž podmínky k životu si našinec dovede jen stěží představit, se mu mohla stát osudnou. Zemřela mu teta, která ho finančně podporovala, a tak musel odejít ze školy. Jeho matka onemocněla a on místo ní denně na ulici pekl a prodával placky. „Bylo mi líto, že se ve škole dostal až do 6. třídy a teď nemůže pokračovat. Pořád jsem se k němu v seznamu dětí vracela. Měl tak odhodlaný výraz. Byla jsem přesvědčená, že něco dokáže,“ vypráví Anna Plívová, která mu se souhlasem celé rodiny začala posílat peníze, aby se do školy opět mohl vrátit.

Právě v pravidelném zasílání peněz určených především na vzdělání spočívá adopce na dálku. Jak dlouho trvá, zda ji jedna či druhá strana předčasně neukončí, jestli peníze dětem skutečně k něčemu do budoucna budou a také jak moc k sobě dítě a rodič z geograficky i kulturně vzdálených zemí přilnou, záleží pokaždé na různých okolnostech. Anna Plívová sama netušila, jaké pouto se mezi ní a Victorem vytvoří: „Beru ho jako svého syna, mám k němu hodně hluboký vztah. Je to prostě moje čtvrté dítě,“ říká matka dvou dospělých dcer a jednoho syna, který předčasně zemřel.

Pokud jde o dobročinnost, nikdo nemůže o Češích tvrdit, že jsou lakomí. V projektech typu adopce na dálku naopak projevují velkou solidaritu. U nás se jim věnuje několik organizací. K největším patří Arcidiecézní charita Praha, která od roku 1993 díky dárcům podpořila přes 30 000 dětí. Aktuálně jich je součástí programu skoro 9000, a to po celém světě - Indie, Uganda, Zambie, Kongo nebo Bělorusko.

Olomoucká arcidiecézní charita se dvanáct let věnuje především Haiti. „Číst a psát se za tu dobu naučilo přes 880 dětí. Díky adoptivním rodičům získají vzdělání a ve škole dostanou i jedno teplé jídlo denně. V případě potřeby mají šanci na zprostředkování ošetření nebo léků,“ říká zástupkyně Charity Karolína Opatřilová.

Na jednu konkrétní zemi se zaměřily také jiné organizace. V africké Guineji pomáhá 12 let občanské sdružení pro-Contact, které za tu dobu zabezpečilo školní docházku patnácti stovkám dětí.

Obecně prospěšná společnost Centrum Narovinu působí 15 let v Keni, pomohla čtyřem tisícům dětí, mezi něž se řadí i Victor Odhiambo Anny Plívové. Podle ředitelky Centra Dany Feminové není setkání adoptivního rodiče a dítěte v jeho dospělosti zcela ojedinělé, ale obecně takových případů není mnoho. „Je to finančně náročné. Ne všichni rodiče mají možnost vyjet do Keni nebo pozvat dítě na návštěvu sem. Jsou to desítky případů. Častěji jezdí rodiče tam, zatímco dětí z Keni přijelo možná šest nebo sedm,“ odhaduje.

S koncem studia dítěte se uzavře jak pro něj, tak pro jeho adoptivního rodiče dlouhá životní etapa. Jestli zůstanou nadále v kontaktu, záleží podle Dany Feminové do jisté míry i na tom, s jakou motivací se zájemci do adopce na začátku pustili.

„Každý se do ní vrhne s jinou vervou. Někdo ji bere především jako finanční pomoc. Vnímá jako štěstí, že se narodil v bohatší zemi, a dar na vzdělání mu přijde jako smysluplná pomoc. Zpětnou vazbu od dítěte v podobě dopisů však považuje hlavně za důkaz, že finance doputovaly, kam měly.”

„Pak jsou lidé, které zaujalo, že můžou pomoct jednomu konkrétnímu človíčkovi, a chtějí s ním navázat kontakt. Máme v programu studenty nebo důchodce, kteří horko těžko na roční příspěvek šetří (7200 Kč za rok na základní škole - pozn. red.), ale ta možnost je zaujala. Každý má svoje osobní důvody. Důchodcům dává velký smysl pomoct ještě jednomu dítěti, pokud už svoje potomky mají dospělé,“ vysvětluje.

Vztah se někdy podle ní prohloubí skrze vzájemně zasílané dopisy. Adoptované děti mají zaslání tří dopisů ročně společně s fotografiemi a kopií vysvědčení dokonce za povinnost. Rodiče můžou být zklamaní, že některé děti korespondenci odbydou, ale to je podle ředitelky stejné jako u českých dětí. Někdo je psavec, jiný napíše, že se má dobře, a už neví, co dál. Problémem u těch nejmladších může být i zprvu slabá angličtina, kterou se ve škole teprve začínají učit, neboť ve vesnicích se mluví kmenovými jazyky.

Zvláštní a pro adoptované děti možná trochu matoucí je varianta, kdy adoptivním rodičem není jednotlivec, ale celý kolektiv, nejčastěji škola. Adopce na dálku bývala do jisté míry módou a žádná základní či střední škola nechtěla stát stranou.

V pražském Gymnáziu Nad Štolou si studenti adopci sami odhlasovali před osmi lety. „Dělali jsme tehdy anketu, na co využít výtěžek třeba ze sběru papíru, a zvítězila tahle možnost. Nám to také přišlo jako správné využití peněz,“ hovoří za učitelský sbor zástupkyně ředitelky Dana Tvrská. Adoptovali dvě děti z Guineje, chlapce a dívku, a píšou jim dopisy dvakrát ročně. „Studentky píšou dívce, studenti chlapcovi,“ dodává.

Základní škola Kladruby na Tachovsku podporuje od roku 2007 díky Centru Narovinu keňskou dívku jménem Muthinu. Z dítěte vyrůstající v chudé zemědělské rodině se za tu dobu stala slečna na prahu dospělosti studující střední školu. Žáci, za jejichž dobu studia adopce začala, už školu dávno opustili, zato učitelka češtiny a dějepisu Bohuslava Dusíková se jí věnuje po celou dobu.

„Celé ty roky nás v dopisech oslovuje jako školu a většinou připíše jméno paní ředitelky, které má někde poznamenané. Když jí píšeme my, snažíme se přidat třeba fotku z nějaké akce, aby měla v povědomí, že jsme celá škola. Na druhou stranu je pravda, že její dopisy jsou pokaždé velmi podobné. Je těžké si představit, že píšu někomu cizímu na kontinent, který neznám,“ chápe ji.

Než aby kantoři prosili o část ročního příspěvku rodiče svých žáků, zvolili jinou formu. Výrobky, které žáci zhotoví při výtvarné výchově, prodávají. „Jsme malé město, všichni se známe, úřad nám postaví stánek, my si k němu navezeme věci. Lidé, rodiče a třeba i bývalí žáci si je kupují. Už je z toho tradice,“ říká Bohuslava Dusíková.

I jí osobně adopce na dálku ovlivnila. Po letech, kdy se o projekt ve škole stará, zatoužila se do Keni podívat a mimo jiné vysvětlit osobně Muthinu, co je zač ta škola kdesi v Kladrubech. „Přemýšlela jsem o cestě už několik let,“ přiznává. Jaké bylo loňské setkání s dívkou a jejími příbuznými? „Jela jsem za ní hned druhý den pobytu. Být to po 14 dnech, možná bych to vnímala jinak. Ona byla v lehkém kulturním šoku a já taky, navíc jediná běloška v celé vesnici. Ale bylo to milé setkání, ačkoli její rodiče neuměli ani slovo anglicky.“

Ne vždycky mají příběhy adopce na dálku šťastný konec. Na straně českých rodičů tak může zavládnout zklamání a možná i pocit zbytečně vydaných peněz. Jenže ve vzdálených zemích s jinou kulturou a mentalitou se může přihodit ledacos. Nejčastěji to, že dítě prostě zmizí. „Může se něco přihodit mezi rodiči, manžel je opilec, manželka popadne děti, odejde neznámo kam a nedá vědět našemu místnímu koordinátorovi. Snažíme se je najít, ale někdy se to nepodaří,“ připouští Dana Feminová a dodává, že navzdory možnému rozčarování to adoptivní rodiče obvykle pochopí.

ZŠ a MŠ Hať v Moravskoslezském kraji na svých stránkách uvádí, že v roce 2007 adoptovala indického chlapce. Podpora však z důvodu jeho špatného prospěchu trvala jen čtyři roky. Na Gymnáziu Mikuláše Koperníka v Bílovci mají také zkušenost s předčasně ukončenou adopcí. První dívka z Ugandy se po roce odstěhovala do jiné oblasti a Charita, která pomoc zaštiťovala, na ni ztratila kontakt. Podobný příběh se opakoval u jiné dívky. Matka alkoholička se o ni přestala starat, ujala se jí sice jiná žena, ale ta s ní také posléze odešla mimo dosah Charity.

S velkou chutí pomoct někomu, kdo trpí nouzí, se do adopce na dálku před 11 lety s podporou rodiny vrhla Hana Knechtlová z Ústí nad Labem.

Chlapec jménem Kadialiou z guinejského hlavního města Conakry tehdy navštěvoval druhou třídu základní školy.

Dostávala od něj obrázky a dopisy psané ve francouzštině, o kterých však kvůli jejich stylizaci pochybovala, že je psal chlapec sám. „Jako by je psal dospělý, ale na míru dítěti,“ říká s tím, že jí to vlastně nijak nevadilo. V září 2008 před začátkem školního roku však dorazila nemilá zpráva.

„Dostala jsem oznámení, že ve vesnici, kde trávil prázdniny, se nakazil břišním tyfem a na jeho následky zemřel. Člověk si uvědomí, že život tam je úplně jiný a takové věci se mohou dít,“ konstatuje dnes. Netvrdí, že by ji tato zkušenost odradila, jen ji začaly zaměstnávat jiné věci, proto už se k adopci na dálku od té doby nevrátila.

V seznamu dětí k adopci Centra Narovinu bylo v době přípravy tohoto článku 241 dětí. Dost často se v jejich dosud krátkých, avšak trudných životopisech objevují poznámky typu „rodina nosí vodu z jezera, vaří na dřevěném uhlí, svítí petrolejkou.”

Co kdyby si je nikdo nevybral nebo by na adopci čekaly dlouho? Znamenalo by to, že do školy nebudou chodit? Podle Dany Feminové záleží na situaci každého. V Keni je sice od roku 2003 základní škola povinná a bezplatná, ovšem jen teoreticky. Žáci si totiž musí opatřit mimo jiné povinnou školní uniformu, která mnohdy leží mimo finanční možnosti rodiny. „Někdo ji podědí po starším sourozenci, tak to zvládne i v roztrhané uniformě, ale kromě ní potřebuje také učebnice, sešity...“

Peníze od českých dárců určené na vzdělání putují na účet partnerské organizace v Keni. Dana Feminová si nedělá iluze, jak by to dopadlo, kdyby šly přímo do rukou keňských rodičů. „Pracujeme s těmi úplně nejchudšími lidmi, kteří nemají často ani na jídlo, takže vzdělání nemusí být pro všechny členy rodiny prioritou. Pokud bychom je dali rodičům, těžko by o tak velké sumě mohli rozhodnout, když nemají ani na večeři.“

Navzdory tomu se nikdy nesetkala s tím, že by rodiče nechtěli své potomky do školy poslat, mají-li díky sponzorům z ciziny tu možnost. „Vnímají to jako šanci, jak by se z té obrovské chudoby mohli dostat.“

Ačkoli adoptivní rodiče mohou dítě z Afriky podporovat třeba jen v jednom školním roce, ředitelka doporučuje vydržet co nejdéle. Pouhé základní vzdělání jim totiž ani v keňských podmínkách zářnou budoucnost nezařídí. I tak je základní škola lepší než nic. „Nazvala bych ji pomůckou k přežití. Naučí se v ní číst, psát, počítat, získají schopnost postarat se o sebe, nenaletět prvnímu podvodníkovi, umět si přečíst smlouvu, budou vědět, jak se šíří nemoci, že převařovat vodu je zcela zásadní. Tohle všechno se těžko dozvědí doma.“

Kontakt adoptivního rodiče s dítětem může pokračovat i po vystudování, ale často se tak děje už mimo zorné pole organizace, která adopci zařizuje. Výjimečně se může stát, že dítě či spíše někdo z jeho vychytralých příbuzných toho bude chtít zneužít a snažit se z „bohatých Evropanů“ dál tahat peníze.

„Záleží, jak vztah došel daleko, jestli si rodiny důvěřují a komunikace mezi nimi je na takové úrovni, že spolu sdílejí i další věci,“ podotýká Dana Feminová. Vzpomíná třeba na žádost adoptivního rodiče, který Centrum oslovil s tím, zda by pomohlo předat peníze už vystudované dívce, která si chce otevřít vlastní pekárnu, a on by jí rád věnoval peníze na pořízení trouby. V takových případech organizace ráda pomůže. Pokud však dorazí do Česka žádost o příspěvek třeba na televizi, je jasné, že kdosi chce jen zneužít dobroty adoptivního rodiče.

Anna Plívová se nemýlila. Ten třináctiletý chlapec, jenž ji na fotografiích tolik zaujal svým odhodlaným výrazem, to dotáhl daleko. Victor s pomocí její rodiny vystudoval základní, střední a posléze i vysokou školu zaměřenou na počítače. S těmi podniká na volné noze, kromě toho ještě provozuje vlastní taxislužbu a vyhlídkové jízdy pro turisty v národním parku.

Svět je malý - když jednou mezi svými klienty zaslechl češtinu, zeptal se, odkud jsou. Byli z Vodňan, stejně jako jeho adoptivní rodina. „Známí přijeli a říkali: Pozdravuje vás váš kluk z Keni,“ směje se Anna Plívová. S Victorem se viděla třikrát - poprvé za ním přijela na návštěvu do Keni, poté on dvakrát navštívil jižní Čechy. Během jeho prvního pobytu se mu v Keni narodil syn. Dal mu dvě jména. První Richard a druhé Plíva - podle svých adoptivních rodičů.