Adolf Born: Ženské jsou hnací motor světa

„Před dvěma týdny jsem šel na procházku s naší kníračkou Apolenou, jenže se něčeho šíleně lekla a škubla tak silně vodíkem, které jsem měl omotané na předloktí, až mi přetrhla sval. Pořádně to bolelo a ruka úplně zčernala podlitinou - ještě včera bych vás vítal jako Obama,“ směje se jedenaosmdesátiletý humorista.

Už od dveří kolem nás defilují jeho známé postavičky: elegantní šviháci s hůlkou, důstojníci s blyštivými šavlemi, dámy s kouzelnými ňadry a rukavičkami, roztodivní ptáci, kočkopsi i pohádkové příšerky… Adolf Born trochu připomíná pohádkového dědečka ze svých obrázků, trochu i rakousko-uherského císaře Franze Josefa, kterého jako vášnivý monarchista obdivuje.

Odmalička si přál být ilustrátorem a cestovatelem. Obojí se mu splnilo. Žije ve svém obrázkovém „retro“ světě, má rád absurdní humor, paradox, nadsázku, skryté pointy a mystifikaci a jeho nejlepší zábavou je, když vezme do ruky tužku.

„Člověk se musí snažit. Koneckonců, co bych měl dělat jiného než pracovat?“ kroutí hlavou. Černý, ale i laskavý humor s podfousovským úsměvem provází celou naši návštěvu, doladěnou dobrým červeným vínem.

Nenásilně religiózní. Považuju se za věřícího člověka. Když někdo řekne, že je ateista, musím se smát, je pro mě jako ze Zanzibaru. Nejpozději na smrtelné posteli každý přileze ke křížku. Píše se o českém ateismu, což je úplná blbost. V Holandsku jsem nezažil kostel plný lidí, nebo vůbec otevřený, zatímco u nás jsou narvané. To jsou jen takové řeči.

Kde je vliv protestantský nebo evangelický, berou to ležérně. Ale v Bavorsku, Rakousku i u nás je zbožnost úplně normální. Lidi reptají, že by církev neměla mít peníze. Já říkám: naopak, každá církev má mít strašné peníze, aby zachránila starou kulturu a vytvořila současnou. I když to možná nejde. Protože i vynikající abstraktní malíř pojedná stěnu v kostele tak, že bych tam asi nešel - nemohl bych se soustředit.

Byly v mém dětství primitivní, prosté, ale krásné. Jsem v téhle otázce konzervativní. Na pravý stromeček patří pravé svíčky, na stůl kapr a bramborový salát. A oslavuje se Ježíšek, Christkind. Děda Mráz a Santa Claus jsou mi tak protivní! Víte, komunistům se skoro podařilo Vánoce zničit.

Dřív se říkalo: ten se bojí jako čert kříže. Jenže středověký ďábel se převtělil do „vládnoucí třídy“, ti měli z kříže taky strach. Dokonce Ladovi umazávali na obrázcích křížek nad kostelem! A fotograf, kterému se připletl do záběru kostel, musel mít kamaráda držícího větvičku, aby nebyl kříž na fotce vidět.

Nechci, aby to vyznělo moc pedagogicky, ale tenkrát byla největší dárek knížka. Věděli jsme, že ji nesmíme moc ničit. Jinak v mém dětství byl velmi populární celuloidový pes, kterému se říkalo Bonzo. Toužily po něm všechny děti. Byl to legrační mopslík, po nich přišli foxteriéři. Další oblíbenou hračkou byli sádroví vojáci vyrobeni v bojových pozicích. Dost se rozbíjeli. Na koledy si z dětství už moc nevzpomínám, s těmi jsme, myslím, začali až po narození dcery. Dříve jsme taky chodívali na půlnoční. Často jsme trávili Vánoce na chalupě a jezdili hned po svátcích na lyže…

Dnes Vánoce pojednáváme tradičně, schází se celá rodina, přijedou holky ze světa. Moje žena navaří a napeče dvanáct druhů cukroví. Taky zpíváme, většinou velmi falešně. Zůstáváme v Praze a chodíme na koncerty, je to čas celkového zklidnění…

Senzačně, jako vždycky. Jezdíme tam obvykle vlakem a záminkou je návštěva vnuček, které tam žijí - starší Natálie studovala historii na Sorboně a dnes dělá dokumentární film, mladší Rozálie tam jela jako „ópérka“.

Náš týden se tradičně smrskl na návštěvu hospod a kultury - viděli jsme krásnou výstavu Fra Angelica a Cezanna, kterého miluje žena, a také holandské malíře 17. století. Cestou zpět jsme přenocovali v Norimberku, kde jsem už doma. Norimberk nebo Praha, to je úplně jedno. Paříž je krásná, ale holt cizina, tam přebírá vedení Ema s francouzštinou.

Ta knížka je velmi zvláštní. Nakladatelství Slovart si vymyslelo, že tam nesmí být žádná pohádka lyrická a něžná, ale všechny strašidelné. Aby se děti aspoň malilinko bály. I když já myslím, že dnes už se nebojí ničeho, spíš se rodiče nebo profesoři bojí dětí, trochu se to vymklo. Teď bývají seřezáni učitelé svými žáky…

Roku 1968 jsem dostal nabídku učit na umprum v ateliéru ilustrace a kresleného filmu. Odmítl jsem, už tehdy jsem totiž věděl, že každý mladý si myslí, že profesor je naprostý debil, všechno, co říká, už znali dávno a mají lepší nápady, tak proč s ním ztrácet čas? Takže proč bych měl ztrácet čas já?

Je to výběr evropských pohádek, převyprávěný Jiřím Žáčkem. Každá mě vedla jiným směrem - některé jsem dělal jen pastelem, jiné akvarelem, atmosféra si řekla, co mám zkusit. Je pravda, že na mě museli trochu přitlačit. Oba s Jirkou máme rádi razantní humor, ale odtud až potud. Takže aby se děti opravdu bály, nešetřil jsem krví. Osobně mám nejraději pohádku O dvanácti měsíčcích - fascinuje mě, jak sedí v té zimě, pak jeden předá žezlo druhému a hned začnou kvést růže, to je fantastická science fiction.

Určitě něčeho temného a tajemného… Měl jsem slabost pro různá strašidla a horory, čerti ještě nechodili. Do svých čtyř let jsem žil s rodiči v Českých Velenicích. Část naší rodiny žila na rakouské straně města a nikdy se nenaučila česky, zato my z české strany jsme se německy naučit museli, když jsme si s nimi chtěli popovídat.

Pak jsme bydleli v Chebu a teprve od pěti let v Praze, takže říkám, že zde žiju v emigraci… Později jsem se intuitivně bál energických ženských, ale po padesáti letech jsem si na to tak zvykl, že bych s žádnou jinou než s Emou být nemohl.

Zlobil jsem ve škole karikaturami učitelů a spolužáků. Kreslil jsem jen tak pro potěšení a pobavení. Nikdo z rodiny takovou zálibu neměl. A tak moji první výtvarnou lekci představovaly staré knihy, hlavně cestopisy, které jsem hltal na půdě. Třeba jsem našel knihu s údaji o jednotlivých zemích, jaké je hlavní město, počet obyvatel, zvířata. To mě fascinovalo a podle nich jsem psal a ilustroval vlastní cestopisy - že jedu třeba do Persie.

Taky jsem obdivoval Buriana. Je pravda, že jsem přitom jen stěží absolvoval gymnázium. Přírodopis, zeměpis a jazyky mi šly hravě, ale chemie a matematika mi dodnes nahánějí hrůzu.

Byl jsem normální kluk, kterého baví fotbal, ale protože holky se při něm nudily, v osmnácti jsem s ním skončil. Jediný sport, u něhož dodnes vydržím nehnutě sedět u televize, je sjezdové lyžování. Vzpomínám přitom, jak jsem kdysi lyžoval v Krkonoších - bývalo to krásné, málo lidí a skoro žádné lanovky, takže sjet čtyřikrát kopec a pěšky ho vyšlapat byla slušná denní dávka…

Ale manuálně šikovný jsem nebyl, že bych něco vyráběl ze dřeva nebo z kovu, to ne. Dodnes toho lituji. Ani tátovi jsem moc nepomáhal, byl jsem doma absolutně k nepoužití.

Kolem jedenácti let jsem měl dvě lásky - Robinsona Crusoea a E. A. Poea - strašidelné povídky. Robinson na mě zapůsobil i s obrázky, barevnými linoryty. Cítil jsem, že bych chtěl něco takového zkusit. Osud to člověku často vrátí, takže jsem později dělal Robinsona jako celovečerní loutkový film i jako knihu. Ale vždycky jsem vedle tajemna oceňoval i jistý druh groteskního humoru.

U Robinsona je to dané: chlapec z nóbl rodiny se dostane do divočiny a najednou neumí vůbec nic, z čehož vznikají komické situace. I v povídkách od Poea je vždy přítomen groteskní, trochu zlý humor. Mám teorii, že se lidi dělí na dvě skupiny - jedna miluje humor a druhá je vyloženě vážná. Ti mají život daleko komplikovanější než my.

Pouze o umění, cestopisy a encyklopedie. Zjistil jsem, že jako ilustrátor musím mít knihovnu, kde najdu, jak se vyvíjel nábytek, šaty, zbraně, šperky, palmy, auta… nač si vzpomenete. Když jsem začínal, musel jsem kvůli každému obrázku zajít do uměleckoprůmyslové knihovny a pracně nalistovat, co jak přesně vypadalo. Dnes by mě to ani nenapadlo.

Postupně jsem sehnal fůru nádherných knih z nejrůznějších oborů. Když chci vědět při ilustrování Tří mušketýrů, jak vypadaly švihácké boty, které nosil Porthos, stačí zalistovat. Vždycky vycházím z reality a volně ji dotvořím…

Neskamarádil. Neovládám počítač, internet ani mobil… Všechno se musela naučit manželka Ema. Já ji jen otravuji, aby zjistila, jaké jsou ve světě výstavy. Nebo když něco nenajdu v encyklopediích, poprosím ji, aby se podívala na internet a taky mi to vytiskla.

Já akorát řídím auto, samozřejmě bez navigace. Tu mi překvapivě rozmluvila právě žena, říká, že bychom si neužili cestu, jen otrocky poslouchali a ještě možná dojeli špatně - známého onehdy vedla GPS přes sáňkařskou dráhu!

Brali jsme se ve dvaašedesátém, což je nedávno. Je můj daňový poradce, kuchařka, manažerka i přítelkyně. Celkově bych ji nazval „maršálek“ - jako Radecký. Coby ženská má rychlejší reakce, praktičtější pohled a nápady. Když dělám výstavu, ukážu jí své věci a ona bezpečně řekne, které tam nemám dávat. S léty jsem pochopil, že je dobré ji poslechnout.

Navíc, jak jsem jednou nohou ve světě fantazie, dělá mi bezpečné zázemí. I proto se jí doma do ničeho nemíchám, uvařit umím snad jen vajíčka. Zato ona se perfektně vyzná v historii a občas poupraví i můj pohled na dějiny. Ženské jsou hnací motor světa.

Myslím, že jde o výstřelek a zůstane to plus mínus při starém. Papír je papír. Žhaví čtenáři se bez skutečné knihy neobejdou. Doznívá plus ještě z první republiky, kdy nakladatelé vyzvali výtvarníky - Štýrského, Toyen…, aby dělali ilustrace. Pak přišli Tichý, Bauch… a lidi byli ochotní kupovat si stejný román, ale s výzdobou a typografií někoho jiného.

Byla tendence žít s takzvanou krásnou knihou. Já se dívám na Čechy víc než chmurně, ale tenhle enormní zájem o knihu a její vzhled jim připisuji k dobru. Je to jeden z mála pozitivních rysů české povahy.

Jinak se mi zdá, že moderní doba kromě několika léků nepřinesla nic pozitivního. Slavné salóny a firmy se můžou jít klouzat, v Číně všechno dělají stejně dobře a za polovinu. Prostě nic už nemá cenu. Zažil jsem první republiku, německou okupaci, komunisty. Po nich to taky nestojí za nic. Ale zaplať pánbůh můžeme aspoň cestovat!

No jéje. Jako naši součást beru Bavorsko a Rakousko a z něj mám nejraději Tyroly. Tam se nebojím, že mě okradou, zatímco tady soutěžíme s Poláky o titul největšího zloděje. Těžce nesu, že mizí slušnost a zdvořilost, což ale platí skoro pro celou Evropu, ten kvalitativní pád je enormní… Vidím to tak, že bychom zase dostali Jižní Tyroly a patřilo k nám Chorvatsko, Rakousko a Maďarsko. Za legitimní hlavu státu jsem považoval Ottu Habsburského, párkrát jsme o tom hovořili, ovšem zemřel…

Evropská unie je pro nás monarchisty hrozivá! My, co jsme zažili RVHP, víme, že se jen proměnila. Evropská unie se musí rozpadnout a držme si palce, aby to bylo brzy. Taky to může skončit tím, že Evropa bude čínská nebo arabská. Mezi námi, radši bych tu viděl Číňany, protože mají lepší kuchyni.

Já začal nosit fousy až po roce 1968, trochu na protest s politickým děním. Na reinkarnaci absolutně nevěřím, jsem ortodoxně vychovaný jako katolík. To bych také mohl být v příštím životě mravenec, dejte pokoj!

Všude kolem. Nerad se dívám na naše politiky, ale jsou inspirativní. Promítají se do mých podivných zvířat. La Fontaine mě poučil, že pomocí zvířat si lze dělat legraci z kohokoli a nikdo se nic neodváží říct. Když jsem kreslil pochod zvířat, lidi věděli, že jde o prvomájový průvod. Ani cenzor neřekne, že to prase vypadá jako ministerský předseda, protože pak by dopadl špatně cenzor, nikdy ne bajkař.

Náměty sbírám i na cestách. Něco mě zaujme třeba jen na vteřinu a vznikne z toho grafika. Nejinspirativnější jsou pro mě Řecko a Turecko, což je moje druhá vlast. Se ženou jsme si vždycky říkali, že kdybychom museli emigrovat, jedině do Istanbulu. Měl jsem nejlepší kamarády turecké grafiky. Bohužel jsou už ve věčných lovištích.

Bavilo je přijít do ateliéru a nacházet tu na stolech pohádky, jenže taky věděly, že je za chvíli vyhodím. Dítě je destrukční element: když je zdravé, ničí všechno, ale rodina je ráda, že je zdravé. Holky chtěly hlavně zvířátka a princezny…

Nejsem si vědom, že bych ilustroval nějakou knížku přímo pro ně nebo pod jejich vlivem. I když možná výjimečně ano - při vymýšlení figurek Macha a Šebestové. Naše Erika měla blond vlasy, její bratranec brejličky… takže jsem je vzal jako modely pro hlavní postavy. Ale ne abych jim tak projevil svoji lásku, jen se mi hodili.

Řekl bych, že nejideálnější doba pro knížky byla právě za komunistů. Každý čtvrtek se stála fronta před knihkupectvími. Nevycházely jich desítky jako dnes, ale tak pět, z nichž čtyři nestály za nic a všichni chtěli tu jednu. Málokdo si uvědomí, jakou práci udělalo nakladatelství Odeon, které diplomaticky vydávalo světovou i naši literaturu. A lidi to milovali. Každému umění, ať jde o literaturu, film, hudbu, vždycky prospěje diktatura - viz Rusko.

A nejhůř se mu daří za absolutní svobody. Lidi o ně ztrácejí zájem, tvůrci myslí, že musejí jen urážet a provokovat. Za komunistů chtěl každý ukázat, že jeho věc je tak kvalitní, že se prosadí. Tehdy vznikaly nejslavnější československé ilustrace, jejichž autory nebyli jen profesionální ilustrátoři, ale všichni malíři, kteří se báli malovat obrazy. Dětské knihy totiž žily v relativní svobodě. Tudíž probíhal boj o kvalitu.

Už dávno, na umprum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová - pozn. red.) existoval kult čepic a klobouků a dokonce i jakási soutěživost. František Tichý se svojí třídou se zhlédli v cylindrech, žáci je kreslili tužkou i uhlem se všemi odlesky světla. Když se to panu profesorovi nelíbilo, mávnul hůlčičkou a kreslilo se znovu. U nás na ilustraci jsme se zase museli vypořádat s žánrovými povídkami a najít k nim správné dobové doplňky včetně pokrývek hlavy. Třeba jsem zjišťoval, jaké čepice nosili ve 20. letech němečtí policajti… A tam někde začalo moje sběratelství.

Buřinka. Následovaly historické, domácí i exotické… Bavilo mě obcházet vetešnictví a bazary, hodně pokrývek hlavy jsem si koupil na zahraničních cestách - na Tchajwanu, v Číně… a také mi jich spoustu poslali neznámí lidé. Odhadem jich mám kolem dvou set padesáti.

Většina přežívá v krabicích. K těm nejhezčím mi kamarádi z loutkového divadla a truhláři vysoustruhovali jednoduché hlavy, které pomalovávám obličeji. Jako monarchista do morku kostí mám nejraději pokrývky z doby Rakouska-Uherska, ale baví mě i ty ostatní. V tom mám široké srdce.

Chtěl bych ilustrovat Poláčka nebo Zoščenka, oba jsou trochu zapomenutí. Poláčka ujařmil Hašek, přitom byl stejně kvalitní a měl i něco speciálně židovskopražského. A Zoščenko v Rusku byl taky odstrčený, končil jako překladatel a neuměl překládat, museli mu to předžvýkat nasucho a on to pak převáděl do umělecké literatury. Rád bych toho ještě stihl víc. Pracuji, stejně jako celý život, každý den. Pes mě budí bez výjimky přesně v šest. Jsme za to rádi, člověk toho stihne víc. V mládí jsem považoval devátou hodinu za neslušný čas k vstávání. Když si na to dneska vzpomenu, sám sobě se směju.

Číslo 80 mě nefascinuje naprosto ničím. Člověk je otrávený, že na lyžích nebo při dobíhání tramvaje už to není, co to bejvalo, že nepřeskočí příkop jako ve dvaceti. Je to od infantility k debilitě! Některé věci, které baví mladé lidi, mě už absolutně nebaví - současná hudba, americké kreslené filmy. Na druhou stranu s věkem se orientujete ďábelsky rychle: denně jezdím autem a po těch letech okamžitě poznám, když ten, co jede přede mnou, je enormní trouba. A těch výhod je víc.

Nemusím se už starat o politiku (i když noviny čtu) a beru všechno s větším nadhledem. Užívám si taky drobné požitky. Občas zajedeme do příjemného hotelu s bazénem, chodíme na vycházky. Nepřipadá v úvahu, že bych sedl do metra! Marné nejsou ani „vinné“ procházky…