Adéla Klingohrová: Ze všeho se vyzpívám

Klingen znamená zvonit a Ohr je ucho. Dohromady to dává takové skoro indiánské jméno – Zvonící ucho.

Vyvdala jsem ho. Můj muž má německé předky. Klingohrů v Čechách není moc, a když se vyskytnou, jsou to příbuzní.

Skoro každý ho komolí, proto jsem si ponechala osobní e-mailovou adresu se svým starým jménem Zajícová. To je všem jasné.

Manžela jsem přemlouvala, ať se jmenuje Zajíc, ale Jakub říkal, že by si připadal jako blb pod pantoflem. Takhle to fakt řekl.

Pracuje ve zpravodajství na Primě, předtím byl sedm let na Nově. Já jsem na Nově byla před porodem v zahraniční redakci, ale pro matku s dítětem to není časově ideální, tak jsem shodou okolností po mateřské dovolené nastoupila do redakce publicistiky, do magazínu Víkend. Tím se mi splnil sen, ten pořad jsem vždycky sledovala a líbil se mi. Je to zábava a zároveň se z něho divák něco dozví. Alespoň doufám.

To ne, jsme spolužáci z gymnázia. Jakub pak vystudoval speciální pedagogiku.

No, Jakub je spíš zpravodajec. Když srovnám práci ve zpravodajství a v publicistice, tak se teď cítím svobodnější. V prvním případě se aktuality dějí ten den, večer skončí a jdete domů. V publicistice reportáží žijete týdny. Mentální zaujatost je určitě vyšší. Na začátku měsíce dostáváme čtyři motta najednou a vymýšlíme k nim témata. Práci si můžeme přizpůsobit okolnostem, reportáž lze napsat i doma, ale musíme odevzdat v průměru jednu týdně.

Je to docela honička. Za pět dnů musíme reportáž vymyslet, natočit, napsat, sestříhat a odevzdat. Navíc Víkend funguje už pět let, a tak je stále těžší vymýšlet nová témata. Ale nesmí se stát, že bychom s ničím nepřišli.

Protože jsem vystudovala rusistiku na filozofické fakultě, tak mě zajímá tenhle směr, ale nebráním se ničemu.

Specialistkou bych se nenazvala, nepracuju v oboru a dění nesleduju moc poctivě. V ruské kultuře se zračí všechny problémy Ruska, historické i ty současné, ale obecně tíhnu k humanitním tématům, nejen ruským.

Byla jsem tam během studia třikrát. Nejdřív v prváku asi dva týdny v Petrohradu. Tušila jsem, do čeho jedu, a byla jsem pozitivně naladěná, tak se mi tam líbilo. Vím, že vizuálně Česko vypadá líp, je uspořádanější, ale my jsme tam tehdy přijeli v březnu 1999, všude byl sníh, chodili jsme po zamrzlé Něvě a já měla povznášející pocit.

Podruhé jsem odjela v roce 2003 na šest měsíců do Moskvy, studovala jsem jako stážistka na univerzitě a pak jsem ještě měsíc cestovala po Rusku – na jih k úpatí Kavkazu a na sever do Vologdy.

Naposledy jsem tam byla v roce 2006 na dva týdny. Ke všemu, co je ruské, mám pozitivní vztah, rusofilní, ale když tam přijedu, stává se ze mě tak trochu rusofob. Už na letišti narazíte na neurvalost v chování, lidé jsou zamračení, služby nefungují, jak by měly, a za chvíli vám to začne lézt na nervy. Ale kdo ví, třeba se od té doby něco změnilo. Perspektivu má.

Ano, ráda bych jela přes Moskvu ke kamarádce Rusce, která se nejprve provdala do Česka, ale teď se rozhodla žít v pravoslavné vesnici Divjejevo, což je asi šest set kilometrů od Moskvy v Nižgorodské oblasti. Chtěla bych ji navštívit.

Jela bych tam buď s manželem, nebo se švagrem, který nějakou dobu v Rusku pracoval a vyzná se tam.

Ano. Pavel mluví velmi dobře rusky.

Já už jsem neměla povinnou ruštinu, zažila jsem ji jen v páté a šesté třídě a měli jsme dobrou učitelku. Po revoluci nám ruštinu vyměnili za němčinu, ale mně se docela líbila, lehce se učila, tak jsem si ji na gymplu zvolila. Bylo nás však jen šest v ročníku, tak jsme si ji museli vydupat. Kvůli nám obnovili výuku a já jsem byla jediná, která po revoluci z ruštiny maturovala. Vedle toho jsme samozřejmě měli němčinu a angličtinu.

Ale no tak! Byli tam sice charismatičtí kluci, ale ne tak, abych kvůli tomu zpřetrhala domácí pouta. Navíc jsem už měla Jakuba.

(smích) To nevím, až tak daleko to nedošlo, vždycky to skončilo u kamarádství. Ale některé mé spolužačky se do Ruska vdaly, nebyla bych až taková výjimka.

Kdybych tam teď měla odejít natrvalo, tak bych se hodně rozmýšlela, ale klidně bych v Rusku žila třeba rok dva. To by mně vůbec nevadilo, naopak.

Manžel má na Primě podobnou práci, to je velká výhoda. Ví, že se můžu zpozdit na natáčení nebo ve střižně, chápe to a nic mi nevyčítá. Nechci být přehnaně sentimentální, ale jsem mu vděčná za to, že svoji práci můžu dělat relativně v pohodě. Kdyby to nechápal, bylo by to špatné.

Můj muž má v práci pravidelně do měsíce jeden týden volna, takže se snažím nakumulovat si práci na ten týden, kdy je Jakub doma. Když ani jeden z nás nemůže, hlídá babička a tchán, případně pomůže sestra.

Doufám že dlouho. Cítím se pořád na začátku, energie mám dost, baví mě to.

Ani ne. Nikdy jsem se s televizí neztotožňovala, že bych si říkala, tam chci pracovat nebo být na obrazovce.

Pavla jsem na Nově zažila v pozici, kdy měl na starosti SuperStar a moderoval zprávy. Profesně jsem se s ním moc nesetkala, nikdy mi nešéfoval. Přitom paradoxně Víkend vymyslel on. Potom z Novy odešel. Ale mít ho v blízkosti výhoda je. Je sečtělý, vzdělaný – ráda si s ním povídám. A televizi rozumí jako málokdo. Párkrát jsem si u něho byla pro radu. Když jsem ale pracovně v úzkých, ptám se svého šéfa Jaromíra Chalabaly. Určitě je výhoda, že v naší rodině panuje novinářské klima. Máma pracuje v novinách, manžel, sestra, švagr a já jsme novináři, máme si o čem povídat.

Táta byl programátor, byl zaměřený na přírodní vědy, na logiku a hrál výborně šachy. V tomhle jsem se moc nepotatila. Zemřel před deseti lety na rakovinu. Ale myslím na něj pořád. Bylo mu padesát.

No, hvězdy rozhodně nejsme. A tipuju, že z nich taky žádné nerostou. Ale Báru jsem už využila. Dvakrát jsem potřebovala do reportáže ilustrační záběry dítěte, pak hrála pro moji kolegyni Zuzanu Jiroušovou malou Agátu Christie a teď pro mě dělala malou Adinu Mandlovou. Když ji natáčí kameraman, baví ji to a považuje to za něco běžného. Když se pak vidí v televizi, připadá jí to ohromně zábavné a víc to nekomentuje. Myslím, že i děti mé sestry televizní práci berou jako normu. Možná si to začnou uvědomovat, až budou větší, ale to zase už my nemusíme být v televizi.

Lyžuji opravdu ráda, ale trochu víc mě možná baví zpívání. Začala jsem jako malá ve škole. Vzpomínám si, jak jsme na prvním stupni v pionýrských krojích objížděli agitační střediska a zpívali revoluční písně důchodcům. My jsme nad tím tehdy nepřemýšleli, zpětně mi to přijde docela srandovní.

Teď chodím čtyři roky do sboru Matěje Kroupy. Nejsme příliš známí, jmenujeme se La Grande Bande. Právě jsme ve studiu nahrávali CD, zpívali jsme vokály kapele The Tap Tap z pražského Jedličkova ústavu. Ta už je vyhlášená. Takže moje hlavní záliba je zpívání. Je to krásné a také terapeutické, ze všeho se vyzpíváte, a když se povede koncert, jsou to nesdělitelné pocity. Je to pohlazení po duši.

Zpíváme hlavně duchovní hudbu, nejčastěji v kostelech. Jsme skupina lidí, která programově nesměřuje k profesionalitě, zpíváme pro radost. Ale kdo ví, třeba to jednou někam dotáhneme.

Soprán. Manžel nesnáší, když zpívám doma, a Bára také hned křičí, ať toho nechám.

Báru baví rázné lidovky. Když měla jako malá usnout, musela jsem hodit třeba To ta Heĺpa nebo nějaký čardáš. Teď jsme dostali klavír, tak uvidíme, jestli ji chytne. Zatím docela hezky zpívá, tak snad bude po mně. Chceme časem při našem sboru založit dětský sboreček, protože už se nám narodilo dost dětí.

Jako holka jsem dělala atletiku, nejvíc jsem běhala 800 nebo 1500 metrů. Teď jsem se rozhodla, že zase začnu běhat, protože v kombinaci s mojí prací a domácností mám na pravidelné sportování nebo cvičení málo času. A navíc je to nejlevnější. Mám už své okruhy.

Už nezávodím jako dřív sama se sebou, běhám po práci, abych si vyčistila hlavu. Můj rekord je sedm kilometrů. To mě ale vytáhl kamarád v Německu na jedenáctikilometrovou trať a já jsem se odpojila. Málem jsem nedošla domů. To bylo příliš. Ani teď to nepřeháním.

Veselá příhoda? Jedna se možná chystá. Můj kolega Radek Kříž připravuje reportáž o Davidu Beckhamovi. Část se bude natáčet na fotbalovém stadiónu. Sám se nominoval do role Beckhama, mně svěřil jeho ženu Victorii a zbytek ženské části redakce Víkendu a Koření bude představovat Spice Girls. Myslím, že to bude dost komické číslo.