Adéla Gondíková: Změna je pro mě katastrofa

Už dvě desítky let úspěšně proplouvá napříč rádii, televizemi a divadly, má pověst rozevláté herečky a moderátorky, která nezkazí žádnou legraci.

Tvoří nerozlučnou dvojku s bratrem Daliborem, s nímž právě nastartovali nový pořad, média ale plní i zprávy o jejím vztahu s hercem Jiřím Langmajerem.

Mám zrovna volno, proto jste se mi tam vešla. Byla jsem jen na angličtině… (Přichází číšník s dotazem, zda budeme něco „papat“. Adéla pohotově odpoví: „Ne, my si to nemůžeme dovolit!“)

Když mám takový volný den, snažím se stihnout úplně všechno: zaprvé domácnost, jak stojí, jsem z toho úplně šílená. Taky chodím cvičit na power plate, což je strašná bomba, vibruju si tam s krásným trenérem… Sice nevím, jestli mi to udělá fyzičku, tu musím spíš nachodit po horách, ale bezvadně a rychle se vycvičí svaly. Ten zázrak vymysleli v NASA pro kosmonauty, kteří se vraceli atrofovaní z vesmíru, aby rychle zregenerovali.

Co to je jednou týdně? Navíc přiběhnu pozdě s jazykem na vestě a pak zase rychle někam prchám. Takže jsem na sebe trochu naštvaná. Určitě bych to ráda zvládala častěji, ale to bohužel nenacpu do diáře. Dnes výjimečně večer nehraju a těším se, že si užiju dceru Nelu. Hrozně rychle roste, už chodí do páté třídy.

Teď se hlavně připravujeme na písemky, včera jsme braly vlastivědu, jsem zvědavá, jak to dopadlo. Taky jí pomáhám s různými referáty, naposledy o srdci. Baví mě hledat na internetu kdejakou legrácku, třeba jsem našla, že člověku srdce bije 60- až 100krát za minutu, zatímco plejtvákovi jen 9krát, slonovi 25krát a letícímu kolibříkovi 1200krát! Vždycky má hroznou radost, když něco takového najdeme.

To nedokážu říct. Vzhledem je podle mě hodně do rodiny Brousků, ale tuhle jedna paní povídala, že v ní vidí mého bráchu Dádu a vůbec Gondíky. Asi se to mixuje. Povahově nejvíc připomíná mě, já se taky šíleně styděla. Není to živé dítě, které přijde, představí se a začne si s někým hrát. Potřebuje aspoň dvacetiminutové ostřílení. Pak se jí samozřejmě nechce domů a z daného prostoru je schopná udělat kůlničku na dříví.

Jinak je hodná, i když začíná lehoučká předpuberta - před kamarádkami se mnou mluví jinak, než když jsme samy. V poslední době si prosadila rozpuštěné vlasy místo copů, no slečna…

To je tak, můj táta vedl u nás v Pyšelích ochotnické divadlo a angažoval ji v Prodance do role dítěte, které přiběhne a volá: Spaste svoje duše, medvěd se utrhl! Což zvládá překvapivě nahlas, přestože jinak neřekne na veřejnosti ani básničku.

A ve škole ji teď spolužačky nalákaly na dramaťák, který jsem před ní úspěšně dva roky tajila.

Naše škola je vůbec skvělá, mají spoustu výborných učitelek a kroužků. Takže v září vždycky řešíme, které vynechá, ale ona chce všechny. Tanečky, aerobic, sokol, florbal, keramiku. Každý týden nosí nové výrobky, má velkou trpělivost, asi taky po mně.

Sice mě naštve, že mi něco nejde otevřít, a hned vylítnu, ale na ruční práce mám od dětství trpělivost. Ráda jsem háčkovala a pletla, ten pomalý rytmus mě bavil. Když byla Nela menší, pořád jsme něco vyráběly, malovaly na sklo… Jsem pečlivka a vadilo mi, když v omalovánkách přetáhla, radši jsem to vybarvila sama.

Teď ji nadchla móda gumiček a dělala podle internetu nejen náramky, ale dokonce obaly na telefon, různá zvířátka, neuvěřitelné. Těžko odhadnout, kudy se bude klubat dál, mně by se líbilo, kdyby zůstala u té keramiky nebo pracovala jako restaurátorka, pěkně v klidu, rukama…

Vyrůstala jsem v Sokolově, a jak říkám, byla jsem strašně plachá. Když jsem šla s mámou po ulici, bála jsem se dokonce i pozdravit, že se uslyším. Chtěla jsem být zdravotní sestřička nebo paní učitelka ve školce.

Určitě, i když dětství si pamatuju hlavně v partě. Bydleli jsme v paneláku pro nádražáky a pořád jsme lítali venku, ne jako dnes, kdy jsou děti zalezlé doma. Navíc se rodiče znali a jezdili jsme společně na chaty. Pak jsme se přestěhovali do vilové čtvrti, kde v každém domečku žily takřka ukázkově dvě děti a všechny si společně hrály. Ráno jsme šli hromadně dva kilometry do školy, odpoledne jsme jezdili na kole.

Doma jsme si s bráchou stavěli z merkuru, jinak pořád něco vyráběl s pájkou a cínem, opravoval mašinky a autíčka. Byl už tehdy kutil a já ho zlobila, že jsem mu při sváření odmítala pomáhat.

Asi jo. Ale i naopak. Po letech mi na diskotéce řekl jeden kamarád z dětství, že jsem mu rozbila hlavu, protože mlátil bráchu. Nejdřív jsem mu nevěřila, jenže on vylíčil situaci, kdy se s Dádou lehce pošťuchoval a strhnul mu omylem strup pod nosem. V tom jsem přišla já a viděla krev, tak jsem popadla cihlu a hodila mu ji na hlavu!

Život je náhoda a štěstí. Já četla po konzervatoři zprávy v rádiu Vox a on na Frekvenci 1. Mě ale brzo vyhodili pro neschopnost: smála jsem se a dělala přebrepty. Takže jsem byla chvíli v Černém divadle a občas zašla za bráchou. Jednou jim ochořela zprávařka a z mého záskoku se vyklubala práce, jako bezdětná jsem se hodila na víkendové vysílání.

Dáda mě vzápětí využil jako nahrávačku do svého pořadu - tak jsme začali dělat spolu. Pak jsme oba přesídlili o patro výš na Evropu 2 a bráchu napadl pořad Gondíx family. A za půl roku přišla nabídka z televize - na Snídani s Novou. Vydržela nám léta, až na to vstávání super!

Čtrnáct, od roku 2000. Brácha ho vymyslel po čtvrtletníku Go-Go šou. Řekl: Budeme dělat něco jako Přemek Podlaha, v krtečkovských kalhotách, s rýčem… Zdálo se mi to v sedmadvaceti trapné, ale neuvěřitelně to klaplo. Navíc nás Loskuták čím dál víc bavil.

V podstatě ano. Oba jsme měli hodně dalších aktivit - a tak jsme vyhlásili, že končíme, i když práci v televizích jsme úplně balit nechtěli. Různých nabídek jsme dostávali dost, tak jsme o nich začali přemýšlet konkrétně. Já dostala lano točit Svatby v Benátkách a Vraždy v kruhu…

A taky se urodil nový kutilský pořad Gondíci s. r. o.

Každý si řekne: ano, zase hobby magazín, to bude stejné. Ale máme v sobě obrovskou euforii. Dnes už víme, jak se co dělá, máme zkušený tým. Zároveň jsme rozšířili záběr o množství nových témat. Chceme jezdit za zajímavými lidmi, dělat různé reportáže, jak se šijí retrošaty nebo klobouky, jak se dřív tiskl vzor na látky, co se děje v hřebčíně.

Navštívila jsem muzeum kutilství. Paráda. Nemusíme pořád jen radit a řešit problémy, ale dávat taky inspiraci, jak vypadá staré křeslo v moderním bytě, jak správně řídit na ledě… Samozřejmě nezapomeneme na zahrádku, hnojiva atd. Je to zkrátka moderní magazín o životním stylu.

Právě ta inspirace, nápad. Ukážeme i drahé nedostupné domy, čímž nechceme odradit diváky, všechno může stát milióny - a obdobu pořídíte za babku. Mě by třeba nenapadlo natřít stěny tmavě hnědě, což jsem právě viděla v jednom pořadu - a dnes tak mám vymalováno doma. Tohle objevování mě láká.

Navíc jednotlivá témata propojujeme jako scénky, hrajeme si, že nám coby firmě lidi volají… Po těch letech už máme rozdělené role: brácha je ten chytrý a já ta blbá.

Ani ne, my spolu jen tvoříme, jinak má každý svoji rodinu. Ale dost si voláme, jsme v hodně věcech stejní, máme stejné zájmy a témata, o kterých se můžeme bavit hodiny: divadlo, muziku, rádio… Nebo domlouváme, kdy se uvidí naše děti. Jsme spíš kamarádi než sourozenci.

Protože spolu nežijeme, nedochází k běžným denním konfliktům, kdy vás druhý štve, že něco nedělá nebo dělá. Možná bráchu štvu svou nedochvilností, on je přesný puntičkář, tiptop, vše musí mít v komínku, což já jen do jisté míry. Třeba už týden odkládám žehlení…

Podle toho, co život přinese. Teď mám na repertoáru devět komedií a desátou začnu zkoušet. Vlastě ani nevím, kdy je budu hrát, protože mě značně zaměstnává to ostatní. Ale nestěžuju si, i když jsem občas bez energie. Nikdy jsem nebyla v trvalém angažmá a tahle roztříštěnost a přelétavost mi vyhovují, nestihnu chytit ponorkovou nemoc. Naopak se osvěžím novinkami, jak kdo žije… Čekat v divadle u nástěnky, jestli na mě vyjde role, stane se ze mě určitě alkoholička. Takhle si řeknu: zaplaťpánbu, aspoň mám čas na něco jiného.

Řekla bych, že je to úplně normální, jako s kýmkoliv jiným. Je herec, profík, nepřijde mi to divné. Původně jsem s ním zkoušet nechtěla a hrozně jsem se tomu bránila, ale pak jsem podlehla - a dnes jsem ráda, že se vůbec vidíme. Oba hrozně pracujeme, jsme rozlítaní.

Známe se v téhle branži všichni dlouho. Ani s exmanželem Ondřejem jsem se vlastně nikdy neviděla „poprvé“, vídali jsme se od jeho dětství. (směje se)

S Jirkou jsme kdysi točili Ordinaci, pak film, ale potkávali jsme se daleko dřív. Bulvár spekuluje, jestli spolu jsme dva nebo čtyři roky, jenže vědí pendrek - a to je na tom vtipné. Člověk si nevybírá partnery dopředu, život vám je kolikrát naservíruje jinak, než čekáte.

Bere ho jako kamaráda. Chtěla mě vždycky vdávat, když k nám přišel jakýkoliv instalatér nebo opravář, hned se s ním družila a ptala se, kdy zase přijde. Měla absťák po pánské společnosti. I když jako ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku to nebylo, protože svého tatínka má, a kdykoliv si řekne, jsou spolu, úplně bez problémů. Má to doufám v hlavě srovnané, až vyroste, uvidíme, co nám řekne.

Bohužel žádné architekty nebo doktory nepotkávám. Nebyla bych proti, jenže se kolem žádný neochomýtal. Takže nad tím nebádám. Je fakt, že herci jsou hodně emotivní.

V životě jsem ale chodila se spoustou „normálních“ chlapů - takže mám srovnání. A musím říct, že vždycky záleží na těch dvou, jak na sebe chtějí slyšet. S každým jsem se bavila běžně o práci, ať šlo o divadlo, nebo banku.

Beru to tak, že teď mi je s někým dobře, a když se něco stane, proč bychom se trápili? Pokud si zásadně neporozumíme, možná si porozumím s jiným. Neberu to fatálně. A když nebude nikdo, zůstanu klidně sama a budu se starat sama o sebe, nevidím to jako tragédii.

Vždyť mi bude dvaačtyřicet! Kdybych neměla žádné, určitě bych tu přirozenou touhu měla. Jsem na děti až úchylná, jen bych je rozmazlovala. Ale asi by mi došel dech, lítat po kroužcích a mít v 57 puberťáka končícího teprve základku! Na kolegyních toho věku vidím únavu. Už se mi do toho prostě nechce, asi to řeším moc rozumově a možná budu jednou litovat…

Obdivuju herečky jako Paulová, Stašová, Balzerová, jak úžasně vypadají, jsou pro mě ikony. Nevěřím, že za jejich vzhledem jsou pouze drahé krémy. Ovlivňuje to hodně genetika, ale taky to, že dovedou odpočívat. To je základ. Dvě z nich někde říkaly, že pokud to jde, dají si odpoledne dvacet minut spánku, to je nabije. Mě to spíš zatím totálně zabije.

I když mám v jednom zátahu několik dnů začínajících natáčením a končících divadlem, stejně mi to nejde. Pokud si zkusím odpoledne lehnout, začnou mi v hlavě běhat myšky a já peru a uklízím… Ale chci se to naučit.

To jo, v létě mám času dost. Teď se nám podařilo zmizet na chvíli i v zimě - za teplem a kamarády do Thajska. Byli jsme tam už potřetí. Jsem hrozně konzervativní, a jak si oblíbím nějaké místo, chci se tam vracet. Ale takhle si užívám teprve od čtyřiceti, vloni jsem byla dokonce na šesti dovolených, protože jsem chtěla všechno dohnat. Dřív jsem skoro pořád pracovala, workoholička.

Kdepak. Konzerva jsem úplně ve všem, při každé změně je se mnou opravdu zážitek, katastrofa. Potřebuju mít věci na stejných místech, vědět, kam sáhnout. Pokud se mi něco osvědčí, neměním.

Ale mám od pradávna sen jet s partou kamarádek k moři. Ráno bych vstala a šla cvičit, pak si zase lehla, pak bychom se najedly a znovu dokola. A večer víno a legrace…