Článek
Na vašem Instagramu jsem viděla fotku vánočky. Teď, v létě?
Tu upekl tatínek, se kterým máme výborný vztah. On je mou celoživotní výzvou. Tu něco uvaří, tu něco upeče. Takže když víme, že se máme sejít v neděli na oběd, on upeče bábovku a já taky. A pak se trýzníme tím, která je lepší. No a teď, v létě, je dobré upozornit, že za chvilku tu jsou Vánoce.
Smysl pro humor máte po tatínkovi?
Řekla bych, že jo. Tatínek se chtěl stát hercem. Studoval dopravní průmyslovku s Luďkem Sobotou a domlouvali se, že by chtěli oba na herectví. Těžko říct, zda by tátu vzali, ale on tam nakonec nešel. V té době mu zrovna zemřel tatínek, maminka zůstala sama a on se jí neodvážil říct, že by sešel ze šlépějí celé rodiny, které jsou nádražácké.
Nechtěl maminku zarmoutit takovou nejistotou, jakou je herecká škola. Tak se na to vykašlal, ale ochotnicky se věnuje divadlu celých šedesát let.
Je šoumen?
Jo, je. A myslím, že jsme si podobní i vizuálně.
Dcery si vybírají partnery podle tatínka. Souhlasíte?
To se říká spíš o klucích, že si vybírají maminky, ne?
Podle svých slov na serveru Českého rozhlasu v něm bloumáte po chodbách a hledáte sama sebe. Už jste se našla?
Vysílám už něco přes dvě sezony. Zprvu jsem se bála, jak to půjde dohromady s divadlem, protože jsem skoro pořád někde na zájezdě. Měla jsem obavy, že budu muset často předtáčet, což není tak dobré, jako když se vysílá živě. A hosti by měli být aktuální. Byl to závazek, na který jsem kývla, i když to bylo svazující. Láska k rádiu ale zvítězila. Ráda jsem se k němu vrátila.
Lucie Výborná: Nebýt na signálu cíleně je velmi osvobozující
Podle čeho vybíráte hosty do svého pořadu?
Hosty vybírá hlavně dramaturgie, ale pokaždé se na tom dohodneme. Dám na jejich doporučení. Na zajímavé hosty si ráda počkám, takže jsem třeba dva měsíce čekala na Jarouška Plesla, protože zkoušel v divadle. Ale stálo to za to, hovor svištěl, a ještě dobrá hodina nám k povídání chyběla.
Jak se vám daří rozmluvit nemluvné hosty?
Připravím si dvojnásobek otázek, a mám v hlavě víc témat, na která se chci zeptat. Ještě se mi ale nestalo, že by tady byl totální mlčoch. Často jsem se bála dopředu, ale zbytečně. Mnoho hostů, kteří nejsou z našeho oboru, má ve skutečnosti větší trému než já. Je důležité je trémy zbavit.
Její vystoupení, kdy hrála Václava Neckáře, s Václavem Koptou jako Věrou Špinarovou patřilo v soutěži Tvoje tvář má známý hlas k nejzdařilejším.
Někdy jim pomůžu formulovat myšlenku, některé věci dořeknu. To obvykle funguje, nemluvní se pak cítí bezpečněji. Bála jsem se třeba herce Kryštofa Hádka, o němž se říká, že jakmile se ho zeptáte na rodinu, mlčí. Umí odpovídat i pěkně úsečně. Ale u mě vůbec, na konci jsme si řekli, že bychom klidně povídali i dál.
Navíc sama pracuju v takzvaně ksichtové branži, už dobrých třicet let, takže sama vím, jaké otázky mě otravují a nebaví. Tak proč bych je pokládala ostatním?
Na Instagramu jsem viděla vaše foto se Zdeňkem Troškou. Byl to on, kdo vás seznámil s vaším manželem?
Je pravda, že jsme s ním točili film Doktor od jezera hrochů. A tam jsme se potkali s Jirkou a od té doby jsme byli intenzivněji spolu. Jirka někdy opravdu říká, že nás dal Zdeněk dohromady, což ale není úplně pravda, protože jsme se už znali. Ale je pravda, že nám ten jeden natáčecí den změnil život.
O Zdeňkovi se zrovna natáčel dokument, takže nás jeho tvůrci navštívili u nás v Pyšelích, abychom o něm něco řekli. Zdeněk je úžasná osoba, nezkazí žádnou legraci a na place umí vykouzlit skvělou atmosféru. Nemám ráda typy režisérů, kterých je naštěstí čím dál méně, co udělají atmosféru drsnou, aby z vás dostali emoce, o kterých jste údajně ani nevěděli, že je máte, a které z vás nikdo nikdy nedostal.
Na mě má tento přístup opačný efekt. Odcházím. Pro mě je ideál režiséra Zdeněk, který dosáhne svého také, ale mnohem elegantněji.
Petra Bučková: Od chvíle, kdy jsem dělala zdravotního klauna, se neberu tak vážně
V muzikálu Slunce, seno, jahody, který vznikl podle stejnojmenného Troškova filmu, hrajete Škopkovou. Když šel film před čtyřiceti lety do kin, kritika ho strhala. Dnes je brán jako kultovní. Co si o tom myslíte?
Nedávno jsem četla povídání s Jirkou Strachem, který se kdysi zařekl, že nedá rozhovor do Reflexu. Když natočil pohádku Anděl Páně 1, tamní kritika napsala, že ve filmu není ani jedna vtipná hláška, pointa nebo situace. Ani jedna! Dnes se tomu smějeme, z filmu se stal kult. Tak to chodí s kritikou. Psala se i na Vlastu Buriana.
Já je nečtu a většina lidí asi taky ne, protože do kina chodí, i když dobře vědí, že jdou na lehký komediální žánr. Bavit se sofistikovaně o humoru mi přijde směšné, stejně jako zcela vážně rozebírat nějakou naprostou kravinu, kterou si někdo vymyslí.
Ze Slunce, seno se stal kult taky a překvapilo mě, kolik lidí zná hlášky z filmů. Když hraju, slyším, jak se mnou říkají moje repliky! Takovou vlnu nadšení jsem dlouho nezažila. No, i když na Světáky, kteří jsou taky převedeni do divadelní verze, se chodí o sto šest.
Koho hrajete ve Světácích?
Marcelku, kterou hrála Jiřina Jirásková. Nerada to srovnávám, nesnažíme se film napodobovat. I divadelní hra je vtipná a lidi ji s námi citují. Olga Želenská, ředitelka divadelního spolku Háta, je odvážná ranařka. Lumír Olšovský měl zase dobře vymyšleno, jak to převést na jeviště.
Nedovedu si představit život bez smíchu. Má blahodárný vliv na náš mozek a myslím, že se máme usmívat aspoň 15× za den
Byla jsem skeptická, pochybovala jsem, jestli lze přenášet národní filmový poklad na jeviště. Ale na Kladně udělali Čtyři vraždy stačí, drahoušku, a mělo to děsný úspěch. A Světáci zabodovali taky. Potvrdilo se, že to lidi berou.
Ti, co film znají, si to říkají s námi, a ti, co ne, se smějí taky. Protože je to prostě vtipné. Tři důry, co si hrají na něco víc, a tři zedníci jakbysmet. V tom je ten humor skvělý.
Adéla Gondíková
Mnoho žen v sobě teď spíš hledá bohyni, a nevím, jak se to slučuje s humorem. Jak vidíte spojení žen a humoru vy?
Humor mám ráda a doufám, že si umím udělat legraci i ze sebe. Přijde mi to jako dobrý základ života. Nedovedu si představit život bez smíchu. Má blahodárný vliv na náš mozek, a jak mi řekl v rádiu jeden psycholog, který se zabývá smíchem, máme se prý usmívat aspoň patnáctkrát za den. Pokud ne, je něco špatně. Morousové ať si dělají čárky.
Ženy doma byly zoufalé u plotny a valchy a neměly moc důvodů se smát. Já bych se u valchy asi taky nesmála
Humor pěstuji v každém kolektivu, ať už v divadle, v Hátě, i doma s Jirkou. Tam se taky často smějeme, i když já se mu, pravda, spíš posmívám. Ale je to pro mě zdroj veselí. Mám velkou radost, když se mi ho podaří rozesmát. On je naopak zase člověk, kterému smát se není tak přirozené jako mně.
No a humor a ženy? Nedokážu zhodnotit. Ale vidím, že humor u žen často muži ocení. Nevím, zda je to dáno historicky, zda ženy doma byly zoufalé u plotny a valchy a neměly moc důvodů se smát. Já bych se u valchy asi taky nesmála.
Vaše vtipné přestřelky s bratrem Daliborem kdysi lidi hodně bavily. Vídáte se pořád často?
Snažíme se. On taky vysílá v rozhlase a je celkem aktivní. Mezi námi je to pořád stejné, máme se rádi. Já se mu vysmívám a on mě ponižuje. Umí toho hodně, je manuálně zručný, umí si udělat elektriku, je sečtělý a chytrý. Cokoli potřebuju z techniky, on všechno ví. Mám kolem sebe prostě skvělé muže. Otce, manžela i bratra.
Je sečtělý a umí toho hodně, tvrdí o svém bratrovi Daliborovi.
A jak si užíváte vnoučka od manželovy dcery?
Je rozkošný. Jsou mu čtyři, má u nás pískoviště a s dědou na něj rád chodí. Je moc hodný, nikdy jsem neviděla tak hodné dítě. Žádné záchvaty vzteku nemá. Na to, že ve třech letech probíhá období vzdoru, je úplně klidný. Nevzteká se ani kvůli jídlu, ani kvůli ničemu jinému. Ale ona je hodná i jeho máma Terezka, takže to má asi v genech. Řekne se, že jdeme spát, on si vezme pandu a jde. Nemá potřebu vyzkoušet, jaké to je, když neposlechne.
Na Primě uvádíte nový soutěžní pořad Můj muž to dokáže. Co by měl dokázat váš muž?
On toho dokáže hodně, protože je fakt dobrej.
A co by ještě měl?
On vlastně dokáže všechno. Tedy takhle: ne že by byl úplně zručný. V koroně se ukázalo, že spousta herců jsou ohromní kutilové. Zavřeli se na chatách a začali něco vyrábět. Nábytek, okna a tak dále. Tak to Jirka ne, do toho se nepouštěl. Ale malovali jsme spolu garáž.
Je perfekcionista, a co začne dělat, dělá na dvě stě procent. Když se rozhodne, že se naučí ještě text předtím, než se začne zkoušet, dokáže to. Přitom každý herec vám řekne, že je to nemožné. Že se text fixuje až na scéně, protože víte, že s touhle větou se podíváte třeba do zrcadla a u toho se napijete. A tím se to spojí. Když pak jedete na představení a chcete si text říct v autě, zjistíte, že to vlastně nejde.
Ale Jirka se kousne a naučí se to. Vysedí si to. V seriálu Lajna třeba hodně mluví, tedy řve na hokejisty. Muselo se to natočit rychle a on to dokázal. Je poctivý. A tak to má se vším.
Pokud se rozhodne, že vypleje záhon, vytrhá ho komplet. Včetně toho, co tam být má. Řídí se pravidlem, že víc je líp než míň. Což si nemyslím, že platí vždy. Když něco na zahradě ostříhá, tak hodně, i když to mělo být jen deset centimetrů. To všechno on dokáže.
Ale texty přece doříkáváte na jevišti vy za něj!
Kolikrát mi řekne: Co mi to říkáš, já to vím, vždyť hraju! Ale jakmile udělá pauzu, hned mu to tam šoupnu. To je můj neduh. Ale i mně něco občas vypadne. Jsou krizová místa, která mám podškrtaná ve scénáři, a pak si paradoxně vzpomínám jenom na ně. A když zaváhám, Jirka se raduje. Že aspoň jednou v tom není sám.
Hana Vagnerová: Občas slýchám, že mě je moc
Váš muž také hodně věnuje pozornost vašemu psovi, že?
Je to láska na druhý pohled.
I u vás?
Ano, ale já nejsem pejskař. Moc naši fenku miluju, ale nemám ráda, když na mě skáče nebo mě olizuje. Já ji ňuňám, hladím, házím jí klacky, ale nepřeháním to. Rodinná větev od Brousků však pejskaři jsou. V naší větvi doposud nikdo. Dcera Nelinka (z manželství s Ondřejem Brouskem) si mockrát k narozeninám i k Vánocům přála, aby dostala psa.
Dlouho jsme odolávali, ale pak jsme si vzali to naše telátko. Tedy pětatřicetikilového retrívra. S fenkou je sranda a je to podobné, jako kdybychom měli dítě. Každý máme jiný styl výchovy. Já jedu podle příruček a rad, Nelinka ji má v posteli a mazlí se s ní a Jirka, to je chlap, ten to má s fenkami vždycky jednodušší.
Ve finále nejvíc poslouchá Nelinku a nejméně mě. Nela jí neříká příkazy, ale ona k ní stejně jde, protože cítí její emoci. Je tam jiná vazba. A Jirka, ten s ní má regulérní vztah ženy a muže. Když jí jogurt, dá jednu lžičku sobě a druhou jí. Jemu nevadí, když na něj skáče, takže ji to můžu stokrát odnaučovat. Ona si stejně myslí, že může, protože skáče na páníčka. I manželka Ťuldy, Helena, mi říkala, že jde na psy tvrdou rukou, ale fenky poslechnou Ťuldu, který se s nimi válí v pelíšku.
Se svou dcerou Nelou Brouskovou a kamarádkou Ivou Pazderkovou si ráda vyrazí do společnosti.
Měli jsme taky kočku. Říkali jsme jí dva dny Amálka, pak Vílo a nakonec Mrcho. Měli jsme ji patnáct let a pořád kňučela, že chce někam jít, do ložnice třeba. Obvykle si to vymňoukala, a za půl hodiny už zase kňučela, že chce jinam. Jirka nejprve říkal, že ji budeme někde zavírat, a pak se učil do noci texty a měl ji na klíně. Zvířátka máme místo televize. Rádi je pozorujme, život bez nich je chudý.
Prozraďte mi, co je podstatou pořadu Můj muž to dokáže? Povzbudit muže, nebo co?
Nechci tvrdit, že je přímo feministický, ale je komický v tom, že ženy odhadují mužovy schopnosti. A nemusí to být jen partner, může to být bratr, syn, kamarád. Mahulena Bočanová si třeba nevzala svého manžela, ale Martina Zounara.
Nějaké nároky by asi žena mít měla, aby si muž připadal užitečný. Jinak má pocit, že ho vůbec nepotřebuje, což je trošku pravda
A my ženy sedíme u stolu a povídáme si o nich, přičemž do toho oni nemohou zasahovat. Ta, co si na daný úkol tipla nejvíc, vyšle svého muže ho splnit. Otázka zní například: Kolik chilli papriček sní tvůj muž? Ona odpoví, že sedm, muž se vzadu hroutí, ale musí to jít předvést. Vítěz získá sto tisíc. Nejen že se pobavíme na účet chlapíka, ale je to i vtipné.
Nenáročná žena produkuje líné muže. Souhlasíte?
Tak to asi dělám blbě celý život. Já nároky moc nemám. Je mi to trochu vyčítáno, jako že nemusím tolik pracovat, nebo že nemám vláčet těžké tašky, ale já řeknu, prosím tě, vždyť je nosím furt, když tu nejsi. Když jsem tady já, nosit to nebudeš, uslyším, protože Jirka je obrovsky romantický a gentleman k tomu. S tím se člověk v dnešní době už tak často nesetkává.
Přijde mi normální, že nákupy tahám sama. Basy piva tedy nenosím, to je pravda, ale těch zase tolik nekupujeme. A když, tak je nechám za dveřmi a donese je Jirka. Ale pokud chci dřevo do kamen, dojdu si pro něj, neposílám muže. Nechovám se jako princezna, ale jako princezna se cítím. On ji ze mě dělá. Hodně toho nemusím.
Nějaké nároky by asi žena mít měla, aby si muž připadal užitečný. Jinak má pocit, že ho vůbec nepotřebuju, což je trošku pravda.
Vás nebaví se nechat rozmazlovat?
Ale jo. Jirka toho pro mě dělá opravdu hodně. Ale mám v sobě zakódováno, že se o sebe musím postarat v první řadě sama. Asi bych neuměla žít jako manželka vystěhovaná za Prahu, která ve zlaté kleci čeká, až muž vydělá na šílenou hypotéku. Lidé po letech často zjistí, že si nemají co říct. V takovém modelu bych umřela.