Adéla Gondíková: Myšlenkové pochody manžela mě strašně rozesmávají

To jsem. Nikoho nezajímám, jsem jen přidružená osoba a nijak na sebe neupozorňuju. (směje se)

Byla to velká událost, aspoň pro nás jo. Velkolepá a hezčí, než jsem si myslela.

Po pravdě, moc mě nebaví. Neslavím ve velkém ani svoje narozeniny. Na mých čtyřicátinách bylo asi pět lidí, z toho čtyři z rodiny. U nás se velkolepé oslavy nedělaly a svátky se úplně ignorovaly.

Abych vám to ilustrovala, tak naši jsou spolu už jednapadesát let. A tatínek předloni po čtyřicáté osmé na výročí svatby zapomněl. Večer mi poslal SMS, že maminka celý den mlčela, a čekala do šesti do večera, aby mu připomněla, že po čtyřicáté osmé zapomněl. To mě pobavilo.

Neslavím taky z toho důvodu, že jsem všem spolužákům během školního roku nosila dárky, ale protože já mám narozeniny v létě, tak se prostě promlčely. Od patnácti už jsem pak byla v Praze, mamka moc nevěděla, co mi má dát, tak radši nic nebo penízky, ať si něco sama koupím. (směje se). My si spíš dáváme dárky, když jsou potřeba.

Jednoznačně. Ano, je dobré si něco dát k narozeninám, ale to může být hezky zabalené jablko. Důležité je, že si někdo vzpomene. A když se tatínkovi rozbije mobil, nečekáme do narozenin, abychom mu ho mohli dát, ale pořídíme ho rovnou.

Takže na velké oslavy si nepotrpím, i když na ně někdy ráda jdu. Tam se ale většinou bavím jen s jedním člověkem, kterého jsem dlouho neviděla. A tak je to i na velké svatbě, jsou tam ostrůvky lidí a nevěsta si stejně s nikým nepovídá.

Přes to všechno to byl moc hezký den, koncert byl fantastický a pro mě nejhezčí dárek. Vše dopadlo tak, jak mělo a jak jsme chtěli.

Takový, o který jsem si řekla. Byla to fantastická žehlička s parním rázem. To není obyčejná žehlička, kostymérky vědí, to od nich jsem to okoukala. Je to velká žehlička s generátorem, která nic nespálí. Můžete s ní žehlit i silonky. Ten parní ráz má velkou hodnotu. Mnohem větší než běžná parní žehlička, takže se ta věc narovná před vašima očima. Z toho jsem nadšená.

Ano, ale nemám na to čas. Lhala bych, kdybych tvrdila, že žehlím často. Chci poskytnout zábavu i mojí mamince, která bydlí vedle a má času více. Nosím jí koše prádla, protože se teď pořád učím texty na natáčení.

Ale za normálních okolností vyperu, pak dám prádlo do sušičky, kde se narovná, a pověsím na ramínka…

To právě ne. Mně to nedá. Já i tohle žehlím.

Ano, a dokonce jsem sestřičkou chtěla být. U nás v okolí Sokolova, odkud pocházím, byly zdrávky dvě, jedna v Chebu a druhá v Karlových Varech. Mnoho holek tam zamířilo. I mě by to bavilo. Na gymnázium se mi nechtělo, viděla jsem, že se tam kamarádky pořád jen učí.

Zbývala pedagogická pro paní učitelky v mateřské školce, jenže tam zase bylo piano, a to já tehdy moc neuměla. U zdrávky jsem se bála té zodpovědnosti. Že podám jiný lék nebo špatně vezmu krev. Ale starání se o lidi, to mě baví.

Mám zkušenosti s babičkou i maminkou, když byly v nemocnici. Chodila jsem za nimi a obšťastňovala celý pokoj. Řepovou šťávu jsem nebrala jen mamce, ale rovnou třikrát pro spolubydlící.

Nevěděla jsem sice, kdo tam bude, ale vždycky se hodila. Jasně že někdo chtěl mít klid, ale kdo měl dlouhou chvíli, tomu jsem vyprávěla, abych je zabavila. Je možné, že potom si oddechli a řekli „no hurá, už odešla“. Ale to já se naštěstí nikdy nedozvím. (směje se). Péče o druhé mi přijde přirozená.

No vidíte, a bylo to tak. Proto jsem shovívavá k chování mé dcery, která je taky hodně introvertní. Než se aklimatizuje ve společnosti a něco řekne, chvilku to trvá. Já byla to samé. A pak se něco stalo, dodnes nevím co. Bylo mi asi třináct, asi se mi měnila krev a hormony. Táta mi řekl, že to ve mně viděl odmalinka, ale já ne.

Byla jsem buchta, která si na gauči vystačí s panenkou a jede si v klidovém režimu. Z něho jsem přešla do režimu tryskomyš. Ten rok se mi taky zkudrnatily vlasy. Teta nadávala, že mi maminka určitě nechala dát trvalou, ale ta se bránila, že ne, že jsem se prostě takhle najednou probudila. Do té doby jsem měla krátké rovné vlasy, maminka mě stříhala na kluka. A já s tím byla smířená. A pak jsem řekla ne.

Návštěvy za bratrem na konzervatoř, kam jsme mu na internát jezdily uklízet. Měli v něm služby, ale kluci úklid moc nezvládali, tak nastoupily jejich rodiny. I my naběhly. Přijely jsme s maminkou a babičkou vlakem, inu, celá rodina na dráze, takže vlak zadarmo, a uklidily jsme.

A já se v pátek podívala i do té jeho školy. A úplně mě to v ní uchvátilo. Na schodech jsem potkala Mahulenu Bočanovou, na chodbě Sabinu Laurinovou a zůstala jsem perplex. Obě měly krásné dlouhé vlasy a ve mně se ozvala vzpoura. Nechala jsem si je taky narůst a ejhle, objevily se vlny.

V klidné šedivé myši bouchly saze. Když jsem dělala zkoušky na konzervatoř, brácha už byl ve čtvrťáku. A když jsem předvedla svůj monolog, profesoři z komise mu řekli, že ta jeho ségra je ještě větší magor než on. On na ně nedůvěřivě koukal a prohlásil, že se asi spletli. Takovou mě neznal.

No spíš kleslo, já byla dost oplácaná.

Jo, nic jsem nejedla a stejně jsem byla tlustá. Ve dvaceti to přešlo, ale ta telecí léta od šestnácti byla těžká.

Myslím, že jo. Oporu jsem cítila vždy, i když byl ještě v Sokolově. Hráli jsme si hodně i s našimi bratranci a sestřenicemi. Dalibor odešel brzo, mně bylo jedenáct a dost mi chyběl.

Někdy přijel na víkend, jindy ne, telefony nebyly, tak jsme ho pak už ani nečekali na nádraží. Naštěstí dětí kolem byla spousta, co barák, to dvě, někdy tři děti. Každý den jsme chodili ven a hráli si na vojáky a na celníky.

Jo, jezdili jsme na kole, já měla skládačku, a někdo byl celník. Před ním jsme museli něco ukrýt, a když to našel, šli jsme do vězení. Už jako děti jsme chápaly, že pašovat se nesmí. (směje se)

No, já jsem se postupně do všech zamilovávala, což pro Dalibora asi nebylo úplně příjemný. (směje se). Nikdy to ale nějak nedopadlo dobře. Buď mě nechtěli oni, nebo nakonec já je. Pak mi brácha řekl, ať je laskavě nechám na pokoji.

Studia jsme si užívali každý po svém, já přišla do Prahy, když on už měl po maturitě a chodil v páťáku jen na odborné předměty. Ale na konzervatoři bylo dětí málo, snad jen šedesát, tak jsme se všichni znali. Dáda tam pak začal trochu učit, občas s mým ročníkem musel jet i na nějaké představení.

Mě neučil, ale občas, třeba na zájezdech, za nás měl zodpovědnost.

Vždycky byli a pořád jsou, akorát to bylo jednu chvíli víc vidět. Asi to začalo v rádiu, do té doby jsme si šlapali každý svou cestou. Revolucí se mnoho věcí změnilo, moc se netočilo, jak to bude s divadlem dál, se nevědělo.

Brácha se dokonce na dva roky vrátil do Sokolova, kde naši nějakým omylem začali podnikat. Řekl si, že teď ho v Praze nic nečeká, a jel našim pomáhat. Rozvážel zákusky, vstával v pět ráno a pak i prodával.

Až mu pak zavolali z Divadla ABC, že ho chtějí, a táta ho poslal šupem do Prahy, že přece se svou školou nebude rozvážet dorty. Vrátil se do Prahy a já mezitím nastoupila do rádia VOX.

Neřešila jsem to. Někdo mě potkal, nabídl mi práci zprávařky, a protože jsme se na škole učili i další profese, jako například hlasatel a zprávař, kývla jsem. Začala jsem tedy číst zprávy, jenže jsem byla mladá a spousta věcí mě rozesmávala. Četla jsem tragédie a smála se u toho. Tak mě za tři měsíce pro moji absolutní neschopnost vyhodili. (směje se)

Dáda šel do Frekvence 1, odkud ho taky oslovili, a měl tam svůj pořad. Já v té době měla asi tři divadelní zájezdovky v různých souborech. Nerozhoupala jsem se nastoupit někam do stálého angažmá. Chvilku jsem byla s Luckou Benešovou v černém divadle, jenže jak jsem vysoká, byla jsem pořád vidět, pořád mi něco trčelo, a to v černém divadle nesmí. Měla jsem z toho trauma, ale byla to výborná zkušenost.

A pak jednoho dne na Frekvenci 1 onemocněly všechny zprávařky. Vzpomněli si, že Dádova ségra přece četla zprávy! A že mě má zavolat. Poprvé jsem tam viděla počítač. Ptali se mě na prioritu zpráv, a protože jsem zvládla rozlišit, jestli je důležité, že se někde hnojilo pole, nebo někam přijel prezident, prošla jsem. Ze dne na den jsem se dostala na Frekvenci 1, kde jsem se smála stejně jako na Voxu.

Řediteli Michelu Fleischmannovi se ta kontroverze docela líbila. Za což jsem mu dodnes vděčná. Lidi buď říkali, že je to strašný, nebo se jim to taky líbilo. Brala jsem si většinou víkendy, protože ty chtěly mít holky s dětmi volné. A to měl svůj pořad můj bratr. Pouštěl mi do sluchátek hrozné věci, když jsem četla zprávy, a já se nemohla soustředit.

Jednou mě ale bolely zuby a já byla zdrcená. Četla jsem z posledních sil a byla jsem vážná a seriózní. „Co to s tebou je?“ divil se ředitel. „Mazej k zubaři a pěkně ať to je, jak to bylo! Ať je tam ta legrace!“

Bratr mě občas přizval k sobě do pořadu, třeba když potřeboval udělat porotu. Někdo si všiml, jak na sebe reagujeme. My se ale takhle bavíme odmalička, jen to najednou bylo někde zachyceno. Pak přišla nabídka moderovat Snídani s Novou.

Mimochodem díky Liborovi Kodadovi, který si nás tam prosadil a chtěl novou Snídani rozjet s námi. Dnes se s ním po dvaadvaceti letech setkávám znovu na natáčení Sestřiček. Jemu taky patří velké díky. Následovaly pořady jako Gogo šou, Loskuták a všechny ostatní. Taky si nás nikdo všimnout nemusel, měli jsme zkrátka štěstí.

Řekla bych, že jo. Nasmějeme se dost. Lidi se diví, protože on vypadá jako morous, ale je hrozně vtipný. Já vím, co se mu děje v hlavě, někdy mě ty jeho pochody strašně rozesmávají.

No vidíte, já taky nechtěla, ale on mě donutil! (směje se)

No jo, jsem hrozná. Já to poznám, když neví - na očích. No a řeknu to za něj, nahlas. A to rozesměje zase jeho. S texty si hrajeme. Někdy jen udělá pauzu a já už mu tam šoupnu jeho repliku. „Já vím, co mám říct,“ důrazně se ohradí… a už to jede.

Nedávno jsme hráli po půl roce představení Ani za milion!, a byli zvědaví, jak to dáme dohromady. Oprašovali jsme si text, přece jen uběhla nějaká doba, a cítili jsme vůči divákům zodpovědnost. Zahloubali jsme se do textů v kavárně kousek od divadla, kde za námi přišla nějaká paní, že nás dostala k narozeninám.

My texty v rukou, vysvětlovali jsme jí, že se trochu učíme, ale že to bude dobré. Celé představení začíná tím, že vyjdu mezi lidmi a vybafnu. Zařvu! Lidi se vyděsí, uvolní.

A já zakřičela docela dost a zrovna do ucha té paní. Neuvěřitelná náhoda, že seděla zrovna tam, kam jsem došla já. Dost se lekla a já jí šeptla, že to má k těm narozeninám. Tak snad byla spokojená. Ale jinak jsem ráda, že spolu hrajeme. Každý máme hodně práce, tak se aspoň potkáme.

No jéje. My si třeba koronu užili. Poprvé v životě jsme spolu byli dva měsíce nepřetržitě.

Vůbec, naopak. My spolu fakt nejsme často. Dovolenou plánujeme rok dopředu, a pokud to neuděláme, tak ji nemáme. A musíme termín oznámit na všech deseti frontách, co máme. Já jsem v divadle alternovaná, ale Jirka ne. Na něm stojí spousta představení.

Náš pes, štěně, které mě neposlouchá a zatím si dělá, co chce. Ale už se to lepší.

Většinou ne. Možná když jsem ve stresu a nestíhám, tak jsem možná netrpělivá, když je někdo pomalý. Jinak mám pro lidi pochopení. Každý má nějaký osud a příběh. Vždycky si dokážu logicky vysvětlit, proč se někdo chová tak, jak se chová, a to mi v životě dost pomáhá.