Adela Banášová: Člověk by se měl pokusit přijmout sám sebe

„Rozhodující bylo, že jsem dostala příležitost ve velkých projektech a že jsem tenkrát pravděpodobně moc netušila, do čeho jdu. Neprožívala jsem to a tehdy se nejvíc daří. Obecenstvo tvoří většinou ženy, a tak spíš uspějí muži, obdiv přitahují spíš oni,“ vysvětluje si třiatřicetiletá dlouhonohá Slovenka mužskou převahu ve svém oboru.

Uznání sklízí nejen na rodném Slovensku, ale i v Česku, kde léta moderuje velké televizní soutěže. V současnosti však dává přednost komornějším projektům. Chce si zklidnit mysl i tělo a ráda by založila rodinu.

Kdysi jsem moderovala slovenskou hudební soutěž Aurel, obdobu českého Anděla, ale ten už neexistuje. Moderovat slovenského Slavíka jsem odmítla, protože to bylo v době, kdy jsem byla všude.

Ceny Anděl obdivuji, protože podporují zajímavé hudební žánry i interprety. Oceňuji, jak si vážíte svojí hudby a podporujete ji. Taky je u vás víc slyšet z rádií, u nás se slovenská hudba v rádiích skoro nehraje.

Všechno od Petra Hapky a Michala Horáčka. Měla jsem období, kdy jsem poslouchala jen Hanu Hegerovou, a byla to jediná interpretka, na jejíž koncerty jsem chodila. Moc se mi líbí poslední album Jany Kirschner Moruša biela. Jana dělá svobodnou, ničím nedefinovanou hudbu, je naprosto přesvědčivá. Na Andělech mě například okouzlil Dan Bárta a jako už několikrát Tomáš Klus.

Ten rozdíl příliš nevnímám, vždy jde o to, jakou energii si s obecenstvem nastavíte, a podle toho to jde. Doma mě ale víc znají, mám pocit, že jdu mezi své. Tady se pokaždé jakoby musím znovu představit - cítím větší trému, větší respekt. Každopádně je po delší pauze moderování pro české publikum příjemná změna.

Pauzu před velkým publikem jsem měla i u nás. Když skončila Česko-Slovenská SuperStar, cítila jsem, že jsem v tomto směru saturovaná, a už jsem do dalších podobných projektů nešla. Přišlo mi, že pěvecké soutěže mě osobně už nikam neposunou. I když mě tam dost lákali.

Nabídky přicházejí pořád, vždycky když se chystá nějaká nová řada takového pořadu. Měla jsem pocit, že první ČeskoSlovenská SuperStar bude dobrá, tak jsem na její moderování kývla. Při dalších ročnících jsem ale měla pocit, že soutěž je stále o tom samém, a proto už jsem v ní pro sebe neviděla smysl.

Talentových a pěveckých soutěží je na obrazovkách přehršle. Myslím, že naše země potřebují i jiné profese než zpěváky. Platí však, že tyto show jsou dělané profesionálně a kvalitně, a určitě ještě pro někoho smysl mají.

Nedávno jsem odešla i z rádia, kde jsem byla patnáct let, a měla tam sedm let svou ranní show. Připadala jsem si vyčerpaná a už se mi nechtělo po dvou písničkách třicet sekund něco říkat, pak zase pustit nějaké další dvě písničky. Seděla jsem tam a ptala se sama sebe, proč kvůli tomu každé ráno vstávám.

Rozběhla jsem vlastní talk show Trochu jinak v bratislavském Národním divadle. Je to jednou do měsíce, přenáší to jedna slovenská televize. Zvu si tam hosty, kteří ani nemusí být slavní, ale z nějakého důvodu mě zajímají.

Měla jsem tam třeba farmáře, který vysvětloval, jak by se měla pěstovat zelenina, aby se nedrancovala a neznehodnocovala půda. Byl přitom velmi vtipný a přirozený. Měla jsem taky 94letou paní, která udělá provaz, chodí každý den do posilovny a běhá pět kilometrů. Přišli i ti známí jako Jana Kirschner nebo Tomáš Klus. Mám tam prostě lidi, kteří mě zajímají, ne ty, které mi řeknou, abych pozvala.

Ani v jednom se necítím svázaná, snažím se ve všem najít svobodu. Větší trému mám v malých projektech. Čím je publikum masovější, tím je méně náročné. Neposlouchá tak pečlivě, co říkáte, nesoustředí se na každé slovo. Těší se spíš na oblíbeného zpěváka. Když si někdo koupí lístek do Národního divadla, tak chce slyšet něco zajímavého, hodnotného.

Preferuji dvojice. Když si člověk povídá, povídá si s někým. Jinak to je druh samomluvy. Rozhovor považuji za daleko přirozenější a zábavnější. Záleží ovšem na tom, s kým v té dvojici jsem. Někdy je lepší být sama…

Bezvadné to bylo s Leošem Marešem. Je to silná osobnost, natolik silná, že si svoji sílu nepotřebuje dokazovat tím, že by mě shazoval. Stále něco vymýšlí, stále mu pracuje hlava a tím pádem musím být i já ve střehu a držet s ním krok. Velmi dobře jsem si rozuměla s Liborem Boučkem, na Slovensku zase říkají, že nejlepší dvojice jsme byli s Pycom (slovenský moderátor Martin Rausch - pozn. aut.). A moje srdcovka je kolega z rádia Sajfa (slovenský moderátor Matěj Cifra - pozn. aut.).

Na spolumoderátory jsem ale měla vždycky štěstí. Když jsem cítila, že by mi to s někým nešlo, řekla jsem raději, že už něco na ten termín mám. Někteří organizátoři mají dojem, že bude fantastické vytvořit superpár třeba s nějakým populárním hercem. Jenže moderátorská dvojice se musí nějakou dobu sehrávat, to jsou hodiny - a to by už dávno bylo po akci.

Přibližně 65 procent přijímám, 35 odmítám, hlavně z časových důvodů. Nechci se zbytečně honit. Jenže se to někdy stejně nahrne. Tamhle něco slíbím kamarádům, do toho nějaká charita…

Mám takové situace ráda, protože tehdy do toho vstoupí život. Nemá cenu to kašírovat, je třeba to přiznat, pak se to zvládne. Třeba při moderování soutěže Let’s Dance (u nás známá jako StarDance - pozn. aut.) mi při vyhlašování výsledků přinesli kartičku se jménem toho, kdo vypadne. Bylo to tak komplikovaně napsané, že jsem nepochopila, kdo z nich to má být. Jedno jméno bylo podtržené, druhé zakroužkované. Co s tím? Navíc jeden z těch tanečníků byl můj tehdejší přítel - zpěvák ze SuperStar.

Uvažovala jsem, že jestli řeknu, že vypadli ti druzí, bude to vypadat, že jsem si tam chtěla udržet svého kluka. Radši ho vyhodím… Takže jsem ohlásila, že vypadává Tomáš Bezdeda. Hned mi do sluchátek přišlo z režie, že jsem to řekla špatně. Ti už se před kamerami loučili, objímali, plakali.

V takové chvíli si jedině můžete říct, že jde jen o výsledky jednoho kola jedné taneční soutěže, že jsem nevyhlásila válku třeba Číně. Ohlásila jsem, že došlo k nedorozumění a že potřebuju paní notářku. Paní notářka už ale dávno odešla na autobus. Řekla jsem tedy, že to je ve skutečnosti naopak, a začali se objímat a plakat jiní… Mně to nevadilo, protože do toho přenosu vstoupil život. Tam taky všechno bývá jinak.

Je to fajn. Porotce je v hierarchii soutěže nejvýš, o porotce se nejlépe starají, moderátor je spíš zaměstnanec. Úžasný zážitek byl sedět v porotě s Janem Krausem a Pavolem Haberou: měla jsem pocit, že sedím ve školní lavici s kámoši, se kterými je obrovská sranda, a jen jsem se bála, aby nás nerozsadili.

Celkově mi přijde divné někoho soudit. Ale neostýchám se říct někomu do tváře, že to nestálo za nic. Myslím, že ti lidé tam přišli proto, aby si vyslechli hodnocení toho, o čem si myslí, že to umějí.

Taky mám ráda, když mi lidé říkají pravdu. Dá se to však říct různým způsobem. Někomu můžu říct, že se asi mýlí, že na to mám jiný názor, a pochopí to. Jenže jsou lidé, kterým to nedojde jinak, než když je pošlete někam.

Ne, ale nevyhýbala bych se tomu. Politiku nijak neprožívám, považuji ji za takovou zvláštní hru.

Párkrát mě během parlamentních i prezidentských voleb oslovili, abych někomu vyjádřila podporu, ale odmítla jsem, protože si nemyslím, že můj politický názor musí na lidi působit jako kompetentní. Od toho jsou političtí analytici.

Poprvé jsem měla pocit, že mám koho volit, při nedávných prezidentských volbách. Hlasovala jsem pro Andreje Kisku. Volit chodím, ale jinak politika do mého života nevstupuje.

Jeden kamarád řekl, že ví, proč jsem dobrá moderátorka. Samozřejmě mě zajímalo proč. Protože všichni ostatní, co jsou tak inteligentní jako ty, dělají něco rozumnějšího, řekl. Sice mě to pobavilo, ale nesouhlasím s tím. Jednak znám mnoho inteligentních moderátorů, jednak nemyslím, že prospěšní jsou jen lékaři nebo hasiči.

Když jsem třeba v rádiu moderovala ranní vysílání, zpříjemnili jsme mnoha lidem ranní vstávání a navodili jsme jim dobrou náladu. Možná to trochu přispělo k tomu, aby ti lékaři neměli tolik práce.

Byla jsem nedávno v jedné talk show s Janem Krausem. S úžasem jsem zjistila, že má „jen“ gymnázium, a uvědomila jsem si, že to nejdůležitější, co člověk v téhle oblasti potřebuje, je svoboda se najít. On k tomu měl ohromně inspirující rodinné zázemí, které mu umožnilo vyrůst v osobnost. Můžete vystudovat dvacet škol, a jestliže nevíte, kdo jste, Kraus z vás nebude.

Rodiče, hlavně maminka. Je keramička, dělá krásné plastiky. Začala to dělat až v dospělosti, když jsme pobývali v zahraničí, kde otec pracoval jako diplomat. Když jsme byli v tehdejší NDR, naučila se řeč a přihlásila se na školu. Myslím, že právě ona mi pomohla zorientovat se v hodnotách.

Hodně a docela pěkně jsem odmalička kreslila. Mám k tomu po mamince sklony, jen nemám čas se tomu věnovat. Teď jsem vydala knížku pohádek pro děti, kterou jsem si sama ilustrovala. Napsala jsem ji asi před deseti lety pro mámu. Je to o třech Brynzovnících, postavičkách z brynzy, kteří zažívají různé příhody. Jsou lehce deformovatelní, takže každý večer si musí najít nějaké chladné místečko na spaní, aby se do rána nezkazili. Po letech jsem to vydala a docela slušně se to prodává. Asi i kvůli jménu.

Nějak zvlášť si to neuvědomuju. Bydlím v Bratislavě, v Karlově Vsi blízko lesa, nikdo tam neřeší, kdy kam nebo s kým jdu a co mám na sobě.

Nemám pocit, že mě pořád sleduje. Jen když cítí, že se něco děje, třeba že mám nového partnera.

Když jsem srozuměná s mým klukem, tak mi to nevadí. Když ne a fotí mě s ním, je to můj problém. Nežiju tak, aby mě při tom nemohli fotit. Samozřejmě ne v soukromí. Když je zajímá, s kým chodím, ať si poslouží, mně to je srdečně jedno.

Teď jsem už pět let s tanečníkem Petrem Modrovským, seznámili jsme se v Let’s Dance. Naštěstí je i on nad věcí. Když jsem měla nedávno narozeniny, celý den stálo auto s fotografem před domem a sledovali, jak ten den trávím. Je to jejich problém, že tam celý den trčí, mně to nevadí.

Když jsme šli večer s Péťou venčit psa, dali jsme si s nimi cigaretu. Ptali se, jestli ještě někam půjdeme. Tak jsme jim řekli, že ne, že už můžou klidně jet domů.

Psali o této události velmi citlivě a myslím, že patřím mezi tisíce žen, kterým se to stalo, a mnohým se staly i horší věci. Bulvár mě nerozhodí, jediné, co mě rozhodí, je můj postoj vůči bulváru. A na žádné umělé oplodnění do Rakouska jsem se nikdy nechystala, ale když už o tom napsali, tak jsem se jen pousmála.

Hrozně je prožívá babička, ale zase to je její problém. Přece ji nemůžu chránit před realitou a bulvár je součást reality. Musí se naučit to tak neprožívat. Lidé si to přečtou a za pár dnů si na to ani nevzpomenou. Každý, kdo se pohybuje v showbyznysu, by to měl brát jako součást toho, do čeho šel.

Mám vyzkoušené, že čím méně tomu věnuji pozornost, tím méně se mi to děje. S bulvárními novináři mám korektní vztah: nepokládám je za méněcenné lidi, ale za někoho, kdo dělá svoji práci. Podle toho se k nim chovám.

Byli bychom rádi, kdyby nám to s dítětem vyšlo. Snažím se nebýt na to přespříliš upnutá. Vím, že musím mít mysl v pohodě, i když to někdy není snadné, ale jiná cesta není. Musím tomu nechat volný průběh.

Klidně bych měla dítě i dřív, ale neměla jsem partnera, se kterým bych ho chtěla mít. Pak jsem ho našla, ale on ještě dítě nechtěl. Kvůli kariéře jsem nic neodkládala. Chodím do práce i proto, že nemám děti. Nebudu přece sedět doma.

Na cestování a kvalitní jídlo. V létě bude mít Peter dětské taneční tábory, takže jsme už byli na poznávací dovolené v Turecku. Minulé léto jsme byli v Africe, rok před tím v Asii.

Mám ráda i golfové víkendy. Péťovi to jde velmi dobře, protože má jako tanečník dobrou koordinaci, mně trochu hůř, protože je třeba hodně trénovat, a na to nemám čas. Je to skvělá aktivita na pročištění hlavy. Hodně lidí golfem opovrhuje, že to je pro snoby, ale ať si to jdou vyzkoušet: tam člověk opravdu pozná sám sebe.

Máte osmnáct jamek, a když třeba čtyři pokazíte, musíte se přes to přenést, protože zkazíte i tu pátou. To je jako v životě: když se pořád zabýváte tím, co se stalo špatného, tak se pořád potácíte v tom špatném a nedaří se vám. Když se člověk příliš snaží, tak to nejde. Když jste v pohodě, míček letí, kam má. Je to taková malá škola života.

Chodím cvičit do fitka, kde mám svého trenéra. Abych držela pohromadě a nebyla povolená. Být hubená neznamená automaticky, že musím být pevná. Když dlouho necvičím, sleze mi zadek až ke kolenům. Ráda chodím i do sauny, mám ráda nejrůznější wellness.

Změnila jsem taky způsob stravování: radikálně jsem omezila lepek, protože si myslím, že nám nedělá dobře. Nejen celiakům, každému. Nedávno napsal tenista Novak Djoković knihu Naservírujte si vítězství, v ní se píše o tom, jak taky vynechal lepek. Mně se to osvědčilo, cítím se lépe, nejsem nemocná… Snažím se vyhýbat i cukru a mléčným výrobkům. Znám hodně lidí, kteří se dali na takovou stravu a přešly je různé alergie a nemoci.

Člověk by se měl pokusit přijmout sám sebe, jakkoli to je těžké. Ale je to každého osobní věc a každý to má v životě jinak. Určitě to neodsuzuju, nakonec člověk nikdy neví, co udělá za dvacet let. Cítím však, že kdybych šla teď na nějaký kosmetický zásah, nešla bych tím správným směrem. Řešení je na druhé straně.

Změnit postoj, ne tvář. Nos mi jde trochu doleva, což je na kameře dost vidět. Když jsem dělala první SuperStar, zjistili jsme, že z některého úhlu to je dost divoké. Režisér se mě ptal, zda bych nechtěla jít na plastiku. Řekla jsem si, že asi budu muset, a dokonce jsem se i objednala. Pak se mi to ale nějak rozleželo a šla jsem za ním, ať mě tedy zabírá zleva. A bylo po problému.