Adam Vacula: Vítám dril a pevnou ruku

Vaše profesní cesta je neobvyklá, před herectvím na DAMU jste studoval obor zaměřený na psychologii. Plánoval jste pracovat s lidmi jako psychoterapeut?

Hlavně jsem chtěl dělat něco úplně jiného než trčet na střední průmyslovce. Nebavilo mě technické kreslení a jiné legrace, které tam po nás chtěli. Bylo mi jasné, že v životě musím dělat něco úplně jiného.

Tou dobou jsem se úplnou náhodou dostal ke knížkám rakouského psychiatra Viktora Frankla, díky němuž jsem našel odpovědi na určité otázky a ujasnil si svoje další směřování.

Po maturitě jsem odjel do Prahy studovat sociální práci a psychoterapii. Za nosný základ své výživné studijní dráhy ale vděčím sportu a sportovní základní škole u nás v Uherském Brodě.

Co všechno vám sport dal?

Sport je pro mě doteď každodenní součástí života, dal mi toho opravdu mnoho. Kontakt s disciplínou, strukturu, režim. Kdyby nebylo sportu, nevím, kde bych dneska byl.

Věděl jsem, že v určitý čas musím být vždycky na tréninku. Myslím, že skrze sport se člověk začíná učit již v brzkém věku odpovědnosti a začíná poznávat sám sebe.

Začínal jsem s fotbalem a tenisem. Na fotbale jsem měl rád vědomí, že jsem součástí kolektivu, že na to nejsem sám. No a při tenisu jsem si užíval naopak pocit individuality.

Během školy jsme taky denně hrávali florbal, který pak na nějakou dobu vystřídal basket. Teď boxuju. Ze všech sportů, kterými jsem prošel, mě box uzemňuje nejvíc a myslím, že dobře vyvažuje to, čím se teď živím.

Dá se říct, že je součástí vaší psychohygieny?

Bezpochyby. Když si ráno naordinujete brutální trénink, projdete si tím nejhorším a máte splněno, tak pak už v tom zbytku dne zvládnete všechno. Všechno ostatní se zdá snazší. Box mi dává sílu a energii překonávat sám sebe. Trénovat v ringu je pro mě svým způsobem simulace života. Zjišťujete při tom, že největší boj je ten vnitřní. Vedete ho sám se sebou.

Trénujete box denně?

Snažím se aspoň dvakrát třikrát do týdne. Momentálně mám to štěstí, že trénuji s jedním z nejlepších trenérů boxu v Praze, Olegem Matuševičem. V ostatní dny si buď zalezu do posilovny, nebo chodím běhat.

To působí velmi disciplinovaně.

No… Mně nezbývalo nic jiného než si to takto nastavit. Povahou jsem extrémně lenivý. Hlavu si člověk musí nějak umět zaměstnat, u mě to platí dvojnásob.

Zhruba před rokem jsem pocítil potřebu zocelit se. Přijmout do svého života smysl pro pořádek a zbavit se té chaotické části v sobě. Věřím totiž, že síla a odolnost v kombinaci s krajní zodpovědností utvářejí svobodu člověka.

Disciplinovanost mi pomáhá ke správnému životnímu směřování. Alespoň v to doufám. Od doby, kdy jsem si nastavil v životě řád, jde všechno o něco lépe.

Je takový denní režim s fyzickým cvičením a tréninky slučitelný s popíjením po představení, které mívají herci ve zvyku?

Už nějakou dobu vůbec nepiju. Alkohol a další látky jsem měl možnost si dobře vyzkoušet. Tato cesta mi nesloužila, a tak jsem ji po několika peripetiích definitivně opustil.

Díky střízlivosti mám v sobě a ve vztazích mnohem větší pořádek a také sílu umět se věcem postavit a neutíkat od nich, sílu zakusit sám sebe v těžších situacích, kdy jde člověk do neznáma, mimo hranice svého komfortu. Překonávání se, zvládání překážek a nových výzev je styl života, který mě, myslím, nikdy nemůže přestat bavit.

Zdá se, že máte profesi psychologa stále v sobě, což mi připomíná, že jsem od vás nedostala úplnou a jasnou odpověď na úvodní otázku. Chtěl jste pracovat jako psychoterapeut?

Myslím, že takhle jsem o tom nepřemýšlel. Po maturitě mi šlo hlavně o to, zkusit jít studovat něco humanitního. To, že součástí studia byl i sebezkušenostní výcvik, dostatečně oceňuji až teď, zpětně. V té době jsem teprve začal objevovat, co dobrého může terapie přinést.

V rámci praxe, která během studia byla povinná, jsem měl možnost vyzkoušet si například práci s lidmi s autismem nebo s lidmi s drogovou závislostí.

Drogově závislé vnímáme obvykle spíš negativně. Jak to cítíte vy?

Z mé zkušenosti to jsou většinou lidé, kteří jsou v životě velmi zvědaví, mají chuť v sobě něco objevovat, poznávat a zažívat, překračovat jisté hranice, ale samozřejmě taky tlumit své bolesti a strachy.

Dát někomu nálepku feťáka je strašně snadné a zjednodušující. Skoro vždy se mi potvrdilo, že důležité je nesoudit, nemít hned jasnou představu a názor na člověka, protože nikdy nevíme, čím si prošel. Pro mě byla práce s drogově závislými hodně obohacující a silný zážitek. Ale ve dvaadvaceti jsem potřeboval změnit prostředí a se školou jsem skončil.

A přihlásil jste se ke studiu herectví na DAMU?

Ano, na DAMU jsem vlastně začal docházet nejdřív externě k profesorovi Ivanu Vyskočilovi, který na katedře autorské tvorby a pedagogiky vedl seminář dialogického jednání. Do žádného dramaťáku jsem nikdy nechodil, takže když jsem najednou stál uprostřed místnosti před dalšími lidmi a měl ztvárnit to, co se ve mně momentálně děje, prožíval jsem něco strašného a vzrušujícího zároveň.

Právě tehdy nastal ten zlom, kdy jsem v sobě začal objevovat nadšení a zápal pro herectví, které cítím dodnes. Ale abych byl úplně přesný - za to, že jsem se touhle cestou vydal, vděčím kamarádovi, který mi jednou z hecu řekl, proč nezkusím přijímačky, a tak to prostě celé začalo. Myslím, že někteří lidé jsou v našich životech dáni osudem.

Pomáhají vám znalosti psychologie dostat se do role?

Možná v té analytické části trochu ano, ale mě vždycky obecně bavilo lidi pozorovat. Snažím se taky sledovat to, co se děje ve mně. Když mám nastudovat novou roli, chci nejprve zjistit, co mám s postavou společného a v čem se lišíme. Herectví mi pomáhá zamýšlet se nad sebou v rolích a učí mě nesoudit, ale spíše se snažit porozumět.

Vzpomenete si, jak jste vnímal prostředí DAMU coby mladý člověk, který tam nastoupil už s jistou životní zkušeností?

Jako velkou přehlídku individualit. Prostředí, ze kterého jsem tam přišel, bylo spíš komunitní. Roky na DAMU byly divoké, už od začátku. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí, se kterými se dodnes potkávám.

Před časem studenti DAMU otevřeli debatu o drsných praktikách některých pedagogů. Zmiňovali nevhodné, ponižující a znevažující chování vůči studentům. Co o této kauze soudíte vy jako absolvent, který má zároveň psychologické vzdělání?

Herecké školy jsou podle mého postavené na tom, že osobnosti svých studentů formují. Na vlastní kůži jsem nikdy takové praktiky, o kterých mluvíte, u nás v ročníku nezažil. Neměl jsem pocit, že by bylo někomu ubližováno nebo že by někdo byl ponižován.

Osobně čím dál víc vnímám, že herectví je o disciplíně. A někdo určitou ráznost v přístupu potřebuje víc, někdo míň, odhadnout to není snadné. Já pevnou ruku vítám, čím dál víc vnímám, že skrze disciplínu a dril se můžu dotknout té pravé vnitřní svobody.

Po absolutoriu jste byl nějaký čas na volné noze. Vyhovovalo vám to?

Ano, strávil jsem nějaký čas v Peru, v Amazonii. Potřeboval jsem po DAMU na nějaký čas zmizet.

Co jste dělal v Amazonii?

Byl jsem tam zhruba měsíc u kmene Shipibo, který žije nedaleko města Pucallpa, u řeky Ucayali. Jel jsem tam primárně kvůli rituálům a ceremoniím s jejich medicínou ayahuascou. (Ayahuascu lze klasifikovat jako psychedelikum způsobující změny smyslového vnímání.)

Proměnilo vás to?

Proměnilo mi to zejména pohled na sebe a na mé vztahy. Byla to zkušenost, která mi otevřela nové světy, rozbila mé ego a pomohla mi nahlédnout, čeho všeho jsme součástí. Uvědomil jsem si díky tomu, jaký je život dar. Pokud je člověk vděčný za život, měl by být vděčný za to dobré, ale i za bolest a temnotu, kterou život přináší. Proměnilo mě to vlastně dost markantně. (odmlčí se)

Můžete mluvit konkrétněji o temnotě, s níž jste bojoval?

Drogy a alkohol mi dlouhou dobu sloužily jako útěk před spoustou věcí. Po nějaké době se člověk začne točit v bludném kruhu sebedestruktivních vzorců. Život v mlze a chaosu jsem vyčerpal a sáhl si na dno.

Prales mi dal sílu podívat se hlouběji do sebe. Dodal mi odvahu v sobě nějaké věci přehodnotit a zkusit se mít o něco víc rád, najít svou hodnotu. Pochopil jsem, že i na těch nejtemnějších místech můžete spatřit světlo.

Zmínil jste sebedestruktivní jednání. Tušíte, kam až by vás mohlo dovést, kdybyste se nezastavil včas?

Kdo ví, kam až člověk může zajít, když žije pořád na hraně. Myslím, že svým chováním jsem sobě a svému okolí nebyl úplně prospěšný, a to, že jsem se dostal na nějaké své dno, bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

Mluvil jste o sebehodnotě, což je něco, co si člověk může odnést ze své rodiny. Vy jste si, podle toho, co říkáte, musel cestu k sebepřijetí najít sám. Svým rodičům v tomto směru nic nezazlíváte?

Ne, všichni přece děláme, co můžeme. Narodil jsem se jim, když oba měli lehce přes dvacet. Sám nevím, jaký bych byl rodič v takovém věku. Dávali mi takovou lásku, jakou mohli. Jsem jim za to vděčný.

Po návratu z Amazonie jste hrál v několika zahraničních projektech. Hlavní roli se vám ale podařilo získat až teď, v seriálu televize Nova Zlatá labuť.

Mám velkou radost z toho, že na takovém krásném projektu můžu pracovat po boku herců, jako je Petr Kostka nebo Daniela Kolářová, kterým hraju syna. Zlatá labuť se odehrává v Praze třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Moje postava, Petr Kučera, si plní svůj sen. Poprvé v životě nachází něco, v čem se může realizovat, a vidí v tom smysl. Je mi na něm sympatické, že má vizi, za kterou je ochotný bojovat.

Vede obchodní dům, který tehdy v Československu neměl obdoby. Na tu dobu to byl unikátní obchoďák s nejmodernějšími technologiemi a prodejními trendy. Symbol luxusu, kde si člověk mohl pod jednou střechou nakoupit téměř všechno - od konfekčních oděvů až po elektrospotřebiče. Seriál Zlatá labuť tak bude vyprávět příběhy rodiny Kučerů a lidí, kteří v obchodním domě pracují.

Co se týče zahraničních projektů, tak asi zatím tu největší příležitost jsem měl v Jacku Ryanovi, jehož třetí sezona právě odstartovala a běží na platformě Amazon Prime.

Jak na vás Daniela Kolářová s Petrem Kostkou působili?

Jako dvě herecké legendy a profesionálové, se kterými se skvěle pracuje. Osobnosti, které je radost sledovat při práci. Obdivuji, s jakou pokorou a optimismem přistupují k životu. Jsou to pro mě velmi inspirativní lidé.

Zeptám se ještě na poslední věc - ve foyer Divadla pod Palmovkou jsem si všimla výstavy vašich fotografií. Jak jste se k focení jako herec dostal?

Focení je pro mě způsob vedení si takového vizuálního deníku. Jeho prostřednictvím bojuju s všednostmi každodenního života. Asi před čtyřmi lety jsem nastoupil do Divadla pod Palmovkou do angažmá a hledal způsob, jak začít dělat něco i autorsky.

Když hrajete, podílíte se na vyprávění příběhů hlavně jako interpret. Při focení si sám vybírám, na koho nebo na co upřít pozornost.

Poskytuje mi to cennou možnost zastavit se, zachytit určitou část reality a vyjádřit se k ní.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo pod Palmovkou