Adam Mišík: Moje dospívání byl jeden velký průšvih

Těžko říct. Řekl bych, že celé moje dospívání byl jeden velký průšvih. Ve vězení jsem ale nikdy neskončil a se zákonem jsem se taky prozatím do křížku nedostal, takže zatím dobrý. Prosvištěl jsem tím celkem bez úhony.

Nedokončil jsem konzervatoř. To ale neberu jako průšvih, to byl spíš osud. Když cítíte, že vám nějaké prostředí nemá co nabídnout, tak se zkrátka musíte vydat trošku jiným směrem. A právě to se na této škole stalo.

Úplně jsem to nevzdal. Když jsem žil rok a půl v Americe, chodil jsem tam na kurzy herectví. Bylo to v Los Angeles. Naučil jsem se díky tomu hereckému minimalismu, vtiskli mi tam skvělý základ. Za tu dobu mi dokázali předat mnohem víc znalostí a dovedností, než bych kdy získal od vyhořelého profesora na nějaké české konzervatoři. Ostatně to, co jsem se naučil v Americe, jsem použil i ve filmu Banger.

Ten vzbudil obrovský ohlas na karlovarském filmovém festivalu (v kinech poběží za měsíc). Zaujal hlavně svým tématem – je o tom, jak chtějí dnešní mladí lidé všechno hned. Jsou posedlí úspěchem, ale tomu, aby jej dosáhli, nejsou ochotní obětovat čas ani větší úsilí.

Bohužel občas ano. Máme to tak skoro všichni z naší generace. Doba je totiž příliš rychlá a každý, kdo v ní chce uspět, musí stejně rychle i stoupat. Nikdo se vás neptá, jaké jste měla podmínky. Důležitý je jen výsledek, tedy úspěch. Pokud ho máte, všechno je skvělý. Pokud ne, nikoho nezajímáte. Ten tlak na sobě cítím často.

Naštěstí už ale vím, že pokud sáhnu po rychlém řešení, výsledek bude vratký. Rychlá řešení totiž nikdy nemají pevný základ. Nakonec to nedopadne.

Tak trochu nepovedený byl začátek mojí hudební kariéry. Tehdy za mnou stál určitý tým lidí, kteří se ze mě snažili udělat za každou cenu teenagerský idol. V Česku totiž tenkrát chyběla popkultura cílená na teenagery, žádná náctiletá hvězda tady nebyla. Na trhu tím pádem vznikla díra, kterou jsem mohl vyplnit já. Ten tým to vycítil a nasměroval mě k podobnému stylu, který v zahraničí měla třeba skupina One Direction. A já jsem se nechal. Bylo mi to tehdy jedno, byl jsem šťastný, že dělám hudbu a že mě někdo tlačí dopředu.

Jenomže po čase jsem si uvědomil, že je to špatně. Přišlo vyhoření. Najednou jsem jasně viděl, že to, co dělám, nemá moji esenci, ani já sám jsem tomu nevěřil. Byl jsem jako v křeči. Teprve tehdy jsem začal tvořit vlastní věci. Stojí to sice víc času a úsilí, ale vznikne něco autentického.

To s těmi rychlými řešeními samozřejmě souvisí. Spousta lidí dnes raději sáhne po droze a navodí si příjemný stav teď a hned, než aby složitě budovali něco, co má opravdovou váhu a hodnotu – třeba přátelství. Proto dnes bere drogy takové množství lidí. Neznám skoro nikoho, kdo by to někdy nezkusil.

Nevím, jestli je dobré se takto veřejně přiznávat v rozhovoru… Můžu ale říct, že kolem každého teenagera, který vyrůstá v téhle době, drogy rozhodně jsou.

To je fakt. Tahle pasáž vystihuje současnou mladou generaci docela přesně. Všichni chtějí žít co nejvíc nezávazně a balancovat na hraně. Takový životní styl ale vede do pasti. Vypadá sice lákavě, ale když si ho vyzkoušíte, tak zjistíte, že navozuje jen osamělost a prázdnotu. Štěstí se ukrývá úplně jinde.

Ano. Alespoň já jsem ty věci kolem sebe viděl. Navíc pokud jsme někde točili, tak to bylo na místech, která dobře znám a na kterých jsem zažil hodně zajímavých příběhů. Ty jsou ale nepublikovatelné.

Řekl jsem si o ni. Původně jsem měl hrát ve filmu jednu z vedlejších rolí, režisér Adam Sedlák si vybral pro postavu Alexe jiného herce. Ten se na to ale necítil. Neměl navíc přehled o rapovém prostředí, což já jsem měl. Přece jen se už v muzice nějakou dobu pohybuju a s některými rapery i spolupracuju. Píšu taky texty a dělám hudbu, takže jsem mohl složit i závěrečnou skladbu, což tomu filmu dodalo na autenticitě. Adam Sedlák se proto nakonec rozhodl, že mi tu šanci dá.

Nějakou dobu to samozřejmě trvalo. Donedávna mě totiž všichni znali jenom jako teenagerskou hvězdičku a představitele sladkých hochů v romantických komediích. Nic dalšího jsem v portfoliu neměl. Adam Sedlák si mě proto v dramatické roli Alexe nedovedl představit. Já jsem ho ale pozval do studia, kde jsem mu pustil svoje nové věci. Nakonec jsem ho přesvědčil i jako herec. Dokázal jsem mu, že zvládnu jakoukoliv polohu. Zapracoval jsem na sobě a ono to vyšlo.

Tam to bylo horší. Řekl bych, že spousta lidí z těchto kruhů doteď nebere, že jsem tu roli ztvárnil zrovna já. Nedokážou to skousnout. Zase na druhou stranu, pokud už ten film někdo viděl, často změnil názor.

Sergei byl kupodivu naopak velmi otevřený a žádný problém se mnou neměl. Spolupracovalo se mi s ním skvěle. Jsou ale lidi, kteří jsou v tomto ohledu opravdu militantní. Rapper se podle nich nemůže spojit s popovým zpěvákem a naopak. Což nechápu.

Když to srovnám se Spojenými státy, tak tam se žánry míchají úplně běžně. Popoví zpěváci v pohodě spolupracují s rappery, žádné stigma neexistuje. Tady si ale pořád všichni hlídají svůj pomyslný píseček.

Dobře. Já jsem totiž člověk, který musí svou postavu pochopit. Jakmile se to podaří, všechno už jde samo. A mně se Alexe pochopit podařilo.

Je to kluk, co je naštvaný na celý establishment. Nepochází z dobře situované rodiny, nemá za sebou ani movité rodiče, ani vlivné známé. Život mu zkrátka nenamíchal tak dobré karty, jak by si představoval. Těžce to nese a cítí kvůli tomu zášť. Vůbec největší averzi má vůči lidem, kteří si dovolili být slavnější, než je on sám.

Současně to ale není zlý člověk, má v sobě i nějaký morální kompas. A právě to mě na tom bavilo. Líbilo se mi, že Alex není jen čistě záporná postava, ale že prochází určitým vývojem. Pro herce je vždycky osvěžující, když si může zahrát postavu, která není od začátku do konce stejná.

Mám, protože právě tak to funguje. Vždycky vám někdo musí na začátku pomoct. Někdo vám musí dát šanci a vytáhnout vás nahoru. V showbyznysu zkrátka občas musíte sáhnout i ke krajním řešením.

Já jsem naštěstí nemusel, protože jsem od života dostal celkem dobře namíchané karty. Budování své kariéry jsem navíc věnoval docela dost času, určitě nic nepřišlo za den a bez práce. Znám ale dost lidí, kteří se toho fakt nebojí.

Na začátku jsem měl trochu strach, jak bude fungovat naše spolupráce s Marcelem Bendigem, který mi hraje ve filmu parťáka. Na našem vzájemném propojení totiž všechno stálo. Pokud bychom si nesedli a museli bychom to lámat přes koleno, mohl kvůli tomu spadnout celý film. Moje obavy ale byly zbytečné, skvěle jsme si porozuměli. Fungovali jsme naprosto přirozeně a naše vzájemné propojení je podle mě z filmu cítit.

Pár jich bylo. Vzpomínám si třeba na chvíli, kdy nás během natáčení zastavili policajti, kterým jsme připadali podezřelí. Bylo to v noci, když jsme se pohybovali v okolí Hiltonu v Karlíně. Byli jsme opravdu věrohodně nalíčení – třeba Marcel měl v očích čočky, které simulovaly rozšířené zorničky, takže fakt vypadal, jako kdyby požil drogy. Já jsem měl zase oholenou hlavu a na obličeji kérky. Naše auto mělo i trošku tmavší skla. Vzadu sice seděli režisér s kameramanem, ale protože se film natáčel výhradně na smartphone, aby všechno vypadalo co nejvíc autenticky, vůbec jsme nevypadali jako filmový štáb.

Policajti nás proto stopli a začali prověřovat. Zaměřili se hlavně na Marcela, který má tmavší pleť. Vytáhli ho z auta a začali ho šacovat. Nakonec to dobře dopadlo, všechno jsme jim vysvětlili. Přesto mi z toho zůstal špatný pocit. Pořád musím myslet na to, jak si podali právě toho Marcela. Nikoho jiného tolik neřešili, zřejmě v tom byl rasový podtext. Znovu jsem si uvědomil, kde to žijeme.

Celkem často. Někdy do toho vstoupila takováto nepředvídatelná událost, jindy jsme bojovali s nedostatkem času. Takže nastoupila improvizace. Situace a dialogy pak vznikaly živelně, z momentálního nápadu. Třeba scénu, ve které prodávám drogy VIP klientům v baru v centru Prahy, nechal Adam Sedlák úplně na mně.

Tvorba té závěrečné skladby, která zaznívá na konci filmu. Tím jsem strávil hodně času. Spolupracoval jsem na tom se svým producentem Entikem a seděli jsme nad tím asi tři měsíce. Začali jsme vlastně už před natáčením. Přesto jsme to ještě asi dvakrát přepracovávali, protože nám to Adam Sedlák vrátil. Pořád se nám nedařilo vystihnout tu správnou atmosféru.

To nejsem. Na druhou stranu ale chápu, že když člověk dělá hudbu k filmu, tak se musí trefit do záměru režiséra a do atmosféry, kterou chce ve snímku navodit. My jsme navíc začali dost brzy – ani režisér dlouho nevěděl, jakým směrem se bude chtít vydat. To se postupně vyvíjelo a hodně jsme o tom diskutovali.

Chvíli to vypadalo, že budeme skládat naštvaný banger. Pak byla ve hře možnost, že budeme rapovat o tom, co všechno člověk má. Ve finále ale zvítězila úplně jiná verze – upřímná Alexova výpověď.

To vůbec nedokážu říct. Dneska totiž může být banger úplně cokoliv. Může to být klidně smutná a melancholická skladba, stejně jako rychlá a agresivní. Co pak internet pomocí nějakého algoritmu vytáhne a proslaví, vůbec nejde předpovědět. Je to nevyzpytatelné.

Hlavně se snažím, aby mi to šlo přirozeně. Netlačím na pilu. Když totiž dělám něco na sílu, většinou to nefunguje. Naopak ve chvíli, kdy se nad všechno povznesu, uvolním se a otevřu se něčemu novému, vypadne banger.

Tátovi je celkem jedno, co dělám. Snaží se to sice sledovat a fandí mi, ale nemá potřebu to hodnotit. A už vůbec mi do toho nekecá.

To jo, občas mu něco pustím a konzultuju s ním, jestli to dobře zní. Je samozřejmě skvělé, že můžu dostávat zpětnou vazbu od člověka, který se hudbě věnuje přes padesát let a platí v Česku za hudební legendu. Naše debaty se ale omezují spíš na atmosféru dané skladby. Žánrově to táta nemá potřebu komentovat, ani tomu moc nerozumí. Přece jen vyrostl v úplně jiné době s úplně jinými vlivy.

Máma říká, že bych měl víc číst. Moje texty se jí nelíbí, připadají jí moc plytké.

To nejsou, protože nic takového už by dneska nefungovalo. Dnešní mladá generace už přemýšlí úplně jinak. Nechce poslouchat poetické texty, to už nikdo nepobere. Lidi dnes chtějí přímočaré a syrové sdělení. Něco úderného. Když svoje sdělení zamotáte do příliš složitých slovních obratů, posluchači se s tím už nedokážou ztotožnit.

Nedávno jsem dotočil jeden italský film, který by měl jít do kin příští rok. Jde o hodně zajímavý mezinárodní projekt, který se točil nejprve v Římě a potom ve Švýcarsku. Sešli se nad ním herci a umělci z celého světa a výsledkem je nezávislý artový film – jakýsi dialog mezi duší a tělem. Producent s ním má velké plány, má ambice zakotvit na některém z příštích evropských filmových festivalů. Kromě toho začínám točit i další film v Česku, o tom ale ještě nemůžu mluvit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Parfém – Adam Mišík [CD], 2.0 - Adam Mišík [CD]