Adam Kraus: Nezaslouženou pozornost nemám rád

„Děláme to tak skoro každý rok, jednak proto, abychom se všichni sešli, což při našem počtu není doma tak jednoduché, jednak proto, že v cizině nikdo rodiče neokukuje ani nikdo nevolá, že něco potřebuje,“ říká třicetiletý Adam, mladší syn moderátora Jana Krause a herečky Jany Krausové.

Když jsem byl malý, táta nebyl známý, takže jsem o tom jako dítě nepřemýšlel. Když to přišlo, byl jsem už větší. Párkrát vám dá někdo najevo, že ví, kdo jste, třeba nějaký pedagog poznamená: Ty ses moc nepotatil. Měl jsem pocit neustálé pozornosti, měl jsem prostě jiné podmínky než jiní. Někdy vám lidé lezou do zadku, jako že z toho můžou mít nějakou výhodu. Ale nezaslouženou pozornost nemám rád.

Vždycky říkal, že mám vlastně štěstí, že jsem mohl mít tatínka několikanásobného vraha a taky by si na mě ukazovali.

Střetává se ve mně to, s čím rodiče sami spolu bojovali a po patnácti letech si řekli, že to dál nejde. To já musím snášet už třicet let a neudělám s tím nic, protože bych se musel rozpůlit.

Maminka je emocionální, docela nepraktická a trochu se vznáší. Díky tomu stíhá věci, které chce, a jiné si moc nepřipouští. Tatínek je pravý opak: praktický, organizovaný, nic nenechává náhodě, ale také je velmi emocionální, i když to nedává najevo.

Bylo mi dvanáct, bráchovi patnáct. Bylo to samozřejmě překvapení, ale myslím, že kdyby zůstali spolu a nebyli spolu šťastní, tak by to bylo horší. Tím, že si rodiče uchovali přátelské vztahy, dokazují, že když založili rodinu, byl to zodpovědný krok.

Když spolu lidi založí rodinu, měli by to dělat s přesvědčením, že toho druhého nikdy nezatratí, i když se mohou zamilovat do někoho jiného a život je může svést na různé cesty.

Jednou jistě ano, ale zatím na to nespěchám. Za našich rodičů byla jedinou kariérou mít děti, možná to bylo přirozenější. Teď skončí škola, jde se na další školu, pak za kamarádem do Ameriky a na další studia a tak dál. Ten důraz na vlastní seberealizaci mi přijde trochu úchylný, skutečná seberealizace je přece rodina, dítě, ne jen JÁ.

Napřed jsem chtěl dělat film. Mám rád absolutní svobodu, takže ideálně bych si jednou něco sám napsal, natočil a hrál v tom, ale to zrovna ve filmu úplně nejde, snad jen v dokumentárním. Tím, že jsem vystudoval DAMU, jsem se od toho na chvíli odklonil.

Je to zajímavá profese, ale v našich podmínkách to je dost těžký. Je tu spousta herců, co nehrají, a spousta neherců, co hrají. Když dostanu nějakou práci, snažím se ji odvést co nejpoctivěji, jinak se prezentovat nedovedu. Aby vás herectví uživilo, musíte mít spoustu práce. Samotné angažmá v divadle vás neuživí, pokud k tomu nehrajete v nějakém seriálu nebo netočíte filmy. Mě by angažmá zajímalo jen pod vedením nějaké autority, která by mě umělecky inspirovala.

Uznávám, že jsem hodně kritický a vybíravý. Škola pro mě byla hrozně zajímavá i z hlediska práce se sebou samým. Jsem docela prudérní - po tátovi, i když tak nevypadá. Chrlit emoce mi moc nejde. Obdivuji, když někdo umí na jevišti umírat láskou na první dobrou a tečou mu u toho skutečné slzy.

Autorské projekty. A dám je třeba na internet, kde se nemusím nikomu zodpovídat. Rád bych si to dělal po svém, a když to někoho bude zajímat, snad si k tomu cestu najde. Hodně zajímavá pro mě byla kombinace studia herectví a režírování - když jsem režíroval mámu a Karla (Karla Rodena, partnera Jany Krausové - pozn. red.). Obojí se zajímavě doplňovalo a zkušenosti z jednoho přijdou velmi vhod pro to druhé.

Pomáhám tátovi při jeho talkshow v technických věcech, s focením představení, postprodukcí a internetovými médii. Chystáme spolu i jeden satirický internetový projekt, úplně svobodně. Oba máme tendenci si myslet, že máme patent na rozum, a nechce se nám ustupovat ze svých představ.

Vedle hraní a režírování dělám počítačovou grafiku, spravuji webové stránky, točím videoklipy nebo videoprezentace pro firmy. Zajímají mě nové technologie. Kdo hledá svobodu, je v nich. Uživím se, jsem spokojený, nepotřebuji vydělávat milióny.

Původně jsem chtěl na FAMU, tam jsem se ale nedostal. Na DAMU jsem se hlásil spíš ze zvědavosti.

Že jsem se zbláznil, že to je kašpařina a žádná jistota. Když mě přijali, tak byl, myslím, docela rád, a když jsem se učil nějakou roli, začal mi dokonce radit.

To máte pravdu. Mám kolem sebe asi tisíc rádců, všichni mě mají rádi a myslí to se mnou moc dobře a všichni mají pravdu. Je mi třicet a mám pocit, že nežiju svůj život, ale život dobrých rad. David, který je o tři roky starší, to k sobě tolik nepřipouští, ten se někde vznáší - v tom je po mámě. Do mě se to všechno skládá, jsem úplně porostlý dobrými radami.

Taky si jich považuju. Pro Karla je herecká profese nade vše. Byl by velmi dobrý režisér, je empatický, trpělivý a ryzí.

Byl to jeho nápad. Dělali jsme spolu dvě věci: drama Philippa Claudela O lásce a pak původní hru Prší, kterou jsme napsali s Evou Prchalovou pro Karla, jeho bratra Mariana a pro mámu. Zkoušeli jsme to u Karla doma ve Skrýšově a to je úplně něco jiného, než když se to zkouší na scéně. Moc tomu zpočátku nevěřili, občas jsme s Karlem obtížně hledali společnou cestu, ale nakonec to dobře dopadlo.

Premiéru to mělo vloni na Vyšehradě. Režíroval jsem i scénické čtení pohádek Oscara Wilda. Děláme to s mámou, Karel Holas z Čechomoru k tomu hraje na housle a ještě k tomu běží taková moje abstraktní videoprojekce.

Při rodinném hraní bývá problémem organizační stránka - Karel měl málo času na zkoušení - a rozdílný pocit zodpovědnosti. Kdyby se to nepovedlo, tak za to nemůže Roden - ten je vždycky dobrý - ale ten protekční debílek. S maminkou máme velmi podobný vkus a dobře se doplňujeme. Vidím, že ji moje nápady baví a důvěřuje mi. Prostě ladíme.

Nevím, nikdy jsem nerežíroval mimo rodinu. Teď se na to chystám. Asi bude náročnější naladit se na společnou vlnu. To v rodině můžete přeskočit, tam to je. Přesvědčit někoho o svém pohledu bude těžké. Z někoho si uděláte srandu, popíchnete ho a on se z toho zhroutí. To v rodině není.

Škoda že už moc táta nehraje: vadí mu ten mumraj kolem toho, čekání, vysedávačky s divadelními partami, kdy všichni řeší divadlo a zapomínají na vlastní život. Táta je na to už pohodlnej. Tu a tam něco udělá pro nějakého kamaráda, nebo když ho to opravdu zaujme - třeba si zahrál ve filmu Tři sezóny nebo v divadle Komedie dělal s Davidem Jařabem Večery Analogonu. Už přes deset let hraje ve své autorské hře Nahniličko v divadle Kalich.

Schovává i další zajímavé divadelní texty, scénáře. Jenže má naprosto jasnou představu, jak se to má dělat. Žádné: Tady máte text a nějak si to zpracujte. Buď by si to udělal sám, nebo někdo, ke komu má naprostou důvěru. Třeba to někdy spolu zkusíme.

Ty klasické moc. Miloval jsem jako asi každý Princeznu se zlatou hvězdou na čele, Šíleně smutnou princeznu a Pyšnou princeznu, nejvíc se mi tam líbil Stanislav Neumann s tím svým skřehotavým hlasem. Měl jsem taky moc rád kreslené pohádky Karla Zemana o námořníkovi Sindibádovi, které mluvil Jan Tříska.

Dnešní děti jsou pod jinými vlivy, než byli princové a víly, takže i tahle pohádka bude trochu jiná. Víly tam jsou také hodně roztomilé, ale jiné, než na jaké jsme zvyklí. Všechny postavy tam jsou trochu stylizovanější, jen já s mojí Barunkou - Janou Pidrmanovou - jsme docela normální, mladý a neklidný zamilovaný pár. Mně se ta pohádka moc líbí.

Hodně do toho šije, ale on má tuhle zemi rád, a proto ho tak štve, co se tady děje. Táta tomu říká lokajská společnost. Dřív jsem si myslel, že to až přehání, ale teď sám vidím, kolik je mezi námi těch lokajů, kteří si všechno nechají líbit.

Jak se u nás hodně mladých lidí orientuje na kariéry, tituly, prachy. Nevědí, kdo jsou, a tak se stylizují do něčeho, co od nich očekává společnost, přijde mi to prolhané. Mám problém bavit se s vrstevníky, kteří mluví jen o tom, co všechno mají, co dokázali, tváří se hrozně silácky a nedokážou mluvit o svých slabostech, bolestech - ty má přece každý.