Článek
Do velké vody rodačka z Chebu poprvé vstoupila už v předškolních letech. Plavání pro Abhejali Bernardovou - tehdy ještě Petru - bylo však jen zlomkem z mnoha zájmů.
„Rodiče k němu vztah moc neměli. Vlastně nevím, proč mě tak chytlo. Se sportem jsem v naší rodině takový exot,“ směje se. Že by u ní v budoucnu převážilo nad vším ostatním, na to dlouho nepomyslela.
Změnilo se to až po jejích osmnáctinách, kdy do Prahy přijel na shledání se svými „studenty“ duchovní učitel Šrí Činmoj, jehož jméno znala díky svému zájmu o meditaci. „Měla jsem určitá očekávání, jak má jogín vypadat. Dorazil pak v šusťákové soupravě, jak kázala devadesátková móda.“ Od guru převzala duchovní křestní jméno, později ho zanesla i do občanky. V překladu Abhejali znamená čistá voda. „Maminka mi přesto dodnes říká Petruško.“
Kdybych si připouštěla handicap, nebyla bych šťastná, říká nejlepší česká paraplavkyně
Meditace, pro kterou díky Činmojovi intenzivněji zahořela, Abhejali přivedla zpět ke sportu. Krom meditace se stala členkou maratonského týmu. Činmoj vedle rozjímání doporučuje svým učencům také pohyb. Začala s během a postupně se opět nachomýtla k plavání.
Tehdy zahájila studium na dvou vysokých školách. Zahraniční obchod ani bohemistiku nicméně diplomem neuzavřela. „Na přednáškách se mi honilo hlavou, že mentální znalosti mě nijak neobohatí. Zanechání univerzit nelituju.“ Nastoupila do nově vzniklé firmy Madal Bal ve Zlíně, kde se natrvalo usadila. Prošla si nováčkovským kolečkem od účetního oddělení až po marketing, dnes převážně překládá knihy v tamním nakladatelství.
Sport jí zůstal jako volnočasový koníček, profesionálně nikdy nezávodila. Dlouho se považovala víc za běžkyni než plavkyni, teď je to vzhledem k výkonům ve vodě obráceně. V obou případech se označuje za „dálkoplaza“.
„Sprinty mě nelákají, mám ráda co nejmírnější tempo. Předurčená na dálky jsem i svou výdrží. Nezabalím to, když mě bolí nohy.“ Maratonci vedení Činmojem podle Abhejali usilují o sebepřekonání. „Když se nám do něčeho nechce, je snadné to vzdát. Nechtěla bych se ohlédnout za svým dosavadním životem a brečet, že jsem něco ani nezkusila.“
Víc než utonutí se obává mořské nemoci
Příležitost dostala v roce 2009, kdy ji kamarádky zlanařily na účast v plavecké štafetě na La Manche. Skupinové zdolání průlivu mezi Francií a Spojeným královstvím ji poučilo ve dvou věcech. Mořská voda je studená víc, než by čekala, a způsobuje nevolnost. Tukem se příliš neobalila, vážila jen 58 kilogramů, potýkala se s prochladnutím a lehce i s kinetózou.
„Bylo to krásné seznámení a myslela jsem si, že s plaváním seknu.“
„Nechtěla bych se ohlédnout za svým dosavadním životem a brečet, že jsem něco ani nezkusila,“ říká česká rekordmanka.
Něco ji ale stále pohánělo dál. Vydala se na Curyšské jezero, kde si střihla sólo přeplavbu. Naplněná pocitem, že to půjde, se rozhodla přeplavat úžinu mezi britskými ostrovy a Evropou po vlastní ose, aby dle Činmojovy filozofie přemohla sebe sama.
Bez povědomí, že zdolání La Manche patří do výzvy Sedmička oceánů (O7), se na něj začala ostře připravovat. Bez trenéra, ve volných chvílích při plném úvazku. „Po ránu jsem musela najít sílu vstát z postele a jít do bazénu. Zároveň vnímat své tělo a rozeznat, kdy potřebuji odpočívat.“ Trénovat vyrazila pochopitelně i na rybníky a jezera.
Bez ostatních se postarala o cvičení a další náležitosti. U vybrané plavecké asociace je zapotřebí zajistit si lodivoda, který pak plavci pluje po boku na lodi a směruje mu trasu. Někdy ho hlídá i pomocník na kajaku. Přeplavbu detailně monitoruje nezávislý pozorovatel, ten kontroluje i dodržování pravidel stanovených asociací.
Daniel Machek: Český rekord držel 34 let. I po šedesátce miluje extrémní výzvy
Abhejali na sobě smí mít jen plavky, koupací čepici, plavecké brýle či špunty do uší. Celou dobu má zakázáno se čehokoli dotknout kromě jídla a pití nebo léků, které jí v případě potřeby podává podpůrný lodní tým pomocí tyče.
„Máme domluvené znamení, že chvíli před přestávkou na mě zamávají červeným ručníkem. Už mám i vycvičený Pavlovův reflex. Poznám, jakmile mi začnou něco chystat.“
Říká se, že když máte mořskou nemoc, nejprve se modlíte, abyste to přežili, a pak naopak, abyste už umřeli
Necelých 34 kilometrů, nejkratší možný úsek, zvládla za 14 a půl hodiny. Šlo o spíše průměrný výkon, dosud nejrychleji La Manche přeplaval Australan Trent Grimsey – za necelých 7 hodin. Přestávky jsou povolené, pro plavce ale nežádoucí.
„Kdykoli stopnu, nepřibližuju se k cíli. Při pauze vámi různě vláčejí proudy, tudíž je lepší plavat dál.“ Obavy z utopení? Ty si nepřipouští.
„Při přeplavbách sice lidé i umřeli, pravděpodobnost je ovšem malinká. Tým vám hlídá počet záběrů za minutu, během občerstvení prohodíte pár vět, kdy zkoumají, jestli nejste mimo.“ Poslední slovo má vždycky lodivod, z vody ji může vytáhnout i bez jejího souhlasu.
Potmě má Abhejali plavání nejraději. Více se soustředí na sebe a vnímá jen tekutost otevřených vod.
Po adaptaci na prostředí se u Abhejali dostavuje klid. Pokud se jí zrovna nezvedá žaludek. Několikrát se musela zastavit, aby se vyzvracela.
„Říká se, že když vás postihne mořská nemoc, nejprve se modlíte, abyste to přežili, a pak naopak, abyste už umřeli. Tak to mám na moři dodnes. I když se posiluju prášky proti nevolnosti, málokdy zaberou.“
Nejradši plave potmě
Nejkratší trasa, dlouhá přes 14 kilometrů, přišla na řadu v roce 2013. Gibraltarskou úžinu přeplavala za čtyři a půl hodiny. Opět lepší průměr, jiným plavcům zabrala i více než deset hodin.
„Ne nadarmo ve výzvě figuruje. Ač je ze všech nejteplejší, střetnete se tam s velkými vlnami.“ Kvůli nim ve výsledku uplavala o pár kilometrů víc. Vrásky jí působili především žraloci, o jejichž přítomnosti v prostoru mezi Evropou a Afrikou slýchala.
„Někdy jsou jen zvědaví a neagresivní, pokud ale kolem vás začnou kroužit, přestává legrace. Kdyby stihli zaútočit, měla bych je naboxovat, hlavně nesmím předstírat mrtvou a dělat prudké pohyby.“ Doprovod jí nakonec dělal houf neškodných delfínů.
Pokračovala dál, nevyzpytatelným živočichům navzdory. Ani ne po dvou letech si vytyčila za cíl přeplavat kanál Catalina mezi stejnojmenným americkým ostrovem a Los Angeles.
Kvůli žralokům měla ke kajaku, v němž plula její kamarádka, přivázaný odpuzovač. Ten vydává elektrošoky, které jsou žralokům nepříjemné kvůli citlivosti Lorenziniho ampule (smyslový orgán na rypci).
Naskytl se mi pohled na nádherný fosforeskující plankton. Udělala jsem tempo a voda pode mnou se rozzářila
Odevzdala povinný „čurací plán“, podle jehož harmonogramu se měla v pravidelných intervalech zastavovat na vyměšování. „Jeví se absurdně, ale slouží pro vaši bezpečnost. Nemožnost čurat je jedním z příznaků podchlazení.“
Přeplavbu 32kilometrového úseku zahájila po třiadvacáté hodině, na břeh se dostala před devátou ranní. Na špici se v tomto případě nedostala, nejrychlejší byla Penny Lee Deanová z USA s časem sedm a čtvrt hodiny. Odměnou za třetí výzvu jí však byl vzácný zážitek. „Pod hladinou se mi naskytl pohled na nádherný fosforeskující plankton. Udělala jsem tempo a voda pode mnou se celá rozzářila,“ vzpomíná.
Na Catalině se Abhejali natolik líbilo, že se rozhodla dokončit celou O7. Stihla ještě navštívit JAR, kde na počest Nelsona Mandely plavala z ostrůvku Robben Island do Kapského Města. Tamní ledová voda ji definitivně přesvědčila, že respekt budící Severní kanál, kde teplota vody málokdy překročí 15 stupňů, s důslednou průpravou zdolá. Na řadu se však dostal až jako předposlední.
Méně než rok od poslední přeplavby přišel Cugarský průliv v Japonsku, 20 kilometrů za přibližně 11 hodin. Nestala se ani nejlepší, ale ani nejhorší. „Vyplavávali jsme ve tři ráno. Potmě plavu ráda, člověk se více soustředí na sebe. Máte omezený zrak i sluch, hmatem vnímáte jen tekutost.“ Orientovala se podle osvětlené stuhy připevněné na lodi, aby se neztratila.
„Co jsem se o sobě při přeplavbách dozvěděla, není zaplatitelné penězi. Získala jsem nadhled. Dřív jsem se donekonečna zabývala zdánlivě těžkými situacemi, teď je tak tragicky nevnímám.“
Další výzva na Havaji roku 2017 pro ni příznačnou havají nebyla. Potýkala se se silným větrem i nejdelší délkou kanálu, ten mezi ostrovy Molokai a Oahu měří 42 kilometrů. Abhejali se naneštěstí po 12 hodin z celkových 22, čímž se ocitla na chvostu plaveckého žebříčku, potýkala s nevolností.
„Přicházela co dvacet minut. Nemohla jsem v sobě nic udržet a byla jsem úplně dehydratovaná.“ Nezajímaly ji ani velryby, které se pod ní proháněly.
Když už se konečně mohla najíst a napít, zavadila o chapadlo medúzy. Byť jen lehké požahání jí způsobilo prudkou bolest, vyžádala si proto antihistaminika. A plavala dál.
V tomto momentu ve své knižní autobiografii Dokud voda neskončí poznamenává, že „pádný důvod přestat zatím nemá“. „Kdybych z vody vylezla, určitě by mě to zpětně mrzelo víc. Žahnutí by mě beztak bolelo i na lodi.“
Do vany si sypala led
Všechny nabyté zkušenosti ji zřejmě dokonale připravily na největší zkoušku výdrže. Psal se stále rok 2017 a Abhejali čekal Severní kanál, 34 a půl kilometru. Překonala ho za deset a půl hodiny, což byl ve 13stupňové vodě slušný výsledek. Teplota je to asi taková, jako když doma otočíte vodovodní baterii zcela doprava. Přibrala proto na rekordních 71 kilogramů.
„Když jsem měla zakázaný neopren, musela jsem si obstarat biopren. Přejídat se nestačí, musíte se i otužovat. Do napuštěné vany jsem si sypala led.“
Chlad zvládla, vše dobře dopadlo a mohla napnout síly na poslední výzvu. O7 dokončila před pěti lety 22 a půl kilometru dlouhým Cookovým průlivem mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu, který jí naboural představu, že je v cípu Oceánie teplo. „Voda měla okolo 19 stupňů. Navíc se objevil cyklon Gita, kvůli němuž jsme dočasně přerušili trénink.“
Odradit se nenechala, k cíli jí popohnala i novinka o zlaté olympijské medaili Ester Ledecké. „Jakákoliv šťastná zpráva mě nakopne a odvede pozornost od problémů na moři.“ A vlastní pocit vítězství? K tomu bezprostředně po 13hodinové plavbě nedospěla. „Byla jsem vymrzlá a ráda, že se můžu převléct a najíst.“
Služby pomocníků a veškeré cestovní výlohy platila ze svého, podpořili ji i příbuzní, přátelé a zaměstnavatel. Na otázku, kolik za celou výzvu, která není nijak výdělečná, jelikož nejde o profesionální závod, utratila, se na okamžik zarazí a začne v duchu počítat. Každá přeplavba ji vyšla na 200 tisíc až čtvrt milionu korun, celková výzva tedy stála okolo dvou milionů.
„Že bych toho litovala? Mám kde bydlet a co jíst, takže ne. Co jsem se při přeplavbách o sobě dozvěděla, není zaplatitelné penězi. Získala jsem nadhled. Dřív jsem se donekonečna zabývala zdánlivě těžkými situacemi, teď je tak tragicky nevnímám. Cítím se klidnější a vnitřně spokojená. Plavání jsem dala, co jsem mohla, a to mi přináší radost.“
Nezahálela ani za pandemie. 1111 kilometrů předloni urazila nejprve na moři mezi Doverem a Calais, pak na kole až do Chebu, odkud šla po svých do Prahy. Hranici si soustavně posouvá.
„Nechci zpohodlnět, jinak bych duševně zestárla. Samozřejmě už pociťuju hormonální změny, s přibývajícím věkem se o tělo musím více starat,“ říká rekordmanka, která se v květnu chystá na Everest Marathon: „Je to pidivýzvička. Aspoň se zase vpravím do běhání.“
Tomáš Vorel: Země se nám pod nohama mění v beton a asfalt
Otužováním proti nemocem
