A.N.D.U.L.A. - Jsem hrdý člověk, ale kdysi jsem se neměla ráda

Mně to ještě nedávno přišlo skoro jako sprosté slovo, zvlášť když vás tak označují lidé, kteří se úplně v online světě neangažují. Znělo to jako nadávka. Nepovažuji se za influencera, jsem holka, která dělá lifestylový Instagram.

Nepovažuji se za mentora nebo někoho s posláním něco učit, vychovávat nebo předávat nějaká moudra, protože jich sama ještě tolik nemám. Snažím se jen jít správnou cestou, a i kdybych měla motivovat k dobrému rozhodnutí, byť jen jediného člověka, tak mi to dává smysl.

Slovo influencer limituje, člověk kvůli němu přichází o osobitost. Už totiž nesmí dělat takové obyčejné věci jako jiní lidé. Ukázat někomu „fakáče“, nadávat za volantem, udělat myšku. Proto se beru jako A.N.D.U.L.A. a ti ostatní jsou influenceři.

Dokud jsem byla jen za A.N.D.U.L.U., ne za Anetu Chovanovou, což jsem teď, byla jsem dva až tři roky anonymní, schovaná za ten nick, mohla jsem si dovolit leccos. Mohla jsem být sprostá jako dlaždič, ne že bych teď byla přeslušná, ale musím udržet nějaký balanc.

Mohla jsem dávat totálně ostré příspěvky, psát svoje názory tak, jak je cítím, a ne tak, jak se ode mě očekává. Bylo to daleko svobodnější prostředí. Teď jsou tady třeba spolupráce se značkami, vůči nimž mám určitou zodpovědnost. Musím svoje reakce kontrolovat. Ale zase mi to pomáhá nebýt v osobním životě taková horká hlava.

Byla jsem autentická, opravdová, dovolila jsem si to, co si jiní nedovolí. Říkala jsem svůj názor, který mají lidi stejný, ale bojí se ho říct nahlas. Ztotožňovali se se mnou. Myslím si, že je to tak doteď, i když lidi vnímají, že se víc kontroluji, a reakce už nemám tak osobité.

Pracovala jsem jako farmaceutický reprezentant, posléze jako medicínský reprezentant. Jezdila jsem po lékařích, konkrétně gynekolozích. A musím říct, že ten byznys na mě byl tvrdý. Nejsem povaha s ostrými lokty a ani moc společenská, i když tak můžu působit. Instagram mi umožňuje schovat se před společností, moct ji obohacovat jen v online prostředí a zůstat ve vlastní sociální bublině. Být zavřená doma se svými náladami, které se snažím moc nepromítat.

Nikoho nezajímají moje problémy, starosti a stresy, i když občas je tam občas pustím. Moje začátky byly tvrdé, jsem zvyklá pracovat, už v šestnácti jsem chodila na dvě brigády, přes týden po škole od tří v solárku, o víkendu v hospodě. Neznala jsem žádné párty, pořád jsem pracovala, ale vydělala jsem si na tu dobu krásné peníze.

Pak jsem nastoupila na vysokou školu, ale tu jsem přerušila, a abych získala praxi ve zdravotnictví, nastoupila jsem do práce, kde jsem svážela genetický materiál. Vydělávala jsem málo, ale brala jsem to jako zkušenou a po devíti měsících mě vzali do největší farmaceutické firmy na světě.

Nedokážu se soustředit na práci a studium najednou. A i vzhledem k tomu, že moji rodiče neměli úplně na rozhazování, upřednostnila jsem tu práci a peníze před školou a nemrzí mě to.

Reálnou ne. Nikdy jsem nesnila o tom, co bude za pět let, protože vím, jak dokážou lidé i okolnosti cestu nasměrovat úplně jinam během jediného roku života. Určila jsem si, že se chci chovat slušně, dělat nějakou světu aspoň relativně prospěšnou práci a chci mít dobré peníze, postarat se o sebe, abych na nikom nebyla závislá. To byly tři faktory, kterými jsem se řídila.

Určitě. Pro mě je to základ. Nedělám si iluze. Určitě existuje nějaké procento lidí, kteří mají problém usnout a už se těší, až vstanou, aby mohli být v práci, která je stoprocentně uspokojuje.

Většinu z nás ale práce živí a chodíme tam, abychom si mohli ve volném čase dopřát zážitky a věci, které milujeme. Každá práce nás může na začátku neuvěřitelně bavit, ale pak přijde stereotyp. Mně stačí, když to budu mít padesát na padesát.

I když jsem měla už hodně sledujících, byla jsem jedna z posledních, kteří na tom začali nějakým způsobem vydělávat. Do šedesáti tisíc followerů jsem z toho neměla vůbec nic. Já chtěla mít svobodu a ta přesně ve chvíli, kdy začnete spolupráce dělat, končí.

Zábavné je to pro mě z poloviny, z druhé poloviny je to povinnost. Třeba jako u modelky, kdy si každý myslí, že je tahle práce bomba, ale neuvědomuje si třeba to, jaká je dřina být pořád jenom pěkná, takže jedí jen salát a plavky fotí v zimě. Fotila jsem párkrát pro sebe a je to vyčerpávající.

Prošla jsem si obdobím, kdy jsem se neměla ráda a nechala jsem do sebe vpravit spoustu chemie a výplní, solidně jsem se zohavila, a pak jsem používala filtry. Naštěstí jsem dostala rozum a díky bohu se to dalo zvrátit. Teď jsem tam, kde jsem byla kdysi a nepřipadala jsem si hezká.

Jsem se svým vzhledem spokojená, i když nesplňuji ideál krásy, ale vážím si toho, co mám. Nemám modelkovský Instagram, nejsem ničí tváří a mohu si dovolit žít reálný život. Moji sledující mě potřebují vidět takovou, jaká jsem, že mám občas nějaký pupínek, celulitidu, že nemám svůj den, cpu se sladkým, protože mám starosti. Tohle je realita, která mi ty lidí drží.

Když nechci, nedám si make-up, za hezkou se udělám, když se mi prostě chce. Myslím, že sedmdesát procent času se snažím být hodně přirozená, a ten zbytek se načančám.

Vším možným, co estetické kliniky nabízejí. Zkoušela jsem výplně, botox, který mi jedna doktorka napíchala do brady tak, že jsem nemohla pořádně mluvit ani jíst. Zkoušela jsem nitě, které mají fungovat jako lifting obličeje, to byla úplná katastrofa. Teď se soustředím na zdraví pleti a vnitřní pohodu.

Mám plastiku horních víček a augmentaci prsou, což byly operace, které jsem si zaplatila, a jsem s nimi spokojená, na rozdíl od těch různých spoluprací. Ostatní se dalo rozpustit anebo se to vstřebalo. Nebyla jsem schopná přijmout změny na svém obličeji a přebíjela jsem jednu úpravu druhou, abych se vlastně vrátila do původní podoby. Nebyla jsem trpělivá.

Přesně tak. Už také nikdy nedělám to, že bych propagovala něco, co si nevyzkouším na vlastní kůži. Třeba když podstoupím nějakou kúru, tak počkám na výsledek. Nikdy nevíte, jak to dopadne. Takže teď, když mi z nějaké kliniky napíšou s nabídkou nějaké úpravy, odpovídám, zda si myslí, že jsem šeredná. Mám radost z toho, jak to teď vnímám.

Leckdy jsem to, kam a komu informace o sobě podávám, podcenila. Před pár lety jsem napsala slečně, se kterou se znám přes Instagram šest let a vlastně ji pokládám za kamarádku, že jsem těhotná. Do čtrnácti dnů to bylo na všech možných portálech. To byl pro mě obrovský zlom a ranilo mě to. Změnila jsem to, jak to dělám. Už se o svoje soukromí tolik nedělím.

Jsem teď paranoidní, bojím se vést normální rozhovor v kavárně, filtruji informace, které pouštím ven. Spíš mlčím, než abych se do něčeho zamotala. Nechci říkat, s kým zrovna spím. Pokud budu mít nějaký dlouhodobý vztah, nemám problém to ventilovat, už vůči respektu k potenciálnímu partnerovi. Ale zároveň mě to mrzí, protože můj soukromý život s historkami z rande a tragický milostný život lidi bavil a i mě bavilo ho sdělovat.

Jednou týdně si k tomu sednu, třeba v čekárně u doktora anebo na běžeckém páse, a projíždím nové žádosti. Řeším tři aspekty - fotku, nick a historii. Kdo se mi zdá podezřelý, toho nepřijmu. Divné jméno, štěňátko místo fotografie, nulový počet příspěvků. To mě odradí.

Když někdo chce sledovat mě, měl by také něčím přispívat. Chci vědět, kdo to je. Nebudu se svěřovat úplně cizímu člověku. Musím říct, že od té doby, co jsem to zamkla, mám klid, žádné hejty ani hnusné zprávy. Ty stávající tedy neprobírám, jen ty nově příchozí. Moje krédo je: Chovejme se k sobě slušně.

Vlastně čehokoli, od mého vzhledu, mých vztahů až po to, jak vychovávám syna. Když nejste spokojený, tak takové zprávy jen přilévají olej do ohně a ubližují. Hodně mi taky psali, že jsem trapná. S tím můžu jenom souhlasit, protože hranice mezi trapností a vtipností je velmi tenká a individuální, že se nedivím, když si někdo myslí, že trapná jsem.

Já bych řekla, že nic, i když jsem zastáncem přísnější výchovy. Ovšem teď, když lidé mého syna vidí, říkají, jak je úžasné, jak je vychovaný, pozdraví, poděkuje. Lidi hodně řešili to, jak jsem syna učila spát samotného v pokoji a nechala jsem ho tři dny vybrečet. Od té doby už spí celou noc, jde sám do postýlky. Každá máma by měla dát jen sama na sebe, na svůj instinkt, jak to cítí. Můj syn je šťastný a já taky.

Znám holky, kterým manželství vydrželo tři týdny, ne sedm měsíců jako nám. Nicméně já nejsem typ, který by zůstával, když to tak necítí. Už vůbec ne kvůli lidem. Já potkala svého budoucího partnera a otce svého syna Františka, a vztah s mým manželem Petrem nebyl úplně spokojený. Ano, lidi se ptají, proč jsem si ho tedy brala.

Petr měl i spoustu práce, neměli jsme na sebe čas. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Svatba byla krásná, ale musím říct, že jsem krátce před ní Petrovi řekla, jestli bychom to neměli odložit. Říkal, jestli jsem se nezbláznila, když už je všechno připravené. Zkusila jsem to a neprošlo to.

Nelituju toho, myslím, že ani on ne, a jsme skvělí kamarádi. Ta svatba byla tak hezká, že už se znovu vdávat nepotřebuju. A nejlepší je, že už se moje babička přestala ptát, kdy se konečně vdám.

Byla jsem v pátém měsíci. Celý život jsem strašně hrdý člověk. Nevím, jak bych přistupovala k nevěře, kdyby se odehrávala v soukromí. Ale tohle se odehrálo veřejně, to jsem neskousla. Moje ego převážilo a řekla jsem si, že to zvládnu sama, bylo to brutální.

Myslela jsem si, že to nezvládnu, měla jsem neustálé křeče v břiše ze stresu, po narození syna jsem několik měsíců bojovala s laktační psychózou. Ale asi je dobře, že jsem na to byla sama. Byla to zkouška, kterou jsem zvládla. Domnívám se, že ten nahoře nám nikdy nenaloží na bedra víc, než uneseme.

Byla jsem u psychiatra, který se specializuje na těhotné ženy. Ten mi řekl, že jsem v pořádku, že to zvládnu sama a nepotřebuji žádná farmaka. V tu chvíli mi přišlo neuvěřitelné, že mi nechce pomoct. Ale on mi pomohl v tom, že usoudil, že jsem naprosto při smyslech.

Když se pak malý narodil, přepadaly mě šílené myšlenky, byla jsem strašně nešťastná a brala jsem to jako zničený život. Byl to šílený kontrast, když si ten Franta jezdil na dovolenou a chodil na rande, a já tam seděla s obrovským břichem, dvorci na prsou jako domažlické koláče, nešťastná a ubrečená.

Byla jsem zoufalá z budoucnosti, která mě čeká. O dítě jsem extra nestála, stalo se to náhodou. Pořád mě v noci budilo, nechtělo spát, nechtělo pít mléko, k tomu jsem nenáviděla, jak vypadám. Pak najednou, nevím, co se stalo, se to zlomilo a začala jsem na to dítě koukat úplně jinak. Teď už jsem na ty komplikace zapomněla, stejně jako na bolest při porodu. A už mě nic nerozhodí.

Faktorů bylo víc. Láska se ale nevrátila, on mě tak zradil a zranil. My mezi sebou měli z mé strany velkou chemii. A když jsme se vídali a předávali si syna, tak se ta chemie obnovila. Na tom základě jsme se začali víc vídat, trávit spolu víc času a malý Frantu totálně zbožňuje, milují se. Kdybych to měla vyhodnotit, tak syn tomu hodně pomohl, když bych to měla řešit jen sama za sebe, nikdy do toho znovu nejdu, protože jsem tušila, že to bude pořád stejné. Chtěla jsem to zkusit kvůli synovi a nemít výčitky, ale nevyšlo to.

Určitě ne. Mám to v sobě mrtvé. Už i ta chemie vyprchala.

Tak to bylo vždycky, jen když jsem byla s manželem, tak se o mě snažil starat. Od té doby mi nikdo s ničím nepomáhal a nepomáhá. Nejsem ale typ ženské, která by se hrdě plácala po rameni a říkala, že od nikoho nic nepřijmu. Kdyby mi chtěl někdo koupit diamanty, neodmítnu. Spíš jde o to, že když si můžu sama o všem rozhodovat, je to pro mě synonymum svobody. Tu potřebuju. Pro sebe i pro syna.

Spořím mu peníze, snažím se zajistit hezké bydlení, abychom měli pěkný život a nemuseli počítat. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych potkala někoho, kdo by se o nás starat chtěl a já bych si sedla a dala nohy nahoru.

Jistím se. Snažím se investovat do realit, i když bych mohla nakupovat lépe, a to do investičních bytů, což jsem měla původně v plánu, ale teď jsem peníze dala do našeho bytu, protože Praha je v jiné cenové relaci než Plzeň.

Jsem konzervativec, nejdu třeba do dluhopisů, ale teď jsem nakoupila nějaké realitní fondy. Takže nějaký obnos v investicích mám. Chtěla bych koupit i nějakou chatičku.

A konec Instagramu? Strach mám každý den a s každou spoluprací. Měli by ho mít všichni a přistupuji k tomu s obrovskou pokorou. Naštěstí dělám ještě externě marketing a snažím se vytvořit ještě jeden projekt, pasivní příjem, abych nebyla závislá jen na jednom zdroji.