Simona Babčáková: Největší slast je, když rozesměju lidi

Já se celá snažím být dobrý skutek. Někdy to vyjde a někdy zase ne. (směje se)

To nebyl můj nápad, vymyslel si to sám Jan Saudek. Ale je pravda, že andělský symbol ochrany, podpory a požehnání je mi velmi blízký.

Všude, kudy chodím, sbírám odpadky. Odpad taky třídím. Snažím se neplýtvat, kupuji lokální výrobky, takové ty základy. Podporuju Hnutí Duha a projekty, jako je třeba Konec doby klecové (usiluje o zrušení klecí ve velkochovech hospodářských zvířat).

Využívám toho, že mám známý obličej, abych lidi k těmto tématům přitáhla. I když je pravda, že v nedostatku informací asi problém nebude. To, co nám chybí, je spíš akce.

Nestačí mít jen hezký vztah k přírodě. Měli bychom taky v souladu s tímto vztahem konat. Například pohánět k odpovědnosti politiky, kteří rozhodují o naší zemi.

K čemu mi je, že mám ráda přírodu, když si pak zvolím zástupce, kteří nepodporují moudré zemědělství a hospodaření? Takové lidi je třeba vyměnit. To mi tu ale bohužel chybí.

Naprosto ve všem. Zpětná vazba politikům je, že pokud nám nevyhovují důsledky jejich rozhodnutí, tak si v příštích volbách zvolíme někoho jiného. A to mi opravdu chybí.

Nevím, čím to je, nejsem sociolog, ale je frustrující, že i když jsou jasně pojmenované chyby, jsou ve vládě stále tytéž typy lidí. Třeba karanténa nám ukázala, že by bylo fajn zvolit si více spolupracující politiky. Pokud by v budoucnu přišla nějaká jiná pohroma, byla by možná organizace státních nařízení moudřejší a efektivnější.

Mě velmi trápí plýtvání, vidím ho všude. Například si vůbec nemyslím, že potřebujeme takhle hustou síť veřejného osvětlení. Nemusí ani svítit celou noc.

Nelíbí se mi ani zdravotnictví, které je založené na tom, že zachraňuje následky nevhodného způsobu života. To je velmi neekonomické - tedy pro stát -, pro farmaceutický průmysl je to naopak výhodné. Co potřebuje reformu jako sůl, je i školství.

To je otázka, kterou si teď sama hodně kladu. Karanténa ve mně totiž spustila staré paniky - že se tady dějí velké společenské jevy, na které nemám vliv a které mě převálcují. Nemohla jsem dělat svou práci a zajistit si obživu.

Přepadl mě strach z bezmoci a z nedostatku. Nejtěžší bylo přijmout to velké NEVÍM, co se doopravdy děje, jak dlouho to bude trvat a jak se mám přizpůsobit. Na chvíli jsem proto propadla strachu z osudu.

Částečně. Já si myslím, že každý z nás přichází do života s tématy, která chce jeho duše prožít a na kterých se chce učit. A tato témata k němu přitáhnou určité události. Těmi si pak člověk musí projít. Nevyhne se jim. Ale způsob, jak tím vším projde, ovlivňovat může. Věřím taky na to, že na tomto světě máme každý svůj vlastní úkol.

Cítím, že jsem médium. Jsem nosič a zprostředkovatel informací. Jsem herečka, přes kterou tečou příběhy a která zprostředkovává emoce...

Největší slast pro mě je, když nesu radost a rozesměju lidi. To je moje mise. Taky přese mě tečou informace, které mohou lidem pomoct pochopit věci v jejich vlastních životech - proto mám svou One Human Show Simony Babčákové.

Jsou to taková setkání, během nichž se snažím lidem vtipným a autentickým způsobem předat nějaké informace. Mluvím s nimi o souvislostech, které mají zásadní vliv na náš život. Protože velké množství traumat podle mě vyplývá právě z nedostatku informací a z nedorozumění.

Přitom existují možnosti, jak si svůj život tvořit vědoměji a dělat ho sobě i druhým příjemnější. Lidé jsou po těchto informacích hladoví. A protože věřím ve svůj dar tyto informace předat srozumitelným a zemitým způsobem, začala jsem je sdílet.

Vždycky jsem k tomu tíhla. Věřila jsem, že existují i jiné možnosti, jak žít, než v jakých jsem já sama vyrůstala. Už dlouho jsem si kladla nutkavé existenciální otázky a měla jsem potřebu hledat odpovědi. A kdo hledá, ten najde.

Já konkrétně jsem našla inspiraci v duchovní literatuře a v lidech, kteří v tomto hledání byli o kus dál.

Například. Jarda Dušek mi byl na začátku velkou inspirací. To u něj jsem se učila improvizaci, to on mi otevřel obzory. Od té doby ale těch lidí přibylo - získala jsem dvě další průvodkyně, se kterými probírám svoje pochybnosti. S jednou z nich - Šárkou Volnou - jsem dokonce začala dělat semináře Laboratoř duše, kde mapujeme další souvislosti našeho vnitřního světa.

Jak kdy. Někdy cítím nějaké téma předem jako potřebné, až nutkavé. A někdy si ho vyberu až při komunikaci s diváky. Stejně je to většinou o tom, čím začnu. Pak už se to vyvíjí samo. Vždycky taky záleží na tom, jací lidé se daný večer sejdou. Já jsem jenom „služba“ a médium. Občas ale téma nastolí i nějaká událost, která se mi daný den stala.

Ohó! Konflikt je mé oblíbené téma. Protože konflikty nechceme, vytěsňujeme je, ale přitom k životu patří. Nevyhneme se jim. Je dobré vědět, jak pracovat s pocity hněvu, závisti nebo zloby.

Přijde mi praktičtější naučit se, jak konfliktem procházet, než obětovat důležité emoce, abych se konfliktu vyhnula. Každá emoce má totiž svůj důvod a chce nám něco říct. Je to ten nejcennější zdroj informací.

Stane. Občas je to na někoho prostě moc. Když to zprůměruju, tak zhruba dvacet procent lidí se mnou bývá spřízněných. Tihle lidi si většinou přijdou potvrdit něco, co už si sami objevili, a sdílet, že v tom nejsou sami.

Dalších dvacet procent sice tuší, o čem mluvím, ale teprve si ty informace dávají do souvislostí. Tito lidé během večera zažívají takzvané „aha momenty“. To znamená, že jim některé věci díky setkání „docvaknou“. To je pro mnohé velká úleva. No a pak je určité procento lidí, po kterém to zdánlivě stéká.

Ne, nedělám s nimi nic. Já nesoudím, co se stane se semenem, které rozsévám. Já dokonce vždycky už na začátku říkám: Pokud si někdo bude chtít usnout, tak ho nebuďme. Ono mu to do toho jeho podvědomí doteče i ve spánku.

Jo. Hlavně chlapi. (směje se) Hodně mluvím, je to proložené písněmi, je to v osm večer, lidi jsou unavený, takže občas usínají. Ale to není to, co by mě trápilo. Kdo jsem já, abych soudila, co si kdo odnese a kdy a jak to zúročí. Já jenom nesu informace.

One Human Show nemá stálé místo, jezdíme po různých místech republiky. Takže nemám lidi, kteří by se vraceli. Ale stává se, že za mnou po skončení večera přijdou lidé, se kterými cítíme rychlé porozumění, až spříznění. A to je moc hezké. Taky mě uklidňuje, že v tom nejsem sama.

Do budoucna chci dělat i semináře Prevence proti syndromu vyhoření. Líbilo by se mi taky spolupracovat se středními a vysokými školami. Sebepoznání, umění komunikace a duševní hygiena jsou totiž extrémně důležitá témata, která by měla být součástí běžné školní výuky. Zvlášť vhodné by to bylo pro děti na druhém stupni a pro středoškoláky.

Je důležité jim předat informace, co to vlastně ta dospělost je a co obnáší. Puberta, dospívání a přechod z dětství do dospělosti je totiž jedno z nejnáročnějších období v životě. V této době si vytváříme představu o sobě, o své hodnotě a o světě kolem.

My přitom děti necháváme bez zásadních informací. Ony procházejí obrovskou duševní a tělesnou proměnou, během níž potřebují hlavně pohyb na čerstvém vzduchu a vazby s vrstevníky, my je ale místo toho zavíráme do vydýchaných místností a zakazujeme jim, aby na sebe vzájemně reagovaly.

Nutíme je soustředit se na věci, které je vůbec nezajímají. A nárokujeme, aby všem šlo všechno stejně a dobře.

V době, kdy mají objevovat svoji jedinečnost! Navíc před ně postavíme osobu, která často nemá vyřešená svoje stará dětská traumata, natož aby řešila ta jejich. To pak nemůže dopadnout dobře - a to pro žádnou ze zúčastněných stran.

No... (směje se) Taková mrcha jako Renáta v Ohnivým kuřeti nejsem. To fakt ne. Ale ta postava v Comebacku, ta se mi asi podobá. Má stejný typ humoru jako já a podobně úsporně to vede i s dětmi. (směje se).

U nás tomu říkám výpadkové dny. Občas se zkrátka stane, že dětem oznámím mateřský výpadek, dám jim peníze na stůl a ony mají možnost se o sebe postarat po svém. (směje se) Taky je nekontroluju, jak dlouho jsou na počítači nebo jak moc koukají na televizi.

No, oni si nestěžují. Jen já mám potom občas výčitky, to je potom výčitkový den. (směje se)

Minimálně jednou měsíčně, občas dvakrát. Většinou jsou to dny, kdy fakt nemám na nic energii. Jsem vyčerpaná, často řeším nějaké složité téma. Zmocní se mě emoce a položí mě do postele. Nebo do vany. (směje se)

Podle pocitu. Pokud mám sevřený žaludek, tak roli odmítám. Ideální je, když cítím nadšení.

Obecně jsou to spíš divadelní role. Důvod je jednoduchý: nejdřív je tři měsíce zkoušíme a pak několik let hrajeme. S postavou proto strávím daleko víc času a s tématem mám možnost pracovat ve větší hloubce.

Pokud budu konkrétnější, tak mi hodně dala role Mefistofela ve Faustovi. Hrála jsem ji okolo svého třicátého roku, kdy jsem hodně řešila dobro a zlo. Zásadní pro mě byla i autistka Wendy v Kakadu (hra měla premiéru v Dejvickém divadle v roce 2014).

Nejsem si vědomá, že bych s nějakou rolí vysloveně bojovala. Je ale pravda, že k té autistce jsem si dlouho hledala cestu. Je to svět, se kterým nemám vůbec žádnou osobní zkušenost a kontakt. Proto jsem dlouho pátrala po nějakém přístupovém kódu. Hledala jsem, o čem budu vyprávět. Co je v tom příběhu mého.

Rozhodně jsem nechtěla jen napodobovat nemocné lidi. Nakonec se to povedlo, i když až v generálkovém týdnu. Najednou se to celé vypointovalo, a to dost dramatickým způsobem.

Stalo se to, že moje dcera dostala febrilní křeče. Odvezli ji záchrankou do nemocnice. Všechno dobře dopadlo, ale já jsem si v tu chvíli díky tomu uvědomila jednu zásadní věc: že je sice skvělý dělat ezoteriku a vznášet se na obláčku nadhledu, ale pokud jde o život mého dítěte, tak jde všechno stranou.

V takové chvíli slíbím prakticky cokoliv komukoliv, jen když to dopadne dobře. Příběh autistky měl najednou skutečné kontury. Uvědomila jsem si, že ta hra je pro mě hlubokým přitakáním životu hendikepům navzdory. A že křehkost tělesné existence je hendikep sám o sobě.

Ano, nejenom pro mě. Ačkoliv to v té hře nebylo nikde řečeno, lidi to tak četli. Přicházeli za mnou rodiče autistických dětí, kteří přesně tohle zažívali. To vložené úsilí se mi vrátilo.

Spoustu věcí. Ráda si čtu, chodím na filmy, na výstavy a na koncerty. Samozřejmě vzorně pečuji o děti a domácnost, to už jsme si řekly. (směje se)

Snažím se cvičit s Honzou (hereččin partner), koukáme na seriály, scházíme se s přáteli, jezdíme do přírody, na výlety, chodíme hrát pétanque na Letnou.

Ráda zažívám chvíle jen tak. Hodně ráda se taky vyhřívám ve vaně plné horké vody. Teď jsem k tomu objevila ještě i maďarské termální lázně, takže na začátku a na konci zimy se tam na tři dny jezdím prohřát. No a pak si taky ráda vymalovávám mandaly a háčkuju.

Ne. Tam ještě nejsme. Já jen vím, že chci mít svatbu s blízkými lidmi, kteří jsou skutečnou součástí mého života. Ty chci za svědky. Ale datum a formu vymyšlenou ještě nemáme, na to je čas.

To se ještě uvidí. Nechci to zakřiknout. Teď totiž začíná čas přísnějšího měření, jestli to rozhodnutí obstojí. Všechno je proces.

Může se vám hodit na Seznamu: