Psycholožka Jana Woleská: Neumím dát návod na krásný a skvělý život

Má práce. Jako psycholožka pracuji už devětadvacet let. Začínala jsem hned po škole, když jsem měla sama malé dítě, a to jako psycholožka v kojeneckém ústavu.

Současně jsem učila na Soukromé vyšší zdravotnické škole Médea sestřičky, zdravotnické záchranáře a porodní asistentky a k tomu jsem ještě pracovala na půl úvazku jako specialista pro lidské zdroje v Pražské teplárenské. Věděla jsem, že to není cesta, kterou bych chtěla jít, ale byl to dobrý trénink komunikace a vyzkoušení si jiného prostředí.

Pak jsem odešla a nastoupila jako ředitelka na Médeu, k tomu jsem si nechala jen malý úvazek v podobě práce v kojeneckém ústavu. Velkou změnu jsem udělala až po atestaci z klinické psychologie a následně i psychoterapie, když se mi podařilo získat smlouvy s pojišťovnami. Letos je to dvacet let, co mám svou ordinaci.

Už od roku 1998 jsem měla současně i malý úvazek ve FN Motol, původně jsem tam patřila na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče, následně byli psychologové centralizováni pro celou nemocnici na oddělení klinické psychologie a tam patřím dosud, ale víceméně se pohybuji celý čas po oddělení intenzivní péče a KARIM.

Celá ta léta učím a různě přednáším, posledních dvanáct let na vysoké škole. Potkávám se denně s velkým množstvím lidí a mám i hodně klientů, a tak mám i spoustu nejrůznějších zážitků. Za ta léta jsem si vyslechla spoustu zoufalých věcí.

Ano. Protože modely chování jsou velmi podobné. Mění se pouze postavy, které se do těch situací dostávají. Je důležité si uvědomit, že v tom člověk není a nemusí být sám.

Když nám někdo řekne, zvládla jsem to, něco mi to dalo, poučila jsem se, někam jsem se posunula, pak je to super. I já jsem se knihu snažila napsat věcně, velmi reálně, ale i odlehčeně a s nadsázkou.

S úsměvem říkám, že ta nejhorší charakterová postava je podle vlastností osoby, kterou jsem potkala já sama. Když se mě má supervizorka ptala (supervizi máme povinnou), jestli bych tu cestu chtěla projít ještě jednou, zcela vážně jsem řekla a myslím si to stále, že ne.

Vývojová psychologie říká, že ve stáří člověk dojde k moudrosti a smíření a může říci, vším jsem byl rád. Asi ale ještě nejsem dost stará a ani dost moudrá, a tak stále říkám, některé cesty je lepší nevracet. V životě jsou věci tak, jak jsou, a je potřeba si na to zvyknout.

Jak zpívá Radůza, nepřítel, nejlepší byl učitel. Ale troufám si říct, že vím, že některé věci se mi už nikdy nestanou. I mě to hodně naučilo, moc za to děkuji, ale když se podívám zpátky, běhá mi mráz po zádech.

Pravda je taková, že se knihou prolínají i situace, které mi jsou nějak blízké. Ať chcete nebo ne, není to učebnice, takže tam je jistě i otisk autobiografie. Situace jsou ode mě i od mých klientů, ale zachovávám anonymitu a míchám postavy a děje.

Uvědomila jsem si, že každý najde v knize situaci, která mu bude něco z jeho života připomínat a něco ho v knize osloví. A možná mu pomůže se na problém podívat z jiného úhlu. To byl důvod, který mě vedl k napsání knihy.

Všechno, co je v knize, se stalo, jiným lidem a trochu jinak, ale vše se opravdu stalo. Mám mnoho dalších silných příběhů.

Už sbírám materiál na další knihu. Dva příběhy už mám v hlavě, ale nejprve musím dodělat učebnici psychologie, na které teď pracuji.

Ve chvíli, kdy mám pocit, že jsem udělala úplně všechno, mám čisté svědomí a unesu i ten konec, který není vždy lehký. Kdybych ten pocit neměla, neobstála bych sama před sebou.

Relaxací pro mě je, že se občas jdu někam podívat, půjčím si psa od syna anebo si občas jdu něco koupit. Díky bohu to není jídlo, protože to už bych neprošla dveřmi.

Ráda cestuji, to teď při covidu nešlo, už je to lepší, ale přece jen ještě je to dost jiné. Když to nešlo vůbec, potřebovala jsem mít pocit, že jsem užitečná. Zpětnou vazbu jsem v ten čas dostávala alespoň z práce.

Oba jsou to nesmírně charismatičtí lidé a mám je moc ráda. Profesor Robert Lischke, přednosta 3. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol, přední hrudní chirurg, vzdělaný muž, který má můj velký respekt, a doktor Jan Beroušek, vedoucí lékař lůžkové části KARIM pro dospělé, úžasný, laskavý a velmi milý člověk, který je mi v práci velkou oporou.

Často se s oběma potkávám při své práci a vyskytuji se na stejných pracovištích, ale na ARO u doktora Berouška jsem přece jen trochu víc. Ta práce mě baví a myslím, že to o mně všichni vědí.

Adam je můj soused. Ve svém letenském bytě bydlím přes třicet let a Adamovi tolik let ještě ani není. Jeho rodiče bydlí na stejném patře, takže ho znám od narození. Adam je nesmírně milý, kultivovaný a laskavý člověk, mám ho moc ráda.

Moje kniha měla kromě tří kmotrů i dvě úžasné kmotřičky, dvě půvabné a krásné dámy, které mám též moc ráda, spisovatelku Báru Nesvadbovou a komtesu Izabelu E. Sternbergovou z Jemniště.

Nemyslím si vůbec, že to je s námi tak špatné. Je to na nás a my to zvládneme! Myslím, že kdybychom měli v životě jen ustláno na růžích bez trní, které by někdo odstranil, tak bychom asi nebyli připraveni na život a na žádnou zátěžovou situaci.

Ale ať chceme nebo ne, když životem jdeme, tak se nám všem vždy něco stane, něco, co nečekáme, co si nenaplánujeme, na co se nepřipravíme a co nás překvapí.

Kdo tvrdí, že ho nic nepřekvapí má buď velmi omezené rozhledy, anebo nemluví pravdu, divíme se všichni a pořád. Občas trochu víc, než bychom chtěli, ale takový je život, je krásný a barevný, ale ne všechny barvy jsou pastelové.

Já vždy za vše, co mi život přinese, poděkuji, ale jsou opravdu věci, které kdybych si mohla vybrat, tak je neprožiji.

Ano, také v knize píšu o tom, že si máme vzít dost času na to, než rozhodnutí uděláme. A když ho uděláme, nemáme ho už zpochybňovat. Protože i tomu nejlepšímu rozhodnutí se dá něco vytknout.

A ani tomu nejhoršímu rozhodnutí nejdou upřít dobré úmysly. I nejhorší rozhodnutí nám něco dá a něco se na něm naučíme, něco pochopíme a někam se posuneme.

Neumím dát návod na krásný a skvělý život, to prostě nejde. Občas se mě klienti ptají, jaký je rozdíl mezi mnou a jimi, a já jim říkám, že obvykle jen v tom, že dopředu vím, jak to dopadne, v tom je jediný rozdíl. A přesto i já tou cestou občas jdu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: