Psí psycholog zlobivá zvířata i pokouše

„Ano, jsem podivín. Jinak bych nemohl dělat to, co dělám,“ pousměje se jednačtyřicetiletý Rudolf Desenský, který si říká psí psycholog. Už z dálky vidím jeho království. Boudu na kolečkách se satelitem na střeše a kotce kolem. V obci Zlátenka parkuji za bývalým teletníkem. Podle jeho rad, které uvádí na svém webu.

Na kůlu před zhruba třísetmetrovou cestou vedoucí k jeho „obydlí“ nelze přehlédnout ceduli s velkým nápisem Vlčáry. Tak nazval svůj dvouapůlhektarový pozemek, který zdarma dostal k doživotnímu užívání od své kamarádky. Má ho celý oplocený drátěným pletivem. Není divu, že na brance není žádný zvonek. Každou návštěvu patřičně ohlásí hlasitým štěkotem jeho smečka psů.

Sotva překročím práh Desenského území, už mám na světlém triku obtisky tlap jednoho z hafanů. Další tři vrčí a poskakují kolem mě. Rudolf na ně vrhne přísný pohled a krátce sykne. V tu chvíli se všichni rozutečou. Poslouchají ho na slovo. „Však se taky psům věnuju přes dvacet let,“ říká muž, který už napravil přes dva tisíce psychicky narušených zvířecích jedinců.

V maringotce zařízené jen tím nejnutnějším se posadím na jedné ze dvou postelí. Vedle mě se uvelebí fenka švýcarského bílého ovčáka. „Když ke mně Snowee přivezli z útulku, měla devatenáct kilo. Teď má čtyřicet,“ pohladí ji s láskou po hřbetě. Mluví tiše, ruce má složené v klíně a jen málokdy se mi podívá do očí. Většinu času svůj pohled upírá na malý počítač postavený na stolku u okna. Ten představuje jeho hlavní kontakt s okolím.

Do doby, než ho objevila média, se lidí stranil. „Měl jsem svůj klidný život jen s pejsky a nic okolo. Ale dnes je to trochu jinak. Před časem se o mně začalo psát, protože jsem byl ten divnej, kterej hodně vybočuje. Kterej cení zuby na psy, a když je potřeba, pokouše je. Tak se o mně veřejnost dozvěděla… Teď už mě to s lidmi baví. Ne tedy se všemi, ale s těmi, kteří se přátelí se psy. Zjistil jsem, že nás, takových bláznů, je víc.“

Na Rudolfa Desenského se obracejí lidé, kteří jsou ze svých mazlíčků zoufalí. I během našeho rozhovoru mu zazvoní telefon. Zpočátku chvilku naslouchá ženskému hlasu a pak se stručně zeptá: Jak je starej? Co má za problém? Opět chvilku mlčí.

Poté spustí: „Když se mým psům něco nelíbí, mají naučeno odejít. Ne dělat agresivní triky. Ty jim nedovoluju. Nemají svobodu projevu. A v tom je váš největší problém. Rozmazlenost. A ta znamená anarchii. Váš pes si prostě může dělat, co chce. Stačí ho jen ukáznit…“ chrlí rady a nakonec paní odkazuje na své dvě knihy, ve kterých najde řešení, jak se problému s pejskem zbavit.

„Baví mě dělat problémové psy, bázlivé, agresory. Ty, co hodně vybočují,“ zajiskří mu v očích. Své škrábance a jizvy vůbec neřeší. „Psů, kteří mi dali opravdu zabrat, bylo několik,“ zamyslí se. „Nejtěžší případ, který jsem měl, byla československá vlčanda. Byla tak bázlivá, že byl problém ji vůbec postavit do reality. A trvalo to zhruba čtyři roky, než se stabilizovala. To stejné kdysi vlčice, kterou jsem si vzal ze slovenské zoo. Taky jsem s ní poměrně dlouho nemohl najít společnou řeč.“

Zuřivce prý zkrotí během chvilky. „Jde o to stáhnout jejich ego, sundat malinko temperament, naučit je myslet, přizpůsobit se a dohodnout se o vzájemném neútočení. Ve finále si je skamarádím.“ Univerzální postupy na to nemá, protože každý pes je jiný. Základ však zní: mít psa rád. „Jinak by neměl rád on mě. Nabídnu mu, aby mě pochopil, a já se snažím pochopit jeho. A když najdeme společnou řeč, pes přijde na to, že umím sice být nebezpečný nepřítel, ale taky skvělej kámoš. A on moc dobře ví, co si má vybrat.“

I když prý ovládá řeč svých svěřenců, nejčastěji s nimi komunikuje tou lidskou. „To proto, že žijí v naší společnosti a potřebují, aby znali klasické povely. Ale pokud pracuju s nováčkem nebo ho potřebuju napravit rychle, tak používám jejich řeč.“

Na řadu pak přicházejí gesta a mimika. „Musím u psa vyvolat nějaký pocit. Pokud se mě bojí, utlumím adrenalin a nabídnu mu pocit bezpečí. Ale pokud mě chce pokousat, jdu za ním stejným krokem a se stejným postojem těla, jako on. Má vzpřímený ocas s páteří, krok plíživý. Já jdu do něj stejně, akorát ne po čtyřech, ale po dvou. A on pochopí, o co jde.“

Se zvířaty se pere jen ve výjimečných případech. Když už však musí, je to velmi rychlé. „Pes prohraje. Dám mu tak najevo, že by bylo bezpečnější být mým kamarádem. Pokud to neví napoprvé, podruhé mu to připomenu srozumitelněji. To už mám dopředu promyšlenou taktiku a porazím ho na úrovni, o které se mu nikdy nezdálo.“

Tyhle postupy ale nechce do detailu zveřejňovat. „Po čumáku mu nejdu, to by mi prokousl prsty. Ale v podstatě mířím na krk. Víc neřeknu, protože kdyby lidi s tímhle experimentovali, bude to špatný. Navíc to moc nedělám. Za letošek jsem sáhnul psovi po krku jen jedinkrát.“

Rozumět psům ho naučila praxe. Sbíral sice různé odborné publikace, ale nečetl je, protože na ně neměl čas. Rady stejně nijak zvlášť nepotřeboval. Díky svému výbornému pozorovacímu talentu prý v okamžiku ví, co neposlušný pes potřebuje, kde má problém.

„Umím sledovat energie, auru, různé nuance, které normální člověk nevidí. Dokážu si všimnout sebemenší změny v chování a určit, proč k ní došlo,“ tvrdí. Nejvíc mu napoví pohled do očí. „Přes oči poznám, co má pes uvnitř duše. A co je v jeho myšlenkových pochodech.“

Psi, kteří projdou jeho výchovou, mají většinou za sebou pohnutý život. Buď se k němu dostali z množíren, kde jejich jedinou úlohou bylo rodit a rodit, nebo byli týraní či páníček nezvládl jejich výchovu.

Ani jeho život však nebyl procházkou růžovým sadem. „Táta dělal celý život šoféra, matka pracovala jako dělnice ve fabrice,“ svěřuje se. S rodiči a svým bratrem žil v Děčíně. O dva roky mladšího sourozence ale poznal až ve svých necelých pěti letech. Když byly Rudolfovi dva, rodiče se rozvedli. „A bráchu, tehdy ještě miminko, dali do kojeňáku, mě do děcáku. Dodnes si pamatuju, jak mě tam vezli. Neplakal jsem. Měl jsem spíš strach. Převládala ve mně beznaděj, nevěděl jsem, co se děje,“ vybavuje si dramatický zážitek.

S biologickou matkou se už pak nikdy nesetkal. Otec se za ním občas stavil. A když mu byly čtyři a půl, táta si ho vzal opět k sobě. Nevlastní máma si to přála. I jeho mladšího brášku. „On ale byl privilegovaný, protože byl jinej. Já byl vždycky malinko rebel. To on ne.“

Po základní škole se šel učit na hodináře. Bydlel na intru a v rodině to opět začalo skřípat. „Rád pracuju se psy grázly, protože sám jsem býval grázl,“ řekl mi na začátku rozhovoru. Teď si tuhle větu dávám do souvislostí. „Když to doma neklape, začnete vybočovat. Proto dnes dokážu pochopit děcka, která šikanují, ubližují druhým nebo dělají lumpárny. Snaží se tak dát najevo, že je v rodině něco špatně.“

Přiznává, že on také spadal do téhle kategorie. „U psů, kteří vybočují, je to stejné. Doma je nestabilita a oni nerozumějí tomu, co se kolem nich děje, co se po nich chce. Protože jsem si tím prošel, mnohem lépe do toho vidím.“

On, jak tvrdí, sice byl grázl, ale nikoho nešikanoval, nebil. „Na učňáku jsem chodil za školu, kouřil jsem, utíkal na zakázanou do hospody. Byli jsme taková trojka kamarádů. Když se vyjmenovala naše jména, bylo jasné, že je nějaký malér.“

Později se od bratra dozvěděl, že se rodiče zase rozvádějí. „Věděl jsem, že je mezi nimi napětí, ale neříct mi tak zásadní věc?!“ trochu se rozčílí. „To jsem bral jako hrubou křivdu. Takže jsem začal dělat paseku iksnásobně větší než předtím. Kopal jsem na všechny strany.“ Domů pak už moc nejezdil. Radši si na víkendy našel brigádu. „S romskými občany jsem myl vagóny. Nebyla to ani tak dřina, spíš špinavá práce. Ale tehdy za to byly velké výplaty.“

Definitivní útěk z domova vyřešil rázně. Našel si dívku a rozhodl se, že si ji co nejdříve vezme. „Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Byla jedináček, takže chtěla hned dětičky. Bylo to jednoduché.“ Kvůli svatbě se musel nechat uznat plnoletým. Nebylo mu totiž ještě osmnáct. „Chybělo mi jen pár měsíců,“ usmívá se s tím, že jeho partnerka byla o malinko starší, takže podobný problém řešit nemusela.

Ačkoli měl jako dítě na zvířata silnou alergii, sám se z ní vyléčil. Chtěli totiž se ženou koupit zahradu a prodejce ho postavil před volbu: „Buď si pořídím pozemek i s agresivním a neposlušným německým ovčákem, nebo pes skončí v guláši,“ líčí Desenský.

Zvíře si nechal. Chtěl ho zkusit napravit. A poprat se se svou alergií. Kolikrát, když vlčáka pohladil, otekl a dusil se. Pídil se po tom, jak psa cvičit bez dotýkání. Za dva měsíce ovčák poslušně reagoval na posunkové povely a grimasy. „Ovládal jsem ho vnitřními pocity. Uvědomoval jsem si, že mi to jde.“ Za půl roku zmizela i jeho alergie.

Zpočátku se ještě živil hodinařinou. Ale když začaly frčet digitální hodinky, už si tolik nevydělal. Proto s řemeslem skončil a raději se věnoval cvičení psů. To se ale příliš nelíbilo jeho ženě, která ke zvířatům zas tak vřelý vztah neměla. „Ve chvíli, kdy jsem přišel z práce domů, drapnul jsem psa a šel s ním do přírody. O víkendu jsem pak s ním nasedl na motorák a jeli jsme.“ Kam, to mu bylo jedno. O směru se vždycky rozhodl až ráno na nástupišti.

Vztah s manželkou po dvou letech zkrachoval. „Děti nemáme, takže jak já říkám, šťastně jsme se rozvedli. Ona si teď žije svůj spokojený život a já taky.“

Po čase si udělal v Děčíně mikroazyl pro psy z ulice. „Odchytávali jsme je, protože jinak by museli být utracení.“ Jenže město ho příliš nepodporovalo. Proto odešel do jednoho brněnského útulku.

„Nejdýl tam vydržel pracovat jeden kolega. Půl roku. Pak se oběsil. Já tam zůstal čtyři měsíce. Sice jsem se nevěšel, psychicky v pořádku jsem ale taky nebyl. Vládla tam zloba, agrese, bezpráví a křivda ze strany šéfů. Víc k tomu neřeknu. Ale hodně jsem se tam naučil. Především vydržet. Naštěstí jsem měl dost přátel, o které jsem se mohl opřít.“

Rozhodl se postavit na vlastní nohy. Nejprve začal napravovat svou vlastní duši. „Pokud zametáte jiné prahy, musíte mít nejprve zameteno ve svém.“ Zbavil se určitých křivd a nepochopení. Vyrovnal svou psychiku. A začal naplno pracovat se zvířaty.

V tuhle chvíli má ve Vlčárech na převýchovu sedmnáct psů různých ras. Víc jich prý nebere. Zdůrazňuje ale, že jeho mikroazyl není útulkem. „Jen rekreačním střediskem s převýchovným pobytem pro psy od problémových majitelů.“ Výdělky žádné nemá. „Žiju z darů. Když někdo přijde s problémovým pejskem a já mu pomůžu, tak mi tu třeba nechá nějakou kačku pro hafany. Abych měl hlavně z čeho živit je. Já vždycky nějak přežiju. A když něco potřebuju, řeknu přátelům, kteří mě nenechají potopit.“

Říká o sobě, že je takový vlk samotář. „Jsem rád, když někdo za mnou přijede, ale ještě radši, když odjede. Nemusím koukat, jestli mě někdo sleduje, co dělám, jestli jsem náhodou někoho nenaštval. Psovi můžu říct, co chci. Sice z intonace pozná, že jde o výraz, který je pro člověka urážlivý, ale on se usměje a ještě mi donese balónek. Žiju prostě na jiné planetě než každý normální člověk.“