Příběhy žen, které Vánoce neslaví

Na okenních parapetech stojí svíčky. Místnost zaplňuje vůně smažených dobrot vyrovnaných na stole. To je židovský svátek chanuka, který v prosincových dnech slaví stovky rodin, které u nás žijí. Němcovi k nim patří.

„Chanuka není naším největším svátkem. Není to svátek z tóry, z Pěti knih Mojžíšových. Normálně tak jdeme do práce. Spíš si myslím, že ji Češi nejvíc znají. V něčem připomíná Vánoce,“ říká mi Irena Němcová. Máma čtyř dětí, jež odmalička vědí, že Ježíšek dárky nenosí.

„Narození Ježíše Krista jako židé pochopitelně neslavíme. Štědrý den i ty po něm jsou proto u nás jako každé jiné dny. Jen děti zůstávají, podobně jako jiné v Česku, koncem prosince doma,“ přibližuje některé odlišnosti vnímání nynější atmosféry.

A nechybí jejich potomkům prosincové dárky? „Ne, dostávají je jindy. Jejich kamarádi se ostatně také víc těšívají třeba na každou sobotu, na náš šabat. Něco malého pro radost si totiž obvykle vybírají každý týden. A když k tomu přidáte další židovské svátky, kterých je opravdu poměrně dost, mám pocit, že dostávají stále něco,“ směje se.

Obratem se znovu dostáváme k chanuce, ke svátku světel, jak se jí podle zapálených svíček a planoucích olejů v malých nádobkách rovněž říkává. I k ní ostatně sem tam malá odměna patřívá. Záleží na konkrétní rodině. „Se svátkem jsou tradičně spojené mince. Ať už čokoládové, nebo ty skutečné, drobné,“ podotýká Irena Němcová.

Co naopak patří k chanukovým dnům pevně, jsou tradiční pokrmy. „Může to být cokoliv smaženého. Oblíbené jsou koblihy, bramborové placky v mnoha a mnoha variantách. Do všeho navíc vstupuje móda. Takže v Izraeli si o chanuce koupíte koblihy celozrnné, placky z červené řepy, cukety, z batátu… Ovšem když vám nedělá smažené dobře, ty pokrmy jíst nemusíte. Není to nutnost,“ upřesňuje.

Pomineme-li přípravu pokrmů, je podle ní hlavně před chanukou nutné myslet na nákup dostatečného množství svíček. Vyrábí se sice i speciální druh určený pro tuto příležitost, ale ke svému účelu poslouží jakékoli. Oblíbené jsou také již zmíněné kalíšky naplněné olivovým olejem. Stačí do nich vložit knot a zapálit. Cílem plápolajících světýlek je, aby byla domácnost vidět zvenčí. Předávat poselství o zázraku.

„Naše děti rozhodně nemají chanuku nejraději z celého roku. Stejně či spíše silněji vnímají purim, pesach nebo svátek, kde se tančí s tórami,“ vyjmenovává jiné významné dny židovské víry. Důležité podle ní je zejména, aby se všichni během nich viděli, mluvili s těmi, které mají rádi.

Proto se ostatně chanuka v teplejších oblastech často slavívá před domy, kde si lidé nad mísami smažených dobrot povídají. „U nás to nejde, je zima,“ směje se Irena Němcová.

Nicméně dodává, že organizování a návštěvy řady večírků k chanuce rovněž pevně patří: „Jelikož máme čtyři děti, v prosinci budeme jen slavit a slavit.“ Podobné akce jsou podle ní spíš veselé. Kdežto ty „pravé“ české Vánoce vážnější.

Srovnávat atmosféru rozhodně může. Z dětství si totiž pamatuje i křesťanské svátky, jež se u nich slavívaly: „Táta není židovského původu. Navíc, když jsem byla malá já, panovala doba, kdy nebylo dobré vyčnívat. Znám tedy i chuť bramborového salátu… Nechybí mi ale vůbec. Stejně jako mámě. Ta mi zas vyprávěla, že doma hrávali na Štědrý den karty.“

V žertu zmíní, že informace, že Vánoce skutečně doma neslaví, vzbuzuje u známých nejčastěji údiv: „Neočekávají to. Když se jedna lékařka ptala syna, co dostal pod stromeček, mlčel. Pak na mě přísně koukla, co jsme to za rodiče, když mu nic nedáme. Musela jsem jí vše vysvětlit. Tedy to, proč nemáme stromeček, kapra, salát ani dárky…“

Podobně nevážně se s nynějšími dny vyrovnávají podle ní židé v celém křesťanském světě: „Ti ve Spojených státech chodívají do čínských restaurací. Kdysi si chtěli volno s blízkými užít, tak hledali, kde mají otevřeno. A jelikož provozovatelé čínských bister také nic v tyhle dny neslaví, zrodila se tradice. Dnes již v USA fungují běžně také košer čínské restaurace.“

A jaký je tedy ten největší svátek, na nějž se jejich děti těší? Ptám se přece jen znovu s vidinou Štědrého dne a mých potomků. „Asi narozeniny. A my dcerám a synovi kupujeme větší dárky navíc na podzimní a jarní svátky. Před pesachem jde i o ryze praktickou věc. Je s ním hodně příprav, a když dostanou něco nového, zabaví je to a já mám šanci všechno stíhat,“ konstatuje.

Připomíná opětovné vysvěcení druhého Chrámu poté, co byl znesvěcen vojsky syrského krále Antiocha IV. Podle talmudu našli Židé po příchodu do Chrámu pouze jednu nádobu s čistým olivovým olejem, která stačila pro chrámovou menoru na jeden den. Zázrakem však olej hořel po osm dní, což stačilo, aby byl vylisován, připraven a posvěcen nový.

Kruhem desítek lidí koluje velká dřevěná nádoba plná voňavé tekutiny. Uprostřed shromáždění plápolá oheň. Je zimní slunovrat a novodobí Slované právě slaví jeden ze svých největších svátků. Krátké dny se začnou za chvíli nepozorovaně, ale o to jistěji prodlužovat.

„V té ručně vyřezávané míse se slovanskými symboly – nazývané okřín – je medovina. Také ona k Slovanům odjakživa patří,“ vypráví mi Pražanka Kateřina Truksová. „Stejně jako uctívání Slunce,“ dodává.

V civilním povolání grafička, jež z části pracuje také jako servírka a správkyně webu jedné paleo-veganské restaurace (paleo je stravování inspirující se dobou paleolitu, striktně vylučuje obilí a mléko). Kateřinina cesta k našim předkům a jejich víře začala před několika lety. Tehdy nezažívala právě jednoduché období a zatoužila prostě žít jinak.

„Měla jsem partnera, dceru, ale nějak se nám nedařilo. Nakonec jsme se rozešli. Cítila jsem v sobě, že potřebuji změnu, najít sama sebe. S tím přišla i má potřeba provádět různé rituály, které by mi k hlubšímu pochopení a spojení sama se sebou pomohly. Ovšem zprvu jsem ani nevěděla, jak by měly vypadat,“ ohlíží se.

V rámci osobního rozvoje se zapisovala do nejrůznějších kurzů, zkoumala náboženské směry. V tomhle rozpoložení se nacházela i jednoho dne, když si s dcerkou vyšla do pražské Divoké Šárky. Uprostřed přírody narazily na skupinu lidí tancujících za doprovodu bubnů, kteří ji hned zaujali. Netradiční taneční rituál vedl mexický šaman, jak zjistila vzápětí. Dozvěděla se také, že se všichni scházívají pravidelně. Neváhala a na příští sraz dorazila i ona.

„Moc se mi u nich líbilo, ale časem jsem zjistila, že mi chybí něco takzvaně od nás, z Česka, prostě hledala jsem nějaké rituály s prvky naší kultury,“ pokračuje. Začala pátrat na internetu, kdo by její požadavky mohl splňovat, a narazila na organizaci Slovanský kruh. Konkrétně na vyprávění jejich oficiálního žrece, jak se nazývá slovanský kněz, Zdeňka Olderta.

„Zhlédla jsem video a měla jsem konečně jasno,“ tvrdí. Když dorazila na akci Slovanů, okamžitě cítila, že je to ono. „Byla jsem u nich hned jako doma. Jejich pravidla a atmosféra kruhu podobně smýšlejících lidí oslovila moje srdce,“ líčí.

Ve společenství se nyní pohybuje tři roky. A jak se tedy ona chystá na křesťanské Vánoce? „Stejně jako jiní. Jen před nimi ještě slavím pro sebe mnohem důležitější svátek, zimní slunovrat 21. prosince,“ odpovídá mi. Doplňuje, že leccos je u nich doma stejné jako u jiných Čechů. Mají stromeček, dárky, klasické pokrmy, jen na Ježíška se nevěří. To, že neexistuje, ví i její pětiletá dcera. „Nechtěla jsem jí lhát,“ podotýká Kateřina Truksová a upřesňuje: „Snažíme se nepodléhat tolik bezduchému vánočnímu konzumu, spíš se propojovat s duchovní atmosférou vánočních dní.“

Podobně to podle ní má řada novodobých Slovanů. Štědrý den slaví „kvůli rodině“, ovšem jejich srdce se obracejí spíš k zimnímu slunovratu. I letos se tak sejdou na předem určeném místě a čekají je hodiny vzájemného souznění, meditace, vnímání přírodních jevů a vyjadřování úcty slunci a svým předkům.

„Oproti nim však vše kratší dobu. Oni se rituálům při zimním slunovratu věnovali celou noc a celý den. Udržovali oheň, tančili, bavili se. Po obřadu následovalo čtrnáctidenní období běsů, kdy věřili, že do okolí vycházejí temné síly vyvolané nedostatkem slunce. Slované se je snažili zahnat zpět, kam patří. Nasazovali si proto na tváře různé masky, chodili na koledu, modlili se…“ vypočítává namátkou další rozdíly starých a novodobých slovanských tradic.

A v čem se naopak podobají? „I my jsme venku dlouhé hodiny, takzvané běsovské masky si na tváře taky kreslíme a hoří nám i oheň. Jsme často oblečení ve vhodných oděvech, většinou bílé barvy. Tedy barvy symbolizující čistotu i ochranu,“ podotýká. Nicméně zdůrazňuje, že pravidla jen doporučují: „Nejsme dogmatici. Jen chceme, aby obřad měl nějakou úroveň.“

Než ale samotný rituál slunovratu začne, rozdělí se novodobí Slované na ženy a muže. Pánové pak zpravidla připravují ohniště, dámy zdobí strom, případně oltář, chystají jídlo. Zahájení obřadu je následně spojené s očištěním bylinami, se vznikem kruhu. To je už kolem šesté večer, tedy tma.

Celou oslavu řídí ceremoniář, případně ceremoniáři. Během ní se uctívají mimo jiné všechny světové strany, přiřazují k nim různé přírodní živly a síly… Zpěv a tanec mají zase rozproudit energii, radost, spojit zúčastněné podobnými silnými vjemy a pocity. K tomu jim pomáhají zvuky různých hudebních nástrojů, nejčastěji šamanských bubnů, či různých chřestidel, rolniček a dřívek. V emočně silné atmosféře zaznívají osobní modlitby. I tady hrají důležitou roli bylinky. Splnění prosby podle slovanské víry zaručí jejich vhození do ohně. K zakončení seance pak patří symbolické kolování již zmíněného okřínu plného medoviny a pronesení oslavného přípitku.

A kolik dorazí na podobnou akci lidí? „Kolem padesáti šedesáti. Záleží na počasí, na tom, jak má kdo čas,“ podotýká. Po obřadu následuje, tedy již v hluboké tmě, hostina. K tomu, aby se zúčastnění trefili s jídlem do pusy, slouží zapálené pochodně, případně baterky nebo čelovky.

„Jak jsem říkala, nejsme rigidní. Vymoženostmi moderní doby si rádi pomůžeme,“ směje se Kateřina Truksová. Sama nedávno prošla zasvěcením na kněžku, což jí v budoucnu umožní obřady podobné slunovratu vést. Věří v to, že novodobých Slovanů bude v ČR dále přibývat: „Jsou nás stovky. Ale hlásí se další a další. Ocitli jsme se v době, k níž patří hledání vlastních kořenů a návrat k našim zapomenutým tradicím a předkům. Cítím, že naše duše po spojení s našimi kořeny touží,“ uzavírá.

„Maminka utahaná z práce. Babička, která přijela na návštěvu a do maminky reje. Tatínek sedí v křesle, kouří a dělá se neviditelným. Já to pozoruju a je mi smutno,“ popisuje mi nejranější vzpomínky na vánoční atmosféru Hana. Patří k Moravankám, které letos nechystají štědrovečerní menu ani nezdobí stromeček. Nynější majitelka biokadeřnického salónu v Praze se do hlavního města přesunula z Třebíče kvůli manželovi, Egypťanovi. Jmenuje se Eslam Abdel Moneam Muhammad ElSayed Hassan. Jeho žena mu říká jednoduše Sam. Chtěla, aby spolu žili v kosmopolitnějším městě. Zatím se to ale nedaří.

„Prosincové svátky jsem už v dětství nikdy neměla ráda a vlastně jsem jim moc nerozuměla. Proto ani letos nebudu zdobit stromeček, kupovat kapra, péct cukroví. Chutná mi hlavně to maminčino a pekla jsem sama vždycky několik druhů, ale když jsem se před pěti lety řízla o formičku a musela jsem místo pečení na šití, řekla jsem si dost. Ano, nálada Vánoc je sice slavnostní, ovšem někdy i jaksi dusná a nepravdivá,“ líčí máma dávno dospělého syna.

„Kouzlu vánoční atmosféry jsem na čas znovu podlehla, když byl syn malý. Vyprávěla jsem mu o Ježíškovi a popravdě jsem ani sama netušila, proč to dělám. Když si jednou přivázal dopis určený Ježíškovi k ruce a já si toho nevšimla a při mojí tajné noční návštěvě pokojíčku ho vzbudila, nejvíc mě ranila věta: Mami, proč mi lžeš?“ říká.

A tak legendu o Ježíškovi poměrně brzy doma opustili. Ona sice dál pro rodinu chystala dárky, večeři, nicméně po odchodu syna z domu v udržování tradice zcela přestala. „Taky jsem se po sedmnácti letech rozvedla. Došlo mi, že žiju život, který žít nechci. Vdala jsem se ve dvaceti, o rok později jsem měla dítě, od 29 jsem podnikala,“ vypočítává.

Pár let před čtyřicítkou se rozhodla život radikálně změnit. „Byla jsem unavená, vyhořelá a smutná žena. Udělala jsem to, o čem spousta lidí jen sní a nikdy to neudělá. Prodala jsem svůj dům v Třebíči, jehož součástí byl i zavedený kadeřnický salón, a vydala jsem se hledat duševní rovnováhu do Egypta,“ konstatuje s tím, že vůbec poprvé v životě udělala „něco opravdu ztřeštěného“. Z Třebíče odjela s dvěma kufry a naplánovala si, že v Africe stráví zhruba půl roku až rok, během něhož bude jen odpočívat.

Osud tomu ale chtěl jinak. Už po šesti týdnech potkala na ulici v Hurghadě svého druhého manžela, o 15 let mladšího vysokoškoláka. Narazili na sebe, když šel její kamarádce ukazovat byt k pronájmu.

„Hned jsem poznala, že je to ON. Sice jsem mu zprvu náš vztah vymlouvala, ale on řekl kouzelnou větu: Nech tyhle úvahy na mně. Tak jsem to udělala,“ směje se. Po roce, kdy spolu žili, se vzali. Za pár týdnů oslaví tříleté výročí vztahu. Možná se však ani osobně neuvidí.

Pohádka o princi totiž zatím nemá šťastný konec. Její vyvolený nedostal od českých úřadů povolení ke vstupu do Česka, a tak paní Hana žije v Praze bez něj. On pracuje ve Spojených arabských emirátech. Oba věří v zázrak, který by se z rozhodnutí soudu, na nějž se obrátili, mohl stát právě v prosinci.

„Mé letošní vysněné Vánoce? Probudím se konečně vedle svého manžela a prožijeme volný den tak, jak se nám oběma bude chtít. Možná ho strávíme lenošením v posteli, možná nějaká procházka, možná návštěva nějaké památky v Praze, možná výlet. Možná pojedeme navštívit maminku a mého syna. Žádný plán nemám, jen si moc přeji, aby byl manžel už tady, v Praze.“

A když se to nepodaří? „Nepojede-li máma za bratrem a jeho rodinou, budu s ní a se synem Matýskem. Budou-li mít jiný program, klidně si budu číst a místo slavnostní večeře si zavolám se Samem. Ten je jako každý jiný muslim na Štědrý den v práci. Už jedenáct měsíců pracuje v zákaznickém centru nadnárodní firmy, kde vyřizuje hovory anglicky mluvících klientů.“

Ostatně pro Hanu Moneam se sňatkem s ním změnilo nejen příjmení, ale i víra. Přihlásila se k islámu. „Vím, že jsou Češi k muslimům hodně nedůvěřiví, ale věřte mi, většina z nich jsou normální, velmi laskaví lidé, v jejichž životě hraje důležitou roli rodina,“ popisuje.

Ostatně o islám se zajímala ještě před osudovým setkáním na hurghadské ulici. V roce 2010 si kvůli jinému známému koupila korán a začala ho pročítat. „Ač jsem sama nepokřtěná, vždy jsem v ‚něco‘ věřila. Říkala jsem tomu vyšší moc, vesmír, až jsem začala používat slovo Bůh. Islám jsem si pak vybrala i jaksi logicky, prostě mi dává z mnoha důvodů smysl. Kvůli sňatku se Samem jsem musela být součástí jednoho ze tří monoteistických náboženství. A ty svátky? Vánoce již u mě doma nahradil ramadán,“ uzavírá.