Článek
„Od samého začátku jsem věděla, že devadesát procent je, jak se říká, v hlavě, ale změnit něco na povel a lusknutím prstu není tak jednoduché, jak se zdá,“ říká dnes maminka půlroční Barborky.
To, že příčinou zdánlivé neplodnosti může být jakási psychická překážka, potvrzují i odborníci na lidskou duši. Urputná snaha o početí a stres z toho, že se to ani s pomocí lékařů nedaří, podle nich zřejmě může ovlivnit produkci některých hormonů.
Psychoterapeutka Petra Winnette je přesvědčena, že za zdánlivou sterilitu někdy může psychika. „Jakási vnitřní překážka, která blokuje produkci hormonů.“
Terapeutka Petra Winnette, ředitelka Institutu náhradní rodinné péče a občanského sdružení NATAMA, to vysvětluje lapidárně. „Matka příroda si nejspíš říká: Ti jsou nějací vystresovaní, ti by nebyli dobří rodiče.“
Záhada, proč to nejde
S početím dítěte má v České republice potíže zhruba každý šestý pár a u pětiny se nikdy nezjistí, co se vlastně děje. Právě v takových případech je na místě věřit, že naděje umírá poslední. „Všem pacientkám zdůrazňuji, že je třeba doufat, že se to jednou podaří. Na druhou stranu ale doporučuji žít normálním životem, neupínat se pouze k početí,“ podotýká Jan Šulc, zakladatel pražského Centra asistované reprodukce Gest.
Podobná slova ale slyší zoufalé ženy ze všech stran. Od kolegů v práci, od příbuzných, kamarádek. Pocit selhání, že nenaplnily svou mateřskou roli, to v nich sotva může zažehnat. Nejhůř na tom bývají úspěšné ženy kolem čtyřicítky, které rodiče už odmalička hnali za tím, aby to v životě dotáhly hodně vysoko. Samými jedničkami ve škole počínaje a prestižní profesí konče. Když najednou zjistí, že existují limity, které jim brání být stoprocentní, je zle.
„Jedna paní se mi přiznala, že za dobu, co se hormonálně léčí, si nic nepamatuje. Ani divadelní představení z předchozího večera. Místo toho, aby vnímala, co se děje na jevišti, v duchu řešila, kdy začne menstruovat, kdy jde na další transfer vajíček a jestli má šéfovi říct, že možná na čtyři roky vypadne z práce,“ popisuje jeden ze svých případů psycholožka Markéta Rokytová.
Přijetí adoptovaného dítěte natolik ovlivní mentalitu maminky, že navýší produkci oxytocinu a dalších hormonů, čímž se odstraní jakýsi blok, neviditelný důvod pro neplodnost.
I když se její klientky pokoušejí navenek zachovat klid, v soukromí to prožívají o to víc. Někdy to vede až ke zhroucení jejich vztahu s partnerem, který se často dlouhá léta netočí kolem ničeho jiného než správně načasovaného pohlavního styku.
Od přírody nervák
Vzhledem k tomu, že na rozdíl třeba od rakoviny, o níž vypráví do novin kdejaká celebrita, je u nás neplodnost stále citlivé téma, proto si přeje Lenka z úvodu tohoto článku zůstat se svým příběhem v anonymitě. Na dobu, kdy se léčila s neplodností, vzpomíná jen nerada, vždyť to bylo pro ni období temna.
„Na klinice, kam jsme se po třech letech vydali, nám dělali různá vyšetření. Jedno ukázalo, že má partner pomalejší spermie, ale nebylo to tak hrozné. Nicméně jsem podstoupila všechny čtyři cykly umělého oplodnění, které hradí pojišťovna, ale vajíčka se mi pořád někam ztrácela. Už tehdy mě napadlo, že to může být v psychice.
Gynekolog Jan Šulc připouští, že v některých případech je neplodnost z medicínského hlediska záhadou.
Zároveň mi bylo jasné, že nejvíc stresu prožívám v práci a že s tím asi nic neudělám, protože jsem od přírody nervák. Navíc každý, kdo má zkušenosti s umělým oplodněním, ví, jak je na tom s psychikou žena napumpovaná hormony,“ popisuje Lenka pravděpodobnou příčinu toho, proč se jí tak dlouho nedařilo přijít do jiného stavu.
Pravda, s přítelem to začali zkoušet až po třicítce, ale to je přece dneska všeobecný trend, ne? Nikdy je zkrátka nenapadlo, že zrovna jim to nepůjde.
„Ne že bych dávala přednost kariéře, to vůbec ne, ale do sedmadvaceti jsem studovala a potom bydlela po podnájmech. Nechtěla jsem přivést dítě do existenční nejistoty, takže jsme nejdřív koupili a vybavili byt, pořídili si auto…,“ vysvětluje, proč rodičovství odložili na dobu, kdy jim oběma s přítelem bylo dvaatřicet.
Pomohl jí vyhazov
„Nikdy, ani po zmařených pokusech, jsem neztratila naději, i když ten poslední neúspěch jsem pořádně obrečela a snažila se zapomenout prací. Jenže za pár dnů jsem dostala nečekaně po jedenácti letech výpověď. Byl to další šok.
Snažila jsem se bývalému šéfovi aspoň vysvětlit, proč jsem, jak mi tvrdil, pracovně polevila. Jezdit na služební cesty a píchat si injekce s hormony na benzínkách a na zaplivaných záchodech není žádná sláva. Najednou jsem cítila velkou prázdnotu. Bez dítěte, bez práce. A co dál?“
Zhruba měsíc Lence trvalo, než se smířila se ztrátou zaměstnání. Pak se ale rozhodla ze situace vytěžit něco pozitivního a volno využít k tomu, aby se dala po hormonální léčbě psychicky do pořádku.
„A tak jsem začala aktivně odpočívat. Na podzim jsem chodila na houby, v zimě jsme jezdili lyžovat do Alp. Na jaře jsme s přítelem odjeli na dovolenou k moři, kde jsme se dohodli, že s hledáním práce na plný úvazek nebudu zas tolik pospíchat, že přece máme něco našetřeno. Týden od týdne jsem se cítila lépe.“
Všem pacientkám zdůrazňuji, že je třeba doufat, že se to jednou podaří.
Loni začátkem léta zjistila, že je těhotná. „Nedokážu říct, čím to bylo, ale vůbec mě to nepřekvapilo. Jako kdybych to věděla. Ještě předtím, než jsem si udělala test, jsem to tak nějak cítila. Přesto jsme prožívali obrovské štěstí a zároveň obavy, aby všechno dobře dopadlo. Když jsem přišla ke svému gynekologovi s tím, že mám pozitivní těhotenský test, sestřička mi řekla: Vy jste živým důkazem toho, že i když něco vypadá opravdu beznadějně, nemá se házet flinta do žita.“
Adopce uvolňuje
Ženy, které se mnoho let marně pokoušejí počít dítě, však znají i jiný způsob, jak se přeladit na příjemnější notu a přestat myslet na útrapy spojené s léčbou neplodnosti. Říká se mu adopce. Není náhoda, že se psychologové setkávají s řadou párů, které přivedou na svět vlastního potomka záhy poté, co si osvojili cizí dítě, nebo o něho alespoň zažádali. Statistiky neexistují, ale podle odhadů je to až dvacet procent případů.
„Jedná se o páry, jejichž neplodnost je způsobena psychologií, která ovlivňuje hormonální činnost, chemii celého těla. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že přijetí adoptovaného dítěte natolik ovlivní mentalitu maminky a celé rodiny, že navýší produkci oxytocinu a dalších hormonů, čímž se odstraní vnitřní překážka, neviditelný důvod pro neplodnost,“ konstatuje po deseti letech zkušeností i s takovými páry Petra Winnette.
Také psycholožka Markéta Rokytová zná několik žen, které po mnoha letech pokusů o umělé oplodnění nakonec otěhotněly přirozeně, kdy už měly doma osvojené dítě nebo o adopci zažádaly.
Když se adoptivní rodiče dozvědí, že čekají vlastní miminko, logicky je polije pocit nekonečného štěstí. Vždyť co jiného si deset, možná i třináct let přáli. Jenže úkol postarat se najednou o dvě malé děti je později vystaví těžké zkoušce. Zvlášť ženy po čtyřicítce, úspěšné lékařky, právničky či novinářky, které se do té doby věnovaly hlavně své kariéře, nemusí novou roli zvládat tak, jak by si představovaly.
„Biologické rodičovství se od adopce přece jenom odlišuje. Něco jiného je, když dítě počnete a nosíte v sobě, než když si přinesete půlročního kojence z ústavu. Pro maminku je rozdíl citelný, protože ke svému dítěti pociťuje silnější pouto. Není úplnou vzácností, když se rodina začne k vlastnímu potomkovi chovat jinak,“ upozorňuje Petra Winnette.
„Známe ale mnoho rodin, kde se po počátečních potížích situace zlepšila a děti zažívají lásku a přijetí stejnou měrou. Rodiče jen potřebovali radu a podporu, ale nakonec jsou šťastní, že mají obě děti,“ líčí Petra Winnette veselejší příběh, na jehož začátku byla nedobrovolně dlouhá léta bez dětí.
