Petr Janda: Není dne, abych si nezabrnkal

Bylo natáčení dokumentu velkým zásahem do soukromí?

Jsme poměrně otevřená rodina. Třeba na Štědrý večer nebo v jiných vypjatých momentech to bylo sice složité, ale vše jsme zvládli. Film je nízkorozpočtový, a tak se tam některé plánované věci nepovedlo zařadit. Třeba můj koncert v Americe nebo časté návštěvy v Paříži.

Jak kameru snášely vaše dcerušky?

Dobře. Jsou ve věku, kdy je zajímá hlavně koukání do mobilu, takže jim to většinou bylo fuk.

Jak vznikla vaše přezdívka Django, podle které se film jmenuje?

Mám ji už od roku 1968. V té době jsme byli po invazi ruských tanků ve Francii. Francouzi jsou známí tím, že komolí jména a čtou si je po svém. S mým jménem se nabízelo několik variant, včetně džambo, což je šunka. Někdo pak vyslovil džango. Protože to byl skvělý francouzský kytarista, kterého obdivuju, líbilo se mi to. Myslím, že mi tak začal říkat Jan Pacák, náš bubeník.

Viděl jste dokument Olgy Špátové o Karlu Gottovi?

Viděl a bylo to i smutné. Snažil jsem se, aby ten můj tak smutný nebyl. Zatím celkem dost sportuju a mám malé děti, ale to měl Karel taky. Já se o ně ale fakt starám, vozím je na koně, na tenis, do školy. Tu máme daleko. Jezdím s nimi v pondělí, středu a pátek, pak jdu na tenis, dám si oběd a pak zase pro děti. Vyjíždím v sedm ráno a vracím se kolem šesté.

Dobrovolně?

Ano. Mám ty holčičky moc rád a máme úžasný, vřelý vztah. Takový jsem ještě nezažil, ač dětí mám docela dost. Vozím je rád, protože auto je intimní prostor a my máme čas si povídat o všem možném. Díky tomu jsem zjistil, co si všechno pamatuju ze školy, kromě matiky je toho celkem dost. Čtrnáctiletá Anežka se hodně ptá, míří na gympl. Jedenáctiletá Rozárka se občas taky zapojí.

Od rockera bych nečekala, že bude tak brzo vstávat.

Co mám dělat, můj čas nastává v šest třicet. Stačí mi spát pět a půl hodiny, víc toho nenaspím. Někdy si dám dvacet po obědě a někdy usnu i v autě. Tedy ne při jízdě, ale když na ně čekám.

Jak na vás zapůsobila návštěva některých míst, kde jste začínal? Třeba klubu Olympic?

To bylo zajímavé. Navštívil jsem ho pár let před natáčením, takže mě to úplně nepřekvapilo. Sál se změnil, dnes je to malé divadélko. Vzpomněl jsem si, kde jsem stával já, kde jsme měli šatnu nebo kde stálo pianino, na které jsme hrávali. Překvapilo mě, jak to bylo malinké. Dřív mi to přišlo velké, teď je to takový obývák.

Jaké bylo setkání s Jiřím Kornem, který s vámi začínal?

Hrál s námi dva roky, rád jsem ho asi po sedmi letech zase viděl. Nedávno měl úspěšný koncert v O2 areně, tak jsem mu držel palce. Je to pro mě pořád kolega.

A co váš bývalý bubeník František Ringo Čech? Jak vycházíte s ním?

Na stará kolena jsme se ukrutně skamarádili. Za všechna příkoří se mi omluvil, dřív do mě rýpal všemi možnými zbraněmi. Ale musím říct, že teď klobouk dolů. Je nesmírně pracovitý, stál za úspěchem skvělého zpěváka Jiřího Schelingera, dělá divadlo, dal se do malování a má s ním úspěch. Jeho velká touha tvořit je nakažlivá. Jsou lidi, kterým vůbec nevadí, že celý den proflákají a neudělají vůbec nic. On je o rok mladší než já a ve tři ráno vstává a maluje. Já vstávám později než on, ale taky pracuju každý den. Vážím si všech, co to mají podobně.

Stále cvičíte na kytaru?

Ano, mě to baví. Touha si zahrát je stále silná. Kytaru si beru i na dovolenou a není dne, abych si nezabrnkal. V rodině to nemá velké sympatie. Když hraju, holky ostentativně bouchnou dveřmi. (směje se)

Ve filmu vystupuje taky váš kamarád Miloš Zapletal. Ten vám dělal v sedmdesátých letech manažera. Jak se to stalo?

Ve filmu připomínám, že se narodil o den dřív než já a ve stejné porodnici. Je to zvláštní osud. Kdybych se ho nezeptal, nikdy se to nedozvím. Jednou jsme jeli v noci v autě bůhví z jakého koncertu. Jsou to intimní a zvláštní chvíle ve tři ráno, kdy je tma a před námi strašné kilometry. Vesnice prázdné, nikde nikdo. Člověk si pak v autě povídá o životě. A já na něj jednou spustil, jestli se narodil v Ostravě. On že ne, že v Praze. A kde, prosím tě? V Londýnské, odpověděl. Povídám, počkej, já se taky narodil v Londýnské. A ty kolikátého? Řekl, že prvního května, no a já jsem druhého ve stejném roce.

Jak jste se seznámili?

Přišel za námi v roce 1975, kdy byl Olympic na dně. Všechno bylo špatné, vrcholila normalizace. Zničehonic se objevil dlouhý chlap v baloňáku a tesilkách. To nám bylo podezřelé. Tvrdil, že by nám rád dělal manažera. Ten náš zrovna odcházel a prodal nás Zapletalovi za korunu.

Přišla změna?

Ano, a veliká. Přišel rok 1979 a s ním album Prázdniny na Zemi. To už bylo něco. Pak se nám začalo dařit.

Kolem vás bylo několik úmrtí blízkých lidí. První manželka, syn Petr, dva muzikanti z kapely. S tím se asi člověk snadno nesmíří.

Dva muzikanti nám odešli v plné síle, Berka a Peroutka. S ním jsem se opravdu kamarádil. Bylo na něj spolehnutí, vždycky měl čas a byla s ním legrace. Je mi to hodně líto, i když je to už deset let. Stres a zármutek chvíli trvají. Ale ředí se i novými událostmi. U někoho to přebolí snáz, třeba Pavel Chrastina umřel před dvěma lety, ale s ním jsem od roku 1969 už nepracoval, i když pro nás i potom občas něco napsal. Když zemře zhruba stejně starý kolega, neberu to fatálně. Chápu, že jeho život skončil.

Vaše první žena Jana prý byla rebelka, je to pravda?

Ano, už od pohledu. Na hlavě měla dvoucentimetrového ježka. Já měl naopak vlasy až na záda. Když jsme šli spolu, vzbuzovali jsme v té prudérní bolševické společnosti úplnou nenávist. Připomíná mi to dnešní dobu. Lidé taky nejsou schopni překousnout odlišnost. Nenávist k jinakosti je v lidství zakořeněná, málo platné.

Rozumíte jí, máte ji taky?

Myslím, že trošku jo. Je to přirozené. A už na to mám nárok. Když dnes vidím některé kreace na hlavě, ty bambulky, připadá mi to fakt komické. Ale snažím se být tolerantní. Už jsem ve věku zapšklých dědků naštvaných na mladé. Ale jsem obklopený mladými lidmi a to mě před zapšklostí dost chrání.

Vnímal jste šedesátá léta jako závan svobody?

Když čtrnáct dní prší a pak vysvitne sluníčko, vypadá to, že je krásně. Stejné to bylo v šedesátkách, když přišlo uvolnění. Ano, byl to závan svobody. Ale policajti byli na každém rohu a furt chtěli vidět občanky, i třikrát denně. Ptali se mě, proč nepracuju, bylo to povinné. A bez razítka hrozil kriminál. Takže zase taková svoboda to nebyla.

S druhou manželkou Martinou máte dceru Elišku a i po rozvodu spolu dobře vycházíte. Kde jste se potkali?

Ona byla taková panenka, pracovala v kanceláři a vůbec nechápu, co v tom baru, kde jsme se seznámili, dělala. Musím se jí někdy zeptat. Líbila se mi, tak jsem se s ní skamarádil. Vzali jsme se, ale nebylo to dobře.

Zatímco mojí nynější ženě Alici rozdíl třicet devět let nijak nepřekáží, Martina brala věkový rozdíl velmi těžce. Styděla se za mě. Přitom mě do té svatby nahnala ona, já bych klidně byl ještě pár let svobodný. Ona si to přála a taky byla na cestě holčička, zaplať pánbůh. Když jsme se vzali, začal ten vztah být spíš úřednický. Když jsme šli po ulici, šla ode mě, jako že ke mně nepatří. Po pár letech si našla chlapce, kterému nemůžu přijít na jméno, i když dneska je mi to spíš fuk. Tenkrát jsem to ale nesl velmi těžce a nelibě. Měli jsme teprve pětiletou holčičku a já se o ni chtěl starat.

Jste celkem vzorný táta, nebo ne?

Martu a Péťu, svoje první děti, jsem trošku zanedbával. Říkal jsem si, že pokud ještě budu mít nějaké, budu se o ně starat, co to půjde, abych to odčinil. Dcera Marta mi to kupodivu nevyčítá. Naopak tvrdí, že jsme spolu strávili hezký dětství, tak asi jo.

Vaše dcera Marta s vaší exmanželkou Martinou vychází dobře, že?

Všichni s ní vycházíme dobře, včetně Alice. Mají spolu pořad na YouTubu s názvem JandoVíc, už bůhví kolikátý díl. Je zbytečné mít nepřátele.

Ale s bratrem jste se ještě neudobřil. Není vám to líto?

Je. To je jediný vřídek, který mám a který bych chtěl odstranit, ale nevím, jak na to. Je to kvůli ukradenému baráku.

Chtěl byste to srovnat?

Jak říkám, nevím, jak na to, přemýšlím o tom pořád, i když už ne tak šíleně jako kdysi. Jsem s tím smířen, i když bych byl rád, aby se to napravilo. Vůbec nevím, jak bych to měl udělat. Už byly pokusy, i zvnějšku, ty jsem odmítl. Nezdálo se mi, že bych ho měl obejmout a bylo by vše zapomenuto. U mě to takhle nefunguje. Chtělo by to nějakou větší omluvu a měl by přijít on.

A kdyby přišel?

Ve mně se to mele. Jsem člověk smířlivý, nemám rád nepřátele, i když my se k sobě nepřátelsky nechováme. My se o sobě už léta nezmiňujeme. Nejsem rád, že mám kaňku, rád bych ji smazal, ale nevím si s ní rady.

Když jste se do třetice ženil s o 39 let mladší Alicí, váhal jste?

Bylo to zvláštní. My se rozešli po dvou letech chození, protože věkový rozdíl mě velmi trápil. Ji ne. Byla miloučká, ale nakonec jsem ji vypudil. Tvrdil jsem, že se musím starat o malou Elišku a jí nechci kazit život. Rozchod nesla velmi těžce. Ale i když jsme se rozešli, pořád jsme se stýkali.

Asi jste se měli pořád rádi, ne?

Ano, měli, ale já si to zakazoval. A když pak odletěla do Ameriky, říkal jsem si – super, budu zase žít starý rockerský život. Jenže už mi to nešlo. A pak zavolala. Asi po třech měsících. A už jsme v tom zase jeli. Ta láska je hrozně silný svinstvo. Tak jsem přemýšlel, a nakonec to vymyslel. Řekl jsem jí, ať se vrátí, že si ji vezmu a budeme mít dítě. Dělala vlny, že prý tam má chlapce. Tak mu řekni, ať jde někam, poradil jsem jí. Tvrdí, že mi zavolala zpět za tři dny, já myslím, že za pět minut. Že se s chlapcem rozešla a že přiletí. Já byl zrovna v Austrálii, tak jsem jí nechal klíče od bytu. Vrátil jsem se a ona čekala s maminkou na letišti. Byla o deset kilo tlustší, vůbec jsem ji nepoznal. Doufám, že zhubneš, říkal jsem jí. Dnes má figuru jako šestnáctka. Je to úžasná holka.

Takže nelitujete?

Ne, vůbec. Možná jsme si mohli udělat ještě jedno dítě. Kdybychom měli ještě desetiletého kluka, vůbec bych se nezlobil. Já se ale dětí strašně bál. První je spontánní, plod lásky. U druhého už víte, co to obnáší, že to omezuje. Nemáte hlídání, nikam nemůžete. Ale jestli lituju, tak toho, že jsme to mohli překonat a mít dětí víc. Mám rád ten mumraj a do toho kočka, pes, králík a papoušek.

Máte vnuky, dokonce i jedno pravnouče. Jaký jste dědeček?

Mizerný. Ještě jsem k tomu nedozrál, mám svoje malé děti, mladší než vnuky od syna Petra. Těm je 30 a 27, ti už mě vlastně nepotřebují. Ale kamarádím s nimi. Od Marty mám taky vnučku a od Elišky mám čerstvou vnučku Julinku. Už jsem ji dvakrát viděl, vzorný dědeček ale nejsem a pradědeček už vůbec ne. Vnuk si vzal holku z Tchaj-wanu, na to jsem pyšný. Pravnouček je totální Číňan, mluví česky, anglicky a čínsky a jmenuje se Pepík Janda.

Máte velkou rodinu, scházíte se někdy všichni?

Jo, na Vánoce je nás kolem dvaceti. Ještě před deseti lety jsme zpívali a popíjeli, dnes si jen stěžujeme, co nás bolí a jak je ten život těžký.

Co vás znepokojuje na dnešní době?

Její roztříštěnost. Každý hledá místo na slunci a je mu jedno jak. Leze na net a žvaní tam nesmysly. Komentáře na internetu prozrazují, jak velká je nenávist a frustrace ve společnosti. Připadá mi to jako předválečný stav před světovou válkou, kdy už společnost neví co by. Tlak a všeobecnou nejistotu vnímám dost silně.

Složil jste stovky písní. Máte ještě stále inspiraci?

No, dřív jsem ji přirovnával ke studni, dnes bych řekl, že to je uhelný důl, který je těsně před uzavřením. Jsem jako kopáč, jenž hledá aspoň kousek uhlí, aby si mohl zatopit. Je to čím dál tím těžší. Dnes je devadesát procent všech písní založeno na sledu čtyř akordů. A tomu se já bráním.

Chystáte nové jarní turné ve stylu art rocku, koncertujete stále i v Americe. Dalo by se říct, že jedete dál?

Rozhodně. Jinak si to nedovedu představit. Končit nehodlám.