Paterčata už vyrážejí do ulic po svých

Do početné, celkem osmičlenné rodiny přišla Dobiášová poprvé, když byly Terezce, Michaelovi, Denielovi, Alexovi a Martinovi tři a půl měsíce. Bývalá učitelka tak chtěla pomoci jim a zejména rodičům Alexandře Kiňové a Antonínu Kroščenovi.

„Jsem v rodině dvacet hodin týdně. Hodně chodíme se Sašou a s dětmi ven. Když jdeme na hřiště, musíme být tři dospělí, abychom je stačili chytat. Vůbec nejlepší je, když je oplocené, což v okolí jejich bytu není ani jediné,“ zmiňuje jednu z mnoha dennodenních starostí.

Jiné přicházejí už při odchodu z domu nebo při návratu. Třímístný kočárek neprojede vchodovými dveřmi. Při odchodu se tak musí šestnáctikilové vozidlo vynést přes troje dveře a před domem složit. Děti do něj mohou opět nastoupit až venku. Při příchodu je čeká totéž. Prší-li, děti v trojkočárku zmoknou.

„Město rozšíření dveří zamítlo,“ shrnuje Dobiášová.

Táta s mámou podle ní zvládají chod domácnosti dobře. Panuje v ní řád, zahrnující mimo jiné přesné časy na jídlo. Šetří se každá koruna. Otec pobírá rodičovský příspěvek, matka drobotiny je kvůli vleklým problémům se zdravím na nemocenské. Financí není nazbyt.

Vedení RCM po zkušenostech s jinými početnými rodinami situaci předvídalo, a proto vypsalo pro paterčata veřejnou materiální sbírku. Přesný seznam toho, co právě potřebují, sestavuje Dobiášová s Alexandrou Kiňovou.

„Malé věci vyházíme ze skříněk a vidíme, co bude potřeba. Jde o několik velikostí. Martínek je drobnější, nosí menší věci než bráchové,“ upřesňuje tréninková pracovnice. Teď shánějí velikost 98. Pro zajímavost, jejich první v porodnici byla 40. Zatím se oděvy daří shánět na základě solidarity.

Nejvíc lidé na paterčata myslívají, když mají narozeniny, a pak před Vánocemi. „To chodí i pět balíků denně,“ říká ředitelka RCM Ludmila Šimková. Zásilky od pošty přebírá a nedotčené je předává rodině. Ta oblečení poté, co z něj děti vyrostou, vrací zase centru. Odsud putuje do porodnic a klokánků a jako cílová stanice se plánuje i utečenecký tábor v Bělé pod Bezdězem.

Mezi věcmi z nárazově aktualizovaného seznamu nechybějí ani ty pro nejstaršího syna Antonia či suché potraviny typu piškoty, instantní kaše, rýže, těstoviny, sirup na kašel, mastička na zadečky, poličky do pokojů… Přesný seznam RCM na vyžádání zašle.

„Saša a Tonda jsou dárcům moc vděční,“ říká Šimková. S cílem stlačit výdaje na minimum Alexandra Kiňová vaří, peče – v kuchyni trávívá hodiny denně. Strávníky má vzorné. Každý ví, že kdo se nenakrmí v určenou chvíli, čeká na další kolo. Po jídle přichází na řadu často převlékání zašpiněné drobotiny a praní prádla.

„Zpočátku se denně pralo sedm praček, letos přes léto už jen dvě až tři,“ popisuje Dobiášová s tím, že jen věšení mokrých čistých věcí zabere denně desítky minut. Očekává, že v těchto týdnech pojede pračka zas o pár hodin denně navíc. Paterčata se učí chodit na nočník. V zimě se mokré hory prádla vkládají do sušičky. Její zapnutí se ovšem musí dobře zvážit – žere moc elektřiny.

„Za ni při posledním ročním vyúčtování elektřiny Tonda se Sašou dopláceli téměř dvanáct tisíc,“ dodává. Sama má doma čtyři postupně narozené děti. A bez nadsázky říká, že když vidí vyrůstat paterčata, uvědomuje si, že s vlastními potomky odpočívá.

Právě nyní čeká na rodinu další větší, zhruba čtyřtisícový finanční výdaj – shánění botiček na zimu. Doma zatím paterčata používala ty poděděné, ven se jim před létem z peněz z transparentního účtu spravovaného RCM koupily první nové.

„Asi vše zaplatím znovu z transparentního účtu, na kterém je teď přes 160 tisíc. Rodiče k němu přístup nemají. Všechny výdaje schvaluje centrum. Kdyby chtěla Saša boty pro sebe, má smůlu,“ podotýká Šimková.

Obvyklý peněžní dar, který lidé posílají, se pohybuje ve stokorunách. Nechávají i vzkazy. „Mám vnoučata vícerčata. Vím, kolik vše stojí. Takže pravidelně měsíčně aspoň malá částka,“ napsala třeba Jiřina Jirešová. Největší sumy z účtu RCM v září odešly na proplacení Antoniových nákladů souvisejících s jeho nástupem do školy a do základní umělecké školy.

Tréninková pracovnice a ředitelka centra přiznávají, že jejich aktivity zlepšující život rodiny všichni dobře nevnímají.

„Chodí nám také strašné dopisy, většinou anonymní. Ptají se, proč nešla Saša na potrat, když děti neuživí. Na totéž se Saši zeptala i těhotná paní tváří v tvář. Vy se pak podíváte na pět zdravých dětí a úplně vám při té představě zamrazí v zádech,“ podotýká Dobiášová s tím, že finance nicméně opravdu problémem jsou.

„Po zaplacení poplatků za bydlení a pravidelných plateb rodině zůstává zhruba šest tisíc, za které musí nakoupit nejen jídlo, ale i věci do domácnosti a oděvy či obuv pro osm lidí,“ vypočítává.

Zdůrazňuje, že problém vyjít s penězi má u nás naprostá většina rodin s více dětmi. Může za to i nastavení rodičovského příspěvku, jehož výše je v ČR stejná pro paterčata i pro jedno dítě. Případný následný pětisetkorunový příspěvek na potomka náklady na nezbytnou péči prostě nepokryje.