Partner ji málem uškrtil. Teď Tereza dává naději desítkám žen, které čelí násilí

„Zažila jsem toxický vztah, kde převládalo psychické násilí, které ke konci přešlo do velké agrese. Byli jsme v hrozných dluzích, stále nám domů chodila exekuce. Pak jsme se se synem zamykali v pokoji a čekali, až partner odejde nebo usne,“ vzpomíná Pomschárová.

Bylo tam hodně alkoholu, hodně agrese, hodně žárlivosti a ty dluhy jsem měla ještě dlouho potom, co jsem vztah ukončila. Ty dluhy jsem si udělala jen proto, abychom měli co jíst a z čeho zaplatit nájem,“ přiznala.

Závažnost situace a skutečnost, že vztah musí ukončit, si Tereza uvědomila až poté, co ji partner v opilosti málem uškrtil. „Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval a jak mu vyjela ruka. Nevěděla jsem, co se bude dít, v pokoji byly malé děti,“ doplnila Pomschárová.

Nyní Tereza žije se třemi dětmi a má zdravý, spokojený vztah. Kromě fotografování se ale rozhodla zasvětit život také pomoci lidem, kteří se ocitli v podobné životní situaci jako před lety ona sama.

Založila proto organizaci Nenech mě BÝ-í-T. Organizace se věnuje poradenské činnosti a zároveň sdružuje ženy, které se s domácím násilím potýkají.

„Projekt Nenech mě BÝ-í-T vznikl před pěti nebo šesti lety. Spolek je založen na tom, že ženy, které si prošly takovouto zkušeností s toxickým vztahem a násilím, ať už fyzickým, psychickým nebo v dětství, tak předávají svoje zkušenosti se soudy, pocity či s tím, co udělat a kam napsat,“ vysvětluje Pomschárová.

„Také spolu sdílí své úspěchy, co se jim podařilo, kam vyrostly. Je skvělé vidět ten pokrok. Spousta z nich má už nového partnera a děti, novou skvělou rodinu. To je pro mě veliký znak toho, že to, co děláme, má smysl,“ podotkla.

Za nejdůležitější Tereza považuje volající ženy vyslechnout. Poté následují praktické rady.

„Je třeba je navést, co přesně mají udělat. Tím, že jsme si samy podobnou situací prošly, berou nás často víc vážně, než kdybychom to měly jen nastudované,“ dodala Pomschárová.

Osvobození od domácího násilí nehledají jen ženy. Na Nenech mě BÝ-í-T se obracejí i muži, kteří se podle Terezy Pomschárové bojí o svém trápení promluvit častokrát ještě více než ženy. Mají totiž obavu, že soud přiřkne děti raději jejich partnerce.

„Ti, na kterých je násilí pácháno, měli během pandemie menší možnost si říct o pomoc; byli pořád zavření. Když ti ten druhý vezme telefon, klíče i doklady, nemůžeš nic. Nemůžeš si zavolat pomoc, protože není jak. Myslím, že teprve teď se někteří začnou hodně ozývat,“ odpověděla Pomschárová na otázku, zda se v průběhu pandemie zvýšil počet volajících o pomoc.

„Na dětech se teprve teď začíná ukazovat, v čem žily. Byly s rodiči doma, vše nonstop slyšely a nemohly si ani říct o pomoc ve škole. Je třeba apelovat na to, aby si o ni teď, když můžou, řekly. Na Instagram nám psaly i zneužívané děti,“ doplnila.

Podle průzkumu společnosti IKEA se s nějakou formou psychického násilí ve svém okolí setkalo 67 procent žen, s fyzickým násilím 60 procent žen.

Více než čtvrtina respondentů zároveň uvedla, že si podle nich oběti za násilné chování alespoň částečně mohou samy, a téměř třetina si myslí, že vůči ženě může být vyprovokováno násilí, pokud se nestará o domácnost.

Více než polovina Čechů také zastává názor, že provokace ze strany oběti může být potenciálním důvodem k domácímu násilí.

Nadpoloviční většina Čechů se obává, že pro oběti domácího násilí není v české společnosti snadné najít pomoc.

„Všem, kteří si myslí, že už není cesta ven nebo že si násilné chování zaslouží, bych chtěla vzkázat, že si to nezaslouží nikdo z nás a cesta ven vede vždycky. Musíte si jen říct o tu pomoc. Nejdůležitější je nebát se. Kolikrát nás brzdí jen vlastní strach,” vzkazuje Pomschárová.