Ondřej Soukup: Všechny své ženy miluju

(Rozhovor se uskutečnil před koncem Superstar - pozn. red.)

Těžko říct, protože se to dost opakuje. Ze začátku jsou lidé, u nichž víte, že postoupí, u jiných si říkáte: Proboha, jestli toho pustí dál, tak český národ ohluchl. Pak jsou soutěžící, u nichž nevíte. Někteří se na začátku moc neprojevují, ale postupem času začnou růst. To byla například Aneta Langerová.

Třeba Veronika Stýblová je výborná zpěvačka, ale jak bude pokračovat její kariéra, teď nemůže nikdo odhadnout. Podívejte se na předchozí ročníky: kdo si vzpomene, že jednu soutěž vyhrál Zdeněk Drda, nebo kde je konec Vlastovi Horváthovi, což je milý kluk a výborný zpěvák. Pak jsou ještě lidi jako Tomáš Savka, Šárka Vaňková, Petr Bende, kteří sice nevyhráli, ale je o nich slyšet.

Jedna věc je vyhrát soutěž, druhá je, co bude následovat: zda jim někdo napíše dobré písničky, zda to někdo schopný vyprodukuje. Zpěvák stojí a padá s písničkami: dobrá písnička udělá i z průměrného zpěváka hvězdu, se špatnou neprorazí ani ten nejlepší. Ze všech talentových soutěží zatím vyšla jediná hvězda, a to je Aneta Langerová.

Vůbec ne. Aneta byla šedá myš.

Markétu Irglovou – holka z Valašského Meziříčí a držitelka Oscara udělala ve světě největší kariéru po Antonínu Dvořákovi. Na Broadwayi svítí obrovské billboardy na muzikál Once a pod nimi její jméno. Komu se něco takového podařilo? Lidé ve světě ještě možná znají Nedvěda, Baroše nebo Jágra.

Snažím se odhadnout, jak budou adaptabilní pro tuhle specifickou oblast. Sportovci to mají jednoduché, buď skočí výš, nebo zaběhnou rychleji, jde to změřit, ale tady to je obchod s duší: všechno je v tom, jak vás přijímají lidi. A to vůbec neznamená, že to je dobré nebo špatné. Musí zapadat do modelu současné popmusic, který je hlavně pro náctileté.

Třeba Lucka Vondráčková, je to chytrá holka, mám ji rád jako člověka, ale představuje pro mě záhadný neuchopitelný střední proud. Kritici se na ni dívají s despektem, ale je úspěšná. Naše hudební scéna je vůbec hodně atypická: bodují písničkáři jako Tomáš Klus, pak tu je alternativní poprocková scéna, ale interpreti jako Adele, Pink nebo Robbie Williams – dobrý střední proud – tu úplně chybějí, to mi připadá zvláštní.

Já si interprety dělím na beránky a vlky. Beránci jsou hodní, spolehliví, ale vlci jsou pro mě přitažlivější. Zajímají mě atypičtí jedinci, v nichž je něco zvláštního, ujetého, dekadentního.

Byl to třeba Jirka Schelinger, Lucka Bílá byla neskutečná vlčice, teď už není.

Napsal jsem pro ni 70 písniček, Gábina jí napsala přes sto textů. Bylo to pro všechny nesmírně inspirativní, ale v ničem nelze pokračovat donekonečna, pro mě to je uzavřené období.

Bojuje jako každý. Zpívá pořád skvěle, mediálně to je spíš jeden prezident, druhý prezident… Ať si ale každý jde svou cestou, jsem dalek někoho odsuzovat a kritizovat. Občas to jen budí záchvaty smíchu. Všichni se v tom plácáme, pochybujeme, někdy máme neskutečnou radost, jindy se potácíme v problémech.

Když jsem po třiceti letech hrál na pár koncertech s Pražským výběrem, když jsme byli zase všichni spolu na pódiu. Měl jsem strašnou radost. Podobnou euforii jsem zažil před pár týdny, kdy jsem dopsal muzikál Mauglí. Ten pocit klidu v duši je odměna za všechnu tu dřinu.

Mně ty jejich hádky připadaly legrační. Kapely jsou jako sourozenci. Pohádají se a rozejdou, kvůli tvůrčím rozporům, penězům, nebo si lezou na nervy, protože jsou moc dlouho spolu. Po určité době však zjistí, že k sobě prostě patří, že mají spolu za sebou něco, co je oslovské zbourat. A tak si zase padnou do náruče.

Dostal jsem nabídku od Karla Gotta. Byl jsem za tohle rozhodnutí dehonestován, ale nelituju.

Víte, kolik jsem vydělával peněz?

Jezdil jsem po Evropě, což tehdy nebylo jinak možné. Setkal jsem se s lidmi, které mám rád. Počínaje Karlem Gottem…

Nikdy nebyl k muzikantům odtažitý, i když byl postavením úplně někde jinde. Když člověk něco potřeboval, vždycky mu pomohl. Spoustě lidem pomohl, spoustu lidí podporoval. Když jsme s Gábinou v roce 1989 podepsali Několik vět, přišli za vedoucím kapely Pavlem Větrovcem estébáci, že to musím odvolat, jinak přijdu o výjezdní doložku. Karel Gott řekl, že když to udělají, tak mu tím budou bránit v práci a on tady přestane zpívat. Nevím, kde se pak co odehrávalo, ale nic jsem neodvolal a nic se mi nestalo. Tehdy to nebyla legrace, nikdo netušil, že se tady komunismus za pár měsíců sesype.

Hrál jsem s ním do roku 1991. Měl jsem tolik práce, tolik nabídek, začal jsem skládat, produkovat, spolupracovat s Luckou Bílou, dělal jsem reklamu, scénickou hudbu. Nestíhal jsem a už to vypadalo, že se zabiju někde v autě – jel jsem Frankfurt na otočku, Aachen na otočku, protože jsem druhý den musel točit… To už nešlo.

Jsou to všechno moje děti, některé více povedené, některé méně. Obrovskou radost jsem zažil, když jsem dopsal balet pro taneční skupinu UNO Šach Mat, bylo to něco na pomezí vážné a nevážné hudby. A pak můj první muzikál Johanka z Arku, nikdy předtím jsem nenapsal tak velkou věc, měl jsem z toho strach. Když jsem viděl, jaký to má ohlas, měl jsem velkou radost.

Po Robinu Hoodovi jsme s Gábinou hledali pro divadlo Kalich další téma. A už jsme nechtěli nic historického. Gábinu napadl Mauglí. Okamžitě mě to chytilo, říkal jsem si, jak jsem blbej, že to nenapadlo mě. Zprvu byly obavy, že se to bude považovat za pohádku pro děti. Zbytečně, protože Gábina určitě nepíše krasotexty pro děti a hudba také nemá s „hudbou pro děti“ nic společného.

Moc se mi líbil Quasimodo, kterého inscenovali pánové Kukučka a Trpišovský, kteří si říkají SKUTR. Takže jsme je oslovili s Mauglím. Jakub Kopecký udělal hrozně zajímavou scénu, Simona Rybáková přinesla nádherné návrhy kostýmů. Mám velkou radost, že jsme se dohodli s Jirkou Kornem – je to jeden z nejkvalitnějších muzikálových interpretů, bude hrát pantera Baghíru, má v sobě jeho laskavost i drsnost.

Někdy v roce 1989 jsem napsal pro Jirku Korna písničku Miss Moskva. Původně ji měl textovat Zdeněk Borovec. Gábina slyšela demoverzi a řekla mi, že refrén zní jaksi rusky, ať poprosím pana Borovce, aby napsal část v ruštině. Tak jsem ho poprosil, leč on prohlásil, že žádnou ruštinu psát nebude a ať si to milostivá paní otextuje sama. Stalo se a byla to jedna z nejúspěšnějších věcí Jirky Korna. To bylo někdy v roce 1989 a od té doby nechci dělat s jiným textařem, jen s Gábinkou.

Jistě. Nejvíc když dám přízvuk na nevhodnou dobu.

Zprvu to bylo naopak. Když pak Gábina napsala Johanku z Arku a já na to dělal hudbu, zjistil jsem, že skládat na text je inspirativní. Text má v sobě určitou náladu, obsah, frázování, rytmus – to všechno inspiruje. Odpovídá-li hudba textu, vznikne kompaktnější dílo. Kolikrát je třeba text kvůli frázím doupravit. Gábina někdy nadává, ale udělá to.

Myslím, že se Gábině ulevilo, že ji neoslovili. Chce si psát, krásně maluje – mám od ní pár obrazů – tohle ji už tolik nezajímá.

Vůbec! Je to pro mě adrenalin, stejně jako pro ty účastníky. Je to přímý přenos, kdy se může stát cokoliv. To napětí je nesmírně zajímavé.

To sice možná máte pravdu, ale zde jde mnohem víc než o intelekt o to rozumět oboru. Klidně můžu říct, že současná porota je jako celek nejerudovanější ze všech porot SuperStar. A co si budeme namlouvat – popmusic není o intelektu. Aby člověk v tomto oboru exceloval, musí ho mít možná do určité míry uříznutý. Stejně jako ve sportu. Gábina třeba tvrdí i o herectví, že tam je intelekt na překážku.

Inteligentní člověk pochybuje. A v oborech, které jsou postavené na předvádění, to s pochybami daleko nedotáhnete. Takže pokud intelektuální niveau, jak říkáte, poněkud vyprchalo, je to pro soutěž nejspíš dobře.

Představte si, že ne.

Bohatství je velmi relativní…

Vnitřně bohatý jsem. I když znám vnitřně bohatší lidi. Jestli něčím trpím, tak tím, že nestačím číst. Dokonce jsem si koupil elektronickou čtečku, abych mohl v prostojových časech číst.

To je jako se vším: gumová panna taky ženu nenahradí. Nebo elektronická cigareta. Na druhou stranu to je malinké a lehké, strčíte to do kapsy a můžete číst kdekoli. Papírové knihy samozřejmě miluju. Doma mám tolik knížek, které jsem nepřečetl a nikdy asi nestačím přečíst, a přesto si je pořád kupuju.

Mám nějaké peníze, to nebudu zastírat. Absolutně nejdůležitější je však stav duše. Milióny jsou vám nanic, když máte v duši bordel. Peníze jsou svoboda, svoboda od strachu, že zítra nebudu mít na nájem, že si v restauraci nemůžu objednat jídlo, na které mám chuť. Jinak jezdím devátým rokem v jednom autě, teď se chystám koupit nové – to snad není taková rozmazlenost. Kalhoty, co mám na sobě, mám asi pět let, bundu mi dal syn František, propaguje jeho skupinu Nightwork. Mám samozřejmě jeden drahý oblek a jedny drahé boty.

To jsem prodal.

Protože se o to musíte pořád starat. Je mnohem jednodušší si ho půjčovat.

Lítám pořád.

Musel jsem se toho spoustu naučit. Baví mě dělat nové věci, které jsem do té doby neznal. V tom je létání fascinující. Začal jsem létat v roce 1990 na větroni, pak jsem si udělal licenci na motorové letadlo, pak přístrojové lítání, pak dvoumotorové letadlo. Pořád jsem se učil. Udržet si všechny ty licence vyjde na hodně peněz. Dvoumotorové letadlo jsem pustil, protože aby si člověk zachoval tu zručnost a samozřejmost, musí létat aspoň jednou za tři neděle. A to v mém případě nejde.

V červnu pojedeme s Luckou a Rebekou ke kamarádce do Španělska, pak už musím natáčet desku k Mauglímu. Premiéra bude v září, takže se o prázdninách už nikam nedostanu.

Rebece je rok a čtvrt. Do dětí se musíte zbláznit, jinak byste je zahodili do popelnice. Ale vážně: je to na jedné straně teror, na druhé straně to je nádherné. Už jsem zapomněl, jaké to bylo s Frantou. Moje děťátka mají od sebe 28 let. Většinu péče s radostí přenechávám Lucce. Ale stejně když přijdu domů, tak jsem s holčičkou, dokud neusne. Otcovství je svým způsobem oběť.

Proč bych se rozváděl?

A proč bych se s Gábinkou rozváděl? Je skvělá. Lucii miluju, já všechny své ženy miluju. Měl jsem jednu předtím, tu taky miluju. Nejraději bych si je všechny nechal. Nevím jen, co by na to říkaly…

Plus minus se snesou. Gábina má ráda malé děti, z Rebeky je nadšená.

Nightwork jsou skvělí, kreativní, vždycky mě překvapí něčím novým.

To nebyla žádná slepá rodičovská podpora, to bych nedělal. Není nic trapnějšího, než když rodiče tlačí své děti, manželé své manželky, milenky své milence. Když Franta napsal první desku a přivedl Vojtu Dyka, bylo mi jasné, že je jen otázkou času, než prorazí.

V pubertě jsem se do muziky zbláznil. Objevil jsem bigbít, Beatles, viděl jsem v pražské Lucerně Louise Armstronga, Peta Seegera. Asi ve čtrnácti mě někdo vzal na Olympic – viděl jsem oka zesilovačů, slyšel zvuk těch kytar a všechno ostatní pro mě přestalo existovat. Začal jsem se učit na kytaru a hned jsem s kamarády hrál. Nezajímalo mě nic jiného než hudba. A vůbec jsem nemyslel na to, že bych se hudbou mohl živit.

Na konzervatoři jsem se potkal s Milanem Svobodou a Michaelem Kocábem a začal jsem s nimi hrát jazz. Viděl jsem, že píšou, a tak jsem to zkusil taky. Napřed byly mé skladby hodně ovlivněny jazzem, ale postupně jsem začal inklinovat k písničkám. Mým snem bylo psát filmovou hudbu. Ten se mi splnil v roce 1984, kdy jsem napsal režiséru Vítu Olmerovi svou první hudbu k filmu Druhý tah pěšcem.