O mužích, kterým nerostou vousy, a ženách, co odkládají mateřství

Problémy, se kterými se setkává u svých pacientek v ordinaci, zasazuje do celospolečenských souvislostí. A ty jsou mnohdy překvapivé.

„Kdyby se vrátila móda plnovousů z dob Jana Nerudy, nemohl by tenhle módní diktát následovat každý muž. Podle zjištění biologů se mužská produkce vousů snižuje a mění se dokonce celá mužská stavba těla. Důvod? Mužům se v důsledku současného životního stylu, kde je méně fyzické práce, vyplavuje méně testosteronu. A souvislost tohoto hormonu s mužností je nasnadě,“ tvrdí například.

Stejně zajímavé postřehy má i ke gynekologickým potížím dnešních žen. Jednou z nejčastějších je nemožnost počít dítě přirozenou cestou. „Studie, která prokazuje souvislost mezi užíváním antikoncepce a asistovanou reprodukcí, neexistuje. Přesto se to nabízí,“ uvádí. Masové užívání hormonální antikoncepce podle ní navíc změnilo chování a strategie minimálně celé jedné generace žen i mužů, což má a ještě může mít dalekosáhlé následky.

Velká část odborné veřejnosti si před jejími názory zacpává uši. Helena Máslová z nich však neuhýbá. „Nechci být v područí farmaceutických firem a předepisovat svým pacientům jen drahé léky. Jiný způsob práce mi umožňuje můj obor, psychogynekologie.“

Jedná se o obor psychosomatiky, který se zatím uplatňuje zejména v USA, do Evropy však už také zamířil. Jeho zakladatelkou je americká gynekoložka Christine Northrupová, která se začala zabývat vlivem psychiky žen na jejich gynekologické potíže, sexualitu a plodnost.

„Hormonální antikoncepce má své výhody i nevýhody. Výhody jsou konzumovány jak muži, tak ženami, nevýhody jdou bohužel jen za ženami, které je mohou pocítit na svém těle a v životě vůbec,“ má jasno Helena Máslová.

Jako další důsledek masového užívání antikoncepčních pilulek uvádí odsouvání založení rodiny. „Mou ordinací prošlo mnoho mladých žen, které měly za sebou řadu dvou- až tříletých vztahů, ale do fáze založení rodiny se nepropracovaly. Muži si chtěli užívat sex bez rizika a nechtěného těhotenství a to jim pilulka umožňuje. Umožňuje ale i nevzít na sebe závazek v podobě založení rodiny. Muži se moc ženit nechtějí.“

Model našich maminek, kdy dívka v sedmnácti osmnácti začala chodit na tancovačky, aby si tam vyhlédla partnera, zamilovala se do něj a za pár let s ním měla děti, už nefunguje.

„V Česku polyká tabletku 1 200 000 žen. Antikoncepce je tady víc než 50 let, ale nikdy dřív po ní nebyla tak masová poptávka jako dnes. Lze si díky ní užívat zdravou sexualitu, klesla potratovost, neriskujeme, že v devatenácti otěhotníme s nevhodným partnerem,“ vypočítává její klady. „Ale důsledky toho všeho dopadly na reprodukční strategii celé jedné generace.“

V této souvislosti Helena Máslová připomíná, že v současné době jsme v počtu sňatků i porodů na historickém minimu. Dříve muži byli více motivováni zamilovat se a oženit, aby si v manželství mohli užívat sexualitu povoleného formátu. „Teď se zkrátka muži nechtějí ženit. Očekávání žen a mužů se rozcházejí,“ říká lékařka.

Podle lékařky je těžké chtít po ženském organismu, který byl v době svého reprodukčního maxima převeden do umělé neplodnosti, aby začal zase bezchybně fungovat.

„Hormonální antikoncepcí se ženy přetáhnou přes nejplodnější období a často si kolem pětatřiceti vzpomenou, že by přece jen dítě chtěly. Plodnost v tomto věku už není taková jako dřív a navíc se díky spolykaným hormonům mohou překrýt určité zdravotní dysfunkce, které by se daly léčit, ale pod náhradním cyklem zůstaly skryty.“

Avšak tím to nekončí. „Žena, která bere roky i desetiletí antikoncepci a vysadí ji, zjistí, že nemůže přirozeně otěhotnět, a podstoupí proces asistované reprodukce, pak dostane další hormonální zátěž pro stimulaci vaječníků. Tím může být vážně ohrožena,“ tvrdí. Bludný kruh pokračuje.

Pacientky za ní přicházejí i po několika nezdařených asistovaných reprodukcích. „Nejprve je třeba zbavit ženy úzkosti. Mimo jiné i proto, že úzkostný člověk má také jiné držení těla, je celý stažený. Pak se jim třeba méně prokrvuje pánevní dno. Když se zbaví strachu, uleví se jejich psychice a i tělo může začít fungovat jinak.“

Je jasné, že kromě zabránění početí patří k výhodám antikoncepce i zlepšení pleti, větší pravidelnost menstruačního cyklu nebo menší menstruační bolesti. Jenže obsah estrogenů v tabletkách představuje také riziko.

„Může docházet ke zvyšování srážlivosti krve, což vyvolává nebezpečí vzniku žilní trombózy a embolie,“ upozorňuje Helena Máslová a dodává, že kouření je s užíváním tabletek proti početí neslučitelné. A stejně tak je třeba ohlídat případné poruchy srážlivosti krve – firmy vyrábějící antikoncepci už čelí žalobám kvůli tomu, že často i velmi mladým pacientkám s těmito poruchami pilulky přivodily mrtvici. Stačí připomenout nedávný rozruch ve Francii.

Co tedy poradit dceři, která se rozhodne zahájit sexuální život? Gynekoložka nedává jednoznačnou odpověď. „Jiný pohled je ten psychosomatické medicíny, která brání tělo a jeho zdravé fungování a ví, že nejlepší reprodukční věk se bohužel kryje s dobou studia. Tehdy má mladá žena zdravou dělohu a vaječníky. Z pohledu čistě somatického je dobré, aby využila období největší plodnosti k reprodukci. To ale naráží na pohled civilizační a kulturní. Mezi nimi je třeba najít kompromis,“ myslí si a dodává, že univerzální návod neexistuje.

Podle ní se dá vyrobit i hormonální antikoncepce pro muže, není však o ni zájem. „Muži nenesou následky nechtěného otěhotnění. Dokonce ani ti, kteří už mají několik dětí, se nehrnou třeba do vasektomie. Pokud si ji nechá udělat žena, muž ji často opustí. Jako by byl evolučně naprogramován na to, být s plodnou ženou.“

Jak se čtyřiačtyřicetiletá lékařka dostala k psychosomatické medicíně? „Přitáhla si mě,“ usmívá se. Porodnictví ji lákalo už při studiu medicíny, protože měla dojem, že je v něm velký prostor pro práci.

„O medicíně ještě ve druhé polovině 20. století rozhodovali muži,“ vysvětluje. „Ať už na úrovni politické, nebo jako šéfové nemocnic. Hájili své zájmy, a tak máme logicky vynikající síť kardiocenter, protože měli strach, že dostanou infarkt. Máme skvělou ortopedii, aby se daly dobře ošetřit polámané kosti z úrazů. Máme skvělou urologii. Zkrátka máme medicínu určenou lidem v produktivním věku, a to ještě z pohledu mužů,“ nebere si servítky.

Podle ní jsou zájmy těch skupin, které nemají své reprezentanty na rozhodujících místech, tedy staří lidé, novorozenci a těhotné matky, upozaděny. Když byla za své názory na čas odklizena do léčebny dlouhodobě nemocných, potvrdilo se jí to. „Tahle péče navazuje snad ještě na to, jak se to dělalo za Rakouska-Uherska.“

„Porodnictví zase zůstalo doménou mužů, porodníků, což jsou v podstatě chirurgové. Jejich přístup je odlišný od toho, jakou péči potřebuje zdravá rodička. V chirurgii musí být vše rychle, efektivně, aby to pěkně odsýpalo. A aby to bylo jasné a jednoznačné. Jenže rodící žena je všechno, jen ne tohle!“

Sama ví, o čem mluví, doma má tři děti, dnes už všechny v pubertě. První porod absolvovala klasický, lékařsky vedený. Avšak druhý si díky večírku personálu porodnice, který na ni trochu pozapomněl, užila přirozený. Rodila bez lékaře. A poznala ten rozdíl.

„Je tu něco, o čem se moc nemluví, při přirozeném porodu se žena dostane do stavu změněného fyziologického vědomí. To jí umožní méně vnímat bolest a také pak chybí emoční paměťová stopa. Je to díky hormonu oxytocinu. Je rozdíl, když porod probíhá bez vyplavení tohoto hormonu a za plného vědomí. To pak bolí a žena ještě půl roku po porodu říká, že už nikdy rodit nebude, protože to bylo strašné.“

Neznamená to však, že by byla jednoznačnou zastánkyní porodů doma. „Žena však má mít možnost se rozhodnout,“ myslí si. Direktivní přístup tady neplatí, protože každá žena má za sebou jiný příběh, pochází z jiné rodiny a žije jiné vztahy. To vše se podle lékařky do porodu, který nazývá psychosomatickým koncentrátem, promítá.

„Porod je nemilosrdným zrcadlem našeho dosavadního života,“ říká dokonce. Zdravá žena je ale podle ní schopna porodit bez lékařského zásahu.

Ženy se v průběhu generací mění a jejich postoj k vlastnímu ženství také. „Generace našich maminek neměla problémy s otěhotněním, řešila spíš otázku, jak nechtěně neotěhotnět. Velmi rychle se ženy vzdávaly své reprodukční funkce. V 80. letech byla běžným zákrokem hysterektomie, děloha se odstraňovala kvůli banalitám."

"Další generace žen si svého ženství začala vážit mnohem víc. Jako by poznala, že s ženstvím nelze zacházet lehkomyslně. Ovšem tyhle ženy byly počátkem 90. let natlačeny do mužských rolí.“ Společenská objednávka tehdy jednoznačně zněla, že žena se musí uživit sama.

Také se jim dostalo kvalitního vzdělání, které chtěly zúročit. „Dnes to jsou vyčerpané ženy, které klasicky táhly rodinu i práci. Jednoduchost 90. let se už nezopakovala, dnes to stojí při skloubení kariéry a dětí mnohem víc úsilí.“ Už neplatí jediná strategie, jak na tohle vyzrát. Ženy zastávají názorovou pluralitu. Jedno dítě a dost, stejně tak jako dům plný dětí někde na venkově je to, co z úst svých pacientek slyší jako plány do budoucnosti.

A co na to muži? „To je trochu problém,“ připouští lékařka. „Když jsou dva na to, aby si vymysleli svou životní strategii, je to mnohem těžší, než když muž kdysi zavelel a žena ho následovala.“ Jak už bylo řečeno v úvodu, alarmující pohled biologů upozorňuje, že se mění mužská fyziognomická stavba těla. Dochází k úbytku vousů a v důsledku absence fyzické práce se jim také vyplavuje méně testosteronu. Helena Máslová hovoří o čtyřicetiletých chlapcích s nikoli mužnými, ale chlapeckými rysy ve tváři. „Každopádně dominantní mužská pozice je pryč.“

Emancipované ženy podle ní nemohou chtít po mužích nějaké ústupky. „Pokud chceme, aby muži byli empatičtí, vychovávali děti a dělali polovinu prací v domácnosti, nemůžeme chtít být opečovávané křehotinky. To už ale ta nejmladší generace neřeší. Kdo půjde nakoupit, už pro ně není téma, to řešili jejich rodiče. Větší téma pro ně je, jak budou zajišťovat ekonomicky rodinu a dělit si rodičovskou dovolenou.“ Dodává, že za ní ještě bylo samozřejmé, že na mateřskou šla vždy žena. „Vydělávala jsem víc než můj muž, přesto jsem automaticky zůstala doma s dítětem já.“

Co se naopak v životech žen nemění, jsou tzv. iniciační období, tedy nástup první menstruace, porod a potom klimakterium. Mění se však postoje k nim. „I když ne zcela,“ povzdechne si. „První menstruace je důležitý moment, jenže je dodnes bagatelizován. Vstup do ženství je pak neradostný, protože dívky dostanou informaci, že to je otrava a ať si v těch dnech neberou bílé kalhoty. Ženství je vnímáno od začátku jako omezení.

Dřív měly dívky od společnosti vzkaz, že v jejich dnech nemusejí dělat těžkou práci, dnes musí žena podávat stále stejný výkon. Také jsem si to dřív myslela, ale pak jsem jednou první den menstruace musela šest hodin držet háky při operaci a málem jsem sebou sekla. To mě vyléčilo. Nejsme zkrátka stejné jako muži. A ženy si to uvědomují čím dál víc. Jen strategie, jak s tím naložit, se proměňuje.“