Novomanželé Zlata Adamovská a Petr Štěpánek: Jsme znovu na startu

Vážím si toho, že se se mnou podělili o své současné pocity a nechali mě trochu nahlédnout do svého soukromí. V prosluněné vilce na Babě probíhalo běžné prázdninové dopoledne, Zlata zametala balkón, Petr zjišťoval škody způsobené vichřicí…

Na konci našeho setkání mi naskočila věta Louise Armstronga, kterou jsem kdysi uvedla v souvislosti s něžnější polovinou dvojice: „Život je jako jazzová trubka – když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.“ Platí totiž pro oba.

Zlata Adamovská: Byly letní měsíce, které jsem trávila různým natáčením, nikdy jsem vlastně nezažila kompletní prázdniny. Letos si maximálně užívám možná největšího volna, jaké jsem kdy měla. Takže hodně cestujeme, odpočíváme, ale taky trochu pracujeme. S Petrem totiž hrajeme na letní scéně Divadla Ungelt v komedii Sklenice vody.

Hra Eugena Scribeho je dvě stě let stará a zůstává rozum stát, jak je stále aktuální a lidstvo nepoučitelné. Hrála jsem v ní před pětadvaceti lety roli Abigail a myslela, že diváci čtou mezi řádky a smějí se politickým intrikám proto, že žijeme v socialismu. Jenže dnes tleskají na stejných místech.

Před pár dny v půli představení vypnuli proud a chtěli jsme proto s omluvou skončit, ale diváci prosili, ať představení dohrajeme třeba potmě. Tak jsme zapálili na forbíně svíčky a hráli jako v 19. století. Na konci se strhl aplaus vestoje!

Petr Štěpánek: Já se těším na každé léto – po deseti velmi pracovních měsících si utrhnu aspoň pár týdnů pro odpočinek. Moje prázdniny jsou samozřejmě taky trochu pracovní, jak už ale řekla Zlata, tempo je jiné. Ovšem hrát v dobových kostýmech a parukách v třicetistupňových vedrech je opravdu náročné.

Představení Sklenice vody je už druhý rok pořád plné. Evokuje lidem věci, které se právě dějí kolem nás – že politici jsou ovládáni svou hamižností a ješitností, že vládce je ovládaný svými rádci a podobně.

V pohádkách se tomu smějeme, jenže bohužel dnešní realita taková je, vždyť jsou toho plné noviny. Stačilo by dodat jen jména.

Z: Já určitě ne. Na jevišti jste profesionál a musíte hrát bez vedlejších aspektů – stejně jako včera a zítra. Osobní věci by se neměly na jeviště nosit. Divák nesmí poznat, že jste s nějakým kolegou zrovna v neladu anebo naopak. Ale samozřejmě vnímáme, že na nás reagují jako na blízkou dvojici…

P: Soukromí na jeviště nepatří. Je pravda, že pokud k někomu máte lepší vztah, což může být třeba i kolega kamarád, hraje se vám líp. Ale když je to špatný herec, ani sympatie k němu vám na jevišti nepomůžou. Potřebujete zkrátka dobrého parťáka. A to my jsme.

Z: Upřímně řečeno, nijak jsme ji netajili. Chtěli jsme svatbu jako soukromou záležitost, pozvali jsme sto známých a přátel, sdělili jim místo a čas… Jen jsme to neohlásili médiím. Kdybychom ji chtěli opravdu utajit, vezmeme se doma v obýváku a nikdo se nic nedozví.

Takže jsme rádi, že jsme mohli prožít moc krásné odpoledne a večer, kde nás neobtěžovali nezvaní hosté. Svatba je opravdu soukromá věc, ani k oběma předchozím jsem veřejnost nepotřebovala.

P: O mně se ví, že si soukromí velmi chráním. Nechci, aby každý věděl, jestli jsem šel ráno na nákup neoholený, co jsem nakoupil a co budu vařit. Já prostě zavřu dveře a jsem doma.

Svatbu jsme pojali jako báječný mejdan pro kamarády, chtěli jsme udělat radost jim i sobě, dárkem bylo už jen to, že si udělali čas a přišli. Život je krátký a uspěchaný, takže je dobré občas se zastavit s blízkými lidmi. Jsem pro to slavit, slavit a slavit!

Z: Je to potvrzení nejen sama sobě, ale i partnerovi, že to s ním myslím vážně. Dávám světu najevo, že s ním hodlám být v dobách dobrých i zlých, že se o něj chci starat a pomáhat mu. Vím, že to lze i bez papíru, ale je to tradice.

Mně se rozpadla rodina, nějaký článek tam chyběl… a najednou mám zase pocit celku, mám svého muže a jsem na něj pyšná. Ostatně už jedna věštkyně mi kdysi z ruky předpověděla, že se vdám třikrát a správný muž bude až ten třetí. Nevěřila jsem jí, prožívala jsem velkou lásku se svým prvním mužem a myslela, že tak to vydrží nadosmrti. Na naší nedávné svatbě, na kterou jsem ho s jeho ženou pozvala, jsme se tomu smáli.

P: Pro mě je to taky určité vyjádření postoje – nejen ke Zlatě, ale i k její rodině. Nejde pouze o to, že kdyby se někomu z nás, nedej bože, něco stalo, nemohli bychom o tom druhém dostat informace v nemocnici. Jsem z generace, která ctí manželství, jsem tak vychovaný.

Pokračuji vlastně v rodinné tradici, i moje babička se po padesáti letech soužití na hromádce nakonec vdala! Byla to krásná a dojemná milenecká svatba, a to jim táhlo na devadesát!

P: Jistě. Ale ještě než jsem požádal o ruku Zlatu, poprosil jsem o vyjádření její rodinu, jestli mi ji dají a vezmou mě mezi sebe. Přiznám se upřímně, že kdyby se náhodou měly objevit nějaké problémy v rodině, netlačil bych na pilu.

Z: O ruku mě pak požádal v Keni na safari, o půlnoci na Silvestra, mezi zvířaty, která na nás koukala. Tam jsem to skutečně nečekala…

P: Prostě jsem chtěl, aby to bylo výjimečné. Mohl jsem to provést kdekoliv jinde, prstýnek jsem s sebou tahal hodně dlouho.

Z: V nějaké pohádce asi před třiceti lety, Petr už si to ani nepamatuje. A pak v televizní parodii na detektivku Růžový Hubert. Ale tehdy mě nijak neoslovil, byla jsem spokojená ve vztahu a po jiných chlapech nekoukala.

Navíc jsem tvrdila, že si nikdy nevezmu herce, necítila jsem k nim obdiv, přišli mi sebestřední, všechno moc prožívali, cvičily s nimi emoce. Já vedle sebe chtěla intelektuála, člověka, který by mi ukázal jiné cesty. Dnes vím, že vztah s kolegou nemusí být o tom, že budeme doma řešit práci.

P: Má to tu výhodu, že na sebe v soukromí nemůžeme něco hrát, ten druhý by to okamžitě poznal. Ani nemáme důvod. A to první setkání? Zlata byla sice hezká, ale zatím takové mládě, děvčátko s krásnýma očima. Pro mě je krásná až teď.

P: Ani náhodou.

Z: Mohlo by se zdát, že to byla jakási generálka… A je paradox, že mnozí novináři teď použili právě fotky z té seriálové svatby, protože jiné neměli.

Z: Důvěra… a taky potřebuji k muži vzhlížet.

P: Na to se strašně těžko odpovídá. Po tom, co jsem si prožil, bych mohl rezignovat na celý život. To, že jsme dnes spolu, znamená, že jsme zavřeli určité dveře a otevřeli úplně jiné a díváme se dopředu. Nechci bilancovat, jsem teď jednoduše šťastný člověk. Začíná nová etapa, jsme na startu.

Z: Prostě jsme si řekli, že se nebudeme hrabat v minulosti, připomínat si něco, co bylo pro každého z nás noční můrou. A začínáme nový partnerský život. Vždycky jsem si přála, aby mě chlap nosil na rukou – a ten pocit teď mám, jsem hýčkána!

P: Přece tím, že jsme se potkali. Skvělým způsobem se doplňujeme.

Z: Petr je nesmírně pracovitý a nic pro něj není problém. Jde do všeho s vervou a opravdovým nasazením. Oba si nádherně pomáháme. Já i on jsme byli v předešlých vztazích na většinu věcí sami…

P: A já teď některé věci nemusím vůbec dělat! Zlata je hravě zvládne, protože je, jak říkají její děti, nesnesitelně praktická. Až někdy říkám, ať zabrzdí, zpočátku jsme se prali dokonce o vrtačku, ale tu už jí nepůjčím.

Z: Máte pravdu. Například na jaře jsme s kamarády vyrazili do Andalusie s cestovkou Mňam tour, kde jsme navštívili michelinské restaurace i lidovky s tradičními tapas a pivem. Máme rádi středomořskou stravu a byli jsme přímo nadšení.

P: Moje role v kuchyni je jasná: brousím nože. Nesnáším, když jsou tupé.

Z: Oba chodíme rádi do restaurací, i z časových důvodů. Navíc proč se doma pokoušet o něco, co umí někdo jiný dokonale. Samozřejmě řízek, karbanátky nebo špagety běžně udělám, ale opravdu sofistikovaný kulinářský zážitek – jakým byla i naše svatební hostina v restauraci Zlatá Praha – je radost.

P: Já miluju přírodu, Zlata má ráda města, památky. Nedávno jsem si splnil velký sen vidět zvířata na safari v Africe.

Z: A byla jsem nadšená i já. Když kráčí dva metry vedle auta slon nebo žirafa, je to opravdu zážitek. Oba máme rádi aktivní odpočinek, po dvou dnech na pláži už přemýšlíme, kam vyrazíme.

P: Existuje tolik nádherných míst na světě, že je nám líto, že všechna nenavštívíme.

P: Panama je země kontrastů – byli jsme u Pacifiku, v horách i v Karibiku. V hotelích se na nás recepční koukali nejdřív udiveně, když jsme říkali, že máme „honeymoon“ (líbánky), ale brzy pochopili, že to není žert, a dávali nám na pokoj víno a srdce z čokolády.

Z: Tahle dovolená byla dost dobrodružná. Létali jsme i na lanech v korunách stromů nad údolími, hrdlo jsem měla sevřené, ovšem pocit nádherný. Ani můj syn, který miluje adrenalinové sporty, nevěřil, že jsem něco takového podnikla.

Ještě větší zážitek bylo sjíždění divoké řeky na raftech – a já vypadla z lodi! Měla jsem vestu i přilbu, ale když se ocitnete v peřejích a nevíte, kam vás unese proud… naštěstí mě za chvilku vytáhli, uplavalo jen pádlo. Zpětně si dělali legraci, že v té řece žijí krokodýli! Ale viděli jsme krásnou přírodu, kormorány, pelikány, prostě romantika.

P: To létání na lanech, „treetrack“, je zážitek, že i já, který jde do všeho po hlavě, měl strach. Před sebou lano, jehož konec nevidíte, a musíte věřit, že vás unese a nezůstanete viset nad údolím.

Z: Pro mě určitě.

P: To bych neřekl. Jako dvacetiletý kluk jsem běhal jako nic po hřebenu našeho domu na Malé Straně, koukal jsem se na Prahu a byl největší frajer. Teď po letech jsem tam musel vylézt otočit anténou a připadal jsem si jako největší srab na světě. Mládí je adrenalin, s léty si člověk věci víc rozmýšlí – někdy i zbytečně.

P: A rošťák je můj bratr Martin, že? Bylo to naopak. Lidé nás posuzovali podle našich rolí a já dostal štempl „ušlechtilý“. Přitom jsem byl jeden z největších grázlů v širokém okolí, dvojka z mravů byla ještě lepší známka. Byl jsem mírně řečeno neposeda, kluk z divokých vajec.

Z: Dnes by se řeklo hyperaktivní. To já byla taky. Lezla jsem do korun stromů, po skalách, běhala po polích, pořád jsem musela něco dělat. Taková holka-kluk.

P: Všichni myslí, že u mě rodinná tradice. Což je další omyl. Vidět rub hereckého povolání mohlo být odrazující. Když my vstávali, táta už byl pryč, a když jsme šli spát, nebyl ještě doma. Herectví mě nelákalo, nechodil jsem s verši po Petříně, ale jezdil jsem tam na bobech!

Až na gymnáziu jsem se přihlásil do dramatického kroužku, protože jsem se tak mohl ulejvat z vyučování. Byla tam silná sestava včetně bráchy, Jirky Štěpničky, Jorgy Kotrbové, Jardy Hanzlíka… Přechod na DAMU už byl logický.

Z: Já se ráda předváděla a vymýšlela u nás v Klecanech různé hry pro kamarádky. Když táta, jehož sen byl stát se operetním zpěvákem, objevil můj exhibicionismus, přihlásil mě ve druhé třídě do dramatického kroužku.

A já zjistila, že hraní není jen o kašpárkovství, že existují i řemeslná pravidla. Přijímačky na konzervatoř pak přišly úplně přirozeně. Bavilo mě hrát, říkat básničky, být chvilku někým jiným… Až praxe ukázala, zač je toho loket.

Z: Ani omylem. Zážitky a seznámení s řadou lidí a rolí byly tak silné, že mě ovlivnily na celý život. Jsem šťastná jako herečka, ačkoliv je to vyčerpávající profese a užírá čas pro soukromí. Je to i jistý druh duševní terapie. Hlavně je to ale seberealizace, která má ihned zpětnou vazbu. Rozesmát lidi, pohnout jejich mozkem a srdcem je úžasné. Že do divadla chodí lidé nejen za zábavou, ale i za myšlenkou, je potěšující.

P: Divadlo je pro mě základ profese. Na jevišti vám nepomůže nic – jméno, peníze, postavení… Buď diváka zaujmete, nebo ne. A když se to povede, je to fantastická satisfakce a společná radost.

Z: Máte pravdu, dovolila jsem si ten luxus nebýt závislá na divadelním angažmá, kde ne vždy dostanete roli, která vás zajímá. V Ungeltu, kam mě zavála cesta osudu, se dostávám ke krásným a zajímavým rolím. Ředitel Milan Hein mi nabídl takové herecké příležitosti, které bych si na velkém jevišti zahrát nemohla. Vinohradské angažmá pro mne ale bylo velkou školou. Ráda na něj vzpomínám.

P: Já jsem sice odešel z Národního divadla, kde jsem prožil spoustu krásných let, ale velká jeviště jsem neopustil. Střídám Hudební divadlo Karlín, ABC, Rokoko, Broadway a Ungelt. Hrát žánrově odlišné role mě velmi baví.

Z: Není. Buď toho člověka máte ráda a vážíte si ho, nebo ne. Samozřejmě ve dvaceti přemýšlíte o muži, s nímž založíte rodinu, vybudujete hnízdo. V padesáti chcete partnera, který je slušný a bude vám oporou. Už neděláte takové chyby a některé věci nejsou podstatné, takže nad nimi mávnete rukou. Necháváme si svá teritoria a prostor, to je důležité.

P: Životní zkušenost je obrovitá výhoda. Já budu náš vztah brát vždycky jako něco mimořádného, protože jsem měl v předchozím životě fázi, kdy jsem myslel, že už mě nic pěkného nemůže potkat. A potkalo.

Z: Petra jsem potkala v určité životní situaci, kdy byl velmi osamělý, ačkoliv se o svoji ženu dokonale staral a poskytl jí obrovskou péči až do její smrti. Toho si nesmírně vážím. Poznala jsem, že to je slušný člověk. Čas před námi má svoji cílovou pásku, která se každým dnem přibližuje, proto heslo našeho budoucího života je: Nepromarnit ani den!

P: Ani vteřinu!

Z: Tak třeba Petr je myslivec, což mi je dost vzdálené. Rozhodně si nekoupím zelený klobouček, pušku a nepůjdu do lesa střílet. V té oblasti ho opravdu nechám osamoceného.

P: Já zase nenávidím nakupování. Strávit v obchodě dvě hodiny a nic nekoupit, to je pro mě strašná představa. Já vypadnu z kalhot a koupím si hned nové.

Z: Na střídačku, naštěstí jsem ji založila tak, aby byla okrasná a všude stačila jen mulčovací kůra. Zbylý trávník seká syn a já občas prostříhám, co je třeba.

P: Díky zásahu Zlaty se stal skvost i z mé chalupy, doopravdy! Má neuvěřitelně chytré a praktické nápady. Občas tam jedeme s ideou, že budeme jen odpočívat, a pak v jednom kuse pracujeme. Ale je to v našem zápřahu nádherná terapie, která odplaví všechny stresy.

Z: Další společná práce v Ungeltu, psychodrama V lese černém, hlubokém. Budeme hrát sourozence, univerzitní profesorku a závozníka. Jde o sondu nejen do jejich duší, ale i do všech vztahů, které jsou utajované a navenek vypadají jinak, než jaké doopravdy jsou.

Jinak pokračuje Ordinace v růžové zahradě a moc se těším na vysílání nové Sanitky. Mělo by jít opravdu o filmovou záležitost, způsobem snímání i vyprávění odlišnou od jiných seriálů. A moji Elišku Janderovou diváci najdou v úplně jiné konstelaci, než by čekali.

P: Já se těším na zkoušení v Ungeltu, bude to velmi těžká i krásná práce. A jak to půjde, budeme si plnit další sny. Asi začneme plánovat zimní dovolenou…