Netradiční farářka: Nechali jsme církev zkostnatět, přitom Ježíš byl rebel

Z fotek ji znám jako výraznou krásku s odvážně rudými rty a nehty, při osobním setkání ale přede mnou sedí nenápadná dívka, skoro nenamalovaná, působící až chlapecky. Má rozmáchlá gesta, je překvapivě upřímná a její myšlenky jsou velmi vážné.

Poprvé jsem kázala v Horních Počernicích, nepokřtěná, a tudíž i nepolíbená jakoukoli farářskou službou. Horko těžko jsem se snažila vyjádřit myšlenku, že víra je cenný dar, který ne každý v životě najde.

Ten pocit nemám. U nás v Mikuláši (kostel sv. Mikuláše na pražském Staroměstském náměstí) je sice kazatelna předsunutá nad lidi, ale je jim blízko. Připadám si na ní, jako když se matka naklání nad dítětem a pozoruje, jak spí a dýchá.

Lidé nejsou zvědaví na složité teologické konstrukce, zajímá je názor mladého člověka. Nechali jsme církev zkostnatět, Ježíš byl přitom v jistých situacích rebel a shromažďoval kolem sebe mladé učedníky, ne sbor zdeptaných, unavených kněží s dlouhým vousem! Nemám sice tolik životních zkušeností jako někteří moji farníci, ani se nevytahuju, že vím všechno o vztazích a o životě. Ale nabízím úhel pohledu, zvu k dialogu a k tomu, aby lidé prožívali vlastní duchovní život. Pravý smysl církve totiž člověk zažije až ve společenství lidí, kteří sdílejí touhu zažít něco, co je přesahuje.

Na to se těžko odpovídá jednou větou. Podle mě nemusí být každý katolík nebo husita, aby mohl duchovně žít. Svět je širý, bohatý a kulturně i nábožensky rozrůzněný, vzájemně se můžeme obohacovat a učit. Věřím, že Bůh je jen jeden, ale cest, které k němu vedou, je tolik, kolik je lidí. Neměli bychom zapomínat, že Bůh nám vychází naproti. Smyslem duchovního života je hledání pravdy a vlastní autentické cesty k ní. V našem prostředí je dobré vracet se ke kořenům a ty jsou spjaty s křesťanstvím.

V první řadě si dopřát čas, kdy nebude dělat vůbec nic. Pustit otěže. Možná ani neformulovat žádnou modlitbu, jen nechat Boha, aby v něm skrz nějakou vnitřní membránu roztepal život právě teď a tady. Duše potřebuje klid a soustředění - věci, na které nezbývá v běhu života čas. Udělat si ho je ten nejprostší i nejtěžší úkol v životě. Však si taky často říkám - já nejsem žádný farář, já jsem uštvaná kovářova kobyla…

Ke mně to přišlo ve chvíli, kdy jsem nežádala ani o to urputně nebojovala. Moje ambice nebyla sloužit v církvi. Chtěla jsem jen mít vysokoškolský titul. K prvnímu doteku s křesťanskými hodnotami jsem se dostala přes studium hebrejštiny, řečtiny a latiny, kdy jsem v potu tváře vydobývala každé jednotlivé písmenko a skládala je do věty. A to, k čemu jsem se pracně dohrabala, mi dávalo smysl. Uvědomila jsem si, že jde o hodnoty, jež jsem v životě vždycky hledala. Že je tady něco, co mě přesahuje, čeho se mohu jen dotýkat. A ten dotyk mě tak obohatil, že mi úplně proměnil život i hodnotový systém. Víra jsou dveře, které se přede mnou v životě otevřely a už nemůžu jinak.

Rodiče jsou záchranáři, díky nim moc dobře vím, co je služba. Nepřijde mi divné jít do práce v neděli ráno či o Vánocích o půlnoci. Tím, že zachraňují lidi v mezní životní situaci, si často uvědomují, že nejsou všemocní. Mohu s nimi vést obohacující diskuse. Když se třeba ptám - Co říkáš, mami, člověku, který umírá? Co děláš? A ona: Sedím u něj na zemi, držím ho za ruku a říkám mu, ať se nebojí...

Pro faráře je velký dar být s rodinou, když jí odchází někdo blízký. Je to privilegium. Když jsem se poprvé setkala s člověkem, který umíral, zavalilo mě to ohromnou důvěrou v boží řízení. Celé to bylo jako poděkování za život, který v okamžiku smrti vrcholil.

U nás doma se na nějakou duchovní autoritu vůbec nehraje. Tam jezdím v rozdrbaných džínách, keckách, tričku s Mickey Mousem. Doma paní farářkou prostě nejsem. Maminka mi vaří oblíbená jídla, jdeme spolu na houby, smějeme se... Čas s oběma rodiči je pro mě doba, kdy si můžu dovolit být sama sebou. Můžu brečet, vztekat se, být protivná, naštvaná, dlouho spát... Domov je můj posvátný prostor.

Ale jednu věc jsem si uvědomila, když jsme nedávno byli společně ve Vatikánu. Vstoupili jsme na Petrské náměstí, maminka měla v očích slzy dojetí - a já se k tomu najednou neuměla postavit. Ve vlastní rodině nemůže být člověk farářem. I když mají rodiče velké ohledy a respekt k tomu, co dělám.

Jen v legraci. Než jsem si totiž nechala šít první talár, vyplňovala jsem tabulku s mírami: paže k zápěstí, délka ke kotníkům... a pak mi přišel oblek stejné velikosti jako na mého dvousetkilového kolegu. Těžký, neprodyšný, z nemačkavé látky, zvlněný tak, že když roztáhnu ruce, opravdu vypadá jako netopýří křídla. Ale jsem za něj strašně ráda. Když se do něj zapnu, ocitnu se v jiném světě. Je jako kouzelný plášť, umožňující vstup do dimenze, kde je vzhled člověka podružný.

Že kněžství nespočívá v kolárku. I když se doma převleču do trika a džínů, víru a službu si nesu s sebou. Mám tendenci se dívat na lidi, jestli něco nepotřebují, protože by mi přišlo pokrytecké zapomenout na všechno, o čem jsem kázala, sotva vyjdu z kostela. Mým cílem je předat informaci, že smrtí život nekončí. Pomáhat lidem pochopit: Co bude po smrti? Jak milovat nepřítele? Jak věřit a jak pozvat Krista do života, nevnímat ho jen jako imaginární postavu dávné minulosti? Jak obhájit svůj duchovní život před lidmi, kteří mají úplně jiné životní hodnoty? V tom všem má farář člověka vést a podporovat, aby vytrval. Víra není pevný betonový chodník vedoucí nahoru na nebesa. Její vzácnost spočívá právě v tom, že je tak křehká.

Věřím, že duše směřují k Bohu. Představuji si to jako jiskry, které přicházejí ke zdroji světla. Nepochybuji o tom, že se energie neztrácí, jen se nějak transformuje způsobem, který je pro nás nepochopitelný. Myslím, že tady na světě máme naplnit určité poznání, cosi se dozvědět. Křesťanství říká, že život je jen jeden, a proto je jeho čas je vzácný. Každý den máme prožívat s vědomím, že je to dar.

Dokážu. Viděla jsem ho i ve chvíli, kdy přicházel na synod, kdy tam ještě nebyly žádné kamery a fotoaparáty. Vítal se nejen se svými nejbližšími kardinály a biskupy, ale také s člověkem, který tam bral kabáty a věšel je na ramínko. Ptal se ho, jak se má, a nebylo to s menším zájmem, než jaký projevoval kolegům. Nebál se přivítat a obejmout i mě, přestože jsem žena. Cítila jsem, že pokorně akceptuje každého člověka jako stejně vzácného, jako odraz Boží přítomnosti.

Malování je jen hra. Ve skutečnosti mě povrchnost světa děsí. Nejdeme za masku, nesnažíme se leckdy ani pochopit, co nám ten druhý říká. Když nejsem namalovaná, jsem úplně obyčejná pihatá holka s prvními šedivými vlasy. To, kým jsem, je uvnitř. Když vystoupíme ze svých rolí v důvěře, že nás ten druhý za to neodsoudí, když ukážeme skutečnou lidskou tvář, je vidět krása v každém životním příběhu, v každém člověku.

Jsem holka a záleží mi na vzhledu. Ale jsem také farářka. Kdybych byla hezký mladý kluk, taky by na mou krásu pořád dokola někdo upozorňoval? Rtěnka a lak na nehty jsou jen provokace, abych donutila lidi víc přemýšlet. Důležité je druhého člověka vnímat, nejen vidět očima. Moje vizáž má provokovat k dialogu, říkám tím: já nejsem jen ta rtěnka. Já jsem uvnitř.

Najít někoho, s kým bych chtěla zestárnout a mít děti, je pro mě těžké už samo o sobě. Fakt, že jsem farářka, mi to neulehčuje. Přestože jsem zažila krásné dlouhodobé vztahy, které mě někam posunuly, nikdy jsem necítila: Tohle je člověk, se kterým chci zůstat do smrti. A tak jsem si loni na Vánoce řekla - dost! Končím se všemi kompromisy. Rozhodla jsem se, že raději zůstanu sama. Jestliže existuje nějaká moje polovina, tak si mě najde. Nechávám na Bohu, jak to dopadne. A jsem vděčná okolí, že mě netlačí do škatulky „manželka“ a „matka“. I když někdy je těžké žít sama.

Ve světě se dějí strašné věci. V Jordánsku nás vezli autem se zaslepenými okny do jednoho z největších uprchlických táborů. Muslimské ženy tam žily s dětmi odděleně od svých mužů. Ta nemožnost prožívat přirozené lidské vztahy v rodině! Nemít vidinu budoucnosti pro děti! Lidé tam mohou pevně věřit - a přesto pořád zůstávají mezi stejnými zdmi z vlnitého plechu. Tolik zoufalství na několika stovkách metrů čtverečních... Často se k tomu vracím, je to bolest, na niž se těžko hledá lék. Podobných uprchlických táborů jsou po světě spousty a nikdo netuší, jak to vyřešit. Každý by se měl dotknout ran tohoto světa, aby byla vůle věci změnit. Pokud zavřeme oči, vyhladíme se jednoho dne navzájem. Na druhou stranu leckde vidím, jak někdo nezištně pomůže druhému. Jak láskyplně pečuje o svoje blízké. Jak dá část svého majetku jinému. Jsou to drobné úkony dobra v životě, ale byť je to jedna kapka v moři, věřím že má ohromnou moc.