Natália Germáni: Ženy mají právo dělat, cokoli chtějí

Přeji dobré ráno do New Yorku. V Praze máme tři hodiny odpoledne, u vás je teprve devět. Co všechno jste už dnes stihla?

Mám za sebou klasický ranní kolotoč, kdy jsem vypravovala do školky starší dceru Zunu. Jsou jí teď tři roky a půl, v září začala chodit do americké školky, takže si teprve zvyká, ale jde to docela dobře. V minulém školním roce už poznala školku na Slovensku. Samozřejmě jsem se dnes ráno musela postarat taky o mladší dcerku Vesu, nakojit ji a přebalit. Naštěstí je to klidné miminko, které většinu noci prospí, vzbudí se jen na kojení a hned zase spinká, nemám si na co stěžovat.

U nás teď jde do kin film Její tělo, ve kterém se hlavní hrdinka rozhodne po skončení závodní kariéry stát pornoherečkou. Čím vás její osud zaujal?

Jde o příběh na motivy skutečných událostí, o náročném osudu své postavy jsem musela hodně přemýšlet. Ve své kariéře prožila obrovský zvrat, její život se proměnil a já se s tím musela herecky popasovat, vyjádřit, co se v této komplikované postavě odehrálo, proč zvolila takovou cestu, jakou zvolila. V jistém smyslu jsem pro ni našla pochopení, ale to neznamená, že bych sama byla něčeho takového schopná. Andrea měla úplně jinou životní cestu než já, byla jinak nastavená.

V rámci přípravy na sportovní roli jste prošla náročným tréninkem. Co všechno obnášel?

Část přípravy byla společná a probíhala i s dalšími herci. Měli jsme několikadenní soustředění s tréninkem v bazénu, kde jsme se seznamovali se skokanským prknem a technikou skákání. Pak jsem se ještě několik měsíců věnovala individuální přípravě, cvičila jsem, aby moje postava do co nejvyšší míry vypadala jako postava profesionální sportovkyně. Kdysi jsem se závodně věnovala sportovnímu aerobiku, to mi do jisté míry pomohlo dostat se znovu do kondice je pak rychlejší a snazší.

Film obsahuje i odvážné, explicitní scény. Bylo pro vás náročné je točit?

Jsou to věci, které většině herců nejsou komfortní. Pokud člověk není exhibicionista, musí v sobě najít vůli a trochu se překonat. Ve filmu se hlavní hrdinka věnovala porno kariéře, což nešlo nijak obejít. Bylo to pro mě náročné, ale věděla jsem předem, do čeho jdu. Musela jsem si to v hlavě nastavit tak, že tohle ten film zkrátka obsahuje a já se s tím musím vypořádat.

Děkuji, že jste si na rozhovor udělala čas, přestože vám ještě neskončilo šestinedělí. Zvládáte toto období dobře?

Není pro mě nijak zvlášť náročné. Ani svoje první šestinedělí jsem nevnímala jako kritické nebo těžké období, jak to ženy někdy popisují. Možná je to díky tomu, že mám štěstí na hodná miminka. Cítím se fajn a připadá mi, jako by se toho s příchodem Vesy až tolik nezměnilo.

Starší Zuna svou malou sestřičku přijala bez problémů?

Úplně ji miluje! Je pro mě krásné to pozorovat. Jediný problém nastává, když se s ní chce až příliš mazlit. Někdy k ní ještě není dostatečně jemňoučká, emoce nadšení a radosti ji v tu chvíli pohltí. Ale žárlivé scény nebo podobné problémy neznáme. Nejspíš je to i tím, že jsme jí s manželem dopředu vysvětlili, co příchod miminka obnáší.

Snažíme se ji zapojit do všeho, co se Vesy týká, aby neměla pocit druhořadosti a cítila se spíš jako velká sestra, která pomáhá. Je empatická a rozumná, ve svém věku už dokáže vyjádřit, co cítí. Dá se s ní dobře komunikovat, domluvit se na většině běžných věcí.

Popsala byste, jak se vaše americká školka liší od té, kterou jste poznali na Slovensku?

Na Slovensku Zuna začala chodit do školky ve třech letech, takže tam strávila asi půl roku. V New Yorku navštěvuje školku teprve od letošního září. Na základě toho, co jsme zatím poznali, bych řekla, že rozdíly nejsou až tak velké. Obě školky jsou státní a tím pádem zdarma. Do té v New Yorku chodí každý den od osmi hodin do tří odpoledne. Ráno ji tam přivedu, rozloučíme se a jde si hrát. Mají různé aktivity, a pokud je hezké počasí, berou je učitelky ven. Strava je třikrát denně, bohužel se tu nejí před hlavním jídlem polévky, které Zuna miluje, ale zase děti dostávají k obědu třeba ještě nakrájená jablíčka.

Liší se nějak přístup k dětem?

Rozdíl vidím v tom, že se jinak přistupuje k separaci dítěte od rodičů.

Co to znamená?

Děti se ve školce poprvé separují od rodičů, je to milník v jejich životě a hodně jich při tom přirozeně pláče. To je podobné na Slovensku i v Americe. Rozdíl je v tom, že tady v New Yorku se to bere jako běžná, přirozená součást - dítě prostě projde separací a bude v pohodě. Že pláče, nikdo moc neřeší, žádné velké utěšování neprobíhá. Vůči dětem je to trochu míň empatické. Připadá mi, že na Slovensku máme s dětmi v tomto ohledu větší slitování.

Mateřská dovolená ve státu New York trvá zhruba dva měsíce. Neplacené státní školky jsou k dispozici pro děti až od tří let. Jakými způsoby rodiče péči o mladší děti řeší, pokud nechtějí odejít z práce?

Jsou tu i soukromá zařízení, ale zatím toho o nich moc nevím, protože jsme je nepotřebovali. Na hřištích často pozoruji děti, s nimiž jsou tam chůvy.

Na českých sociálních sítích nedávno proběhla vyhrocená debata na téma, zda malé děti patří do veřejného prostoru, jako jsou kavárny a restaurace. Jsou v New Yorku děti ve veřejném prostoru vítané?

Nemám odsud žádnou negativní zkušenost. Na druhou stranu musím říct, že v porovnání se Slovenskem tu najdete méně kaváren s dětskými koutky, což může být dané i tím, že kavárny tu nebývají příliš velké, takže se s prostorem víc šetří. Celkově myslím, že jsou tu děti přijímány velmi pozitivně. Jdete třeba po ulici s kočárkem a úplně cizí člověk se na vás usměje a popřeje vám k narození miminka - Congratulations! To se vám na Slovensku nebo v Česku jen tak nestane. A netýká se to jen dětí, přátelské chování je součástí zdejší kultury.

Někdy se říká, že v Americe jsou lidé sice velmi přátelští, pozitivní a usměvaví, ale není to zcela upřímné…

To se tak traduje, ale já tento postoj nesdílím. Náhodný kolemjdoucí na ulici, který se na vás hezky usměje, vás v tom obrovském městě o více než osmi milionech obyvatel nejspíš už nikdy nepotká, tak proč by měl být v tu chvíli neupřímný? Mně takové chování připadá krásné, všichni potřebujeme slyšet spíš něco hezkého. V New Yorku má každý dost práce a starostí sám se sebou, lidi tu nemají energii na řešení problémů jiných lidí, jak je to běžné u nás, tak si mezi sebou aspoň předávají dobrou náladu.

Jak byste New York popsala?

Je to velmi specifické, živé, rychlé město, člověku poskytuje plno různorodých vjemů. Buď si ho zamilujete, nebo vám nebude vyhovovat. Žije se tu rychle a pod tlakem, je tu draho, takže kdo se tu chce udržet, musí se snažit. Na druhou stranu vám New York předává svou úžasnou energii. Když tu jste, intenzivně cítíte, že skutečně žijete. Já si tohle město oblíbila, ale vím, že pro někoho může být až příliš intenzivní a zahlcující. Lidé jsou tu svobodomyslnější a sebevědomější, což se projevuje i tím, že se odvážně a originálně oblékají. V ulicích můžete spatřit neuvěřitelné módní kreace, bláznivé kostýmy i velmi odhalená těla, aniž by to kohokoli zaujalo, natož pohoršovalo.

Oblékáte se díky tomu odvážněji, než když trávíte čas na Slovensku nebo v Čechách?

Ne, já se nerada oblékám odvážně. Vyhovuje mi klasický styl, jednoduché střihy, žádné velké experimentování, například v barevnosti. Chodím raději zahalenější, cítím se tak komfortněji. Ale pamatuji si na různá období svého dospívání, kdy jsem nosila leccos a vůbec přitom neřešila, co si okolí myslí.

Co jste v té době nosila?

Jedno období to byly krátké sukně, roztrhané punčocháče, vystříhané vlasy a k tomu piercing. Rodiče byli samozřejmě absolutně nadšení. (směje se) Ale chápali, že mě to s největší pravděpodobností brzy přejde, což se také stalo.

Zůstaňme ještě chvíli v New Yorku. Máte tam místa, která jste si obzvlášť oblíbila?

Bydlíme kousek od Central Parku, což je úžasný městský park o rozloze více než tři sta hektarů, takový milý kus přírody uprostřed velkoměsta. Je tu i spousta hřišť pro děti, máme mezi nimi svá oblíbená, kde už se známe i s některými místními dětmi. A když prší nebo chceme změnu, navštívíme některý z dětských koutků s hernou. Není jich tu sice moc, ale už je máme občíhnuté. Snažím se tu dětem věnovat a využívat přitom všechny možnosti.

Co dělá v USA váš manžel?

Martin tu má koncerty, jako hráč na bicí doprovází různé kapely a hudebníky. Koncerty taky sám organizuje, a to i pro slovenské a české muzikanty, kteří sem buď přijíždějí, nebo tu trvale žijí.

Chcete v Americe zkusit pracovat jako herečka?

Rozhodně ano, ale momentálně je to s prací v americkém filmovém průmyslu trochu složité. Hodně se mluví o tom, jak ho ovlivní umělá inteligence, která je schopná nahradit skutečné herce, ale třeba i scenáristy. Měsíce se kvůli tomu stávkovalo, uvidíme, co bude dál.

Filmy Její tělo a loňské drama Světlonoc, v němž jste také hrála hlavní roli, se týkají i postavení žen ve společnosti. Upozorňují na škatulky, do nichž jsou ženy okolím tlačeny. Jaké je podle vás postavení žen na Slovensku a v Česku?

Ve filmařské oblasti pracuje jednoznačně víc mužů ať už v režii, nebo v jiných, technických profesích. Tam, kde je potřeba větší fyzická síla, je to pochopitelné. Ale pokud jde o kreativní oblast, tak si myslím, že není důvod ženy upozaďovat.

Oba zmíněné filmy jsem natáčela se ženami. Světlonoc režírovala Tereza Nvotová a Její tělo Natálie Císařovská. Rozhodně neměly problém ukočírovat z hlediska režie štáb, vydobýt si autoritu.

Žijeme v době, kdy se ženy objevují v profesích, které byly dlouho chápány jako mužské. Myslím, že je to tak v pořádku, ženy mají právo dělat, cokoli chtějí, samozřejmě za předpokladu, že na dané pozici odvádějí kvalitní práci.

Pociťujete, že v Americe je postavení žen rovnoprávnější?

Neumím to stoprocentně posoudit, na to jsem tu nestrávila dost času. Žijeme tu částečně třetí rok, ale hodně času trávíme i na Slovensku nebo pracovně v Čechách, střídáme to. Ale obecně se tu víc dbá na lidská práva.

Kde se teď cítíte víc doma?

Jsem kosmopolitní člověk, cítím se doma v New Yorku i na Slovensku, střídat prostředí mi vyhovuje. Přátelé ze Slovenska nás sem jezdí navštěvovat, další přátele a známé jsme si našli tady, takže se necítíme osamělí.

Uvidíme, kde nakonec zakotvíme, zatím tomu necháváme volný průběh. Závisí to na naší práci, ale i na dalších faktorech. Zuna tu má teď školku, za což jsem moc ráda, protože se díky tomu posouvá v angličtině. Chci, aby se ten jazyk dobře naučila, v dnešní době je člověk bez znalosti angličtiny odepsaný.

Jediné, co nám tu občas chybí, je rodina. Moji rodiče jsou už naštěstí na odloučení zvyklí, sestra žije jedenáct let ve Švýcarsku, takže to berou jako něco normálního, i když by s vnučkami určitě rádi trávili víc času. Ale aspoň se na sebe můžeme o to víc těšit.