Můj syn, homosexuál

Radim, dnes devětatřicetiletý úspěšný režisér a držitel Českého lva za film Pouta, v šestnácti práskl dveřmi a bez ničeho odešel z domova. „Tak, od téhle chvíle můžeme jeho životu už jenom přihlížet,“ bylo jasné jeho rodičům. Trochu je uklidňovalo, že do doby, než jejich syn začal vzdorovat, do něho investovali to nejlepší, co mohli. Výchovu, morální hodnoty, přehled o světě. Věřili, že s touto výbavou se neztratí. To, že je na kluky, zatím nemohli ani tušit, protože v té době to nevěděl ani on sám.

„Neviděli jsme se čtyři nebo pět let a o tom, že je gay, jsem neměl potuchy. Když se občas ke mně donesl nějaký drb, že třeba řádil v baru pro gaye, pustil jsem to z hlavy, protože jsem tomu nepřikládal žádný význam. Vůbec se to neslučovalo s mou představou o něm. Věděl jsem, že podniká několikaměsíční cesty do Indie s nějakými děvčaty, že společně přespávají v levných hostelech, takže po této stránce se mi to zdálo v pořádku,“ vypráví Ladislav Špaček.

Jenže jednoho dne, to už se zase jako rodina sblížili, mu přišla od Radima zpráva, že jim chce představit svou novou lásku. Sešli se tehdy v restauraci v centru Prahy na večeři.

„Občas jsme se s jeho dívkami setkávali, někdy k nám přijely i na chalupu, tak jsme si s manželkou řekli, proč ne? Když jsme viděli, že v hospodě sedí s klukem, trvalo mi možná tři vteřiny, než mi to sepnulo. Můžu vám říct, že jsem to prožil bez jakéhokoli zachvění a pocitů nevole, protože u Radima jsem byl zvyklý úplně na všechno a úplně se vším jsem počítal.“

Naráží tím nejenom na náhlý odchod svého syna z domova, ale i na jeho rok a půl trvající pobyt v obléhaném Sarajevu, kde natočil svůj první film, a na pozdější pokus o sebevraždu pádem z Nuselského mostu.

„Tohle byla naprostá banalita proti tomu všemu, co ho mohlo potkat. Možná i s jistou úlevou jsem si řekl: Aha, tak tohle je možná příčina těch běsů, které s ním cloumaly v době dospívání."

"Jako bych mu více porozuměl a pochopil, že to nebyl jenom jakýsi generační vzdor vůči mně jako spořádanému kravaťákovi a fotrovi z Hradu. Že to byl možná obtížný proces jeho sebeuvědomování, kterým si musel projít. Řekl bych, že jsem mu v tu chvíli držel palce, že to dokázal takhle zpracovat a zvládnout,“ vzpomíná na své pocity.

O událostech starých bezmála dvacet let vypráví dosud téměř bez emocí. Jenže teď se mu poprvé zachvěje hlas. Mnohem větší hodnotu než život syna v heterosexuálním svazku má pro něj to, aby byl spokojený v partnerství se současným přítelem, které trvá už sedm let. „Toho kluka obdivuju, že je schopen s Radimem vydržet. Je o něco mladší než on a má božskou trpělivost s jeho bohémskými náladami,“ uvědomuje si režisérův otec.

A že se od syna nedočká vnoučat? Na to má Ladislav Špaček taky odpověď. „Máme vnučku, dceru naší Darji, které je tři a půl, a ta moje dědečkovské ambice uspokojuje maximálně. Napsal jsem pro ni dokonce knížku Dědečku, vyprávěj, takže v tomhle ohledu mám vystaráno. U Radima, v průběhu jeho bouřlivého života, jsem ani neočekával, že by někdy mohl mít děti. To by snad ani nebylo dobře.“

Odborníci potvrzují, že když rodiče vidí, že má jejich homosexuální potomek po boku milujícího partnera, bývá pro ně jednodušší se s jeho menšinovou orientací vyrovnat. Hlavně matky se totiž často obávají, že jejich dítě je kvůli tomu odkázáno na celoživotní samotu bez šťastného vztahu. „Nejdůležitější je, že s Janisem mají krásný vztah,“ prohlásila maminka zpěváka Pavla Vítka v televizním pořadu 13. komnata.

Přesto její syn asi deset let tajil, že v pražském bytě nežije sám. Měl už za sebou jedno nepovedené manželství a v pětadvaceti se zakoukal do svého budoucího manažera Janise Sidovského. „Pokaždé, když měli rodiče přijet na návštěvu do ateliéru, kde jsme spolu bydleli, museli jsme nejdřív odstěhovat věci toho druhého, kastroly, peřiny…“ přiznal s úsměvem Pavel Vítek v televizním dokumentu.

Janis Sidovský mu s pusou od ucha k uchu přitakával. Když se ho ale dnes ptám, jak to vypadalo v době, kdy museli před rodiči s pravdou ven, je cítit, že se mu do vzpomínání příliš nechce. „Bude to ještě někoho zajímat?“ Možná je to pro něho stále bolavé téma, možná jenom ohraná písnička. Pár vět však z Janise Sidovského přece jenom dostanu.

„Rodiče se o našem vztahu od nás dozvěděli den před jeho zveřejněním v tisku. Zavolali jsme jim, že vyjde článek o tom, že spolu žijeme. Reakce maminky Pavla byla smířlivější, uvedla, že to věděla dávno. Mojí mamince medializace vadila a z tohoto důvodu ani nepřijela na akt registrovaného partnerství (3. července 2006 – pozn. red.). V soukromí nás ale obě maminky i jejich partneři podporují, navštěvujeme se a hlídají nám psy.“

Pár českého šoubyznysu, kterému to klape už čtvrt století, měl svůj coming out v druhé polovině 90. let usnadněn společenskou atmosférou, ve které gayové a lesbičky mohli už volněji dýchat. Vždyť za minulého režimu a ještě čtyři roky po listopadu 1989 byla homosexualita v oficiálním seznamu nemocí a nejeden rodič žádal o pomoc odborníky, aby jeho syna či dceru vyléčili. Když už se menšinová sexuální orientace prozradila v rodině, musela se tutlat navenek, protože „co by tomu řekli sousedi?“.

Sexuologové i odborníci na lidskou duši však upozorňují, že život ve lži, zvlášť v tak důležité oblasti, jako je sex, se může negativně projevit na psychice. Z člověka se může stát neurotik nebo podivín. A například Pavel Vítek trpěl nějaký čas depresemi.

„Žít dvojí život znamená ubližovat všem zúčastněným včetně sebe, omezit komunikaci a nakonec i vztah se svými nejbližšími,“ tvrdí známá sexuoložka Hana Fifková, která v této souvislosti vzpomíná na případ klienta, studenta vysoké školy původem z Moravy.

„V týdnu žil v Praze ve společném bytě s přítelem, jehož rodiče o všem věděli a kluky brali úplně normálně. Na víkendy jezdil jako single domů za rodiči, kteří se trápili tím, že nemá dívku. Neustále se vyptávali, kdy jim přivede ukázat budoucí nevěstu, a z jeho reakcí cítili, že jim něco tají. Jeho příteli to zase ubližovalo tím, že se cítil být zapíraný. O víkendech se mu stýskalo a rád by jel na návštěvu k partnerovým rodičům,“ vypráví sexuoložka.

Když po deseti letech vyšel jejich vztah najevo, rodičům se ulevilo, protože dostali informace, které jim chyběly, aby syna pochopili. „Prohlásili, že jim to měl říct už dávno a na víkendy mohli jezdit spolu,“ dodává Hana Fifková s tím, že rodič by měl v první řadě ocenit důvěru, kterou mu jeho potomek dává, a dál s ním mluvit.

Prezident herecké asociace Jiří Hromada, který stál dvacet let v čele gay a lesbického hnutí, učinil svůj coming out za zdánlivě svízelných okolností. Stalo se to v malém městě, severočeském Jirkově, a navíc na konci 70. let minulého století, kdy homosexualita byla jedním ze společenských tabu.

„Kvůli nedostatku informací měli lidé zkreslené představy o zvrácenostech, o stařících, kteří se plazí po záchodcích a svádějí mladé chlapce. O gayích si mysleli, že jsou zženštilí, chodí v lodičkách, nosí kabelky a malují si rty. Po listopadu 1989 byli překvapeni, že se k homosexualitě přihlásili i na první pohled obyčejní kluci,“ vypráví známý dabér.

Díky tomu, že se od mládí pohyboval v uměleckém prostředí, nacházel kolem sebe spřízněné duše. Problém neměl ani s rodiči, přesněji řečeno s maminkou, protože otec s nimi nežil. „S maminkou jsme byli na sebe hodně citově vázaní, vzájemně jsme si pomáhali ve všech svých trablech a o všem jsme si otevřeně říkali.“

Kolem patnácti začal budoucí herec cítit k mužům víc než jenom kamarádství. „Jednoho mládence jsem chtěl pozvat domů, až maminka bude v lázních. Jenže maminka do lázní nakonec neodjela. Místo toho se jí do rukou dostal telegram od mého přítele. Byl jsem z toho rozrušený a maminka mě uklidňovala: Prosím tě, nic si z toho nedělej, já už to dávno vím. Co mu mám uvařit?“ Není náhoda, že matky bývají na podobné zprávy připravenější než otcové a v duchu se s touto možností už delší dobu sžívají.

„Většinou bývají zvědavější než otcové, takže už od puberty sledují, jaké holky se synovi líbí, za jakou se ohlédne, s jakou se dá do řeči. Pak najednou zjistí, že holky ignoruje a nejvíc ho baví kamarád Jarda, že oceňuje mužské sportovní postavy… Otcové mají trochu zpoždění a někdy reagují velmi tvrdě, třeba vyhazovem z domova,“ podotýká Jiří Hromada.

Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, byl zážitek majitele divadla Ungelt Milana Heina, který řekl rodině o své homosexualitě, když mu bylo devatenáct. Na rozhovor s otcem vzpomíná ve své 13. komnatě s úsměvem. „Co to je za blbost?! Jsi mistrem Moravy v boxu. Teplý boxer neexistuje,“ namítl tehdy Heinův otec.

„Tak mi nezbylo než říct: Existuje. Stojí před tebou.“ Do toho vstoupila jeho tehdy sedmnáctiletá sestra, pozdější televizní hlasatelka Marta Skarlandtová: „Je to tak, jak to je, a na nás je, abychom bráchovi drželi palce a doufali, že jednou bude šťastný.“

„Od té doby se u nás o homosexualitě jako o problému v životě nemluvilo. Za to jsem rodičům vděčný, že jsem kvůli této okolnosti neztratil v jejich očích na ceně,“ uzavírá v pořadu Milan Hein.

Dva průzkumy veřejného mínění ohledně tolerance k příslušníkům sexuálních menšin vypovídají o tom, jak se s časem, který uběhl od pádu železné opony, stává společnost liberálnější. Zatímco v roce 1993 nevadila jinakost gayů a lesbiček pouze deseti procentům občanů, v roce 2006 už je akceptovaly celé tři čtvrtiny dotazovaných.

„Lví podíl na tom mají i média a známé osobnosti, které se se svou orientací netají a dávají tak lidem příklad, že když žije muž s mužem nebo žena s ženou, není na tom nic špatného,“ domnívá se sexuoložka Hana Fifková.