Milostné aféry mexické malířky Fridy Kahlo

Frida byla vyslýchána dvanáct hodin. Spoluúčast na vraždě jí neprokázali, a tak byla propuštěna. Vzápětí odjela za svým bývalým manželem, světoznámým malířem Diegem Riverou, který právě pracoval v San Francisku, a v prosinci se ti dva k překvapení všech znovu vzali.

Extravagantní mexická malířka Frida Kahlo měla v té době za sebou hodně pohnutý i pestrý život. Narodila se v roce 1907 v hlavním městě Mexika. Otec, židovský emigrant z Maďarska, a matka, Španělka s indiánskými předky, jí dali do vínku neklidnou krev. Ale také křehkou krásu, z níž ztratilo hlavu mnoho mužů.

Krátce po jejím narození přišla matka znovu do jiného stavu. Porod a péče o druhou dceru ji natolik vyčerpávaly, že jí na Fridu nezbýval čas ani síly. Ta byla od nejútlejšího dětství neustále s otcem, který k snědé holčičce velice přilnul a byl na ni náležitě pyšný. Někteří životopisci v jejich vztahu spatřovali příčinu pozdějšího Fridina věkově nerovného manželství i věčného hledání lásky.

Duševní svět dívenky však brzy formovala také bolest. Jako šestiletá onemocněla dětskou obrnou. Vyléčila se, ale po zbytek života jí zůstala pravá noha slabší.

Ještě jako žačka základní školy zaběhla jednou o polední přestávce do auly a uviděla obtloustlého muže, který tam pracoval na nástěnné malbě. Jeho jméno – Diego Rivera – jí nic neříkalo. Bez zájmu přejela očima obraz i jeho tvůrce a vyběhla ven. Netušila, že potkala svůj osud…

Otec ji zapsal na prestižní střední školu. Dobře se učila a chystala se na studium medicíny. Její plány přervala nehoda autobusu, kterým 17. září 1925 cestovala. Narazil do něj protijedoucí trolejbus a Fridino tělo propíchla železná tyč. Sanitka ji do nemocnice dovezla v kritickém stavu. Měla několik zlomených obratlů, klíční kost, dvě žebra a roztříštěnou pánev. Na pravé noze měla jedenáct fraktur a úplně rozdrcené chodidlo.

Zcela nehybná strávila v sádrovém krunýři v nemocnici celý měsíc. Několik dalších se pak zotavovala doma na lůžku. „Jsem světová rekordmanka,“ hořce po letech žertovala o třiceti chirurgických operacích, které musela absolvovat.

Nuda ji mučila stejně jako bolest a 18letá dívka hledala, čím by se zabavila. Tehdy se rozhodla pustit do malování. Neměla kromě hodin kreslení ve škole žádné umělecké vzdělání, ale když ležela v kovových korzetech, objevila v sobě vášeň pro umění odpovídající jejímu velkému talentu.

Po nešťastné havárii se Frida až do konce života pohybovala se značnými potížemi. Její trvalou společnicí se stala bolest, před níž hledala únik i v alkoholu a drogách. V následujících letech prožila řadu milostných afér. Stejnou měrou se jí líbili muži i ženy.

Právě jedna z jejích intimních přítelkyň – o 11 let starší italská fotografka a filmová herečka němé éry Tina Modottiová – ji v roce 1928 seznámila s Riverou. A byla to zřejmě rovněž Tina, která ji získala pro komunistické ideje, kterým pak Frida zůstala věrná až do konce života.

Životopisci uvádějí, že posléze zašla za Riverou do míst, kde právě tvořil nástěnnou malbu pro Národní palác. Ukázala mu svoje plátna a zeptala se, jestli má talent. „Nepochybně ano,“ odpověděl, když si její malířské výtvory prohlédl.

Rivera byl stotřicetikilový obr s živočišným vztahem k životu. Ač to bylo nepochopitelné, byl pro ženy atraktivní. Bylo mu dvaačtyřicet a měl za sebou mnoho afér i jedno krátké manželství. Právě navázal milostný vztah s jistou americkou studentkou malířství, ale nedokázal potlačit svou přirozenost a začal současně flirtovat i s Fridou.

Brzy mezi nimi vzplála vášeň. Kromě posedlosti sexem sdílela Frida jeho víru v komunismus i oddanost umění. Jejich vztah se brzy stal dominantním. Rivera se na čas zbavil všech dalších milenek a nabídl Fridě manželství. Souhlasila a v srpnu 1929 se dvojice nechala oddat. Fridiným rodičům se zřejmě ulevilo, že se našel muž, byť sukničkář a mnohem starší, který se o dceru postará. Potřebovala neustálou lékařskou péči a tu si bohatý Rivera mohl dovolit.

V příštích několika letech se marně snažila mít dítě. S Riverou byla pětkrát v jiném stavu, ale kvůli zraněním z mládí to pokaždé skončilo potratem nebo doporučením přerušit těhotenství.

Slavný malíř přitom nic nezměnil na svých zvyklostech a nedokázal být věrný. Spal s mnoha ženami a milostný poměr navázal dokonce i s manželčinou mladší sestrou Cristinou. To už bylo na Fridu příliš a v roce 1935 Riveru opustila. Když se vrátila, dohodli se na „otevřeném“ manželství – každý z nich může spát, s kým chce… Domluva jistou dobu fungovala. Frida v rychlém sledu zažila několik románků s muži i ženami. A právě v tomto období se na scéně objevil ruský exilový revolucionář…

Lev Davidovič Trockij (vlastním jménem Leib Bronštejn) stanul v létě 1917 po boku Lenina a stal se druhým mužem Velké říjnové revoluce v Rusku. V první vládě lidových komisařů byl ministrem zahraničí, později pak lidovým komisařem armády a od podzimu 1918 i předsedou Revolučního vojenského sovětu republiky.

Po Leninově smrti v roce 1924 se Trockij chopil role vůdce opozice, ale v zápase se Stalinem o nástupnictví všechny pozice prohrál, protože se v rozhodujících okamžicích ocitl bez spojenců. Stalin nejdříve Trockého v roce 1926 vyšachoval ze stranického vedení a za další dva roky prosadil jeho vyloučení z komunistické strany. Současně nařídil jeho deportaci do kazachstánské Alma Aty a později (na základě domluvy s Tureckem) na ostrov Prinkipo v Marmarském moři.

V dalších letech byl Trockij odsouzen k věčnému putování. Nejdříve žil od léta 1933 dva roky ve Francii, potom se mu podařilo získat azyl v Norsku s podmínkou, že nebude veřejně činný.

Tento závazek porušil, když byl v srpnu 1936 v Moskvě v nepřítomnosti odsouzen v inscenovaném procesu k trestu smrti. Vystoupil v Oslu na tiskové konferenci s prohlášením, že tento proces je největší lží v dějinách. Sovětská vláda poté oficiálně žádala jeho vyhoštění ze země, jinak hrozila zhoršením vztahů.

Pro jeho vlastní bezpečnost byl internován a norská vláda mu doporučila hledat útočiště jinde. Na sklonku roku 1936 dostal nabídku od mexického prezidenta Lázara Cárdenase a 19. prosince pouze s manželkou Natálií Sedovovou a v doprovodu jednoho norského policisty tajně odplul na palubě nákladní lodě z Norska.

V mexickém přístavu Tampico vystoupil 8. ledna 1937. Po letech skrývání, ústrků a obav byli manželé Tročtí překvapeni vřelým uvítáním. Skupinu představitelů tehdejší politické a umělecké špičky Mexika vedl samotný Diego Rivera, tehdejší velký stoupenec Trockého.

Osobním vlakem prezidenta byli azylanti odvezeni do hlavního města. Rivera pro ně připravil ubytování ve své komfortní vile, v tzv. modrém domě. Oba byli z nového prostředí naprosto unešeni a připadali si jako na jiné planetě – jak později vzpomínala Natálie Sedovová. Dům byl vyzdoben stromy a vzácnými tropickými rostlinami. Prostorné pokoje s freskami a obrazy připomínaly sály umělecké galerie. K tomu skvělá strava, která potěšila zvláště Trockého.

Rivera s Fridou žili nedaleko a často chodívali k Trockým na návštěvu, někdy i několikrát týdně. Slavný malíř nepostřehl, že mezi jeho temperamentní třicetiletou manželkou a stárnoucím, ale nyní odpočatým Trockým došlo k důvěrnému sblížení. Frida osmapadesátiletému Trockému (byl o devět let starší než Rivera) začala přezdívat El viejo (Stařec) a zřejmě ji přitahovala jeho inteligence.

Zprvu si údajně vyměňovali psaníčka vkládaná do knih, které Trockij Fridě půjčoval. Po nějakém čase však spolu odjeli na zemědělskou usedlost asi 130 kilometrů od Ciudad de México. Tehdy se rozhodla jinak uvážlivá a tolerantní Natálie zasáhnout.

Podle Trockého životopisce N. Vaseckého začala manželovi psát dopisy a vyčítala mu nevděk za léta společného strádání v emigraci, ale nabízela v nich i rozvod, aby mu „nebránila v jeho štěstí“. Trockij odpovídal kajícným ujišťováním, že „ta druhá“ pro něj ve srovnání s ní takřka nic neznamená, ale přesto se za svou nevěru stydí a sám se nenávidí. Dopisy prý zakončoval až nedůstojnými slovy – podepisoval se „Tvůj starý věrný pes“.

Když se posléze vrátil do „modrého domu“ a šel na operaci slepého střeva, Natálie se uklidnila a i tentokrát mu odpustila. Trockého vzplanutí k Fridě nebylo podle Vaseckého jeho prvním „citovým dobrodružstvím“. Už ve dvacátých letech podobně zahořel k jedné ze svých obdivovatelek – k anglické sochařce Clair Sheridanové, která přijela do Ruska vytvořit podle živého modelu jeho bystu.

Někteří životopisci Fridy Kahlo se domnívají, že její milostný poměr s Riverovým idolem byl pomstou za manželovy neustálé nevěry. Faktem však je, že se Rivera o jejím románku s Trockým dozvěděl se zpožděním – až když byla Frida v roce 1938 v New Yorku a poté v Paříži, kde měla dvě velké výstavy svých obrazů.

Traduje se, že Rivera byl ochoten tolerovat manželčiny sexuální úlety s ženami, ale na mužské milence nezřízeně žárlil. Když se Frida počátkem roku 1939 vrátila z cest, pustili se manželé do divokých rozvodových tahanic – on jí vyčítal poměr s Trockým, ona jemu vztah s americkou herečkou Paulette Goddardovou. Rozvedli se a Rivera se s Trockým definitivně rozešel.

Za peníze získané odprodejem svých archiválií knihovně Harvardovy univerzity si Trockij v březnu 1939 koupil v Coyoacanu (předměstí mexického hlavního města) vilový dům a s manželkou se tam odstěhoval. Obydlí postupně přeměnil v přísně střeženou pevnost.

Nepomohlo to. V srpnu 1940 se k němu Stalinův agent dostal a ubil ho horolezeckým cepínem. Paradoxně právě tragédie ruského revolucionáře přivedla Fridu zpět k Riverovi. Ještě téhož roku uzavřeli v San Francisku druhý sňatek a žili spolu až do smrti Fridy v červenci 1954.