Měla jsem šťastné dětství, lhala ve svých knihách Helena Rubinsteinová

Když Helena Rubinsteinová 1. dubna 1965 zemřela, mělo její impérium hodnotu přes sto miliónů dolarů. Přesto ji celý život pronásledoval mindrák. Styděla se za své dětství prožité v chudobě, což před světem tajila.

Aby definitivně vymazala ze svého života obraz bídy, vytvořila legendu, kterou popisovala v pamětech s názvem Umění ženské krásy: „Narodila jsem se v Krakově jako prvorozené dítě zámožných rodičů. Oba moji dědové byli vlivnými polskými bankéři a vlastníky dolů. Otec zase významným obchodníkem. Šťastné dětství jsem strávila s milovanými rodiči a sourozenci na hlavním náměstí ve velkém domě plném cenných obrazů, vzácné antiky a knih.“

Protože paměti postupně psala ve vlastních luxusních apartmánech v Paříži, Londýně, Římě a New Yorku, vzpomínka na trpkou realitu z dětství jí přišla zřejmě tak absurdní, že už ji nepovažovala za pravdivou. Alespoň ve své knize.

Americký publicista Cliff Carmichael mýtus o šťastné rodině rozmetal ve své knize nazvané Svět za pleťovou maskou. Studoval korespondenci slavné ženy, pátral v archívech, hovořil s pamětníky. Zjistil, že její dětství vůbec nepřipomínalo velký svět, jehož se později stala součástí. Prožila ho s rodiči a sedmi sestrami v chudé krakovské čtvrti Kazimierz.

V pochmurném říjnovém odpoledni roku 1889 stála v dešti před domem číslo 14 v Široké ulici v Krakově dívka jménem Chaja. Nahlížela do oken domku, ale nikoho blízkého tam nespatřila.

Bylo jí 17 a měla se vdávat – rodiče už pro ni našli ženicha, podstatně staršího, nepříliš přitažlivého, ale zámožného vdovce židovského vyznání. Ona se však zamilovala do chudého studenta, navíc katolíka.

Jejího otce, ortodoxního obchodníčka s petrolejem a nádobím Hercia Rubinsteina, odpor dcery rozzlobil a poslal ji k příbuzným do daleké Austrálie. V ten deštivý den Chaja Rubinsteinová, pozdější multimilionářka a zakladatelka významné kosmetické firmy, viděla rodný dům naposledy.

Po příjezdu k protinožcům si změnila jméno. Už nebyla Chaja, ale Helena. Bydlela u strýce na farmě necelých 100 kilometrů od Melbourne a v obchůdku se smíšeným zbožím mu pomáhala s účetnictvím a zároveň se příbuzným starala o tři malé děti. Moc si toho z polského domova nepřinesla – kromě skromného oblečení jen dvě tři nádobky s krémem na tvář.

Recept na jeho přípravu jí dala matka Gitel. Pravidelně si jím chránila pokožku před silným sluncem, aby ji neměla vysušenou a červenou jako většina žen, které potkávala. Už zakrátko Australanky obdivovaly Heleninu tvář a chtěly znát její tajemství.

Nebylo jí ještě 18, když přijala práci u místního lékárníka. Zároveň začala vyrábět vlastní krém z ovčího tuku. Aby překryla jeho nepříjemný pach, mísila ho s vůněmi levandule a lilií.

Hned první její krém s názvem Valaze Australanky nadchl a objednávky se jen hrnuly. Helena, která ho sama připravovala, balila i prodávala, musela od večera do rána zaměstnat několik pomocníků. Zakrátko se odstěhovala do Melbourne, kde v roce 1902 založila kosmetickou firmu, otevřela první salón krásy a brzy již expandovala i do Evropy.

Po vypuknutí první světové války se odstěhovala do Washingtonu a zanedlouho se svými krámky v desítkách měst dobyla celou Ameriku. Rychle totiž pochopila, že své potenciální klientky musí hledat právě mezi Američankami se zanedbanou pletí. I když Helena kromě pár tříd krakovské školy pro židovské dívky neměla jiné vzdělání, intuitivně tušila, co má dělat, aby se ziskem prodala své výrobky. Byla si rovněž vědoma toho, že většina žen si nekoupí její kosmetiku, bude-li laciná.

Proto ji prodávala draze – učinila z ní luxusní výrobek, který si nemůže dovolit každá, ale každá o něm může snít. Jako první přišla na to, jak důležitý je design. Proto požádala malíře Salvadora Dalího o návrhy nejen kelímků na make-up či krémy, ale i papírové krabičky, v nichž je prodávala.

Za svůj úspěch vděčila především vlastní tvrdé práci, ale nikdy se nepřestala vzdělávat u biologů, dermatologů či dietetiků. Vzhledem k době, ve které žila, byla výjimečně nezávislá, což rovněž přispělo k jejímu úspěchu.

Nebála se učinit ani ta nejtěžší rozhodnutí – měla odvahu postavit se otci a vycestovat na vzdálený kontinent. Přestože zbohatla a proslavila se, sláva jí nestoupla do hlavy, nestala se nevolnicí svých peněz či výrobků.

Sama však nikdy do svých salónů krásy na zákroky nechodila – tvrdila, že na to nemá čas. Označovali ji za „malou velkou madame“ – měřila jen 150 centimetrů, ale přesto ztělesňovala energii a přirozenou autoritu.

Ráda se ocitala v centru pozornosti, ale vždy jako decentní dáma. Přátelila se s Picassem, Chagallem, Renoirem či Salvadorem Dalím… A oni ji zbožňovali.