Marie Terezie - chytrá žena na trůnu, která překypovala zdravím a energií

Pragmatická sankce byla zákonem, který zajišťoval v habsburské monarchii v případě neexistence mužských nástupců rakouských Habsburků také ženským členům rodu právo na trůn. Zároveň měla sankce potvrdit nedělitelnost habsburské monarchie, která v této době představovala linii tří státních celků: zemí Koruny české, rakouských zemí a Uher.

Tehdy ještě Karel VI. doufal v syna. Nestalo se. Celá dvacátá a třicátá léta 18. století tak bylo hlavním úkolem Karla VI. dosáhnout mezinárodního uznání pragmatické sankce, aby jeho prvorozená dcera mohla nastoupit na jeho místo.

Marie Terezie (1717–1780) byla v českých lidových pramenech často označována za naši královnu, ženu a matku, kterou je třeba ochraňovat. Ona sama tuto legendu podporovala. Do paměti českého národa se zapsala daleko hlouběji než jiní habsburští panovníci, s výjimkou Rudolfa IV. a Josefa II., jejího syna.

Narodila se 13. května 1717 císaři Karlu VI. a jeho ženě Alžbětě Kristině v Hofburgu. Rodiče siceMarii Terezii s radostí přivítali, ale těšili se na budoucnost, která jim dá očekávaného syna.

V roce 1716 se jim opravdu narodil Leopold Jan – dožil se však jen sedmi měsíců. Otec a matka vůbec nepočítali s budoucí slávou své dcery, a proto ji na státnickou dráhu nepřipravovali. Dívka měla temperament a zdravý, praktický rozum. Podobala se spíš matce než flegmatickému, nudnému otci. Jezuité ji vyučovali dějepisu, literatuře, španělštině, italštině, francouzštině, latině. Francouzsky nakonec psala lépe než německy.

Byla dobrou žačkou, postrádala náladovost, která byla u arcivévodkyň běžná. Milovala divadlo a tanec. A také lotrinského korunního prince Františka Štěpána.

František Štěpán se stal v roce 1723 jako patnáctiletý hostem vídeňského dvora. Byl pohledný a dvorný a Marii Terezii vnímal především jako dítě. Byl mezi nimi věkový rozdíl devíti let, takže si spolu mohli těžko hrát, a při oficiálních příležitostech je rozděloval protokol.

Navíc měl František Štěpán i jiné úkoly. Už po šesti letech se musel ujmout vlády v Lotrinsku, to ale v roce 1733 obsadili Francouzi. O dva roky později byl donucen zanechat i na nátlak Karla VI. Lotrinsko Francii a dostal za ně Toskánské velkovévodství. Byl tím roztrpčen, ale odměnou mu zůstala vyhlídka na možný sňatek s Marií Terezií.

Na Vánoce roku 1736 jí poslal svůj miniaturní portrét, krytý místo skla diamantem. Podle vyprávění hraběnky Charlotty Fuchsové, vychovatelky a důvěrnice Marie Terezie, mladá arcivévodkyně dárek „pozorovala velmi dlouho a velice se červenala“. Zamilovala se – hluboce a navždy.

Anglický vyslanec Robinson o tom v roce 1735 referoval: „Navzdory své silné povaze chová k vévodovi lotrinskému něžnou lásku. V noci ho vídá ve snách a ve dne se baví se svými dvorními dámami jen o něm, takže není pravděpodobné, že by zapomněla na muže, o němž si myslí, že se narodil jen pro ni.“ Její sny se měly brzy splnit.

Marie Terezie si vzala Františka Štěpána 12. února 1736. Po svatbě manželé vykonali pouť do Maria Zell a přinesli tam Matce boží dvě zlatá, vavřínem propletená srdce, aby si vyprosili požehnání a měli hodně dětí. To se jim splnilo. Už pátého února 1737 se jim narodila první dcera Marie Alžběta. Z jejich manželství nakonec vzešlo 16 dětí, z nichž 12 se dožilo dospělého věku a čtyři z nich byli chlapci.

V počátku svého panování byla Marie Terezie neustále těhotná. Sama šťastně prohlašovala: „Člověk nemá dětí nikdy dost. V tomto bodě jsem nenasytná.“ Marie Terezie prožívala intenzívní manželské štěstí. Trvala na společné ložnici, což bylo v panovnických kruzích neobvyklé. A užívala jí hojně – tak, že s mladými manželi jednou spadla postel.

Karel VI. jim poté napsal: „Přál bych si, aby se vám nikdy nestalo větší neštěstí. Jenom ale moderato – nepřehánějte.“ Karel VI. neočekávaně zemřel 20. října 1740. Mladá Marie Terezie v té době už zažila narození tří dětí a úmrtí dvou a očekávala právě další porod (syn, později Josef II., se narodil v březnu roku 1741).

Měla majestátní zjev – po svých četných porodech mírně ztloustla, zdobily ji krásné bílé zuby a pěkné světlé vlasy. Zdravím a energií jen kypěla. Potřebovala to.

Už v den, kdy přejímala vládu, poukazoval Alessandro Zeno, benátský vyslanec ve Vídni, na mínění mnohých, že „se s důstojností státu neslučuje, aby mu vládla žena“. Sama panovnice později řekla, že při svém nástupu na trůn byla bez peněz, bez vojska, bez zkušeností a rádců.

Podle pragmatické sankce měla legálně nástupnické právo, ale na západě i na severu se okamžitě přihlásili se svými fiktivními nároky na habsburské dědictví nenasytní sousedé: kurfiřti saský a bavorský a pruský král Fridrich II. Právě ten byl nejvíc nebezpečný. A konflikt nakonec vypukl koncem roku 1740 a dnes je znám jako války o země Koruny české.

V prosinci 1740 vpadlo 27 000 pruských vojáků pod velením Fridricha II. do Slezska. Ten se po bitvě u Malvic stal pánem Dolního Slezska a jeho vojáci se dál valili do Kladska a severovýchodních Čech. Spojené francouzsko-bavorské oddíly zase obsadily Horní Rakousy a v listopadu 1741 Prahu. Tři čtvrtiny zemí Koruny české padly do rukou nepřátel. Zásluhu na tom měl i František Štěpán, kterého manželka vyslala proti Francouzům, a on, stejně jako jeho bratr Karel, se ukázal býti mizerným vojevůdcem.

Situace dospěla tak daleko, že čeští stavové ve svatovítské katedrále v Praze vzdávali hold bavorskému vévodovi Karlu Albertovi jako svému novému králi. Možná by ho i korunovali, ale svatováclavská koruna byla uložena v pokladnici ve Vídni. Někteří páni byli opatrní – psali Marii Terezii, že holdovali jenom naoko, protože se báli, že přijdou o statky. Tehdy se prokázaly státnické schopnosti ohrožené panovnice.

„Konečně mají Habsburkové na trůnu muže – tento muž je žena!“ prohlásil později Fridrich II. o Marii Terezii. Dobře věděl proč. Na prvním místě byl pro ni bůh, poté říše, rodina a nakonec ona sama. Ve svém boji využívala i ženských zbraní – a právě tak dosáhla nakonec zvratu po katastrofálním začátku konfliktu s Pruskem.

Půl roku po jeho zahájení, v červnu 1741, byla korunována na uherskou královnu – a ihned předstoupila před shromážděné uherské stavy. Chtěla se svěřit pod ochranu uherských magnátů. Podle Voltaira držela v náručí malého Josefa. Mělo to prý ohromující dopad. Kavalíři tasili kordy a vzkřikli: „Moriamur pro rege nostro Maria Theresia!“ (Nechť zemřeme pro svoji královnu Marii Terezii!)

A právě uherská pomoc jí nakonec umožnila dobýt prvních vítězství. Válečné vyčerpání ale vedlo k tomu, že se znepřátelené strany dohodly – v roce 1748 Prusko získalo Kladsko a Slezsko, Sasové nic. A Marie Terezie se nechala korunovat v Praze v květnu 1743 na českou královnu.

Nyní měla volné ruce pro reformy. Bylo jich dost. Např. fiskální reforma z května 1748, v jejímž rámci byl pořízen soupis zdaněné poddanské půdy. Ten byl v roce 1757 rozšířen a zdanil i šlechtu. Vznikl nový poštovní řád, modernizovala se krajská správa, vznikla vojenská reforma, reformovalo se zdravotnictví i školství.

Poněkud problematické bylo zrušení české kanceláře a vznik nového útvaru, který sama panovnice označila za „německé dědičné země“. Vytvořila tak základ rakousko-uherského dualismu a mnozí Češi tento akt právem považovali za konec ústavní existence českého státu.

Vedle své politické činnosti se starala o rodinu, i když s manželem to neměla jednoduché. V podnikání byl František Lotrinský geniální – podporoval manufaktury, kde preferoval netradiční odvětví jako tkaní bavlněných látek a výrobu majoliky. Rodinný majetek zveleboval, ale měl slabost pro štíhlé brunetky, což jeho plavovlasou ženu rozčilovalo.

Nepomáhaly nářky, výčitky, hýčkání či trucování. V roce 1756 měl poměr s o jedenáct let mladší kněžnou Vilemínou Auerspergovou. Ke své věrné manželce se ale vždycky vracel. Nakonec na úlety svého muže Marie Terezie, na jejímž vzhledu se už nemilosrdně podepisovala léta, rezignovala.

Své dceři Marii Amálii v roce 1769 radila: „Čím víc volnosti ponecháš svému muži, tím pomilováníhodnější mu budeš a tím víc tě bude vyhledávat. Veškeré manželské štěstí spočívá v důvěře a v neustálých pozornostech.“

Jako matka byla rázná i něžná a snažila se být co nejčastěji s dětmi. Marie Terezie byla přísná hlavně na Josefa – byl rozpustilý, a matka jej chtěla ukáznit. Jednou ho dokonce hodlala přetáhnout bičíkem.

Pruský vyslanec Podewils vzpomínal: „Vysvětlili jí, že nic takového tu dosud nebylo.“ Marie Terezie si stála za svým se slovy: „Věřím, ale něco takového tu také nikdy nebylo – tak neposlušný kluk. A když nechce poslouchat, tak musí dostat.“ Večer po exekuci se pak proplížila k Josefovi do pokoje a dala mu bonbón.

Sledovala nejen učení dětí, ale i jejich chování. Syna Maxmiliána Františka napomínala ještě v jeho devatenácti letech: „Musela jsem se dívat, jak často si dáváte ruce na obličej nebo na ústa, abyste se poškrábal, nebo že si koušete nehty. Nechte už konečně toho ošklivého zvyku a nezívejte pořád, je to takový tik z vašeho dětství. V životě se budete ještě dost často nudit, ale to musíte umět snášet.“

Milovaný manžel zemřel Marii Terezii v roce 1765. Od té doby nosila pouze černé vdovské šaty a věnovala se intenzívně dětem a dobročinnosti. Dynastické sňatky jejích potomků jí vynesly titul tchyně Evropy.

Zemřela 28. listopadu 1780 ve třiašedesáti letech. Nachladila se a její plíce prakticky přestaly fungovat. Během svého čtyřicetiletého panování zachránila ze zemí Koruny české, co se dalo.