Maminka dvou dětí ochrnula ze dne na den na půlku těla kvůli mrtvici

Marie ale věří, že se jednoho dne osamostatní a bude opět soběstačná. Bojuje hlavně kvůli svým dvěma dětem.

Pro manžele Lea a Marii Skotákovy začínal loňský 14. listopad jako každý jiný den. Leo odjel ráno do práce, Marie mezitím oblékala děti do školky. „Staršího syna jsem si vzala do náruče. Chtěla jsem ho ze srandy hodit na postel. Najednou mě začalo píchat na hrudi a v hlavě po obou stranách, takový divný pocit,“ popisuje Marie osudný den. Vyšla před dům a hledala pomoc od kolemjdoucích. „Nikdo nešel, protože je tu slepá ulice,“ dodává. Sanitku si tak musela zavolat sama.

Obě děti byly celou dobu s ní. „Mladšího jsem držela za nohy, aby neutekl na silnici, aby ho nesrazila sanitka,“ vysvětluje.

Leo mezitím pracoval a o manželce neměl ponětí. „Po práci mě měla vyzvednout, abychom mohli do servisu s autem,“ komentuje den ze svého pohledu. Ve smluvený čas mu ale místo manželky volali záchranáři.

„Běžel jsem za šéfem, nasedli jsme do jeho auta a jeli k nám domů. Tam jsme zastihli policii i záchranáře. Stihl jsem ještě prohodit pár slov se ženou, když ji sanitka s podezřením na cévní mozkovou příhodu odvážela do nemocnice do Brna, kde hned podstoupila operaci,“ popisuje dále události Leo.

V řádu hodin musela Marie absolvovat dvě operace. Následně byla v umělém spánku a manžel se už obával nejhoršího. Naštěstí se stav jeho ženy začal zlepšovat, i když velmi pozvolna.

Zpočátku mohla Marie pouze ležet. Další prognóza byla nejistá. Pod vedením lékařů a sester začala rehabilitaci a postupně se posadila na invalidní vozík. Celá levá polovina jejího těla ale zůstala ochrnutá. „V nemocnici si to člověk moc neuvědomuje, co bude doma, až se vrátí. Tam zazvoníte na zvonek a někdo vždycky přiběhne,“ vysvětluje manžel Leo.

Domů se vrátila v polovině března. Jejich život se jim obrátil vzhůru nohama. „Měli jsme štěstí, že i v období karantény k nám začala chodit rehabilitační sestra. Ta mě naučila třeba chodit po schodech,“ dodává maminka dvou malých chlapců.

Rehabilitace jsou ale nákladné. Jejich cena začíná na 500 korun za hodinu. „Zatím manželka rehabilitovala v karanténním režimu s pomocí sestřičky z charity, teď by měla začít naplno,“ svěřuje se její manžel, který neví, jak to rodina finančně zvládne.

I navzdory zlepšení potřebuje Marie různé zdravotnické pomůcky. „Zatím máme invalidní vozík a všechny zdravotní pomůcky půjčené od místní charity. Manželka sice dostane mechanický vozík od pojišťovny, jenže to, jak jej ovládat s jednou polovinou těla ochrnutou, to nevíme,“ říká beznadějně Leo.

Marie by proto potřebovala elektrický vozík, ten ale stojí v řádu desítek tisíc.

„Takhle se vůbec nezvládám starat o děti a o domácnost. Pomáhá mi maminka a manžel,“ vysvětluje ochrnutá žena. Kvůli tomu ale Leo nemůže chodit do práce. Pobírá sice rodičovský příspěvek, ten je ale pouze jedenáct tisíc. „Těch jedenáct tisíc je teď to jediný, z čeho žijeme,“ dodává Marie.

Část peněz na elektrický vozík Marie získala z plnění své životní pojistky, na zbytek vozíku a další kompenzační pomůcky pro ni společnost Mutumutu uspořádala finanční sbírku. 

Paní Marie přes všechny nesnáze stále věří, že se její stav do budoucna zlepší a díky rehabilitacím bude brzy schopná sama se postarat o své děti a její muž se bude moci vrátit do zaměstnání.