Magdalena Dietlová: Trocha nostalgie nikoho nezabije. Ani té plechové

Když Nova nasadila na červenec a srpen do úterního hlavního vysílacího času Dietlův seriál z roku 1979, málokdo čekal, že příběh o partě kombajnérů z Nepomuku, kteří pomáhají při sklizni v různých částech republiky, ovládne sedmkrát za sebou české domácnosti: seriál pokaždé sledovalo v průměru milión a čtvrt diváků starších 15 let.

„Nepřekvapuje mě, že je tak sledovaný archívní seriál, spíš mě překvapuje, že to je zrovna tenhle,“ podotýká mediální analytik MediaPro Pictures Milan Kruml. „Plechová kavalerie nabourává tezi, kterou v našich televizích omlouvají, proč takové věci zařazují: že lidé se dívají hlavně proto, že to je výborně obsazené a výborně natočené, dodneška kvalitní. Tenhle seriál byl špatný už v době svého uvedení. Byl narychlo splácaný podle zadání. Seriálů z venkovského prostředí bylo málo, potřebovali to doplnit. Existoval Nejmladší z rodu Hamrů, ale ten už byl dost starý a černobílý. Navíc to nebylo z moderní vesnice,“ připomíná Milan Kruml a dodává, že zadání nebylo úplně špatné: s kombajny na prázdninových silnicích se všichni každé léto setkávali, ale nijak o tom nepřemýšleli.

Pohovořit s někým, kdo se na vzniku Plechové kavalerie před 33 lety podílel, se ukázalo jako nesnadný úkol. Autor Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek již zemřeli, odešlo i mnoho herců jako Vladimír Menšík, Vlastimil Hašek, Libuše Geprtová, František Filipovský, Jaroslav Moučka či hlavní „záporák“ Jiří Samek. Hlavní hrdina Jan Hartl s médii nekomunikuje a těžko předpokládat, že by se rozhovořil právě o Plechové kavalerii. Totéž platí pro Jaromíra Hanzlíka. O seriálu byl ochoten mluvit jen jeden z „kombajnérů“ Jan Hrušínský, jehož postava řešila hlavně jakési milostné dilema. To, s jakým diváckým ohlasem se seriál 32 let po svém uvedení setkává, považuje za smutný obrázek úrovně současné tvorby.

„Lidé zřejmě chtějí vidět Vladimíra Menšíka a další oblíbené herce, kteří žili a tvořili v době, kdy, pokud chtěli nadále zůstat ve své profesi, neměli na výběr,“ říká. „Myslím, že se lidé dívají na své mládí a víc než hloupý seriál je zajímají vzpomínky na příběhy, jež sami prožívali v době, kterou mají s prvním vysíláním spojenu, a které si teď při sledování vybavují,“ soudí. Seriál ani jeho natáčení se mu nijak zvlášť do paměti nezapsaly: „Pokud si na ně vzpomenu, tak právě v souvislosti v lidmi, jako byli Menšík, Kostelka, Dudek, Hanzlík a další.“

Nostalgické vzpomínání považuje za rozhodující i programový analytik České televize Jiří Kubíček, podle něhož je třeba vycházet z toho, že čas strávený u televize se zvyšuje s věkem diváka. Zatímco lidé starší 55 let sledují televizi denně v průměru pět hodin, mladší do 35 let dvě. Lidé nad 55 let tvoří polovinu všech televizních diváků. „Starší lidé si chtějí připomenout prostředí a dobu, ve které žili a která se jim prostřednictvím těchto pořadů nostalgicky připomíná,“ vysvětluje Kubíček. „Aktuální filmová a televizní produkce se dnes zaměřuje více na mladší lidi, starší lidé nevidí v nových pořadech kvalitu a přínos pro svou osobu jako u děl z let minulých.“

Z podobného předpokladu vychází i Milan Kruml: „Bude málo lidí, kteří se dívají proto, aby si připomínali, jak to bylo před rokem 1989 krásné. Není to stýskání po starých časech, je to nostalgie po časech, kdy jsme byli mladí, zamilovaní, všechno pro nás začínalo. Je to spojené s různými osobními vzpomínkami či rodinnými rituály,“ soudí. „Navíc většina protagonistů už nežije a tohle je příležitost je znovu vidět. Je to pochopitelné pro řadu dobře napsaných, kvalitně natočených seriálů, k nimž ale Plechová kavalerie nepatří.“

Mnohé epizody opravdu budí úsměv a jsou pro dnešního diváka na hraně recese. V jednom díle musí hlavní hrdina, nezkušený a idealistický rostlinář Víťa Kubánek (Jan Hartl), jmenovaný bůhvíproč do čela kombajnérské výpravy, spřádat neskutečné pletichy, aby sehnal nedostatkové převodové řemeny, bez nichž kombajn - jak jinak - stojí bez užitku uprostřed pole. V dalším jde o konflikt těžce pracujících kombajnérů s hamižnými jezeďáky, kteří jim ke svačině dávají jen pribináček a dva rohlíky.

Právě onen úsměvný aspekt považuje Milan Kruml za další důvod, proč seriál lidi baví: „Televizní diváci touží po zábavě, zvlášť o prázdninách. Televize ji nedávají, tohle je v zásadě náhražka: bavíte se tím, jak to je schematické a jaké to má z dnešního pohledu absurdní zápletky. Je to vlastně letní zábava. Mimo léto by těžko Plechová kavalerie šla v hlavním vysílacím čase,“ soudí. „Navíc to není taková manipulace, že by si někdo, kdo tu dobu nezažil, myslel, jaká to byla na vesnici sedmdesátých let idyla.“

Právě v manipulaci minulosti spatřuje Kruml nebezpečí repríz seriálů ze 70. a 80. let. „Třeba major Zeman totálně zkresluje pohled na historii. Kdo jsme byli dospělí před rokem 1989, věděli jsme, že v knížkách nebo filmech musely určité věci být, aby mohly vůbec vyjít, a eliminovali jsme je. Kdo to nezažil, tuto schopnost rozeznat manipulaci nemá.“ Ještě příkřejší názor na uvádění majora Zemana má Jan Hrušínský: „Je to stejně nemravné, jako kdyby v Německu dvacet let po válce pouštěli Žida Süsse a další nacistické vylhanosti.“

Hodně televizních diváků je evidentně jiného názoru: když televize Prima reprízovala v roce 2004 Třicet případů majora Zemana, usedalo k obrazovkám milión a čtvrt diváků. Ženu za pultem s Jiřinou Švorcovou v titulní roli si nenechávalo ujít 1,85 miliónu lidí. Vysokou sledovanost měly oba seriály i při nedávném uvedení na TV Barrandov.

Nesedí úplně ani tvrzení, že „retroseriály“ sledují hlavně starší lidé. Podle diváckého průzkumu zabodovala Plechová kavalerie nejvíc u žen ve věku 35 až 44 let. V době vzniku seriálu chodily nanejvýš do základní školy. Pravidelnou divačkou byla i 38letá Petra Bartlová, programátorka z Prahy, která vyrůstala ve vesnici na jihu Čech. „Dívám se, protože mi to vrací pocit jistoty a klidu. Kdo si je dneska jistý, že když dělá, jak má, dostane slušně zaplaceno a nemusí se bát o práci?“ klade řečnickou otázku matka dvou školáků.

„Dodnes se pamatuji, jak k nám do vesnice každé léto přirachotily kombajny. Ti chlapi makali od rosy do rosy. Skutečně vstávali za tmy, aby se včas sklidilo. Co je na tom špatného, že se o tom natočil seriál? Navíc s výbornými herci,“ dodává Petra. „Tenkrát to na vesnici, aspoň v té naší, fungovalo a lidé měli podmínky ke slušnému životu. Podívejte se tam dneska. Polovina lidí je na podpoře, chlévy jsou prázdné, na polích roste akorát řepka.

“Nadávám, ale nedokážu se od toho odtrhnout, protože nemůžu uvěřit, že to je tak blbý,“ směje se můj bývalý spolužák, provozovatel dvou restaurací.

„Jediné, co je pro mě zajímavé, je střet mezi tím mladým chlapem a partou zvyklou na různé nešvary. Jinak tam jsou vztahy líčené směšně, nereálně. Kdo by věřil, že se vztahy na letních brigádách braly vážně?“

Vidím, že v pražských kavárnách mnoho fanoušků Plechové kavalerie nepotkám. Zato v hospodě U Dostálů v Chlumci nad Cidlinou se jich sešlo hned několik. „Asi to nebylo tak hrozné, když tolika hereckým legendám nebylo zatěžko v tom hrát,“ říká sarkasticky pan Bohouš, který sám v zemědělství dlouhá léta pracoval.

„Lidé jsou teď nespokojení a vystrašení, rádi si připomenou klidnější dobu, kdy pro ně bylo všechno přehlednější,“ doplňuje důchodce Jan Kovařík. „Ukazuje se tam, že ne všechno, co jsme prožili a na čem pracovali, bylo tak úplně blbé. To chci vidět, jestli to tam napíšete,“ měří si mě nedůvěřivě.

„Já se taky dívala,“ přitaká jednapadesátiletá paní Květa, která si u pultu kupuje cigarety. „A lidi, co znám, taky. Mají už dost násilí a vulgarity, které se na ně z televize valí. Chtějí se dívat na něco, kde netečou potoky krve a kde to dobře dopadne.“ A to Plechová kavalerie splnila. Intrikář je odhalen, Víťa dojde spravedlnosti, dojde i na objetí a polibek na mezi.

Milan Kruml upozorňuje ještě na jeden aspekt nepolevujícího diváckého zájmu o starší seriály: „Není to tak, že by dnes televize neuměly natočit divácky přitažlivý seriál. Třeba Ordinace v růžové zahradě mívá dva milióny diváků. Chybí však žánrová pestrost. To je dané náklady. Kdyby se Plechová kavalerie točila dnes, byl by to drahý seriál: samé exteriéry, drazí herci, spousta nákladných rekvizit. Seriály před rokem 1989 se točily v jiných podmínkách, za jiné peníze, tvůrce netlačil čas jako dnes.“

Názory na překvapivý televizní hit léta 2011 se asi budou vždycky lišit, stejně jako na jiné předlistopadové seriály. Na čem se však všichni mohou shodnout, je mimořádná úroveň českých rodinných seriálů, z nichž mezinárodního renomé dosáhly hlavně Pan Tau a Arabela.

„Pan Tau je mezinárodně nejúspěšnější český seriál. V Německu se promítá dodnes,“ upřesňuje Milan Kruml. „Když před dvěma lety dělali v Rakousku anketu, co by lidé chtěli, aby se vrátilo na obrazovky, vyhráli Návštěvníci. Tyto seriály měly příběh vyprávěný tak, že bylo jedno, v jaké části světa se na něj divák díval. Klobouk dolů před tvůrci, kteří to tak uměli napsat.“